Jak jsem kdysi vyhrál nejvyšší výhru v Sazce

Už odmala jsem byl tvorem hravým a navíc i velkým sportovním fanouškem, nebylo tedy divu, že jsem se brzo začal zajímat i o tipování sportovních utkání. Když jsem začal chodit na gymnázium, tedy ještě před svými patnáctými narozeninami, byl jsem už docela zkušeným sázkařem. No, sázkařem … Aby to zase nevypadalo podle dnešních měřítek jako kdovíco: V počínajících 80. letech neexistovalo nic jako legální kurzové sázky. Jedinou možností, jak popustit uzdu vášni pro sázení na fotbal či na hokej, byla tehdejší oficiální hra SAZKA. To nějací neznámí moudří lidé vybrali každý týden tucet zápasů z domácích nebo velkých zahraničních soutěží a vy jste měli u každého zápasu říct, jestli vyhrají domácí, hosté nebo to dopadne nerozhodně. Za každý takový sloupec dvanácti tipů se tehdy platila jedna československá koruna, na sázence bylo možné uzavřít takových tipů osm, takže za osm kaček týdně, což bylo v mých tehdejších finančních možnostech začínajícího gymnazisty, jsem se mohl každý víkend opájet úžasnou představou, že mi jednou konečně všechny tipy vyjdou, já vyhraju statisíce a na malém rovnostářském dvorku socialistické společnosti se stanu nepřehlédnutelným boháčem, aniž bych kradl, jako to dělávali někteří filutové vyznávající tehdejší oblíbené (a mně strašlivě protivné) heslo tzv. spravedlivé a pokrokové socialistické společnosti: Kdo nekrade, okrádá rodinu!

 

Onoho léta, kdy mi bylo patnáct a připadal jsem si pochopitelně nejmoudřejší, když ne na světě, tak aspoň na Plzeňsku rozšířeném o domažlický region, jsem taky jednou - stejně jako každý víkend - vyplnil všech osm sázkových sloupců. Jako obyčejně jsem na tiket tehdy ještě opatřený líbezným kopírákem nastřílel své tipy v podobě křížků a zajel si - protože byly právě prázdniny - podat vyplněný tiket na malou staňkovskou poštu na kole. Výborně, na další velké bohatství bylo políčeno, takže jsem se mohl vesele věnovat jiným prázdninovým radovánkám a na tiket jsem pozapomněl. Až v sobotu večer, když jsem se díval v televizi na Branky, body, vteřiny, jsem zjistil, že české zápasy vycházely hodně podobně tomu, co jsem měl natipováno, stejně jako jeden anglický, o kterém se v televizi mluvilo. A bylo to skutečně tak: Prvních sedm zápasů z dvanácti vyšlo přesně podle mých představ a v jednom z vyplněných sloupců stále ještě nebyla ani jedna chyba, což se mi běžně nestávalo. Začal jsem být maličko nervózní a nedočkavý, protože výsledky zahraničních fotbalových zápasů se tehdy nedaly zjistit tak snadno jako dnes, kdy všichni všechno mohou sledovat on-line a konečný výsledek vědí rychleji, než si ho uvědomí hráči na hřišti.

 

V neděli jsem večer z televizního zpravodajství přidal další dvě trefy a už jsem měl devět zásahů z dvanácti. Stačilo trefit jediný výsledek z posledních tří a něco bych vyhrál. Jenže já nechtěl vyhrát jen něco; chtěl jsem vyhrát nejvyšší výhru a stát se tak nejbohatším teenagerem ve Staňkově i s přilehlými vesnicemi. Jenže to jsem si musel počkat, až druhý den ráno vyjdou noviny, protože výsledky fotbalových ligových zápasů ze západního Německa a Anglie nebylo možné zjistit jinak, snad jedině někde na západoněmecké televizi, ale to bych se se svým pučícím bohatstvím musel při přelaďování televize svěřit příbuzným, což jsem zatím ještě nepovažoval za nezbytné. Ráno jsem stál před staňkovským novinovým stánkem u kostela jako první, dokonce ještě před místními závislými kuřáky, kteří šli na ranní šichtu do JZD. Panu trafikantovi jsem noviny doslova vytrhl z ruky nedočkavostí. Ano, i další dva ze tří výsledků vyšly přesně podle mých představ. Poslední výsledek noviny neznaly, protože se hrálo až večer po uzávěrce. To znamená, že už teď jsem vyhrál nejméně druhé pořadí, a kdyby vyšel i poslední zápas, pomalu by mohli do poštovního vozu vlaku z Plzně do Domažlic začít skládat zlaté cihly.

Pamatuji se, že právě ten poslední potřebný výsledek byl ze všech na sázence nejméně pravděpodobný, takže jsem strávil ještě celých čtyřiadvacet hodin jako na jehlách. Zbytky rozumu mne v duchu chlácholily, že by bylo fakt proti vší statistice, aby vyšel i poslední zápas, a že i druhé pořadí s jednou chybou bude představovat znamenitou výhru (Kolik asi? Tisíc, pět tisíc? Nebo snad dokonce padesát?), ale chuť je mrška nenasytná, takže jsem si navzdory statistickým zákonitostem ve svém sázkařském srdci představoval, jak si nesu své statisíce uložit na výherní vkladní knížku do místní spořitelny a lidé si mezi sebou šuškají: "To je on! Vypadá napohled celkem nenápadně, ale je to skoro milionář a i jinak skvělá partie!" Ještěže jsem měl na přemýšlení jen 24 hodin, jinak bych snad nakonec ještě došel k závěru, že zbohatnout vlastně nechci, protože si o mně budou povídat všichni sousedi, budou mě pomlouvat všechny zdejší nesnesitelné drbny a místní honorace mi bude dohazovat své - bez jejich rodičovského přispění jen obtížně provdatelné - dcery. Myslím, že poslední noc jsem ani nespal, jen jsem za kokrhání kohoutů od rozbřesku lehce podřimoval na lavičce u trafiky. Než se mi podařilo v Československém sportu nalistovat ten správný list, skoro jsem noviny samou nedočkavou nešikovností zmuchlal. Tak, kdepak máme Werder Bremen?… BINGO!! Byl tam! I poslední zápas vyšel tak, jak jsem potřeboval, a bylo tedy jasné, že mé bohatství už je neodvratné. Bohatství za dvanáct zásahů z dvanácti možných, jak se na patnáctiletého sázkového profesionála sluší!

To ovšem definitivně přestala legrace a já měl před sebou další dva dlouhé dny, protože až ve čtvrtek ráno se zveřejňovalo, kdo kolik vyhrál. To totiž napřed museli odborníci na ústředí spočítat podle množství vložených peněz a počtu výherců, pěkně poctivě a ručně, bez pomoci výkonných počítačových systémů, umělé inteligence a celosvětové informační sítě. Ale celé dva dny o samotě s takovým krásným tajemstvím se - jistě uznáte - vydržet nedá, takže jsem o skutečnosti, že se právě stali prarodiči boháče, informoval svou babičku a svého dědu, kteří z toho oba byli ještě víc na větvi než já. Babička dostala málem infarkt, a i když po nějaké době přestala lapat po dechu, neustále zoufale lomila rukama a nebýt od jisté doby ateistka, jistě by se i křižovala. Když se ale po nějaké době jen trochu otřepala, také zjistila, že podobné tajemství je velké břímě, od kterého snad mohou pomoct jen nastražené uši kamarádek ze sousedství, takže zanedlouho už se přičiněním milých dobrosrdečných maloměstských babiček, které tehdy ještě nevýslovně trpěly nedostatkem řádných psaných bulvárních informací, valila zpráva o mém náhlém zbohatnutí staňkovskými ulicemi jako pyroklastický proud z Vesuvu ulicemi nebohých Pompejí. Navíc - zloději z širokého okolí se hned začali zajímat o to, který je náš dům, což do té doby zajímalo jen sovětské vojáky v srpnu 68, kteří měli mého dědečka s jeho podnikatelsko-muklovskou historií na seznamu "exponentů pravice" a jeho domu se chystali nezištně poskytnout tankovou ochranu před úklady všudypřítomné kontrarevoluce.

Pro čtvrteční noviny se zveřejněnou výší všech výher jsem už z bezpečnostních důvodů nešel sám, ale v doprovodu natěšené babičky, která byla připravena si koupit na svazky bankovek novou síťovku, aby ji v bance nepomluvili. Zároveň se jakoby náhodou po ránu kolem kostela nenápadně procházely všechny významnější drbny ze širokého okolí, protože občas to prostě na každého přijde, že po ránu pocítí intenzivní potřebu blízkosti svatého místa. Když jsem na lavičce otáčel potištěné stránky, zatajil jsem naposledy dech a babička v očekávání radostné zvěsti přivřela oči. Ano, bylo to tam. Pěkně s nadpisem a spočítané, kvalitní ruční práce.

V onom slavném sázkovém týdnu jsem v nejvyšším pořadí hry Sazka vyhrál přesně 775 korun a ještě 10 korun navrch v dalším sloupci za třetí pořadí. Výherců, kteří natipovali úplně stejné výsledky jako já, bylo prostě moc. Babička splaskla a již opět s otevřenýma realistickýma očima koupila místo nové síťovky troje startky navíc dědečkovi, který měl kvůli nervozitě z neodvratného zbohatnutí rodiny poslední dva dny o dost vyšší spotřebu cigaret. Zvědavé sousedky se zklamaně rozešly do svých nevzrušivých domovů a vážení otcové místních dívek si rychle škrtli moje narychlo vespod připsané jméno ze seznamu potenciálních nápadníků. Státní banka stáhla svůj požadavek na ozbrojený doprovod zvláštního vlaku Praha - Staňkov, který měl do mých nedočkavých rukou přepravit bohatství "kryté zlatem a dalšími aktivy Státní banky československé", za které jste mohli kousek vedle za západními hranicemi normálního světa obdržet tak maximálně chlácholivý úsměv.

Ke své výhře jsem přidal pár korun z letní brigády a za osm stovek jsem si koupil frajerskou hnědou vypasovanou koženkovou bundu, díky níž moje akcie v gymnaziálním kolektivu o něco stouply, ale hlavně jsem sám sobě připadal jako neskutečně moderní frajer, který navíc za svou novou bundu nemusel nikomu děkovat, ale vydělal si na ni docela sám, vybaven pouze úžasným sázkovým know-how a propiskou. No a až vyhraju nejvyšší výhru příště, už to budou konečně ty vytoužené statisíce.

Sazku jsem od té doby zkoušel hrát ještě řadu let, ale už nikdy jsem znovu nejvyšší výhru nevyhrál. Zůstala mi po ní jen rozpadající se vzpomínka a frajerská bunda, kterou jsem po letech musel se slzou v oku vyhodit, protože na můj nevratně se rozšiřující pás byla vypasovaná až příliš :-).