Jak jsme na sebe opět po létech kápli s Lacem Déczim

Můj vztah k vynikajícímu trumpetistovi Lacovi Déczimu má celkem bohatou historii. Když pominu, že se mi jeho muzika (i on sám v malé roli) líbila už kdysi dávno ve filmu Kalamita (rež. Věra Chytilová) a že mi imponoval nejen svou hrou na nástroj ale i svou svobodomyslností, která vyústila v jeho emigraci z Československa v půlce 80. let a ve skutečnost, že je z něj - encyklopedickým jazykem - americký jazzový hudebník slovenského původu, osobně jsem se s ním seznámil až v okamžiku, kdy měl vystoupení na nádvoří dobřichovického zámku v roce 2013 právě v okamžiku, kdy v patře zámku běžela moje první (a tehdy jsem byl jednoznačně přesvědčený, že i poslední) fotografická výstava. Mimochodem, to už jsem měl docela dlouho i svůj blog, na kterém se tehdy objevila fotoreportáž Koncert Laca Décziho. 

Pak jsem pár let o tomto jazzmanovi měl informace spíš z doslechu od jednoho z věrných návštěvníků jeho koncertů (např. ze šňůry akcí k Lacovým 80. narozeninám) a ze sociálních sítí, ale loni v červnu se Laco Déczi objevil v Dobřichovicích znovu, což jsem si jako divák opět nenechal ujít a jako bloger jsem to znovu zaznamenal "pro lepší zapamatování", tentokrát v článku Laco Déczi opět v Dobřichovicích.  Tehdy jsem se soustředil hlavně na focení a za živým muzikantem jsem ani nezašel, protože byl pořád obkroužen bohatou společností, kterou jsem nechtěl rušit už jistě tolikrát vyslechnutým vemlouvavým příběhem typu "hele bratranče, před jedenácti lety jsme si tady na zámku pěkně pokecali, určitě si na mě dobře pamatuješ..." :-).  

Letos ale Laco přijel se svou kapelou Celula New York do Dobřichovic zase, tentokrát hrál dokonce jen kousek od domu, kde bydlím, tak vůbec nepřicházelo v úvahu, abych se na vystoupení nevypravil. A opět jsem navštívil koncert s foťákem v ruce, abych mohl k již docela obsáhlé sbírce Lacových fotek přidat další.  

První z fotek je taková obyčejná, seznamovací. Je k neuvěření, jak ve svých 87 letech tenhle rebelský švihák utáhne hodinu čtyřicet dlouhý koncert bez přestávky v tropickém vedru a vestoje, a to prosím jazzová trubka není fyzickou náročností žádný triangl.

 

 

 

Měl jsem takovou představu, že udělám díky pohybu objektivu během snímání hodně dynamickou koncertní fotku, která by znázorňovala cosi jako proud zvuku vycházejícího z Lacovy trubky. Náznak tam sice je, ale není to ještě úplně to, co jsem si představoval.

 

 

 

 

Děkovačku party s názvem Celula New York jsem si udělal černobíle a myslel jsem, že opět tiše zmizím po anglicku a nebudu se připomínat. Nakonec se ukázalo, že by to nejspíš byla škoda.

 

 

 

  

Nakonec jsem neodolal a na památku jsem si aspoň koupil cédéčko nově nahraných jazzových balad. No a když už jsem to cédéčko měl, řekl jsem si, že si ho od Laca zase nechám podepsat ("Peťovi Laco", jako vždycky? :-)). A když už jsme spolu mluvili, zeptal jsem se ho, jestli by mu nevadilo, kdybych jednu jeho rok starou fotku z dobřichovického vystoupení poslal do pařížské fotografické soutěže. Nejenom, že v tom neviděl žádný problém, ale ještě mi dal malou kartičku, ze které se vyklubala (opravdu hodně improvizovaná) pozvánka na vernisáž výstavy jeho obrazů (aha, proto wikipedie uvádí u jeho jména "jazzový trumpetista, hudební skladatel a malíř") v jedné malé galerii a restaurátorské dílně v Dejvicích. Taková pozvánka spolu s neformálním vyzváním "a vem foťák!..." se, myslím, neodmítá.

 

 

A tak jsem se po třech dnech ocitl v pozdním odpoledni mezi pouhými pár lidmi, z nichž většina byli zjevně Lacovi dobří známí a ti ostatní se dostali ke kousku narychlo a šejdrem ustřiženého papíru s pozvánkou podobnou náhodou jako já. Ve větší, oficiálnější místnosti byly obrazy a hrálo se tam, v přilehlé dílně pak bylo malé občerstvení a hodně se tam v průběhu dlouhého večera vypravovalo a kecalo.

 

 

 

 

 

 

 

Restaurátorská dílna galeristy p.Kobylky nabízela od stolu s vínem a pár dobrotami zajímavé výhledy, třeba na velmi slušnou sbírku starých žehliček pod pracovním stolem.

 

 

 

 

Pár Lacových obrazů, jistě skvělá investice, protože jméno prodává; škoda že na investování jakéhokoli druhu mě moc neužije, byla by to jistě báječná příležitost. Některé kousky se mi líbily opravdu hodně, autor je vybavuje i vymyšlenými vtipnými příběhy. Jak jsem pochopil, obraz, který není opatřen poutavým názvem a košatým autorským příběhem, ještě není úplně dokončený, a čeká se, až Mistr sedne a vymyslí.   

 

 

 

 

Laco pochopitelně doprovodil výstavu svých obrazů i živou hudbou. K tomuto účelu si pozval dalšího výborného jazzmana a bluesmana - kytaristu Zdeňka Fišera. No a pánové hráli tak, že jsem vůbec poprvé ve svém životě zkusil na svém foťáku (který na fotky používám cca 12 let) natočit krátké video, jen aby se aspoň kousek té krásy zachoval. Video jsem přiložil k blogovému článku Jen si tak zahrát a potěšit.

 

 

 

 

 

 

 

Dva stromy, samec a samice. Obrázek má vročení 2025, sotva stihly oschnout olejové barvy. 

 

 

 

 

 

 

     

A zpět do restaurátorské dílny, neb i ona byla jest prokládána Lacovými malbami. 
 

Jako fotograf jsem zaznamenával i zajímavá setkání. Kupříkladu tento pán na fotce s Lacem si všiml, že je oba společně fotím a velmi mu záleželo na tom, abych mu dal vzniklou fotografii k dispozici. Mimochodem, vlastní fotku s Lacem Déczim nemám, protože to prostě jako momentku nikdo necvaknul a takový ten populární "sýýýýýr" do objektivu při snímání selfíčka, to opravdu není nic pro mě.

Tohle genderově nevyvážené obsazení zavání vyprávěním historek.

Víc než čtyřhodinový večer v báječné společnosti v jedné malé galerii, ke kterému jsem přišel "jako slepý k fujaře", se pro mě stal opravdovým zážitkem. A fotku do Paříže mám od zachyceného objektu oficiálně schválenou a posvěcenou, tak co si přát víc? :-)