Modrooká řeka

Před více než dvěma týdny se kvůli zmatkovitě přijímaným protiepidemickým opatřením uzavřela vstupní brána na mou doposud nejrozsáhlejší výstavu Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020), která pořád ještě visí a podle poslední dohody s pořadatelem bude viset až do konce roku (jsem asi jediný fotograf, jehož výstava se "pro velký úspěch" už podruhé prodlužuje, aniž by bylo možné ji v dalším nastaveném čase spatřit :-)) v prostorách zámku v Dobřichovicích. Touto dobou jsem měl původně v plánu finišovat a provázet po výstavě jednu milou návštěvu za druhou, protože kdoví, kdy se mi zase povede svoje fotky veřejně představit v tak krásném prostředí, zatím to ale vypadá, že si na to budu muset nechat zajít chuť. Pokud by byl někdo ze zdejších vážených čtenářů tak odvážný, že by si chtěl navzdory aktuální nepříznivé situaci fotky v příštích týdnech prohlédnout při čistě individuální návštěvě, jsem připravený mu takový adrenalinový zážitek zajistit (dezinfekce i dostatečný prostor pro bezpečný rozestup jsou zajištěny). Pro všechny ostatní mám připravený alespoň kompletní výstavní E-katalog, kde najdete všech 51 vystavených fotek s popiskami i doplněnými výstavními texty alespoň online, když už je nemůžete spatřit ve skutečné velikosti a se všemi detaily na vlastní oči.

 

I když zavření výstavy, do které člověk vložil docela dost energie, času, nadšení i vlastních peněz, není nijak pozitivní skutečností, naprosto chápu, že v čase, kdy spousta lidí má nemalé zdravotní problémy a umírají i ti, jejichž čas by se bez epidemie a toho blázince okolo nejspíš ještě nenaplnil, existují věci důležitější než pár prapodivných obrazů na stěně. Přesto si myslím, že tvůrčí kolotoč by se zastavit neměl, naopak - protože nikdo z nás netuší, kdy na něj v tomhle velkém rozpočitadle ukáže kostnatý prst, není důvod odkládat rozmyšlené záměry na později. A tak - věren oficiálnímu doporučení vyhnout se lidem a vyrazit do přírody - sbalil jsem si fotobatoh, do ruky vzal stativ a vyrazil jsem na své oblíbené místo u Berounky, asi půldruhého kilometru po proudu od dobřichovické lávky. Nevím, proč jsem si to místo tolik oblíbil, není na něm vůbec nic zvláštního, jen pár šutrů na dně řeky, které trochu čeří hladinu, ale kdysi před lety to byla láska na první pohled a z návratů na toto místo vzešla už řada naprosto různorodých fotek, z nichž hned tři jsou součástí mé aktuální výstavy a jedna už se dokonce podívala i na stránky prestižního mezinárodního fotomagazínu F-Stop Magazine. Ano, to zcela nenápadné místo jsem si zamiloval a - jak dobře vím ze zcela jiných životních a všestranně inspirujících zážitků - láska nepotřebuje žádné důvody.

Nejspíš už dávno víte, že - mám-li právě dostatek času - jsem velmi pomalým fotografem. Potřebuji se na vybraném místě rozkoukat, v klidu rozložit všechny propriety, postavit stativ, vybrat uspořádání fotopřístroje, správný objektiv a případně zvážit použití filtrů. Pak udělám pár zkoušek, abych viděl, jak je to s osvětlením, aby bylo možné určit správnou expozici. Nespoléhám se totiž moc na vestavěné automaty, vše nastavuji manuálně podle zkušeností, citu a momentální nálady. Ani dobré světlené podmínky nejsou ostatně automatické a občas je třeba obrnit se trpělivostí a počkat si na ně. Dá se tedy říct, že moje "lovecká výprava za fotkou" občas vydá na pěkně dlouhý a veskrze nudný výlet.

Asi půl hodiny mi zabral výběr finálního uspořádání záběru; vlny by měly mít pokud možno zajímavou kompozici. Pak jsem asi hodinu testoval optimální délku expozice. Nakonec jsem si po řadě zkoušek vybral čtyřminutovou expozici, která dávala pro mě nejzajímavější "snový" charakter řeky, přičemž zachovávala jemné vlásečnicové proudy na hladině. No a pak už jen zbývalo počkat si na co nejlepší podmínky: Odhadl jsem to tak, že bych potřeboval, aby asi tak minutu z těch celkových čtyř svítilo sluníčko (aby ve fotce bylo pěkné směrové světlo) a zbylé tři minuty bylo naopak pod mrakem (aby osvětlená část vln nebyla přepálená a hezky se vykreslilo to, co je ve stínu, včetně siluet stromů na břehu), to vše za dostatečně modrého nebe, aby se ta modrá barva přirozeně odrážela ve vodě. No a pak už zbývalo jen asi hodinku si počkat na ten správně velký mrak, přibližně minutu před tím, než překryl slunce, zmáčknout spoušt a modlit se, aby mrak nebyl moc rychlý a vydržel po tři zbývající minuty překvapivě silné říjnové slunce dostatečně clonit.

Samozřejmě, těch způsobů, jak se dá vyfotit stejné místo, je nekonečně mnoho. Někomu k tomu stačí pár setin vteřiny a jedno zmáčknutí spouště, já ale tak nadaný fotograf nejsem, tak si pěkné fotky musím "odpracovat" a vyčekat. Tentokrát je tedy konečným výsledkem tříhodinového focení spousta dílčích skic, ale jediná finální fotka, které říkám "Modrooká řeka". Sice jsem ve skutečnosti už asi napořád propadl jiné barvě očí, ale u řek, myslím, je to s barvou očí trochu jinak než u žen :-). 

 

 

Každopádně, nestává se mi zase tak často, abych byl s výsledkem focení tak spokojený jako tentokrát. Buď je ta fotka opravdu celkem slušná anebo propadám pod vlivem viru v atmosféře všeobecného šílení nežádoucí sebesmířlivosti :-). Tak jako tak mi bylo jasné, že i kdybych pobyt na břehu řeky dále prodlužoval, nic lepšího už by to tentokrát nepřineslo, tím spíš, že obloha se začala vyjasňovat (ten "můj" mrak byl toho dne posledním větším kusem oblačnosti), takže reflexe vodní hladiny už byly v až příliš slunečném odpoledni přehnaně kontrastní.

 

Ať už je vaší oblíbenou barvou očí kterákoli, přeji vám, ať na vás oči všech barev pomrkávají výhradně vlídně, ať už jde o ženy, muže či o řeky :-). Ať se vám daří, jste živi a zdrávi a máte stále dost chuti a sil do tvoření všeho druhu, kterou ani sebenepříznivější zprávy o vývoji okolní situace nedokážou umenšit!

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě týdeníku Nedělní miniglosy, reflektujícího už víc než 11 let svérázným způsobem politické a společenské dění, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se zase brzy na shledanou.