O divoké kartě a chaloupce nad oblaky

Mám takový zvyk, těžko říct, zda pozitivní nebo kontroverzní, že kdykoli připravuji nějakou svou fotografickou výstavu, jedno místo v jejím složení předem rezervuji pro některou z tisíců fotek, které jsem nedlouho po jejich pořízení vyhodnotil jako neperspektivní, odložil jsem je do hlubokého archivu a už jsem vůbec nepočítal s tím, že je ještě někdy někomu ukážu. Hluboký archiv je u mě cosi jako odloučený sklad knihovny daleko za městem, ze kterého si sice knížku objednat můžete, ale budete muset nějakou dobu počkat, než do skladu někdo pojede, knížku zbaví pavučin a vrstev letitého prachu a dopraví ji zpátky do míst, o kterých už ani nedoufala, že se tam ještě někdy ocitne: Tento archiv už totiž nemám vůbec na svém počítači, ale jen na externím disku, který využívám jen zřídka, především pro občasné a nepořádné zálohování. Podobně jako si pořadatelé tenisových turnajů rezervují v turnajovém pavouku místa pro tzv. "divoké karty", tedy hráče, kteří by jinak nesplňovali podmínky pro účast v turnaji, ale z nějakého důvodu je dobré je do turnaje zařadit, i já mám připravenou takovou divokou kartu pro jednu z mých dávno odložených fotek. 

 

Vede mě k tomu zkušenost, že i když se při výběru povedenějších fotek věnujete oddělování zrna od plev sebedůkladněji, vždycky v plevách pár zrn zbyde (ostatně i v zrnech je plev nadále dostatek), jen nejsou vidět na první pohled. Dokážou zaujmout na druhý pohled, ale třeba až na pátý či na desátý. Jsou to fotky, které na letmé okouknutí neoslní, ale nějaký potenciál možná mají, jen dostat aspoň malou šanci, jak se z přítmí zmíněného "hlubokého archivu" dostat. Možná svou poslední příležitost propásnou, nezaujmou a vrátí se zpět ke svým zaprášeným sousedům s legendárními Nicholsonovými slovy z Přeletu nad kukaččím hnízdem: "Aspoň jsem to zkusil!". Ale třeba zaujmou a zařadí se do kolekce několika stovek fotek "vyvolených", které zálohuji pro jistotu natřikrát, protože se domnívám, že jsou celkem slušné a dají se v budoucnu použít jako dobrý zdroj pro nějakou formu veřejného předvádění. 

Včera jsem připravoval malou kolekci fotek pro mezinárodní soutěž LensCulture Black & White Photography Awards, jejíž letošní ročník jsem se rozhodl obeslat. Popravdě, je to pro mne trochu protiúkol, protože černobílé fotografii se systematicky nevěnuji, i když na každé z mých výstav bylo samozřejmě možné několik černobílých fotek najít. Nečekám tedy tentokrát žádnou další "díru do světa", spíš jsem to bral jako dobrou příležitost zamyslet se nad tím, co dělám a čeho si sám považuji natolik, že jsem připravený to veřejně nabídnout spoustě dalších a často velmi kritických očí. Možná je to trochu masochismus: Máte s tím spoustu práce, u každé fotky abyste se báli, jaké reakce vyvolá, s pravděpodobností hraničící s jistotou dostanete za pár měsíců vzhledem k obrovské konkurenci odpověď začínající "We are very sorry,..." a za tuhle štrapáci ještě navrch zaplatíte účastnický poplatek. Ale člověk nemůže vyhrát, když se vůbec nepustí do hry, nehledě k tomu, že když to pak náhodou klapne, je to moc fajn pocit :-).

 

Původně jsem chtěl do soutěže přihlásit pět fotografií z posledních dvou let, které jsou buď právě vystaveny na koronavirem uzavřené výstavě na zámku v Dobřichovicích (aspoň si zatím můžete prohlédnout kompletní E-katalog výstavy), nebo jsou dokonce ještě novější, takže už se na výstavu ani nedostaly. Vzpomněl jsem si ovšem na dobrou tradici výstavních "divokých karet" a začal procházet různé skryté archivní šuplíčky s plánem poslat navrch i jednu fotku, která už byla dávno na vejminku, ale z nějakého důvodu bych ji rád odměnil takovým výletem na mezinárodní soutěž, o které se jí "u ledu" ani nesnilo. Třebas na tom není úplně dobře technicky, ale přece každá výprava kromě vážných uchazečů o slušný výsledek potřebuje i někoho, kdo bude hlavně tmelit kolektiv a starat se v týmu o dobrou náladu, i když sám nebude mít žádnou čáku na stupně vítězů. 

No a jednu takovou fotku jsem nakonec v archivu našel: Pořídil jsem ji už před devíti lety při svém prvním výšlapu na vrchol japonské hory Fudži. Po docela dlouhé cestě hustou mlhou se mi povedlo prorazit oblačný příkrov hory a poprvé v životě jsem se při tom dostal někam k hranici nadmořské výšky 3000 metrů. Jen kousek nad horní hranicí mraků byla malá turistická chata, která měla i po skončení "sezóny Fudži", otevřené malé "výdejové okénko", kde jste si mohli s drobnou vysokohorskou přirážkou koupit jednoduché občerstvení. Zákazníků bylo ovšem jen minimum, což je možné na fotce dobře vidět; myslím dokonce, že to byl předposlední den provozu chaty, pak už (byla půlka září) začíná na Fudži definitivně úřední zima.

Původní fotografie byla expozičně velmi nevyvážená (a věřte mi, že je to hodně korektní výraz), mraky byly přesvětlené a svah hory s chatou se naopak topil ve tmě; vůbec se nedivím, že fotka ode mne při selekci nedostala žádnou šanci, byla totiž opravdu mizerná a já neměl po návratu z velké cesty vůbec prostor, abych se několika tisíci méně povedených a nepovedených fotek zaobíral, protože to bych dělal po večerech dodnes. Za normálních okolností bych fotku bez mrknutí oka okamžitě vyhodil, ale vůči fotkám z Japonska jsem jako fotograf přece jen shovívavější, protože jde o vzácnější materiál z míst, kam se už nejspíš nikdy nedostanu, abych měl příležitost na tvůrčí reparát, takže archivuji - čistě kvůli dokumentační hodnotě - i některé jednoznačně nevydařené záběry. Ale protože se za devět let od pořízení fotky trochu zlepšily mé možnosti postprodukčních úprav, zkusil jsem z fotky zakletý obrázek dostat. A zjistil jsem při tom, že fotce po nezbytných úpravách černobílé podání kupodivu docela sluší, lépe vynikne struktura střech i hustých oblaků a koneckonců i ty nepořádně poházené bílé plastové židle vypadají o dost líp, než v mdlé rádobybarevné verzi.

Chaloupka nad oblaky (2011)

 

A tak jsem téhle fotce, kterou mám spojenou s velkými osobními emocemi, prostě taky koupil lístek na výlet do prvního kola fotografické soutěže, kam doprovodí jako morální podpora mé ostatní reprezentanty, kteří jsou "na žebříčku" výš, takže divokou kartu nepotřebovali. Snad ji to potěší aspoň tak, jako potěšilo mne, že se z původního nekoukatelného fotonemrcoucha nakonec po létech vyloupla černobílá Chaloupka nad oblaky :-).

Původní blogovou reportáž, psanou dokonce zčásti na samotném vrcholu majestátní hory Fudži, najdete v článku Taxíkem na Fudži. 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě týdeníku Nedělní miniglosy, reflektujícího už víc než 11 let svérázným způsobem politické a společenské dění, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se zase brzy na shledanou.