středa 14. října 2020

O staré fotce, která si na fotografii jen hraje

V mediálním obklíčení koronavirové vozové hradby je docela těžké vyhnout se pokušení přidat další z hory nervních názorových článků, zaplevelujících ubývající myšlenkový prostor každého z nás, ve kterém většinou celkem zbytečně replikujeme to, co bylo nejspíš už mnohokrát řečeno jinými a v jiných souvislostech - tedy co se všechno ve skutečnosti kolem nás děje, kdo co zavinil, která nařízení mají a která nemají smysl a kdo je větší mizera, případně chundelatější ovce. Taky jsem chtěl původně napsat něco štěpného a náležitě nesmiřitelného na aktuální hlavní téma, zvlášť když moje fotografická výstava spolu se všemi ostatními kulturními akcemi zavřela veřejnosti své brány a musel bych být ještě o moc větší optimista, než jsem, abych se domníval, že je ještě otevře. Ale nakonec jsem si řekl, že sobecká hněvivá lítostivost nebývá v dobách, kdy má spousta lidí mnohem zásadnější problémy, nejlepší rádce, a i když zrovna nemůžu nikoho provázet mezi svými fotkami, což bych samozřejmě dělal neskonale rád, ještě to nutně neznamená, že musím do bezedné internetové latríny stesků přidat i svůj nevoňavý příspěvek.
 
Pozn.: Když už se běžní návštěvníci právě nemohou podívat na výstavu naživo, aspoň si všichni mohou v deštivých a ne úplně optimisticky vyhlížejících podzimních dnech prohlédnout kompletní E-KATALOG dobřichovické výstavy (mimochodem, ani teď není "živá" prohlídka výstavy pro opravdové zájemce úplně vyloučena; pokud si e-katalog otevřete a kouknete se přes tlačítko "vlevo dole" na průběžně aktualizované informace o výstavě, dozvíte se víc o aktuálních možnostech).
 
 
 
Místo toho jsem sáhl do hlubokého archivu se svými dávnými fotografickými výtvory a řekl jsem si, že vám tu dnes ukážu jeden specifický kousek. Vypadá totiž jako fotografie, ale ve skutečnosti to fotografie není, protože k jejímu vytvoření nebyl zapotřebí žádný fotoaparát (mobilní telefon už vůbec ne, protože fotka je, odhaduji, tak z roku 1983 nebo 1984, a to byly mobilní telefony ještě dávno na houbách).
 
V té době jsem totiž dostal úžasný dárek: vlastní zvětšovák. Do té doby jsem fotky vyvolával doma za pomoci stařičkého rodinného zvětšováku původem někdy ze 60. let. Měl spoustu technických much, ale to já jako začínající fotograf taky, takže jsme se, myslím, docela dobře doplňovali. Ale měl i své nepřekročitelné technické limity, např. maximálně byl schopný udělat fotku velikosti 18x24 cm a to mi časem začalo být málo (i když o tom, že jednou budu dělat metrové i větší fotografie jsem samozřejmě neměl ani potuchy). Už nevím, jestli to byl dárek k Vánocům, k narozeninám, k úspěšné maturitě nebo k jiné příležitosti, ale vím, že mi udělal velkou radost a já pak postupně zkoušel různá jeho praktická využití. Pokud jde o velikost výsledných fotografií, zvětšovák měl úžasné možnosti, protože umožňoval i projekci negativního obrazu na vzdálenou stěnu, před kterou bylo možné nastavit fotopapír celkem libovolné velikosti. Prostě něco pro fotohračičku jako jsem já.

Tehdy jsem se rozhodl, že zkusím udělal pár obrázků jen s pomocí zvětšováku. Zkoušel jsem v prostoru pod přístrojem pokládat na citlivou vrstvu fotopapíru nejrůznější předměty a skládat z nich kontaktní obrázky, které jsem okamžitě vyvolával. Vznikla docela obsáhlá testovací série, ve které jsem vyzkoušel snad všechny domácí skleničky, různé druhy trávy, či listů stromů a jako nejzajímavější se mi tehdy zdály předměty poloprůhledné, které vytvářely nejrůznější oku více či méně lahodící stíny (ostatně tahle záliba ve světlostínohrátkách se mě drží dodnes). Zároveň jsem zkoušel různé varianty kompozice, ač jsem tehdy neměl vůbec ponětí, o co jde. Prostě jsem hledal způsob, jak vytvořit obrazy, které by mi připadly zajímavé, byť v tomto případě nešlo o fotografii v pravém smyslu slova, ale spíš o cosi jako neumělou fotografiku.

Teď zpětně vidím, že už tehdy jako "pozdní teenager" jsem měl jednu vlastnost, která mi zůstala do dnešních dní: Zkušenosti ze všech mnoha pokusů (a byly jich opravdu desítky) jsem nakonec dal dohromady do jediného "závěrečného" jednoduchého obrázku. Je na něm zachycená malá skleněná nádobka (snad popelník nebo malá širší vázička?) a bílá kolečka vytvořená na fotopapír položenými neprůhlednými mincemi té doby (odhaduji to na dvacetníky, padesátníky, koruny a dvoukoruny). Nu, kdo by tehdy tušil, že se výsledek takového hračičkování s novým zvětšovákem uchová ve tmě jednoho z málokdy otvíraných šuplíků víc než 35 let? Pro zajímavost jsem původní obrázek přefotil a ukazuji vám ho tu jako příklad, že hrát se světlem se dá velmi různorodým a někdy doslova triviálním způsobem. Vždyť zvětšovák mi tehdy vlastně sloužil jako pouhý inteligentní světelný zdroj, takže by se dal nahradit i mnohem jednodušším systémem dávkování světla. Dnes bych snímek samozřejmě udělal kompozičně úplně jinak, ale na tom nezáleží, vždyť proto poznáváme různé fasety světa i nás samotných, aby se spolu s tím postupně vyvíjel i náš způsob vyjadřování. K lepšímu? K horšímu? Kdo ví? Ale kdyby nic jiného, je to dobrá ukázka, že stojí za to pořádně prozkoumat možnosti každého nového přístroje :-).
 
 
Vlastně ani nevím, kde můj tehdejší nový zvětšovák dnes je. Nejspíš zůstal na půdě v mém bývalém rokycanském bydlišti, protože jsem ho postupně úplně přestal používat s přechodem na digitální fotografii. Na památku po úvodním průzkumu jeho možností mi zbyl aspoň tenhle malý obrázek, o němž jsem ještě včera netušil, že se zachoval, stará fotografie, která de facto není vůbec fotografií, i když se za ni neomaleně vydává. 
 
Ale od toho přece domácí archiv je, aby občas vydal hmatatelné svědectví, jací jsme taky byli, ne?

 
Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě týdeníku Nedělní miniglosy, reflektujícího už víc než 11 let svérázným způsobem politické a společenské dění, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.


25 komentářů:

  1. V Kápézetce měl každý skaut pětadvacetník na telefon.
    To už je také hluboký archiff.
    Hrátky s mincemi jsou vděčné.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Pětadvacetník sice pamatuju, ale telefony za mě byly už za pade. Ale pár pětadvacetníků se u mě dodneška najde, tak zkusím, jestli se jimi nedá telefon aspoň dobít :-).

      Smazat
  2. Jo svit mincí byť starých vždycky zaujme...

    OdpovědětSmazat
  3. Krásná práce! Na to, že se vlastně nejedná o fotku, má větší fotografické kvality než dobrá půlka instagramu. :D Hrozně mi to připomíná nějaké osmdesátkové obaly, třeba nějakou drogerii (mýdlo), ale tematicky blíže je asi bižuterie - krabička, ve které se ukrývá perlový náhrdelník. I když teda úplně nevím, jestli se perlové náhrdelníky prodávaly takhle v krabičkách, spíš asi ne...nicméně jako dárkové balení by to bylo super! :D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak pokud někdo dodá pořádný perlový náhrdelník, rád dodám krabičku :-).

      Smazat
  4. Neklame mě zrak? Ta barva uprostřed je fialová? Na tu dobu bych čekal černobílé provedení.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Proces byl čistě černobílý s lehounkým následným zatónováním. I v archaických analogických dobách se dělaly postprodukční úpravy :-).

      Smazat
    2. Šmankote, má tam být "analogových" a ne "analogických". Zpropadené automatické "mobilní" opravy :-).

      Smazat
  5. Na první dobrou mi vytanuly masivní korále, které v době vzniku fotografie nosila každá druhá československá žena, byly buď bílé nebo červené a kdo je neměl, jako by nebyl. Samozřejmě v ženském rodě, možná i pár tehdy neurčených si je doma tajně zkoušelo.
    Děkuji za milou procházku " dávnověkem " a celkem přínosný úvodník, když bude docházet dech, vzpomenu tvých slov.
    Hlavně zdraví a všem, bez rozdílu pohlaví a vztahu k popelníku :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Každopádně přeji, aby dech nedocházel, ještě se, myslím, bude hodit.

      Smazat
  6. Obrázek se mi moc líbí a myslím, že už je na něm docela hezky zřejmý tvůj pozdější autorský fotorukopis :-) Domácí archivy dokážou někdy velmi příjemně překvapit. Jen houšť a větší kapky :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nevím, jestli je v tom vidět rukopis, ale minimálně mi snad zůstal tehdejší zvídavý přístup: "co se asi stane, když...?"

      Smazat
  7. Moc pěkné. Hrátky se světlem jsem dnes prováděla v ranním autobuse. Zjistila jsem, že když mám roušku a zamlžené brýle, všechna světla venku mají kolem sebe duhový okraj, lampy vypadaly jako chmýří na pampelišce a auta jako z dětské kreslené pohádky. Jdu si vygooglit, co je to zvětšovák :D.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že zvětšováky postupně končí ve stejných místech jako telefonní budky :-).

      Smazat
  8. Krásná fotka-nefotka, která evokuje náhrdelník. 👍👍
    Zvětšovák, leštičku a spoustu dalších věcí k vyvolávání fotek mám ještě ba půdě. Otázkou je, zda bych si s tím ještě po té spoustě let, dokázala poradit.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mě překvapilo, že jsem v dobřichovické komoře našel plastové misky na chemikálie, které nikdy nebývaly od zvětšováku moc daleko :-). Ano, leštičku jsem používal taky, ale brzy jsem přišel na to, že se mi víc líbí matné fotky, takže jsem obrázky "leštil" obráceně, aby se neleskly.

      Smazat
  9. Článek mě mile vrátil do doby dětství, otec měl fotografování taky jako koníček a dělali jsme rovněž různé pokusy. Vybavuje se mi opačná barevnost, tuším na foto papír se pokládaly různé předměty, ty pak zůstaly jako tmavý obrys a zbytek bílý? Je-li to možné, vybavuji si to mlhavě, možná to bylo úplně naopak :-) Ale nebylo to tak ostré, jako fotka zde. Jen vím, že jsem tam dávala ve věku děcka, místo mincí céčka :-)
    Ale největší radost jsem tehdy asi měla, když mi v televizi vyfotil Vinnetoua. Tu fotku bych možná ještě dnes někde našla :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vlna céček už mě minula, ale máš pravdu, že ve fotografice mohla být velmi dobře použitelná. Proti nim jsou zcela neprůhledné mince vlastně docela fádní :-).

      Smazat
  10. To jsem si početla i ty komentáře, ale nejvíc se mi vybavuje, jak táta koupal fotky a věšel je na šňůru a řval na nás, abychom za ním nelezli , když byl ,, v temné komoře,,. Zvětšovák měl taky a kde je všem těm věcem konec?
    Ohledně mincí: dnes nikdo nepochopí, že byly i jednohalíře...Jiřina z N.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To je pravda, pokud byla temná komora v koupelně, hrozily při náhodném rozsvícení nedozírné umělecké škody :-).

      A ještě méně lidí ví, že jednohaléře u nás oficiálně platily až do dubna roku 1993 :-).

      Smazat
  11. Odpovědi
    1. Sice se to pro mne ukázalo jako slepá vývojová větev, ale to byla i kdysi slavná daguerrotypie :-).

      Smazat
  12. Zvětšovák neznám ale určitě by mě takové pokusy taky moc bavily. Fotka nefotka je moc pěkná, líbí se mi to uspořádání, hned mi to připomnělo tvé jarní hrátky s barevnými čtvrtkami, zajímavé, jak moc je v tom vidět autor.:)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Taky mě ta souvislost s nedávným barevným papírkováním napadla, když jsem tenhle starý obrázek našel. Obávám se ovšem, že vzhledem k vývoji koronavirové situace na domácí koláže z nouze zase dojde :-(

      Smazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.