O nenapravitelné lyře aneb Haiku z policejního protokolu

Kdepak, pravidla jsou pravidla! Jednou se něco jasně řeklo, vládní stenografky to zaznamenaly, na tiskovém na to prdli razítko, tak teď nemá cenu se vykrucovat. Před zákonem jsme si všichni tak nějak rovni. I kdyby sám pan ministr, nedej Bože, některé z těch pravidel porušil, určitě by... s velkou pravděpodobností... tedy snad... skončil na stejné židli jako vy... Nebo ty? Není tykání lyrám proti společenským pravidlům? Nebo aspoň proti policejnímu kodexu? Za normálního stavu by to asi byla zapeklitá událost. Ale máme stav nouze a to, holenku, jsou zakázané i mnohem méně podezřelé věci. Krucinál, smí se lyře říkat holenku, když je teď taková mela kolem pohlaví? Tak řekněte konečně něco! Cože? Vždyť vás není skoro slyšet! Tedy, to jsem zase jednou chytil službu!

Že zatím není znám ani jeden případ přenosu viru z lyry na člověka? Že lyry nemají nosohltan vhodný k odběru vzorku? Říkáš, tedy říkáte, sakra, že je těžké se udržet, protože prý se stačí zlehýnka čehokoli dotknout a už to samo hraje? Ale kam bychom přišli, kdybychom každý přestupek měli posuzovat individuálně podle toho, kdo se provinil? Nevíme, kam dřív skočit, a to nás je ještě spousta v karanténě, protože městští strážníci, bohužel, nosohltan mají. Máme toho moc, protože NĚJAK se provinil každý. A pravidla mluví jasně: I kdyby sám pan ministr, nedej Bože, tento... i on by musel sáhnout po prkenici. Padni komu padni! Ani mediálně známí ministři nemají v nouzovém stavu generální pardon na přestupování pravidel, i když to tak snad někdy může vypadat. Natožpak lyry, které u nás skoro nikdo nezná, přinejmenším od té doby, co se Bratislava trhla.

Ještěže jste měla aspoň vizitku, protože žádnou lyru náš před lety vyfasovaný Klíč k určování provinilců neobsahuje, a je to přitom knížka s tolika obrázky, zvlášť Babinský se tenkrát vyvedl. Vlastně je to poprvé, co vidím opravdovou lyru na vlastní oči, a dalo mi docela práci ukrotit se, abych si taky nezačal aspoň pobrukovat, i když mě jinak na podobné výstřednosti neužije. Jak říkám, služba je náročná, a to ještě zdaleka není všem dnům konec.

 

Tak se nebojte; nejsem nelida a trochu přimhouřím oko. Kdyby se tu v podobné nouzi objevil pan ministr, nedej Bože, taky bych přimhuřoval, až by se ze mě kouřilo. Jsme přece jenom obyčejní lidé a obyčejné lyry. Tak co, sepíšeme to?

 

Haiku z policejního protokolu

Tichounce pěla

lyra oněmělá

ve tmě luceren.

 

 

 

Trikolóra na Čertovce (2016)

 

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě týdeníku Nedělní miniglosy, reflektujícího už víc než 11 let svérázným způsobem politické a společenské dění, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.