Zhmotněná Květinová řeka

Myslím, že se za celou dobu fungování mého blogu nestalo, aby ve dvou článcích po sobě byla fotka, jejímž autorem je někdo jiný než já sám. Nu, stalo se to teď: V minulém - velmi obsáhlém - článku o pozoruhodném Deníku režiséra Pavla Juráčka jsem musel použít fotografii staženou u internetu (ani nevím, kdo je jejím autorem), protože bohužel vlastní fotku tohoto mimořádného umělce nemám. No a ani u dnešní fotky vlastně nevím, kdo zmáčknul spoušť. Jediné, co vím, je to, že dáma na fotce si domů pořídila můj obraz s názvem Květinová řeka z dlouhodobého fotocyklu Kouzelná zahrada (pro zdejší čtenáře to ovšem není žádný neznámý snímek, představil jsem ho totiž celkem nedávno, loni v říjnu, v článku Babí léto v Kouzelné zahradě). Jak to vypadá, obraz se nejspíš nové majitelce docela zamlouvá, protože se s ním nechala vyfotit, aby ho mohla ukázat na sociálních sítích jako nový "přúrůstek do rodiny". No a protože jsem od ní dostal souhlas s použitím této fotky na facebooku i na blogu, řekl jsem si, že vám to jako zasvěceným čtenářům nemůžu zatajit, tím spíš, že z něčeho takového mám vždycky ohromnou radost.

Nevím, jak to funguje u jiných fotografů, ale mně úplně nejvíc těší to, když se někdo do některé z mých fotek zakouká natolik, že si jí nakonec vyzdobí svůj byt a je připravený s ní dlouhodobě sdílet společný prostor. Ono něco jiného je kouknout se na fotku na obrazovce počítače, kde se dá obrázek vypnout ve zlomku vteřiny stisknutím klávesy nebo ťuknutím na tlačítko myši, a něco jiného je pořídit si docela velký a nepříliš skladný obraz. Dá se říct, že s fyzickou podobou takové fotky máte jako novopečený vlastník docela dost práce: Člověk si musí vyhrnout rukávy a musí ji odněkud přinést, protože se nedá poslat e-mailem ani ememeskou. Musí jí vybrat vhodné místo, vše správně vyměřit a zajistit, aby obraz na zdi držel (pokud to tedy nedělá jako já, zdatný následovník nervně nešikovného strýce Podgera ze Tří mužů ve člunu, který obrazy většinou nevěším, ale jen nedbale opírám o stěny, což jistě není příklad hodný následování) a pak musí hlavně vydržet mít obraz na očích, Jo, taky je prý - mám to jen z doslechu :-) - dobré čas od času z něj trochu setřít prach. Vidíte, dohromady samá námaha a nepohodlí, na rozdíl od počítače, kde je uklizeno raz dva, efektivně a často navěky. 

Přesto jsem pořád staromilsky přesvědčený, že jen fyzická podoba fotky je skutečnou fotografií, na rozdíl od šalebného shluku elektronických jedniček a nul, do kterých stačí fouknout nebo na ně křivě pohledět a už je nikdo nikdy nedá dohromady, natož aby z nich zůstalo něco trvalejšího, co dokáže přežít delší výpadek eletrického proudu, silnější poryv slunečního větru, kolizi satelitů Elona Muska nebo dvě deci limonády v klávesnici.  

 

Avšak i pro fotografa je to trochu námahy navíc: Musí udělat pečlivou bodovou retuši, aby na výsledném tisku nebyly nevzhledné vypadlé pixélky (kupodivu, na velkém obrazu jsou vidět o dost lépe než na třesoucím se notebookovém monitoru ozdobeném kapičkami zaschlé pomerančové šťávy). Musí uvážlivě zvolit formát, aby byl obraz co nejlepší kompozičně (v tomto případě nakonec vyhrál ne úplně tradiční formát 70x65cm). Měl by se postarat o to, aby se barvy výsledného tisku příliš nelišily od barev v elektronické předloze a natěšený majitel nebyl na první pohled zklamán srovnáním mezi očekáváním a skutečností. No a měl by najít někoho, kdo všechny krásné leč zcela nehmotné autorské záměry umí nakonec převtělit v opravdu profesionální hmatatelný výsledek a cestou navrch nezištně napraví všechny možné fotografovy chyby. 

 

Když všechno klapne a výsledek se podaří a dělá radost všem zúčastněným stranám, mohu za sebe říct, že je to opravdu moc fajn pocit. A o čem už by se na blogu mělo psát, když ne o moc fajn pocitech, když se jim jednou za čas uráčí se dostavit? :-) 

 

Tak tedy díky za ně a ať se pěkně množí! 

Fotografie Květinová řeka z dlouhodobého cyklu Kouzelná zahrada, rozměr 70x65cm, fotopapír Hahnemühle matně laminovaný za studena, podklad tvoří dibondová deska (sendvičová struktura dvou kovových plátů vyplněných vrstvou speciálního plastu), skrytý vnitřní aluminiový rám. Na snímku astry v zapadajícím slunci, foceno na podzim 2021 na zahradě rodičů ve Staňkově na Domažlicku. Autorský tisk č.1 z limitované série max. 10 ks v rámci tzv. výstavní edice (delší strana obrazu 60-100cm). Tisk Fotonova, Lipová ul. Praha, leden 2022.