pátek 11. února 2022

Zhmotněná Květinová řeka

Myslím, že se za celou dobu fungování mého blogu nestalo, aby ve dvou článcích po sobě byla fotka, jejímž autorem je někdo jiný než já sám. Nu, stalo se to teď: V minulém - velmi obsáhlém - článku o pozoruhodném Deníku režiséra Pavla Juráčka jsem musel použít fotografii staženou u internetu (ani nevím, kdo je jejím autorem), protože bohužel vlastní fotku tohoto mimořádného umělce nemám. No a ani u dnešní fotky vlastně nevím, kdo zmáčknul spoušť. Jediné, co vím, je to, že dáma na fotce si domů pořídila můj obraz s názvem Květinová řeka z dlouhodobého fotocyklu Kouzelná zahrada (pro zdejší čtenáře to ovšem není žádný neznámý snímek, představil jsem ho totiž celkem nedávno, loni v říjnu, v článku Babí léto v Kouzelné zahradě). Jak to vypadá, obraz se nejspíš nové majitelce docela zamlouvá, protože se s ním nechala vyfotit, aby ho mohla ukázat na sociálních sítích jako nový "přúrůstek do rodiny". No a protože jsem od ní dostal souhlas s použitím této fotky na facebooku i na blogu, řekl jsem si, že vám to jako zasvěceným čtenářům nemůžu zatajit, tím spíš, že z něčeho takového mám vždycky ohromnou radost.

Nevím, jak to funguje u jiných fotografů, ale mně úplně nejvíc těší to, když se někdo do některé z mých fotek zakouká natolik, že si jí nakonec vyzdobí svůj byt a je připravený s ní dlouhodobě sdílet společný prostor. Ono něco jiného je kouknout se na fotku na obrazovce počítače, kde se dá obrázek vypnout ve zlomku vteřiny stisknutím klávesy nebo ťuknutím na tlačítko myši, a něco jiného je pořídit si docela velký a nepříliš skladný obraz. Dá se říct, že s fyzickou podobou takové fotky máte jako novopečený vlastník docela dost práce: Člověk si musí vyhrnout rukávy a musí ji odněkud přinést, protože se nedá poslat e-mailem ani ememeskou. Musí jí vybrat vhodné místo, vše správně vyměřit a zajistit, aby obraz na zdi držel (pokud to tedy nedělá jako já, zdatný následovník nervně nešikovného strýce Podgera ze Tří mužů ve člunu, který obrazy většinou nevěším, ale jen nedbale opírám o stěny, což jistě není příklad hodný následování) a pak musí hlavně vydržet mít obraz na očích, Jo, taky je prý - mám to jen z doslechu :-) - dobré čas od času z něj trochu setřít prach. Vidíte, dohromady samá námaha a nepohodlí, na rozdíl od počítače, kde je uklizeno raz dva, efektivně a často navěky. 

Přesto jsem pořád staromilsky přesvědčený, že jen fyzická podoba fotky je skutečnou fotografií, na rozdíl od šalebného shluku elektronických jedniček a nul, do kterých stačí fouknout nebo na ně křivě pohledět a už je nikdo nikdy nedá dohromady, natož aby z nich zůstalo něco trvalejšího, co dokáže přežít delší výpadek eletrického proudu, silnější poryv slunečního větru, kolizi satelitů Elona Muska nebo dvě deci limonády v klávesnici.  

 

Avšak i pro fotografa je to trochu námahy navíc: Musí udělat pečlivou bodovou retuši, aby na výsledném tisku nebyly nevzhledné vypadlé pixélky (kupodivu, na velkém obrazu jsou vidět o dost lépe než na třesoucím se notebookovém monitoru ozdobeném kapičkami zaschlé pomerančové šťávy). Musí uvážlivě zvolit formát, aby byl obraz co nejlepší kompozičně (v tomto případě nakonec vyhrál ne úplně tradiční formát 70x65cm). Měl by se postarat o to, aby se barvy výsledného tisku příliš nelišily od barev v elektronické předloze a natěšený majitel nebyl na první pohled zklamán srovnáním mezi očekáváním a skutečností. No a měl by najít někoho, kdo všechny krásné leč zcela nehmotné autorské záměry umí nakonec převtělit v opravdu profesionální hmatatelný výsledek a cestou navrch nezištně napraví všechny možné fotografovy chyby. 
 
Když všechno klapne a výsledek se podaří a dělá radost všem zúčastněným stranám, mohu za sebe říct, že je to opravdu moc fajn pocit. A o čem už by se na blogu mělo psát, když ne o moc fajn pocitech, když se jim jednou za čas uráčí se dostavit? :-) 
 
Tak tedy díky za ně a ať se pěkně množí! 

Fotografie Květinová řeka z dlouhodobého cyklu Kouzelná zahrada, rozměr 70x65cm, fotopapír Hahnemühle matně laminovaný za studena, podklad tvoří dibondová deska (sendvičová struktura dvou kovových plátů vyplněných vrstvou speciálního plastu), skrytý vnitřní aluminiový rám. Na snímku astry v zapadajícím slunci, foceno na podzim 2021 na zahradě rodičů ve Staňkově na Domažlicku. Autorský tisk č.1 z limitované série max. 10 ks v rámci tzv. výstavní edice (delší strana obrazu 60-100cm). Tisk Fotonova, Lipová ul. Praha, leden 2022.

30 komentářů:

  1. Nedivím se výběru, jako milovníci zahrad se mi také moc líbí. Barevná harmonie fotografie je velice vyvážená a navozuje pozitivní náladu, plnou něžnosti. Kupující, nová majitelka má vytříbené vkus!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Že ano? Já to taky říkám, že je to známka vytříbeného vkusu :-). Jsem docela rád, že jsem konečně objevil tuhle variantu zpracování, protože rámování pro mě byla noční můra, vždycky mě víc lákalo nechat plochu obrazu volnou než sevřenou rámem, jenom jsem dlouho neuměl zařídit, aby to bylo i pevné a hezké :-).

      Vymazat
  2. Nádherný obraz. Nedivím se majitelce, že se jí líbil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem rád, že se fotografie líbí. Byla dělaná s cílem udělat radost, tak jsem rád, že to docela funguje :-).

      Vymazat
  3. Ve "zhmotněné" podobě to vypadá festovneji nezbjen v digitální..A Tak je to se vším.. Někdy mne napadá, ze se zhrouti servery a na tu digitalizaci jednou dojedem..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ajťáci neříkají "prach si a v prach se obrátíš" ale "nula jsi a v nulu se obrátíš"
      anebo "jednička jsi a v nulu se obrátíš".

      Vymazat
    2. Mně je nul líto, protože se na rozdíl od láčkovců nesmějí množit dělením.

      Vymazat
    3. Až se zhroutí servery, tahle květinová řeka poteče dál :-).

      Vymazat
  4. Digitální nuly a jedničky přece nejsou horká kaše, aby se do nich foukalo.
    Ale papírová podoba zase nemusí uniknout Koniášům.
    Digitalizovaná paní vypadá spokojeně. Není divo, fotografie je to překrásná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, ajťáci můžou chodit maximálně jako kolem jedniček a nul, zatímco my ostatní i jako kolem horké kaše.

      Koniášové by si, myslím, na téhle zpevněné verzi vylámali zuby. Dibond je dibond! :-)

      Vymazat
  5. A což teprve, když se těmi moc fajn pocity můžeme sytit i my, další desítky lidí za monitory se zaschlou pomerančovou šťávou, to je teprve radost! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už jsem se přistihl, že si radši zapamatuji, kde flíček po pomerančové šťávě je (takže vím, že retuš v tom místě nemá smysl), než abych obrazovku vyčistil :-).

      Vymazat
  6. Zde psáno o radosti a tu moji zde dávám také ve známost. Mít radost z radosti jiných a ještě se k tomu přiznat takto nad ránem. Na každý pád moc krásný obraz.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, tahle "sekundární radost" z radosti jiných lidí umí krásně hřát, což je pro zimní měsíce ideální :-).

      Vymazat
  7. Taky jsem měla hodně opojný pocit když jsem si z tiskárny nesla ty fotky na tu pidi výlohovou výstavu. A to byly na obyč plakátovacím papíře s prapodivnými závěsnými nasouvacími lištami. Stále si říkám, že musím pár fotek vybrat, a nechám si udělat pořádně velké na pořádném papíře a rámu. I když jen sobě pro radost....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takhle sobě pro radost mám teď v obýváku asi dvacítku obrazů z minulých výstav. Teď je to v pohodě, ale až se jednou přestěhuju do menšího, budu muset zhubnout :-).

      Vymazat
  8. Babí léto v Kouzelné zahradě jsem obdivovala. A tuhle fotku obzvlášť - líbí se mi barvy a opravdu to působí pozitivně. Dovedu si představit, že obraz visí někde, kde ho každý uvidí a bude jej obdivovat. Paní si vybrala opravdu dobře. 🙂

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pár minut bylo tehdy v tomhle koutě zahrady nádherné světlo, které by bylo hřích nevyužít. Děkuji, jsem moc rád, že se fotka líbí.

      Vymazat
  9. Gratulace, obdiv a díky. Za transakci, za zdařené zhmotnění pixelů a za sdílené pozitivní vibrace radostného nadšení. Osobně mám raději výraznější barvy, ale musím uznat, že celý obraz řeky aster hraje všemi možnými odstíny soumraku nebo svítání a to je okouzlující. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, jsem rád, že se ti fotka líbí. Já takhle radostně vibruju moc rád; ještěže se mám kde podělit :-).

      Vymazat
  10. Teda, ten je! Plynouci neha sama. Urcite ma potencial stat se kazdodennim vylepsovacem nalad. Docela by me zajimalo, jak se dosahne na fotkach stejne barvy jako v elektronickem zdroji. To mi na vytistenych fotkach vadi nejvic, ze ty puvodni odstiny proste nejsou ono, nekdy dokonce dramaticky jine.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mi to dlouhá léta nefungovalo, musel jsem investovat do pořízení opravdu profesionálního monitoru, který je možné slušně nakalibrovat a umí komunikovat s ostatními zařízeními.

      Vymazat
  11. Nadřel jsi se s fyzickou podobou fotky, ale stojí to za to. Bádala jsem, co zobrazuje, teď už to vím a už taky vím, že focení bylo dílem okamžiků, které jsi zastihl v barvě i něze fotky.
    A taky musím vzkázat autorovi (tobě), že od tebe mám už jen 2 fotky, ostatní jsem darovala těm, kterým se líbily takto fyzické. Jsou trošku menšího formátu, ale už zdobí víc poetických barevných zákoutí spřátelených domovů. Prý mám gratulovat, povedly se ☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za všechny dobré ty zprávy: To je moje fotografická ctižádost pronikat do "spřátelených domovů" :-).

      Vymazat
  12. Já mám také jednou tvou fotografii, je na čestném místě v pokoji, kde sedávám u notebooku a velmi rád se na ní dívám. Vyzařuje z ní vůně dálek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však i to mi dělá velkou radost. Kdybys mi býval byl poslal taky fotografii... :-)

      Vymazat
  13. Jedna z mála florálních, na které se dá koukat!

    OdpovědětVymazat
  14. Pokud jde o kytky, bohatě si vystačím sem tam s Kouzelnou zahradou :-).

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.