čtvrtek 29. července 2021

Spolu a přitom každý sám

Jednoho z nedávných letních večerů jsem s foťákem opět zavítal do centra noční Prahy. Nevyšla mi sázka na to, že by mohlo být tou dobou těsně po bouřce, takže budou zajímavé odrazy na mokré pražské dlažbě; pršelo jen na předměstí, ale centrum bylo suché, tak jsem změnil cíl a pokusil jsem se najít a vyfotit nějaké zajímavé odrazy v tamějších výlohách. Pár takových odrazů už mám z dřívějška, ostatně několik takových je i na mé pomalu končící fotovýstavě v pražském Divadle Kámen.

Neměl jsem s sebou žádné extra vybavení, jen základní zoomový objektiv a pak hodně světelnou pevnou padesátku pro případ, kdy by bylo třeba využít hodně nízkou clonu třeba kvůli malé hloubce ostrosti. Neměl jsem ani stativ, takže bylo předem jasné, že se nedá počítat s žádnými pěkně vybroušenými ostrými fotkami, ale to při focení odrazů ve sklech výloh opravdu nevadí, protože obraz je stejně různě deformovaný; můžeme si tedy dovolit fotit "z ruky" i na poměrně dlouhé časy (což by samozřejmě nemělo být alibi pro odfláknutou práci :-)).

Napřed jsem se vrátil ke svým oblíbeným kovovým pivním tankům ve výloze jedné z restaurací ve Vodičkově ulici nedaleko od Václaváku, výsledek ale tentokrát nebyl nic moc, nebylo možné se na práci pořádně soustředit, protože na chodníku před restaurací byla spousta hostů a velmi rušné prostředí, které mi pro focení moc nevyhovuje.

 
Přešel jsem tedy širokou ulici a na protějším, o něco klidnějším chodníku jsem zkusil fotit odrazy nočních světel v jakési keramické stěně za výkladem jedné ze zdejších kanceláří, nebo co to bylo. Výsledek opět za moc nestojí, ale ta vnitřní stěna mě svými optickými vlastnostmi v kombinaci se sklem výlohy docela zaujala, tak jsem se rozhodl prozkoumat zblízka, jak odráží své okolí při použití různých úhlů záběru.

 
Jeden hodně extrémní úhel záběru (bylo třeba fotit s objektivem prakticky přimáčknutým až na sklo, směrem k Václavskému náměstí) se mi zdál být nadějný. Odraz vnitřní stěny v něm totiž jakoby rozděloval plochu chodníku na dvě části průsvitnou přepážkou. Když jsem viděl, jak to v obrazu funguje, hned mě napadlo, že by to šlo využít pro fotografii nějakého páru, který by zdánlivě šel úplně normálně spolu po chodníku, ale v tomhle odrazu by to vypadalo, jako kdyby je oddělovala na první pohled neviditelná stěna. Mohlo by se to jmenovat třeba "Spolu a přitom každý sám". Je to tak přece vždy - více či méně zjevně, někdy jen hluboko pod povrchem - že lidé si do společného života přinášejí své do určité míry nadále oddělené soukromé světy, což by touhle průsvitnou stěnou mezi nimi šlo naznačit. No... Však víte, jak je to u mne někdy s fantazií a previzualizací... Někdy si vymyslím příběh, který pak nedostatečně nadšeně spolupracující okolní realita ne a ne naplnit :-).

Když si něco takového vymyslíte, pak už nezbývá než čekat na ty správné okolnosti. Jako na potvoru však byl tento chodník dlouho jako vymetený, nechodili ani jednotlivci, natožpak nějaký vhodný pár. Trvalo asi dvacet minut, než se v hledáčku objevili první adepti. Směr byl správný, chtěl jsem totiž, aby přicházeli od Václaváku, a směřovali tedy ke stále zřetelnějšímu oddělení svých světů (hned jsem nad sebou musel zauvažovat, jestli náhodou nejsem v těchto věcech přílišný pesimista, což se do mých fotek takto nenápadně promítá). Ale když se na fotku podívám, těch technických nedostaků je na ní příliš: Muži můj nepohotový záběr upřel část levé nohy (tahle moje chyba nakonec asi rozhodla, že jsem fotku úplně zavrhl), lidé naproti v restauraci Lokálka (ano, to je ta, která má ve výloze již zmíněné kovové pivní tanky) zbytečně odvádějí pozornost od mladého páru a to vůbec nemluvím o mastodontní dopravní značce, která na scénu dohlíží z pozice nad mladíkovým kvantově rozmazaným ramenem. Musím tedy čekat dál.

Když už to vypadalo, že všechny pražské páry odjely na letní dovolenou na Jadran či do Karibiku a v Praze zůstali natruc mým nápadům jen zarytí samotáři, jeden pár si to přihasil z druhé strany. Nebylo to sice přesně podle mého plánu, ale lepší vrabec v hrsti nežli labuť na střeše, že? V rychlosti jsem dvakrát stiskl spoušť a doufal jsem, že z původního úmyslu aspoň něco málo zbyde. Většina chyb zmíněných u "páru číslo jedna" ovšem trpělivě přetrvávala, jen končetiny se tentokrát do obrázku vešly celé. Opticky nelibý mumraj před restaurací na fotce zůstal, děsivě dominantní zákaz zastavení taky, mladý pár je namačkaný až na samotný kraj fotky (jako by ti dva nemohli chvilku zvolnit, když z nich chci učinit hlavní postavy historicky prvního blogové fotolaboratoře), nahoře je spousta nevyužitého prostoru, který nenese žádnou žádoucí informaci ani není ničím zajímavý. A teď pomíjím právní aspekty fotografie, na které je - sice zrcadlově převrácená, ale přesto rozluštitelná - poznávací značka automobilu. Co kdyby tu byl někdo právě na záletech a kvůli mé fotce to teď na něj praskne? (kyš, kyš!) No a reklama na známý kavárenský řetězec EEFFOC ATSOC by taky mohla nadělat neplechu, i když firma zde sídlí trvale a nezalétá. 

Zmíněné potenciální právní komplikace nechám koňovi, i bez nich máme dost věcí k nápravě. Předně jsem udělal ne úplně zanedbatelný ořez shora a zprava, čímž zmizeli rozverní "lokálkáři" odnaproti i horní dvě patra na okolních budovách. Ve Photoshopu jsem pak odpreparoval dopravní značku, které se bohužel při snímání nedalo vyhnout, což považuji za civilizovanější způsob vyrovnání se s problémem než na ni použít pilku na železo nebo vandalskou sérii kopů kung-fu, což mě - připouštím - na místě v zoufalství rovněž napadlo. Mladý pár se stal na fotce okamžitě výraznějším a jako nečekaný bonus jsem získal dosud zcela upozaděnou postavu opírající se dívky ve světlých kalhotách při novém pravém okraji, která tvoří, myslím, pěkný nenápadný protipól hlavní dvojici a taky dobře zapadá do původního konceptu.

 

Když všechnu svou noční snahu snahu jednoduše shrnu, výsledek s pracovním názvem "Spolu a přitom každý sám" mou představu naplňuje asi ze tří čtvrtin. To má podobně jednoduchý závěr jako tomu bylo v případě řady dalších fotek: Prostě se budu vracet na tohle místo činu s foťákem tak dlouho, až to jednou vyjde stoprocentně. No dobře, vždyť já vím, že už mě trochu znáte, máte pravdu - tak tedy aspoň na devadesát procent :-).

Do té doby si musím vystačit s tím, co mám, a - podle klasického úsloví - když musím, tak rád! :-).

P.S.: Přidal jsem tento článek jako první do nové rubriky "Fotolaboratoř", do které budu dávat (i zpětně) speciální fotočlánky popisující různé varianty fotografických postupů, a zkusím v nich vysvětlovat, proč jsem postupoval právě tak, protože - jak jsem přesvědčený - slušná fotka vzniká především v hlavě a zmáčknutí spouště už je jen taková drobná a někdy maličko obtěžující nezbytnost. Tak uvidíme, třeba takové občasné "fotolaborky" budou nějakému zájemci o focení k užitku.  

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetonypovídkybásněhrátky s češtinouhaikuvzpomínková vyprávěnípovídání o knížkáchfilmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánkyPokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.

26 komentářů:

  1. Odrazy jsou fascinující, ať už od výloh, ale mně se libi i od vypuklých či vydutých ploch...ale zachytit to jak vidím je docela kumst

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Odrazovky" fotím rád, možná i proto, že taková fotka nikdy není technicky perfektní a ostrá.

      Vymazat
  2. Odrazy jsou fajn téma, někdy si na to taky vzpomenu a zkouším.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když se spoléhám na náhodu, že se mi nějaký zajímavý odraz přimotá do cesty, fotky nikdy nejsou dobré. Prostě musím jít fotit cíleně, postavit se k nějaké takové "odrazné ploše", pořádně ji ze všech úhlů prozkoumat, zafantazírovat si a pak skoro vždycky něco vyjde :-).

      Vymazat
    2. dobré odrazné plochy má Kafkova hlava.

      Vymazat
    3. Tam chodím zrovna moc rád fotit :-).

      Vymazat
  3. I focení je filozofie. Jak vidno, umíněnost a trpělivost přináší výsledky👍🏻

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdyby byla olympiáda v umíněnosti, myslím, že bych nebyl bez šance :-).

      Vymazat
  4. Podle názvu jsem myslel, že budeš rozebírat koalici Spolu :).
    Fotky jsou velmi zajímavé, v prostoru přesazenými odrazy působí jako 3D záběry ve virtuální realitě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidíš, to mě vůbec nenapadlo, politiku teď ze sebezáchovných důvodů moc nesleduji, takže ani přesně nevím, kdo je Spolu a kdo Sám :-).

      Vymazat
  5. Číhání u výloh je vzrušující.
    Akorát člověk musí občas odpovídat na onu profláknutou, stupidní otázku:
    "A co to tu fotíte?"
    Je to to samé jako když fotím dekly. Tam je lid procházející mnohem zvědavější, obzvlášť, když před vlastním focením ony poklopy ometám malířským štětcem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takže Tlusťjoch by mohl být pracovně nazýván ometák. :-D

      Vymazat
    2. Ano, ale dávám přednost oslovení "ometač kanálů" - neboť množina deklů obsahuje i kanály.

      Vymazat
    3. To je zvláštní, mě se většinou nikdo neptá. Asi vědí, že většinou číhám na ledňáčka :-).

      Vymazat
    4. quick

      Ledňáčci se většinou ometat nemusí. :-)

      Vymazat
    5. Anebo se ometají jen velmi krátce :-).

      Vymazat
  6. Milý Petře,
    tenhle styl fotek není úplně to pravé pro mě. Pokud mě však něco zajímá, je to to, jak dílko VZNIKLO! To je (pro mě) daleko zajímavější, než fotka samotná. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K fotkám a jejich vzniku vyprávím příběhy moc rád. Zrovna v pondělí jsem při komentované prohlídce své výstavy vyprávěl o pouhých devíti vystavených fotkách hodinu dvacet, tak mám dobrý trénink :-).

      Vymazat
  7. To je jak z prvního prototypu 3D brýlí!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych se nebál uvažovat o 4D projekci :-).

      Vymazat
  8. Vyzískal jsi z toho místa téměř maximum. Fotka má krásný příběh, vlastně dva, ten, který zobrazuje a ten druhý kolem jejího vzniku. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je základ: Fotka nemusí být nic moc, ale vždycky za ní musí být příběh :-).

      Vymazat
  9. Jo, to si tak člověk něco vymyslí a pak mu jako na potvoru začnou chodit lidi úplně jinam a úplně jinak :-D

    Příběhy introvertní fotografky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Copak lidi, ale Petr Bambousek krásně vyprávěl zážitky z kostarické džungle, jak na fotografových plánech odmítají spolupracovat mravenci :-).

      Vymazat
  10. Představa, jak pilkou na železo nebo precizními bojovými kopy pacifikuješ dopravní značku, mě moc pobavila :-) Pak by už zbývalo jen servat tu SPZku a možná i ty dva svítící nápisy - a umění už by nic nestálo v cestě!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty dopravní značky jsou v centru zoufalé, jsou v těch nejmalebnějších uličkách a zákoutích a vysloveně dominují prostoru. Budu muset na olympiádě důkladněji sledovat karate :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.