O studiích v Oxfordu

Nedlouho poté, co jsem se z vojny vrátil do své tehdejší práce v jednom nejmenovaném výzkumném ústavu, se za mnou v laborce zastavil můj vedoucí. Už to mi mělo být podezřelé, protože se to nestávalo často. Asi si ode mne jako od nadějné mladé vědecké síly leccos sliboval, ale zatím jsme na sebe neměli moc času: Před vojnou jsem pobýval v práci pouhý měsíc, a nemělo tedy smysl rozjíždět nějaké významnější aktivity, protože kdyby mě pak při šturmu přejeli tankem, zapomněl bych se včas zbavit odjištěného granátu nebo bych vlastní neopatrností rozcinkl ampulku s nervově paralytickou látkou, obtížně by se mi na ně navazovalo.

"Mám pro tebe úžasnou zprávu," řekl mi šéf hlasem plným tajemství a oči mu plály potlačovaným nadšením. "Pojedeš do Oxfordu!!" skoro vykřikl. Vida - a to jsem si myslel, že Vánoce strávím v rodinném kruhu klidným sledováním českých pohádek, a člověk aby pomalu místo toho začal trénovat na osmiveslici pod Vyšehradem, aby mohl přispět k dalšímu slavnému vítězství nad odvěkými rivaly z Cambridge. Při představě, kterak v tílku se znakem koleje vesluji v rytmu kormidelníkových výkřiků v oxfordské angličtině, jsem se musel chtě-nechtě zasmát, což mého vedoucího znejistilo, protože asi čekal slavnostnější a vděčnější reakci. 

Ukázalo se, že v těsně posametověrevolučním nadšení pro Československo a člověka jménem Vaklaf Cháfel vyčlenila oxfordská univerzita ze svých přebytků pro země třetího světa jedno postgraduální anorganicko-chemické místo pro vybraného adepta z Československa, které nabídla zdejší vědecké obci. Jak ale bývá zvykem, svázala tuto úžasnou nabídku tolika rozličnými podmínkami různého stupně obskurnosti, že když se daly české anorganické hlavy dohromady, zjistily, že podmínky jakžtakž splňuji pouze já, když se tedy asi do týdne naučím obstojně anglicky. Výsledkem byla velká pravděpodobnost přijetí, jen se muselo jednat rychle, tj. do následujícího dne. Když druhý den ráno odkabelogramuji na Oxford zprávu: YES STOP VAPENIK, mohl jsem začít shánět oxfordský slovník a veslo.

Vzal jsem si večer a noc na rozmyšlenou, čemuž pan vedoucí nerozuměl. O čem se tady vůbec dá přemýšlet? Přece taková příležitost přichází jednou za život a co by za to jiní dali. Ano, byla to dlouhá noc, noc téměř beze spánku a přesto plná snů a zkusmých projekcí budoucnosti. Když kývnu, rozhodnu se nejspíš pro úplně jiný život, než byl ten můj dosavadní. Když na oxfordského tygra naskočím, můžu mít ty nejlepší podmínky pro svou práci, takže se mi bude špatně seskakovat; kdoví, třeba se postupně vypracuji v odborníka v oboru, udělám vědeckou kariéru a zbyde po mě štos odborných studií a možná i nějaký zajímavý objev, který bude někomu užitečný. Na druhou stranu jsem si neuměl představit, že bych se z takových podmínek jednoduše vracel domů (tím spíš, že budoucnost zdejšího dalšího vývoje ještě na podzim 1990 nebyla nikterak jasná). Viděl jsem to jasně: když kývnu, vše se změní, budu žít úplně jiný život než doma, zažeru se do vědy, když budu mít kliku, zakoukám se časem do nějaké "postdočky" z druhého konce světa a kdoví, kde skončím. Když nekývnu, budu pokračovat v českém výzkumném příštipkaření a prováhám možná tu největší profesní příležitost, kterou mi život přivál. Jak silné jsou moje kořeny, kterými vězím v rodné hroudě, a má vůbec ještě nějakou cenu vězet? Můžete mi věřit, že to byla opravdu předlouhá noc.

Když jsem druhý den ráno sděloval svému panu vedoucímu svou zápornou odpověď, byla kolem spousta svědků, většinou dlouholetých výzkumníků v oboru. Řekl bych, že nikdo z nich mi nerozuměl. Taková příležitost! Kdyby oni ji kdysi měli! Chápal jsem je, během své vědecké kariéry si o takové štaci mohli většinou jen nechat zdát; když to dobře dopadlo, dostali se na stáž do sovětské Dubny nebo do východního Berlína. A já, fracek nevycválanej, si dovolím něco takového odmítnout. Ale máme se rozhodovat podle toho, co ostatní považují za důležité?

Jaké mám pro své rozhodnutí racionální důvody? Jestli mají být výhradně racionální, tedy asi žádné. A jak bych vůbec mohl být přísně racionálním oxfordským vědcem, když mám i řadu jiných než racionálních důvodů, proč jím nebýt. Zasloužilí kolegové kroutili nechápavě hlavami. Československo jiného adepta nesehnalo, za velkorysou nabídku Oxfordu poděkovalo a sdělilo mu, že Vápeník nechce.

Mám, myslím, celkem šťastnou povahu v tom, že když se pro něco rozhodnu, už se k tomu rozhodnutí nevracím a neříkám si, „jaké by to asi bylo, kdyby...?" a "nešlo by to ještě nějak vrátit?". Jednou jsem ten krok udělal a nemá tedy smysl o něm znovu přemítat, tomu říkám pracovně „ohledávání mrtvol“ (samozřejmě, i v tom existuje jako v každém správném pravidlu jedna výjimka, ale to je u mne výjimka navýsost osobní, která nemá s pracovními kariérami nic společného). Když jsem se rozhodl pro nějakou cestu, snažím se užívat všeho dobrého, co mi poskytuje, a neremcat moc proti tomu horšímu; stejně má každá své vlastní nepřehledné zatáčky, výmoly a blátivé úseky, i když je nevidíme, dokud po ní sami nejdeme. 

Směrovka s nápisem "Oxford" se z mé cesty vytratila a za dva roky ji ostatně následovala i samotná směrovka "Věda". A místo nich se objevily jiné, některé jen nakrátko, jiné na dlouhé roky, některé - vzácně - navždycky. Snažím se držet vesla a zabírat, co to jde, i když mým hlavním cílem není porazit Cambridge: A vlastně vůbec někoho porazit.

Z odstupu je „kauza Oxford“ na mém soukromém žebříčku promarněných životních příležitostí až kdesi hluboko v poli poražených, těm nejdůležitějším nesahá ani po kotníky. Ale jsem jí moc vděčný, že těm mnohem významnějším umožnila nastat a že jim dodnes poskytuje míru. 

Za jednu bezesnou noc je to, myslím, slušný obchod :-).

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.