Poslední prodloužená zrychlená jízda

Když bývala u babičky ve Staňkově pouť, jako dítě jsem se jí nemohl dočkat a byl to pro mě vždy jeden z vrcholů prázdnin, a teď - jako mírně přezrálého dospělého - mě spíš obtěžuje a vyhýbám se jí. Ale na tenhle způsob pouťové reklamy si dobře pamatuji: Aby se podařilo nalákat dostatek zákazníků na dýchavičné atrakce, už od časného odpoledne se ohlašovala "opravdu poslední prodloužená zrychlená jízda". Ta až na zřídkavé případy bývala stejně krátká a pomalá jako všechny ostatní jízdy (někdy kratší) a zdaleka nebyla (tedy až na jedinou výjimku denně) poslední, protože po ní zpravidla následovala celá řada dalších "posledních" jízd. Nějakou dobu se mi to zdálo jako podvod, ale pak jsem pochopil, že to prostě k pouťovému prostředí patří, všichni vědí, o co jde, a jaká jsou pravidla této hry - asi jako když posloucháme předvolební sliby politiků, o kterých předem dobře víme, že se nenaplní (tedy ty sliby, nikoli politici - ti se naopak často naplní až po okraj). Aktéři podvádějí, je jim jasné, že to lidé dobře vědí, a většina zákazníků se jen naoko tváří, že jim to baští.

Když mě moji přátelé z Divadla Kámen v lednu oslovili, jestli si nechci v kavárně jejich divadla vystavit pár svých fotek a občas k nim dělat pro pár zájemců komorní komentované prohlídky, věděli, že na to kývnu: Mám rád publikum svých výstav, rád jsem s ním v kontaktu, nejradši bych každého návštěvníka osobně provedl, seznámil se s ním a rozebral s ním podrobně všechno kolem fotek a focení, což je pozoruhodný kontrast k mému běžnému fungování, kdy se ve společnosti držím spíš stranou a notnou chvíli mi trvá, než se před dosud neznámými lidmi aspoň trochu uvolním. Výsledkem bylo prozatím třináct moc příjemných setkání se zajímavými a zvídavými lidmi, většina z nich v době, kdy se žádné kulturní akce pořádat nedaly, vždy jen pro několik lidí, ale zato často v celovečerní verzi, protože člověk, zdá se, je tvor společenštější, než je ochotna většina epidemiologů připustit.

Fotky už v divadle visí skoro půl roku, nastal tedy čas poohlédnout se po dalším vystavujícím, který přebere štafetu (což rád ponechávám na pořadatelích a paní kurátorce), a zároveň se otevírá možnost se nějak rozumně se sympatickým prostorem postupně rozloučit, nejlépe formou "poslední prodloužené zrychlené jízdy", která - přesně jako na pouti - asi nebude prodloužená (protože dnes už se smí zaplaťpánbůh o dost víc věcí než březnu, takže je na všechno méně času), asi nebude zrychlená (aby si hosté nestěžovali, že jsem je ošidil), no a zatím ani nevíme jistě, jestli bude opravdu poslední (to záleží na tom, zda výměna expozic stihne proběhnout ještě o prázdninách).

Považte, poprvé za celou dobu výstavy jsem se dostal i do oficiálního programu divadla. Samozřejmě o výstavě se bylo možné na webových stránkách divadla dozvědět (stále ještě na nich visí např. malý rozhovor, který se mnou udělala kurátorka výstavy, kunsthistorička Lucie Váchová), ale konkrétní prohlídka jako oficiální akce s pevným časem, má v divadelním programu opravdu premiéru, i proto, že na většinu předchozích prohlídek nebylo možné z pochopitelných důvodů zvát veřejnost, všechna pozvání tak byla víceméně individuální. Nebude to na rozdíl od místních skutečných divadelních představení žádná minimalistická avantgarda, ale prý se to dá vydržet, i když o pouhých devíti fotkách povídám skoro hodinu a když chytnu slinu, i déle. Budiž za to hostům útěchou, že se dozvědí nejen příběhy vystavených fotek, ale nakouknou i pod pokličky některých hrnců v mé fotokuchyni :-).

Kdo se tedy právě neráchá v moři, nezdolává vrcholy světových velehor, nesjíždí dravou vodu v hlubokých kaňonech ani se nenechá jako turista vynášet na okraj nekonečného vesmíru (hezký protimluv, že?), může se tedy se mnou a s mými fotkami potkat přesně podle programu, tj. v pondělí 26.7. od 18 hodin; i když jde o řádnou položku programu, vstup je zdarma a nebudu "na lístky" (jak říkával s oblibou Miroslav Horníček: "I když byl lístkovej systém, tak dršky byly vždycky volný!")

Zdá se, že všechno do sebe pěkně zapadá: Tento víkend strávím právě ve Staňkově a právě v tento čas tam bude opět po roce tradiční pouť, na jejíž "prodloužené jízdy" (hlavně ty sobotní, noční) jsem se jako dítě tolik těšíval. Asi prubnu, jestli něco z té dávné pouťové atmosféry zbylo až do dnešních časů, a budu doufat, že kolotočářům nestrhnu vahou své osobnosti vyhlídkovou labuť.

A kdyby náhodou sobotní poslední "prodloužená zrychlená jízda" nezabrala, v pondělí si, doufám, spravím chuť :-).

Doplněno po uzávěrce: Těsně po dopsání článku jsem se dozvěděl, že instalace nové výstavy byla čerstvě domluvena až na polovinu října. Do té doby zůstanou moje fotky na zdi divadelní kavárny a je tedy pravděpodobné, že v září uspořádáme ještě další "poslední prodlouženou zrychlenou jízdu". Pokud se tedy najde ještě někdo, kdo bude ochotný mě na téhle speciální fotografické pouti poslouchat, a pokud pouťová vyhlídková labuť do té doby  neodletí do ještě teplejších krajin :-). 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.