O stovce náručí

Nevím, jestli jich byla přesně stovka. Možná víc, možná míň, nepočítal jsem je, jen odhadl. Kdybych dnes někoho s tou čerstvou praxí objal, řekl by mi nejspíš: "Objímáš jako dřevo!" A měl by asi pravdu, protože jsem celé dopoledne objímal dřevo.

 

Ne, nebylo to takové objímání, jaké druhdy provozoval na Vysočině současný český prezident, protože když vidím ty následky, bojím se, že vědci v té době hrubě podcenili v příslušných klinických studiích dlouhodobé dopady, takže teď jen doufám, že nedostaneme objímání stromů od ministerstva zdravotnictví taky povinně, když se to prý v případě pana prezidenta osvědčilo, protože to bych se musel ještě stát na stará kolena odmítačem. 

 

Neobjímal jsem dřevo celistvé, živé a rostoucí, ale dřevo štípané. Od léta jsem si říkal, že si musím objednat nějaké dřevo na zimu do krbu, a váhal jsem tak dlouho, až mi v říjnu řekli, že mi můžou dřevo přivézt až těsně před Vánoci, protože zájemců je moc. Těsně před Vánoci nastalo právě dnes. Vysypali mi na prostranství před dřevníkem dva kubíky jehličnatých naštípaných polínek a já počítal s tím, že dříví poházené na hromadě bez ladu a skladu nanosím postupně do dřevníku a obestavím jím jednu zeď vyčleněnou mi pro tento účel panem domácím. Dokonce jsem si na to (a na asi šest dalších věcí, které po objímání dřeva následovaly) vzal den dovolené, aby starosti o dříví nenarušovaly mé standardní pracovní úsilí. "Jaká úžasná civilizace je ta dnešní," řekli by si možná naši předci, "když na fyzickou práci si člověk bere dovolenou!"

 

"To si na to vemte kolečko!" poradil mi pan domácí, ale já měl jinou představu: Kolečko mi pomůže překonat pár metrů ke dveřím do dřevníku, ale ve stísněnějších vnitřních prostorách už ne. Proto jsem se rozhodl nanosit dřevo na nové místo - v náruči. Změřil jsem si hromadu dříví na dvorku a zkušeně jsem to odhadl na stovku náručí. Když mohl být délkovou mírou loket či sáh, proč by jednotkou objemu nemohla být náruč?

 

Hned první náruč se celkem povedla, založil jsem u stěny první řadu polen a měl jsem z ní radost, přestože z hromady na dvoře napohled vůbec neubylo. Jedna náruč však prázdný dvorek nedělá (vlaštovčí přísloví). Až takových náručí bude stovka, řekl jsem si, budu mít hotovo a budu moct konečně přestěhovat své křeslo v obýváku od radiátoru zpět ke krbu. Taková stovka jistě nebude žádný problém; jsem sice manuálně nepříliš zručný, ale vynahrazuji to zabejčilou vytrvalostí. Stovka náručí není rozhodně málo, ale na druhou stranu - i každá stovka jednou neodvratně končí.

 

Asi za dvě hodiny bylo hotovo. "Moje zeď" je zaplněná až po lampu umístěnou pod stropem a zatím se zdá, že moje stovka náručí dřeva je zarovnána celkem stabilně, "xylostatický tlak" je rovnoměrně rozložen, takže nepřijde-li zemetřesení nebo tornádo, věřím, že dřevem, které na závěr své dlouhé pouti prošlo mou náručí, nebude nikdo zasypán ani utlučen, protože na něčem takovém bych se cítil být po své stovce náručí citově zaangažován. Moje náruč byla po práci sice špinavá a její bezprostřední okolí (hlavně záda) se zdálo být poněkud unaveno, ale co by člověk neudělal - jak se říká především v početnějších rodinách, než je ta moje vlastní - pro teplo rodinného krbu.

Věřím, že jsem svým nadstandardně osobním přístupem své dřevo nerozmazlil a polínka teď nebudou chtít každý večer aspoň chvilku pochovat. Pak by se snadno mohlo stát, že moje ruka zaváhá, bude-li mít vhodit poleno do ohně, a to by neměla, bude-li se chtít v mrazivých lednových a únorových dnech u krbu nejen dopálit, ale i ohřát. 

V nejlepším se má přestat, tak myslím, že propříště bude má náruč opět ve dne v noci vyhrazena především tomu nejkrásnějšímu a nejhodnotnějšímu obsahu, který kdy zažila. A i kdyby takto báječně zaplněných náručí měla být třeba stovka, já se zlobit nebudu :-).