O ztrátách a nálezech

Není to ještě tak dávno, na dráze bývaly Ztráty a nálezy. Když jste něco zapomněli nebo ztratili ve vlaku a byla to věc, která už ani cestujícím ani železničářům nestála za ukradení, předmět si postupně razil cestu vlakovými soupravami a nádražími, až nakonec dorazil do centrálního depozitáře, kde se o něj dost dlouhou dobu mohl majitel přihlásit. Vše, k čemu se už nikdo nehlásil, putovalo jednou za čas do zvláštní aukce, kde se opuštěným předmětům dražili noví majitelé. Deštníky, batohy, čepice, skládací metr, pomačkaná buřinka - vše bylo k mání za pár korun. Ale to byly jen předměty: Na dráze se toho jistě poztrácelo víc - někdo přišel o ideály, někdo při čekání na zpožděný spoj o slušné vychování, někdo třeba o panenství. Nic z toho se kupodivu do závěrečné aukce nedostalo; možná by se pak býval scházel větší počet zájemců než o potrhané deštníky po dědečkovi.

Ta zvláštní dvojjedinost, se kterou se v jediné věci snoubí ztráta s nálezem, mě na tom vždycky přitahovala. Neexistovala přece samostatná Kancelář ztrát (ostatně kdo by tam po zrušení ztrát ve volejbalu ještě chodil?) ani Přepážka nálezů (vhodná hlavně pro soudce a archeology). Jeden bez druhého totiž nedokážou existovat; co je z jednoho pohledu ztrátou, stává se z jiného úhlu nálezem. Je tedy jen logické, že něco tak siamsky neoddělitelného bude mít i společnou kancelář. A nejen na železnici, ale i u každého z nás, protože i když nejsme nijak enormě zapomnětliví, ztráty a nálezy se dotýkají každého z nás.

Vždycky na konci roku bývají lidé v pokušení bilancovat. Jaký byl končící rok, co nám přinesl do života nového, nad čím vším se během něj naopak zavřela voda. Čeho bylo víc: Toho, co jsme ztratili, nebo toho, co jsme našli? Na tak vratkém základě se pak osmělujeme soudit: Byl to špatný nebo dobrý rok! Ale život naštěstí nefunguje podle pravidel jednoduchého (a myslím, že dokonce ani podvojného) účetnictví, kde jsou všechny položky zapsány na správné straně, lze jasně rozlišit, co je "Má dáti" a co "Dal", a vše lze změřit, zvážit, spočítat, porovnat a vyhodnotit. Takovému prvoplánovému vyhodnocení se ovšem každý rok života poprávu vzpírá a vhazuje do hry další a další položky nevažitelné, neměřitelné, nepočitatelné a někdy dokonce obtížně představitelné. A výsledek pak nemůže být nijak exaktní, dokonce nejde ani o správný součet nesprávných čísel. Výsledkem je pak vždy jen pocit. Emoce a její pohrobci. "Nestálo to za nic," řekne nespokojeně jeden. "Mohlo být i hůř," dodá smířlivě druhý. A oba se vzácně shodnou, že propříště by to mělo být lepší, a společně si na to o silvestrovské půlnoci připijou.

Když se ohlédnu za svým odcházejícím rokem, při účetně povrchním pohledu by se mi mohlo zdát, že ztráty jednoznačně převažovaly nad nálezy. Jenže když se na každou takovou domnělou ztrátu podívám zblízka a pěkně proti světlu, často zjistím, že není tak průzračně ztrátová, jak se zdá na první pohled být. Jako by se užuž hlásila o slovo její "nálezová tvář", doposud ve ztrátě zakletá a přes její oslňující odlesky neviditelná. A mám-li být upřímný, taky s původně zamýšleným jednoznačným odsudkem maličko hnulo pár posledních prosincových dní, které se nesly v překvapivě pozitivním duchu, takže bych je rád považoval za upoutávku na celkově podařený a pěkně vypečený nový rok. Jasně, že do upoutávek se vždycky vloží jen to nejchutnější a nejzajímavější a všechny nechutné a nudné vycpávky se zapřou, ale pro pár takových lahodně křupavých rohlíčků určitě stojí za to překousnout sem tam nějakou tu vycpávku z neochuceného pěnového plastu.

Přes setrvalou vizuální bláznivost světa se ale pořád víc a víc kloním k názoru, že všechny naše ztráty i nálezy mají svůj smysl. Ze zvědavosti a touhy po dokonalém vědění po něm pátráme a snažíme se ho za každou cenu pochopit, a když v tom nejsme úspěšní, což se děje často, docházíme k domýšlivému názoru, že takový smysl neexistuje. Jako by nesmělo existovat nic, čemu nerozumíme! Přiznávám, často nerozumím smyslu toho, co se děje v mém životě a v mém okolí, z něčeho jsem smutný a mnoho věcí mě neskonale štve. Ale to neznamená, že bych chtěl našim ztrátám i nálezům upírat právo na jejich nezávislý smysl, na jehož odhalení a pochopení jsou naše smysly i náš omezený rozum krátké. Idealisté, mezi něž nepatřím, dodávají: Zatím!

Přeji vám všem, milí čtenáři a návštěvníci tohoto blogu, abyste příští rok prožili co nejvíc podle svých představ a přání a aby vaše ztráty i nálezy byly pokud možno v přirozené rovnováze a ve výsledku vám byly vždy ku prospěchu, i kdyby se to tak třeba zpočátku nezdálo. A taky hodně energie - té běžné, abyste vždy bez újmy na dechu unesli, co si naložíte nebo již naloženo máte, i té tvůrčí, abyste se ve svých autorských počinech dokázali až na dotek přiblížit skutečnému zázraku stvoření.

Ať je rok 2011 pro vás všechny dobrým rokem, na jehož konci si řeknete: "Celkem fajn, ale ten příští si umíme představit ještě lepší!" A já vám za rok budu muset popřát navíc ještě hodně fantazie, aby to vůbec ještě šlo.