O Abdulově komnatě aneb Jak jsem bydlel s bohatým Afgháncem

Dnes máme Afghánistán spojený povětšinou s chudobou, nekončícím válčením a v řadě ohledů středověkými (snad se středověk neurazí) pravidly fungování společnosti. Ale nebylo tomu tak vždycky. Kupříkladu pro mě byl Afghánistán svého času doslova synonymem blahobytu, sladkého a bezstarostného života v relativním přepychu a taky úspěchu u druhého pohlaví. Že si něco takového v souvislosti s touto zemí dnes už ani nedovedete představit? Však i mně se to zdá z dnešního pohledu jen jako rozmlžený sen.

Začátek studia na vysoké škole byl pro mě spojený i s nutností sehnat si v Praze bydlení, protože jsem si neuměl představit denní dojíždění z Plzně. V polovině 80. let tehdy ještě nebyl problém sehnat na škole technického typu bydlení na koleji, což pro mě - individualistu, kterému jen z představy kolektivních prožitků v duchu filmových "komedií" s Andělem v podání Jaroslava Marvana naskakovala vždy svědivá vyrážka - byla dlouho věc jen obtížně představitelná. Leč poslední prázdniny skončily, nastal čas a já musel vyhledat v areálu kolejí na pražském Jižním Městě místo, které se mělo stát na pět let mým domovem. 

Shodou okolností jsem hned po příchodu na kolej potkal svého známého, který mi - ještě než jsem dostal do ruky klíče od svého pokoje - ukázal ten svůj: Pravda, strohé zařízení celkem moderního vězeňského střihu, ale pro skromného člověka vše, co je k životu bezprostředně třeba. A takové pokoje prý jsou tu úplně všechny, pěkně standardizovaně, individualistům navzdory. Když jsem odemykal dveře svého nového příbytku, věděl jsem tedy přesně, co uvidím uvnitř: Totéž, co všude jinde. Aspoň jsem si to tedy myslel.

Na prahu místnosti jsem však stanul s ústy otevřenými dokořán údivem, to proto, že můj pokoj byl ve srovnání se sterilním standardem všude vůkol vybaven zcela netradičně: Ke standardnímu vybavení totiž jen těžko patřily speciální kusy leštěného nábytku, prostorné letiště ze sražených postelí, přehozené jakousi vilně hebkou teploučkou kožešinou, několik poliček s rozličně barevnými dekorativními roztodivnostmi a lahvemi vyhlášeného zahraničního alkoholu, barevná televize, na tehdejší dobu nejmodernější stereo hifi souprava a úplně vespod pak podlaha překrytá skoro všude koberci orientálního typu. Připadal jsem si jako chudý muzikant, který se právě ocitl na milionářské jachtě, jako to bylo v klasickém filmu Někdo to rád horké.

"To je všechno tvoje?" promluvil na mě rozpaky zastřeným hlasem jakýsi mladík (s batůžkem pouze toho nejnutnějšího k přežití), jehož příchodu jsem si v tom okouzlení ani nestačil všimnout. Strávili jsme pak na společných kolejních pokojích celých pět let a dodneška jsme dobří přátelé, přestože nás už 30 let dělí oceán (jestli právě čte zdejší blog, což prý se občas děje, mávám do daleké Severní Karolíny :-)). Tehdy mě ale v první chvíli musel považovat za magora, který se ze společných několika metrů čtverečních rozhodl udělat výstřední doupě všech myslitelných neřestí. Maličko ho uklidnilo, když jsem zareagoval nesouhlasně a stejně překvapeným hlasem jako on. Ale něčí ten brloh, který jsme se právě - díky nevyzpytatelnému losu kolejní správy, který dal naše jména dohromady - chystali společně obývat, prostě být musel.

Začali jsme se poptávat a nakonec jsme zjistili, že pokoj doposud obýval jakýsi Afghánec, říkejme mu pro potřeby tohoto článku třeba Abdul. Ukázalo se, že jde o postavu téměř mýtickou: Málokdo ho viděl za denního světla, protože žil především během bujarých nocí, a ve škole se tak logicky téměř neukazoval. Měl blíže nespecifikované ale v kolejním světě naprosto kromobyčejné příjmy, navíc v tehdy nedostatkových valutách, dolary si od něj nelegálně (a po padesáti) kupovala půlka koleje, abychom měli na své džíny a první osobní počítače, a utržené československé koruny protáčel s gustem protřelého světáka (Praha ostatně nebyla jeho první studijní štace) ve společnosti k lecčemu svolných slečen ze širokého okolí. No jo, to se nedá nic dělat, holt Afghánec, elita, říkali jsme si uznale. Apetitem připomínal známého Mirečka z filmových Básníků, byť byl ve srovnání s ním "za groš kudla", střídal lásky a tedy i čísla pokojů, které s nimi vždy na pár nocí sdílel, a vůbec nebylo jednoduché ho vystopovat, abychom ho požádali, jestli by nebyl té dobroty a neodnesl si vybavení svého orientálního brlohu jaksi o pokoj dál. 

Abdul afektovaně sliboval, že už dnes večer si pro své věci přijde, snad zítra, nejpozději pozítří, a totéž platilo i za týden a pak za dva, ale k činu se neměl. My jsme zatím na pokoji udělali pár podstatných změn v dispozici, vesele jsme užívali vestavěnou stereosoupravu a čerstvé spolužačky jsme mohli lákat nikoli na chimérické sbírky motýlů, ale na zcela reálnou kolekci ručně tkaných létajících koberců. Našich příslovečných pět švestek jsme však v Abdulově komnatě ani pořádně nemohli vybalit a Abdul sám se zjevně nenechával našimi požadavky vyvést z klidu. A tak nám jednou došla trpělivost. Když Abdul na náš poslední přívětivý dotaz znovu zopakoval, že určitě už dnes večer si pro všechno přijde, vzali jsme ho za slovo a kompletní vybavení jeho pokoje jsme vynosili na chodbu. Vyvolali jsme tím značné pozdvižení na patře a seznámili jsme se při tom prakticky se všemi blízkými i vzdálenými sousedy. Abdulovi záhy někdo donesl, že jeho drahá stereosouprava se válí na chodbě volně přístupná všem potenciálním nenechavcům, takže se přece jenom dostavil osobně a všechno si během noci postupně přenesl někam jinam; kam, po tom jsme nepátrali. Podobna legendární Jantarové komnatě se Abdulova komnata zhmotnila někde jinde a pokud naše informační zdroje nelhaly, byla v novém působišti ještě krásnější a pro dámské protějšky neodolatelnější. Náš pokoj definitivně přešel do standardně vězeňského modu a to nejluxusnější, na co jsme se do pátého ročníku zmohli, byla černobílá přenosná televize Merkur. Ale to není žádný div, vždyť kam se čeští chudí studenti hrabou na možnosti studenta z bohatého Afghánistánu!

Když teď v televizním zpravodajství vídám vrásčitě zarputilé a dlouho neholené tváře současných Afghánců, v jejichž očích se tak často odráží nejen neústupnost, ale i nezbytný kalašnikov na hrdě vypjaté hrudi, občas si vzpomenu na playboye Abdula a zkouším si s odstupem mnoha let představit, jak se asi začlenil po českých studiích (která navzdory svému studijnímu neúsilí po určitých peripetiích úspěšně dokončil) do afghánské společnosti. Před lety mi někdo tvrdil, že prý - měl to ovšem jen z doslechu - Abdul skončil velmi špatně kvůli svému angažmá v oblasti omamných látek a že už nežije. Ale kdoví, třeba dodnes sídlí ve své legendární komnatě na "své" koleji, láká chudé studentky na mámivá barevná světýlka a šustění dolarových bankovek (s měnou afgání by nejspíš takový úspěch neměl), laská jejich pružně mladistvá povolná těla na teploučké - i když už léty poněkud vypelichané kožešině a pouští jim k tomu na své stereo hifi soupravě afghánský pop z dob, kdy se ještě směl bez většího rizika hrát i poslouchat a kdy se na něj smělo možná dokonce tančit. 

Tak ať už má Abdul právě svou komnatu v tom našem, ve třetím nebo dokonce rovnou na onom světě, přeji mu na dálku, aby mu ji už odnikud nikdo nevystěhoval tak jako kdysi já se svým spolubydlícím, a aby jeho noci byly plné světel, roztoužených žen a legálně omamných vůní a dny naopak časem zaslouženého odpočinku po příjemně strávené noci. 

Když už ve skutečnosti není, aspoň v paměti té komnaty by mohl Afghánistán zůstat takový, jako býval.

A jak jste na tom vy? Je pro vás Afghánistán jen místo na mapě a položka ze zpravodajských pořadů v době, kdy se tam zase něco nepříjemného mele? Nebo osobně znáte někoho, komu ta válkami, násilím a nesnášenlivostí už tak dlouho zmítaná země je - nebo aspoň přechodně byla - domovem? 

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.