středa 13. října 2021

O náměstí Šťastné náhody

Mám rád náměstí, okolními domy více či méně sevřený prostor, kde se člověk může posadit na lavičku a mít odtud celé to prostranství pěkně „v merku“. Některá náměstí jsou tak maličká, že když si na nich dají dva lidé rande, nemohou se minout. Některá zase tak veliká, že jenom obejít je znamená pořádný sportovní výkon. Kromě laviček na nich taky bývají sochy, zurčící fontány nebo památeční sloupy, prostě spousta zajímavých podnětů k prohlížení, k zamýšlení i k focení. Jen ta jména…

Většinou se totiž náměstí jmenují po někom. Tu po tatíčkovi Masarykovi nebo jiném politikovi či vojevůdci, s čímž u nás bývá potíž, protože společenský vkus se v čase dost proměňuje, zatímco náměstí většinou pohříchu trvají, tu po nějakém básníkovi, skladateli či vědci, kteří kupodivu také nebývají ušetřeni výkyvů vrtkavé historické přízně. Mnohá náměstí také dostávají jména po zeměpisných entitách, ať už jsou to entity místní (např. Branické náměstí v Braníku) nebo naopak velmi vzdálené (např. Kubánské náměstí ve Vršovicích), některá náměstí uchovávají ve svých názvech část jinak už víceméně poztrácené historické paměti (např. střešovické náměstí Před bateriemi), jiná jsou naopak produktem žhavé a trochu překotné současnosti (např. bubenečské náměstí Borise Němcova).

Některá náměstí měla názvy celkem setrvalé (třeba Karlovo náměstí – tedy poté, co se zde přestalo obchodovat s dobytčaty), u jiných byla historie o dost pestřejší, takže třeba Vítězné náměstí v Dejvicích absolvovalo během cesty zpět ke svému původnímu názvu řadu odboček (za války bylo náměstím Branné moci, po válce náměstím dr. Edvarda Beneše, a za komunistické vlády pak náměstím Říjnové revoluce), takže není divu, že si ho místní lidé raději překřtili na stabilnější „Kulaťák“.

Mně by se líbilo, kdyby se náměstí pojmenovávala celkem civilně podle toho, co dělá lidem radost a přitom významně ovlivňuje jejich životy. Ano, sem by mohla patřit všechna ta náměstí Míru, náměstí Svobody, náměstí Svornosti (to už pro mne má ale lehce patetickou příchuť, byť je svornost jistě pěkná věc a navíc jde o docela nedostatkové zboží), ale rád bych častěji narážel i na náměstí Lásky nebo náměstí Radosti (copak si mír a svoboda svoje náměstí zaslouží a láska či radost už ne?), Šťastné náměstí nebo náměstí Spokojenosti. Pravda, nemuselo by jít zrovna o náměstí Nebeského klidu, to bych raději ponechal tam, kde je, ale třeba takové náměstí Šťastné náhody jako pokorné vzdání pocty něčemu, co naše životy ovlivňuje skoro pořád, to bych si nechal líbit. Ale na podobný název jsem ještě nikdy nikde nenarazil. Jako by náhoda byla něco zapovězeného, tmářského nebo aspoň nemoderního, co se v naší racionální pokrokové společnosti postavené na všudypřítomných plánech osobního i společenského rozvoje nesluší připomínat, natožpak oslavovat dedikovaným náměstím. Ale proč vlastně?

Vždyť kolik událostí, které zásadním způsobem směrují naše kroky životem, vzniklo naprostou náhodou: Mávli jsme na taxík a partner, se kterým od toho okamžiku žijeme už desítky let spokojený život, se tenkrát mylně domníval, že máváme na něj. Náhodný kolemjdoucí nás pár vteřin zdržel svou žádostí o připálení cigarety, takže nás na přechodu nesmetl neovladatelný náklaďák. Líně jsme se protahovali ve vysokoškolské posluchárně a náš přednášející si to vysvětlil tak, že se jako jediní hlásíme na stáž do Austrálie, kde jsme to po třiceti letech dotáhli na Nobelovu cenu. Večer z nudy klikneme na něčí blogový článek, řekneme si, že něco takového bychom zvládli taky, a činíme to tak dlouho a úporně, až se staneme nespornou zlámanolhotskou celebritou :-). Kolik takových nepravděpodobných scénářů se u nás už naplnilo a kolik se jich ještě, bohdá, naplní? A za to všechno může právě Šťastná náhoda, takže – podle mého skromného názoru – by si sem tam aspoň nějaké to menší náměstí zasloužila.

Ano, pro mnohé z nás je určující role náhody v našich životech tak nepřijatelnou skutečností, že se musíme uklidňovat předurčeností, Osudem, díky kterým bychom se s naším milovaným partnerem stejně museli někde potkat a padnout si do oka i bez katalyzátoru v podobě taxíku, před jedoucím náklaďákem bychom v poslední chvíli sami zázračně uskočili - vedeni intuicí, jsme prostě tak dobří, že nás ta nobelovka tak jako tak nemohla minout, a kdybychom se před zlámanolhotskými sousedy neproslavili svým blogem, určitě bychom téhož efektu docílili i pořádnou rvačkou na taneční zábavě. Ovšem, i mně by se líbilo, kdyby cosi jako předurčenost individuálního dění existovala, protože si pak člověk paradoxně může připadat, že má svůj život jaksi pevněji a racionálněji ve svých rukou, byť jen v daných mantinelech. Rozhodně to je utěšenější pomyšlení, než že může odkudkoli a kdykoli cokoli přilétnout. Nu, lidé, kterým probořil střechu meteorit, na to možná mají svůj vlastní názor.

Ať je to ve skutečnosti, jak chce, já budu spokojený, když budu mít někde svoje náměstí Šťastné náhody, kam budu v penzi chodit krmit holuby nebo je aspoň fotit. A budu doufat, že mi můj Osud ještě pár dalších fajn šťastných náhod dopřeje :-).

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dále nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetonypovídkybásněhrátky s češtinouhaikuvzpomínková vyprávěnípovídání o knížkáchfilmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánkyPokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.  

23 komentářů:

  1. Když ona ta zatrápená lidská psychika mívá ve zvyku vyzdvihovat spíš náhody nešťastné - konec konců celý obor Murphyho zákonů tuhle zvláštní smolařskou sebestřednost vystihuje víc než pěkně. Ale osobně by se mi náměstí Šťastné náhody taky velmi líbilo, protože můj život je šťastných náhod opravdu plný. Případně jak říká můj známý, náruživý deskohráč: "Luck je taky skill!" :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Byl by to krásný a poetický název a nemusel by se měnit pokaždé, kdy se to někomu tam nahoře znelíbí. Já bych tento název použila pro výpadovku ve Staré Boleslavi směrem na Mladou Boleslav. Tam jsem si před více než 47 roky stopla svého manžela. Ač jsem tehdy měla jiný cíl, putujeme od té doby společně. Jo, a už nestopuju. 😂🤣

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alenko, ty jedna. To bych do tebe neřekla, že jsi stopařka. Kolikrát já jela stopem z Rumburka do Liberce a manžel ani jeden.
      Jiřina z N.

      Vymazat
    2. No panejo, tak tomu říkám pozitivně osudový stop :-).

      Vymazat
  3. Tak se těším, až se sejdeme na "Šťastňáku" :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Budeme muset vybrat pro přejmenování nějaké větší náměstí, abychom se tam všichni vešli :-)

      Vymazat
  4. Taky mám své Šťastné náměstí, kde jsem jako náctiletý balil holky. Sice jsem žádnou z nich nedostal, ale právě tam někde se objevila náhoda, kterou jsem chytil pevně za pačesy a dodnes nelituju. (K tomu přejmenovávání, ač eurohujer, pořád říkám na Lenince)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já zas chodím "na Gorkáč", nějak jsem si na vážení sena nezvykl :-).

      Vymazat
    2. utkvěl mi v hlavě kus jakési (přsprostlé) oddrhovačky:
      "Až půjdeš s korkáči po Gorkáči...!

      Vymazat
  5. Ani "Kulaťák" nemusí být stabilní, něco nového se postaví a podaří se vyřešit problém přeměny kruhu na čtverec :).

    Jedno náměstí v Brně by si soukromé označení podle názvu tvého článku zasloužilo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Až se povede prosadit první takové náměstí, pak nastane v dalších městech dominový efekt :-).

      Vymazat
  6. Každý nosíme v sobě mnoho “Šťastných náměstí” a někteří to ani netušíme, proto tolik zbloudilých duší …
    …ani technický pokrok jim ho často nepomůže najít a jestli ano - bylo by to na tu Nobelovu cenu 🙂
    Hezký příspěvek!!!..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, v sobě... Tam si na lavičce u vodotrysku neposedím :-).

      Vymazat
  7. Náhodám věřím, vlastně tedy spíš věřím tomu, že to co považujeme za náhodu, je už dávno dopředu naším osudem nachystané. Jen jde o to, kdy ten náhodný pohyb, kliknutí, zastavení či zamávání uděláme. Protože přece za nás Osud nebude všechno dělat, že?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako že život je něco jako kinoautomat? Osud nám vždycky nachystá rozcestí (náhodu), ale ať si vybereme kteroukoliv cestu, vždycky nakonec dojdeme k témuž cíli, tomu, který je nám předurčen (osudem). :-)

      Vymazat
    2. quick

      Něco na tom bude.
      Jenže cesty na křižovatkách a rozcestí života nemají značky, jak se dostat po rovině a pohodlně k té předurčené osudové, aniž by se jeden musel trmácet trním a hložím a padat na kamenech.

      Vymazat
    3. Mně se náhodou kinoautomatový princip líbil. Ale jestli to tak opravdu funguje, tak by mohl Osud po komplikovaném soudním procesu vyfouknout Radúzu Činčerovi autorská práva ke kinoautomatové myšlence :-).

      Vymazat
  8. Odpovědi
    1. Happy square je každé náměstí, na kterém probíhají Happy hours.

      Vymazat
  9. Líbilo se mi v Bubenči náměstí Pod kaštany, ale už ho přejmenovali.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to tak, však jsem se právě o dřívějším náměstí Pod kaštany v textu zmínil :-).

      Vymazat
    2. Já chtěl jen zdůraznit ty kaštany. Na podzim bych to vždycky přejmenoval na nám. Pečených kaštanů.

      Vymazat
  10. Moc pěkné pojednání o názvech a šťastných náhodách. Mně by se takový název náměstí nebo čehokoli jiného líbil mnohem víc než třeba náměstí Míru, to je přece jenom takové profláknuté i když stále aktuální. :)
    Připomněl jsi mi svým článkem knihu Ondřeje Neffa Pole šťastných náhod, kdysi jsem ji měla moc ráda, ale pak jsem ji půjčila a už se mi nevrátila, asi se po ní podívám v antikvariátu. :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.