středa 27. října 2021

O Abdulově komnatě aneb Jak jsem bydlel s bohatým Afgháncem

Dnes máme Afghánistán spojený povětšinou s chudobou, nekončícím válčením a v řadě ohledů středověkými (snad se středověk neurazí) pravidly fungování společnosti. Ale nebylo tomu tak vždycky. Kupříkladu pro mě byl Afghánistán svého času doslova synonymem blahobytu, sladkého a bezstarostného života v relativním přepychu a taky úspěchu u druhého pohlaví. Že si něco takového v souvislosti s touto zemí dnes už ani nedovedete představit? Však i mně se to zdá z dnešního pohledu jen jako rozmlžený sen.

Začátek studia na vysoké škole byl pro mě spojený i s nutností sehnat si v Praze bydlení, protože jsem si neuměl představit denní dojíždění z Plzně. V polovině 80. let tehdy ještě nebyl problém sehnat na škole technického typu bydlení na koleji, což pro mě - individualistu, kterému jen z představy kolektivních prožitků v duchu filmových "komedií" s Andělem v podání Jaroslava Marvana naskakovala vždy svědivá vyrážka - byla dlouho věc jen obtížně představitelná. Leč poslední prázdniny skončily, nastal čas a já musel vyhledat v areálu kolejí na pražském Jižním Městě místo, které se mělo stát na pět let mým domovem. 

Shodou okolností jsem hned po příchodu na kolej potkal svého známého, který mi - ještě než jsem dostal do ruky klíče od svého pokoje - ukázal ten svůj: Pravda, strohé zařízení celkem moderního vězeňského střihu, ale pro skromného člověka vše, co je k životu bezprostředně třeba. A takové pokoje prý jsou tu úplně všechny, pěkně standardizovaně, individualistům navzdory. Když jsem odemykal dveře svého nového příbytku, věděl jsem tedy přesně, co uvidím uvnitř: Totéž, co všude jinde. Aspoň jsem si to tedy myslel.

Na prahu místnosti jsem však stanul s ústy otevřenými dokořán údivem, to proto, že můj pokoj byl ve srovnání se sterilním standardem všude vůkol vybaven zcela netradičně: Ke standardnímu vybavení totiž jen těžko patřily speciální kusy leštěného nábytku, prostorné letiště ze sražených postelí, přehozené jakousi vilně hebkou teploučkou kožešinou, několik poliček s rozličně barevnými dekorativními roztodivnostmi a lahvemi vyhlášeného zahraničního alkoholu, barevná televize, na tehdejší dobu nejmodernější stereo hifi souprava a úplně vespod pak podlaha překrytá skoro všude koberci orientálního typu. Připadal jsem si jako chudý muzikant, který se právě ocitl na milionářské jachtě, jako to bylo v klasickém filmu Někdo to rád horké.

"To je všechno tvoje?" promluvil na mě rozpaky zastřeným hlasem jakýsi mladík (s batůžkem pouze toho nejnutnějšího k přežití), jehož příchodu jsem si v tom okouzlení ani nestačil všimnout. Strávili jsme pak na společných kolejních pokojích celých pět let a dodneška jsme dobří přátelé, přestože nás už 30 let dělí oceán (jestli právě čte zdejší blog, což prý se občas děje, mávám do daleké Severní Karolíny :-)). Tehdy mě ale v první chvíli musel považovat za magora, který se ze společných několika metrů čtverečních rozhodl udělat výstřední doupě všech myslitelných neřestí. Maličko ho uklidnilo, když jsem zareagoval nesouhlasně a stejně překvapeným hlasem jako on. Ale něčí ten brloh, který jsme se právě - díky nevyzpytatelnému losu kolejní správy, který dal naše jména dohromady - chystali společně obývat, prostě být musel.

Začali jsme se poptávat a nakonec jsme zjistili, že pokoj doposud obýval jakýsi Afghánec, říkejme mu pro potřeby tohoto článku třeba Abdul. Ukázalo se, že jde o postavu téměř mýtickou: Málokdo ho viděl za denního světla, protože žil především během bujarých nocí, a ve škole se tak logicky téměř neukazoval. Měl blíže nespecifikované ale v kolejním světě naprosto kromobyčejné příjmy, navíc v tehdy nedostatkových valutách, dolary si od něj nelegálně (a po padesáti) kupovala půlka koleje, abychom měli na své džíny a první osobní počítače, a utržené československé koruny protáčel s gustem protřelého světáka (Praha ostatně nebyla jeho první studijní štace) ve společnosti k lecčemu svolných slečen ze širokého okolí. No jo, to se nedá nic dělat, holt Afghánec, elita, říkali jsme si uznale. Apetitem připomínal známého Mirečka z filmových Básníků, byť byl ve srovnání s ním "za groš kudla", střídal lásky a tedy i čísla pokojů, které s nimi vždy na pár nocí sdílel, a vůbec nebylo jednoduché ho vystopovat, abychom ho požádali, jestli by nebyl té dobroty a neodnesl si vybavení svého orientálního brlohu jaksi o pokoj dál. 

Abdul afektovaně sliboval, že už dnes večer si pro své věci přijde, snad zítra, nejpozději pozítří, a totéž platilo i za týden a pak za dva, ale k činu se neměl. My jsme zatím na pokoji udělali pár podstatných změn v dispozici, vesele jsme užívali vestavěnou stereosoupravu a čerstvé spolužačky jsme mohli lákat nikoli na chimérické sbírky motýlů, ale na zcela reálnou kolekci ručně tkaných létajících koberců. Našich příslovečných pět švestek jsme však v Abdulově komnatě ani pořádně nemohli vybalit a Abdul sám se zjevně nenechával našimi požadavky vyvést z klidu. A tak nám jednou došla trpělivost. Když Abdul na náš poslední přívětivý dotaz znovu zopakoval, že určitě už dnes večer si pro všechno přijde, vzali jsme ho za slovo a kompletní vybavení jeho pokoje jsme vynosili na chodbu. Vyvolali jsme tím značné pozdvižení na patře a seznámili jsme se při tom prakticky se všemi blízkými i vzdálenými sousedy. Abdulovi záhy někdo donesl, že jeho drahá stereosouprava se válí na chodbě volně přístupná všem potenciálním nenechavcům, takže se přece jenom dostavil osobně a všechno si během noci postupně přenesl někam jinam; kam, po tom jsme nepátrali. Podobna legendární Jantarové komnatě se Abdulova komnata zhmotnila někde jinde a pokud naše informační zdroje nelhaly, byla v novém působišti ještě krásnější a pro dámské protějšky neodolatelnější. Náš pokoj definitivně přešel do standardně vězeňského modu a to nejluxusnější, na co jsme se do pátého ročníku zmohli, byla černobílá přenosná televize Merkur. Ale to není žádný div, vždyť kam se čeští chudí studenti hrabou na možnosti studenta z bohatého Afghánistánu!

Když teď v televizním zpravodajství vídám vrásčitě zarputilé a dlouho neholené tváře současných Afghánců, v jejichž očích se tak často odráží nejen neústupnost, ale i nezbytný kalašnikov na hrdě vypjaté hrudi, občas si vzpomenu na playboye Abdula a zkouším si s odstupem mnoha let představit, jak se asi začlenil po českých studiích (která navzdory svému studijnímu neúsilí po určitých peripetiích úspěšně dokončil) do afghánské společnosti. Před lety mi někdo tvrdil, že prý - měl to ovšem jen z doslechu - Abdul skončil velmi špatně kvůli svému angažmá v oblasti omamných látek a že už nežije. Ale kdoví, třeba dodnes sídlí ve své legendární komnatě na "své" koleji, láká chudé studentky na mámivá barevná světýlka a šustění dolarových bankovek (s měnou afgání by nejspíš takový úspěch neměl), laská jejich pružně mladistvá povolná těla na teploučké - i když už léty poněkud vypelichané kožešině a pouští jim k tomu na své stereo hifi soupravě afghánský pop z dob, kdy se ještě směl bez většího rizika hrát i poslouchat a kdy se na něj smělo možná dokonce tančit. 

Tak ať už má Abdul právě svou komnatu v tom našem, ve třetím nebo dokonce rovnou na onom světě, přeji mu na dálku, aby mu ji už odnikud nikdo nevystěhoval tak jako kdysi já se svým spolubydlícím, a aby jeho noci byly plné světel, roztoužených žen a legálně omamných vůní a dny naopak časem zaslouženého odpočinku po příjemně strávené noci. 

Když už ve skutečnosti není, aspoň v paměti té komnaty by mohl Afghánistán zůstat takový, jako býval.

A jak jste na tom vy? Je pro vás Afghánistán jen místo na mapě a položka ze zpravodajských pořadů v době, kdy se tam zase něco nepříjemného mele? Nebo osobně znáte někoho, komu ta válkami, násilím a nesnášenlivostí už tak dlouho zmítaná země je - nebo aspoň přechodně byla - domovem? 

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetonypovídkybásněhrátky s češtinouhaikuvzpomínková vyprávěnípovídání o knížkáchfilmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánkyPokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.

29 komentářů:

  1. Že jste si nenechali komnatu jak byla? Takový luxus urputně odmítat.... ;-) Pro mne je Afganistán to první, čili místo na mapě neskutečně vzdálené. Ale co se týče přírody úžasné. Co se týče geopolitické situace a náboženství, země asi velmi tvrdě zkoušená a pro změny nepřístupná. Tuším, že soused přes řeku tam byl na misi, ovšem o téhle části svého života nechce moc mluvit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na nás, kyniky, to byl tehdy příliš velký přepych.

      Příroda je tam jistě krásná, ale když to srovnám s tím výletem na Kokořín... :-)

      Vymazat
  2. To jsi bydlel s hotovým Aladinem! :-) Půvabné vyprávění a zcela jistě naprosto nevšední zážitek. Bohatství a luxus ale bohužel opravdu není to, co si vybavím, když se řekne Afghánistán. Nikdy nebylo - a teď už vůbec ne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mě tenkrát ten Aladin napadl. Abdul byl opravdu velmi nestandardní Afghánec, proto si umím velmi dobře představit, že si jakýkoli tamní režim považoval za čest zakroutit mu krkem, ať už pod jakoukoli záminkou. Ale myslím, že máme vlastní osobitou zkušenost s tím, jak dopadá, když stát zakroutí krkem většině svých bohatých občanů.

      Vymazat
  3. Když jsem se ptal spolužáků z gymplu,co studovali trebavstrojarnu nebo matfyz, tak koleje na Jiznim Městě byly navtubdobu i tak docela predpis.mmPamatuji se na Abdula, ale ten byl z Jemenu, obcas prazil nakoleji kavu z domova a jak jsme jednou pilibns návštěvě u Jemencu strasne sladky aromaticky caj a divali se na porad o Jemenske lidove dem.republice, ktery arabske spoluzaky velice pobavil .Jo Jemen, to je jako svtim Afganistanem

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Řekl bych, že ty myslíš Jemence Abdula, který se ve skutečnosti jmenoval Ahmed, zatímco já myslím Afghánce Abdula, který se ve skutečnosti jmenoval Asadullah :-). Pravda, s Jemenem to taky nevypadá nijak zvlášť a můj známý jemenský "Abdul", se kterým jsem se spřátelil až ve 2. ročníku, když jsme se ze třetího patra přestěhovali do sedmého, taky nejspíš doma nemá na růžích ustláno, pokud tam stále ještě je.

      Vymazat
  4. Na Afgánce jsem poprvé narazil v knize "Jak jsem vyhrál válku" od Patricka Ryana.
    Mluvilo se tam o lstivých Afgáncích.
    Jinak vím, že Afganistán je největším producentem opia. To se vyrábí z makových palic.
    Pozoruhodné je, že mák se ve velkém pěstuje i v ČR. Že by to bylo ona spojitost s tajemným Abdulem?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Konzumace opia by se k vybavení Abdulovy "kunstkomory" hodila náramně. A to ani nemluvím o našich prvákově prázdných makovicích :-).

      Vymazat
  5. quick

    Pěkně jsem si početla a zavzpomínala.
    Také jsme měli jednoho Ahmeda Aliho, Dauda, Collinse, Johnyho – poslední dva z Nigérie a třebaže Collins byl opravdu inteligentní, o druhém se říkalo, že při výběru na studie omylem spadl z palmy (je to korektní!), sem tam pilný Indonésan a ještě pilnější Vietnamec. Nevím, jestli měli na pokojích koberečky, ale Arabové se občas připletli buď někomu nebo sobě navzájem do „revíru“, a to potom bývaly poněkud hlasitější honičky kolem kolejí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U nás se taky tvořily národnostní klany a když udeřil ramadán, zasáhlo to často do života koleje nepominutelným způsobem :-).

      Vymazat
  6. Krasny vzpominky, necht je Abdulovi letajici koberec lehky, jestli se z omamnych dobrodruzstvi uz opravdu nikdy nevynoril. Kdyz se rekne Afganistan, vybavi se mi holky v minisuknich, neb jsem nedavno cetla nekde clanek o afghanskych realiich pred nastupem Talibanu. Smutny a kapku desivy, ze stacilo 50 let...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to bohužel tak. Ale je docela zajímavé, jak jsou minisukně společným trnem v oku fundamentalistům napříč celým ideologickým spektrem :-).

      Vymazat
  7. S Afgánci jsem se ještě nepotkal, ale mám (velmi schopného) doktoranda ze Sýrie a kdysi jsem měl štěstí na jiného (a slabšího, kupodivu však studium úspěšně dokončil) z Angoly.

    S bydlením na kolejích mám roční zkušenost v Brně, také to byl pokoj pro tři a mí spolubydlící měli otočený den a noc, v noci hráli karty, popíjeli a hlučně se bavili, ve dne vyspávali. Jeden z nich už byl na druhé škole a ani zde nepřešel přes první ročník, druhý opakoval ročník. To mě dokonale vyléčilo, že pak už jsem bydlel výhradně v podnájmu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My jsme měli dva pokoje po dvou lidech se společným zázemím. Abdul tam už být neměl, ale zřejmě mu bylo zatěžko se přestěhovat. Tak jsem mu pomohli a udělali jsme za něj půlku práce :-).

      Já měl na spolubydlící docela kliku, vždycky jsme se dokázali rozumně domluvit. Sice to na koleji docela žilo a jsme v kontaktu dodneška, byť dva z nás jsou v USA. Ale třeba jeden z mých - dnes už amerických - dávných spolubydlících byl na třech mých výstavách :-).

      Vymazat
  8. Moje z kušenost s Afghánistánem je víceméně, výhradně z ženského světa, sice na dálku, ale o to intenzivnější.
    Jak jinak, než díky mojí tvořivé a výstavní aktivitě, ale žádné Šeherezády to nejsou a jejich životy jsou na hony vzdáleny od života “bohatého Afgánce” na Pražské koleji. Více pro zajímavost na
    www.guldusi.com.
    V aktuální politické situaci se vše ještě pro ně více zkomplikovalo! Doufám, že můj dnešní komentář nezkrátil humornou atmosféru Vašeho příspěvku, který mě hodně pobavil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono se jen těžko o téhle zemi píše s humorem, vypadá to vzhledem k tamní situaci skoro jako něco nepatřičného. Tak snad aspoň v podobné dávné vzpomínce se to snese.

      Ten odkaz je velmi zajímavý a zejména mě potěšil nápad na vyšívané autoportréty místo fotografií.

      Vymazat
  9. Já znám jen cizokrajné spoluhráče mých chlapců a musím říci, že jsem byla mile překvapena jejich příjemným chováním, pravda je, že tito chlapci jsou už narození v Čechách a úctu k rodičům (u těchto mladíků), by mohli někteří rodiče závidět.
    Pravda je, že pod tlakem společnosti, se kolikrát člověk změní k nepoznání, a proto jsem jako žena ráda v Čechách )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Postavení ženy v Čechách s postaveni zeny v Afghánistánu zvlášť když to vzal dobruky Taliban, je skoro jako na ruznych planetách..

      Vymazat
    2. vizit my farm28. října 2021 v 20:03

      Mám osobní zkušenost s lidmi z tohoto regionu, i když to nebyl přímo Afganistán. Pán byl v pohodě i anglinu jsem si s ním tehdy procvičil, zůstalo po něm v garáži plno potajnu bez vědomí ženy vypitých plechovak piva..., ale dámy se zahalovaly a drželi si odstum jako by je u nás snad měl někdo ukousout... Tehdy jsem si položil otázku, která je neustále ve zvduchu: Kdo ten fanatismus vlastně dělá? A nebo kde je a nebo není přetvářka. V každém případě to byla zkušenost, která trvala pouze jeden týden. Bylo však vidět, že manželka s dcerami měly doma asi hospodyni na uklid... Byla to ale fajn zkušenost a rád bych někdy znovu ochutnal jejich čaj. :-)

      Vymazat
    3. Čaj dělají dobrý a silný a i když normálně čaj vůbec nesladím, v tomto zvláštním případě si ze čtyř nabídnutých kostek beru tři :-).

      Vymazat
  10. vizit my farm28. října 2021 v 19:17

    Příběh je velmi zajímavý. Akorát nevím za co se v Afganistánu řadu těch let bojovalo... Raději to napíšu pod starým jménem, abych nebyl vystaven další perzekuci. :-D..-

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem zvyklý říkat, co si myslím, a zatím mě za názory nikdo neperzekuoval. Ale je možné, že názory na to, co znamená perzekuce, se mohou napříč lidmi poněkud lišit :-).

      V Afghánistánu se utratila spousta peněz a zmařilo nemálo lidských životů, aby se dobře hmotně i metodicky vybavily oficiální vládní síly. No a ty při první příležitosti všechno zahodily a utekly a během pár dnů se vše vrátilo o řadu let zpátky. Jestli tohle nebyly z dlouhodobého pohledu zbytečně investované prostředky, tak co už?

      Vymazat
    2. vizit my farm28. října 2021 v 21:13

      Třeba mně jednou navštívíš, pokud si budeme vykat, tak navštívíte a pak názorně ukážu co znamená v dneštní době slovo perzekuce- neřžkuli zvůle několik let trvající. Ten kdo několikrát upozornil na místní nešvary rozhodně nemá na růžích ustláno. Ale stojí to zato jako ten předem připravený čaj bez možnosti si říci kolik cukru a ty hrnky pokud někte jsou, jsou od něj černé ještě dneska. :-D Pamatuju si jako dnes, jak pán říkal, že je dobrý na srdce a plíce. Sladkost po už dobře více než těch deseti letech nedokážu posoudi. Mé chutové pohářky nemají tak dlouhou pamět a byla to jediná možnost, kdy jsem ten čaj z těchto končin pil a ochutnal bych znovu.

      Vymazat
    3. Jestli si tedy mohu vybrat, tak rozhodně "navštívíš" :-).

      Vymazat
  11. A jinak nemusíš mít obavy, že bych tě obdaroval pitím pro Pražáky. Ten jahodový likér, který naposled našim hostům do Prahy putoval, se jak se zdá minul účinkem, ale to je na jiné povídání. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nebojím se ani trochu. Pampeliškové víno by nebylo? :-)

      Vymazat
  12. Afghánci jsou jednodušší, zato ti Íránci. Mentalita!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Írán by mě docela lákal k návštěvě. Afghánistán tedy ne. Měl jsem možnost povídat si s fotografem, který tam profesionálně fotil a člověk je tam i mezi zdánlivými přáteli pořád nejmíň napůl unesený :-).

      Vymazat
  13. Petře, zajímavá a poutavě napsaná historka, početla jsme si. O Afghanistánu a blízkém jeho okolí dneška vím jen málo, ze zpráv a tak nemám jasno, ale ty památky tam všude bych ráda viděla, kdyby tam byl klid. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.