Tak to máme po deseti měsících za sebou

A je to! Těsně před chvílí zaklaply dveře za posledními návštěvníky a chvilku po cvaknutí téhle dnešní fotky (jen mobilem, foťák se neosvědčil, protože jsem ho tu měl s sebou sice mockrát, ale na focení došlo jen zcela výjimečně, protože bylo vždycky dost zajímavějších věcí na práci, třeba na povídání s lidmi) jsem na výstavě zhasl světla a vyrazil do noci směrem k Hlavnímu nádraží a Dobřichovicím. Až sem přijdu příště, budou už fotky sundané a nahrazené novými obrazy a já se na tu příští, cizí vernisáž v už celkem důvěrně známém prostředí těším.

Doposud jsem měl jako rekord v délce trvání výstavy čtyři měsíce a kousek u té minulé velké zámecké dobřichovické. Ale půlku z té doby na výstavu nesměli návštěvníci a vlastně ani já, tak nevím, jestli se to dalo jako rekord vůbec počítat, protože bych řekl, že okolní podmínky byly v tomto zvláštním případě něco jako nedovolená podpora větru v některých atletických disciplínách. Teď už na tom ale nesejde, protože rekord převzala se svými téměř deseti měsíci trvání právě výstava v pražském Divadle Kámen. A to jsem si prosím ještě v půlce ledna myslel, že nejméně celý letošní rok si dám s vlastními výstavami pokoj, protože ty tři vzájemně se překrývající loňské mě - v nevyzpytatelných covidových podmínkách - vyčerpaly v několika směrech na dlouho dopředu. Kdo tehdy mohl tušit, že pár fotek bude mít u mě doma při cestě z dobřichovických zámeckých prostor jen kraťoučké mezipřistání a štandopéde budou pokračovat na Invalidovnu. 

V této divadelní kavárně viselo mých osm fotek (a na "dislokovaném pracovišti" na chodbě pak devátá) od poslední lednové dekády a za tu dobu jsem měl neuvěřitelných 15 komentovaných prohlídek, což, myslím, je taky rekord, který už nikdy nepřekonám. A prvních pár měsíců expozice dalo velmi vážně vzpomenout na dávné undergroundové doby, protože každá taková prohlídka zaváněla v různých ohledech průšvihem; opravdu si myslím, že tohle místo bylo v době lockdownu jedním z mála v Praze, které si uchovalo aspoň nějaké zbytky kulturního programu a mnozí návštěvníci přišli hlavně proto, aby mohli (pokud se jim ovšem podařilo překonat případné hranice okresu) aspoň na chvíli s někým (celkem kýmkoli) sejít. Konkrétní zážitky popisovat nebudu a jako tvrdohlavý optimista pevně věřím, že mi je jednou nebude nikdo věřit. "Tohle, že jste museli podniknout, když jste si spolu chtěli popovídat o fotkách? Ale ne, že ne?" O to větší radost jsem měl z každého, s kým jsem se mohl sejít, a o to větší obavu jsem měl, aby mu to nějak neublížilo, protože doba byla (a obávám se, že stále je a ještě nějakou dobu bude) pohnutá.

 

Na tomto blogu vyšly o téhle komorní výstavě dva speciální články: Napřed to byl 3. března Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla kurátorka výstavy, kunsthistorička Lucie Váchová. 22. července pak vyšlo pozvání na - tehdy se to tak aspoň zdálo - poslední prohlídku na konci července: Poslední prodloužená zrychlená jízda (nakonec jsme ještě nečekaně přidali celý zbytek léta a půlku podzimu). Ale příležitostné informace o aktuální situaci na výstavě, výzvy a pozvánky na jednotlivé prohlídky se objevily ve formě poznámek u mnoha dalších článků.

Tak slibuju, že už si teď odpočinete od mých nekonečných blogových oznámení o dalších a dalších komentovaných prohlídkách, o dalších termínech nejbližšího setkání. Ale aby to nebyl zas až tak velký náraz pro váš nepřipravený organismus, ještě vás pozvu jednou a tentokrát zdaleka nejen Pražáky: Pro všechny, kteří by si chtěli prohlédnout a přečíst aspoň část z toho, co jsem na výstavě ukazoval a co jsem k jednotlivým fotkám během komentovaných prohlídek říkal, jsem totiž připravil na svém jen vzácně využívaném fotoblogu speciální "Blogovou komentovanou prohlídku" právě ukončené výstavy. Samozřejmě, setkání je to neosobní, nejde o "živé" fotky velkého formátu jako přímo na stěnách kavárny, ale kdoví, třeba by vás i taková náhražka mohla potěšit, pokud byste bývali mou maličkou expozici (a k tomu navrch i mou exponovanou maličkost :-)) rádi viděli, ale měli jste to třeba z ruky, neměli jste čas, báli jste se covidu, byli jste na malinách, ... prostě něco takového. Mohu vás ujistit, že tahle forma prohlídky je z epidemiologického pohledu zcela bezpečná, můžete si ji dopřát kdykoli podle svých časových možností, nikdo po vás nebude u vchodu požadovat očkovací průkaz, a když vás prohlídka přestane bavit, nemusíte se ohlížet na to, co si o vás pomyslí ostatní, když jen tak "zmizíte po anglicku".

Přiznávám, před odchodem z potemnělého divadla jsem si tentokrát dal v divadelním baru (tahle vymoženost na mé "blogové prohlídce" bohužel taky schází) dva panáky, aby se mi nezdála zima venku tak chladná, noc tak tmavá a čas do nějaké příští oficiální výstavy tak dlouhý.

Hmmm, co myslíte: Že bych opět vyzkoušel osvědčený úskok a řekl si, že si teď už konečně dám nejméně dva tři roky od vystavování pokoj? :-)