V půlce dubna jsem tu slíbil zdejším čtenářům, že formou osobního rozhovoru postupně představím tři své přátele - fotografy, se kterými společně připravujeme červnovou výstavu našich fotografií s názvem VIDĚNO ČTYŘMI, která bude zahájena vernisáží v pátek 5. června od 17:00 na dobřichovickém zámku. Ti, kdo si sem chodí číst, totiž mají z mnoha mých fotočlánků i návštěv v mé blogové fotolaboratoři spoustu informací o mně a o mém pohledu na fotky, ale zatím nevěděli skoro nic o ostatních vystavujících, což je, myslím, velká škoda a rád bych to napravil, aby všichni ti, kdo se na výstavu chystají přijít podívat, věděli, na co a na koho se můžou těšit, a ti, kdo se na výstavu třeba nedostanou, se aspoň dozvěděli nějaké informace o velmi zajímavých lidech. Prvním článkem ze třídílné série byl rozhovor se španělským (a přitom pražským) fotografem Carlos Sardá Vidal: Focení je pro mě bonus ke štěstí.
V pondělí vpodvečer jsme se pro změnu sešli - bezprostředně po jeho návratu z neobyčejně zajímavého a inspirativního holandského fotovýletu - s Pavlem Vidlařem, který doplňuje mužskou část naší čtyřčlenné fotografické skupiny na trojici. I s Pavlem jsme si povídali asi hodinu v kavárně naproti Bílé labuti, abychom probrali jeho přístup k focení a k vystavování a ujasnili si, co očekává od červnové dobřichovické výstavy. V následujícím textu vám nabízím jen velmi mírně učesaný záznam naší osobní rozpravy:
Petr: Pavle, jsem moc rád, že sis udělal čas na tenhle rozhovor, zvlášť když ses teprve včera večer vrátil z velkého fotografického výletu, ke kterému se v průběhu našeho povídání ještě určitě dostaneme. Ale když jsem si dělal před naším setkáním takovou malou rešerši o tobě, zjistil jsem, žes jako dlouholetý zkušený personalista napsal knížku o tom, jak se připravit na pohovor. Mě by docela zajímalo, jestli se podle tebe něco z té knihy dá použít v přípravě na takový rozhovor, který jsme právě teď začali. Anebo je to úplně specifická záležitost takhle si napřímo z očí do očí povídat o životě a o fotkách?
Pavel: Ono to samozřejmě bylo hodně podpořené tím, co jsem dělal, kde jsem pracoval, protože jsem vždycky seděl na té druhé straně stolu a vždycky jsem byl ten, kdo „vyslýchal“. On proces přijímání lidí je docela zdlouhavý a někde ke konci je vždycky i osobní setkání s vybranými kandidáty a mě – ještě s jedním spoluautorem - napadlo, že by nebylo špatné dát na papír něco, co by mohlo pomoct oběma stranám. Ukázalo se to nakonec jako docela dobrý nápad, protože první vydání té knížky se rychle rozebralo a musel se dělat dotisk. Pak už mi dokonce připadlo, že většina lidí chodila na pohovory velmi dobře připravená, aspoň na ten průběh, který jsme běžně používali, tak jsem musel zapracovat sám na sobě, abych to celé zase trochu dostal pod kontrolu. Ale je to jediná knížka (přibylo k ní ještě pár článků v časopisech), kterou jsem napsal, a jde o věc čistě profesní, nemá to nic společného s fotkami.
Petr: Já jsem právě přemýšlel, co bych si měl třeba z téhle tvojí knížky přečíst, abych se dobře připravil na náš rozhovor, ale já jsem v tomhle asi špatný partner na povídání, protože když jsem sám šel někam na pohovor, většinou jsem vůbec nevěděl o tom, že je to pohovor, takže jsem pohovor absolvoval, aniž bych si to uvědomil. Nebo jsem jednou dokonce dělal jen doprovod své známé, která šla dělat (pro sebe velmi důležitý) pohovor, a on té komisi nějak zbyl čas, tak se mě zeptali, jestli - když už stejně čekám na chodbě - si to taky nechci zkusit. No a já si to zkusil a bylo z toho nakonec moje první zaměstnání. Takže já šel na pohovor skoro vždycky bez přípravy a bez nervů, protože jsem netušil, že mě takový pohovor čeká.
Pavel: Ono je to vlastně dobře, protože práce toho, kdo vybírá, je komplikovanější o to, že když je ten kandidát připravený, tak se při té přípravě už stihl nechat vybavit informacemi od kamarádů, od profíků, z knížek, takže člověk musí některé situace připravit tak, aby se ti uchazeči trochu „odkopali“ a byli tam sami za sebe. Takže pak si všímáš toho, že ten kandidát o sobě sice napíše, že je pořádný, přesný, puntičkář, ale přijde v zablácených botách a se špinavýma rukama, tak máš v tu chvíli jasno. Dost často, když šlo o nějakou profesi obsahující komunikaci, jsem vymýšlel způsoby, jak si tvrzení kandidáta ověřit, takže v případě žen bylo mým trikem zeptat se, „co se děje v pračce, když se dá prát prádlo“, aby popsaly ten proces; a většina žen to komentovala slovy „no, dám ho tam a ono se vypere a pak ho pověsím“; to je málo, to není o komunikaci. A muže zase, ty jsem zkoušel z převodovky...
Petr: Tak to bys u mě narazil, protože já jako nemotorista o převodovce vím jenom to, že přede.
Pavel: Ale převodovky jsou i jinde než v autech, to bys určitě dal.
Petr: No nevím, radši to nebudeme zkoušet. Ovšem ty máš Pavle výhodu, že dnes se nejedná o to, jestli budeš nebo nebudeš přijat; ty už jsi, dalo by se to tak říct, dávno přijat byl, a teď se už jen snažíme tě trochu představit lidem, kteří tě neznají. Já se třeba dočetl, že ses narodil v Olomouci.
Pavel: To je pravda.
Petr: Je to něco podobného, jako když já jsem se narodil v Domažlicích, takže jsem se tam jen stihl narodit a pak mě hned přestěhovali jinam?
Pavel: Jo, tak nějak to bylo.
Petr: A to jsi šel, nebo vy jste šli rovnou do Prahy?
Pavel: Upřímně v pěti letech jsem nebyl schopen sám se rozhodnout odejít do Prahy, ale odvlekli mě rodiče, a to proto, že táta měl zaměstnání v Československé televizi; on byl loutkoherec, chtěl to dělat profesionálně a jedna z největších šancí v oboru byla dostat se do televize. Takže skončil v televizi a dělal tam šéfa loutkoherecké skupiny už od té doby, co mám na něj první vzpomínky.
Petr: Tak to jsem netušil, že je to tvůj otec, protože to jméno z televize samozřejmě znám.
Pavel: Ano, Jú a Hele, Broučci, spoustu dalších věcí odvodil a zůstalo mu to do dneška. Já si tak trošku myslím, že i díky němu jsem začal pokukovat po focení, ne snad moc vážně, to bych si moc fandil, ale obecně po focení. Napřed jsem si myslel, že jsem se s maličkým foťáčkem v ruce snad už narodil, ale není tomu tak, ale táta mi… tedy rodiče mi koupili (ale myslím, že první impuls vzešel právě od táty) první bakeliťáky, takové ty foťáky, které měly 12 obrázků, 6 na 9 cm, aspoň myslím, protože to jsou pro mě třetihory a já moc paměť nemám. A od té doby jsem měl vždycky nějaký foťák, zkoušel jsem různé značky, koukal jsem tehdy dokonce i po Kijevu, ten mě zaujal tím, že měl dlouhý objektiv, to byla raketa.
Petr: To ano, Kijev byla raketa, na tehdejší dobu.
Pavel: Ale nakonec jsem na to peníze dohromady nedal. Taky jsem se záhy oženil, vlastně už na začátku vysoké školy, měli jsme dítě, a tak už to bylo trošku o něčem jiném. Pak samozřejmě přišel tlak na zaměstnání, na peníze, na bydlení, a na focení nebylo tolik času, tak tam mám pauzu. Ale jakmile jsem se v zaměstnání zabydlel - a působil jsem tam 15 nebo 16 let - tak jsem přece jenom trošku vystrčil růžky a začal se o focení víc zajímat. Navíc jsem i díky zaměstnání hodně cestoval, protože mě posílali všude možně po světě a nebylo to ještě nákladově svázané tak jako teď, kdy letíš v noci tam a po jednom dni zase v noci nazpátek. A když už jsem tam byl, tak jsem tam i fotil a občas to byla docela exotika, třeba Jižní Korea, kde jsem strávil 14 dní. Pak jsem se přesunul do druhého zaměstnání a tam už podobné cesty byly časté a já třeba každý měsíc někam jel, někdy na den, jindy na týden. A pak pro mě bylo obrovskou příležitostí, když jsem pobýval ne sice úplně trvale, ale dohromady rok a půl v Srbsku, po válce, a taky rok a půl na Ukrajině, což mě doslova nabilo vědomostmi; já jsem o těch zemích dřív skoro nic nevěděl, ale když tam člověk částečně žije, tak získá úplně jiné povědomí o zemi i o lidech. Jezdil jsem i do atraktivních destinací, ale někdy to pohříchu bylo tak, že jsem ráno letěl, v Paříži byl meeting a hned odpoledne ve čtyři jsem se vracel zpátky, takže jsem z celého krásného místa znal jen letiště a taxík. Takže když už jsem do těch míst nakouknul kvůli práci, napadlo mě, že bych tam taky mohl strávit nějaký čas úplně nepracovně a začal jsem jezdit s foťákem. A jak jsem už říkal, vystřídal jsem postupně hodně značek, a nakonec jsem zůstal u Canonu.
Petr: Takže ty jsi odkojený analogovým procesem.
Pavel: Určitě, dělal jsem si sám fotky, měl jsem zvětšovák, vývojku, ustalovač, mističky, v koupelně, samozřejmě…
Petr: Ještě to dneska někdy vytáhneš?
Pavel: Vůbec ne. Ono to bylo pracné a já nejsem zrovna moc trpělivý člověk a když ta fotka postupně leze, ono to trvá a výsledek není zaručený… Bál jsem se, že to podělám, bude problém, radši ať to udělá někdo jinej, tak jsem pak přešel na diapozitivy, ty už jsem si nechal dělat, a pak na barevnou fotografii, ta byla tehdy hodně drahá…
Petr: Takže ORWO Chrom?
Pavel: Jo, je to tak. Já jsem už hrozně starej a nepamatuju si detaily, ale v hlavě to je pořád všechno nějak zakódovaný.
Petr: Když jsme u té paměti… protože na takovou věc se úplně nezapomíná – pamatuješ se na nějakou první fotku, se kterou jsi byl opravdu spokojenej? Na nějakou „přelomovou“ fotku, která tě třeba přivedla na myšlenku, že by tě focení mohlo bavit víc, než tě to bavilo do té doby?
Pavel: Já se víc věnoval cestovatelské fotografii (ani ne rodinné, ale cestovatelské) a tam jsem byl spokojený, nikomu jsem to moc neukazoval, měl jsem fotky jen sám pro sebe a chyběl mi tam jakýkoli ohlas, pozitivní motivace typu „tohle se ti povedlo, udělej to třeba ještě jednou, v jiném prostředí s jinými lidmi“. Ano, díval jsem se na fotky stylem líbí/nelíbí; já to mám s fotkami podobně jako s vínem: chutná/nechutná. Neumím analyzovat věci jako jsou technická kvalita nebo jestli ta fotka odpovídá nějakým pravidlům…
Petr. Na to jsou jiní odborníci, aby to takhle analyzovali…
Pavel: …no, a od těch já většinou dostanu kartáč. Ti mi pak třeba řeknou, že když se ten záběr hodně zvětší a člověk se na to podívá na pořádném monitoru, tak zjistíš, že to máš při tom velkém zvětšení trochu rozmazané.
Petr: Tak se prostě ukrotíš a neuděláš zvětšeninu 3 x 2 metry…
Pavel: Ale protože jsem cítil ten handicap, že se na to neumím podívat jako fotograf, protože nevím, jak by fotka mohla být uznaná za zřetelehodnou (a tím nemyslím hned výstavy), tak jsem začal navštěvovat různé workshopy, chodil jsem na výstavy, trošku jsem taky opisoval, jak to ti moji – snad už teď proboha můžu říct – kolegové dělali, a taky jsem zjistil, co je kompozice. Musím říct – nerad bych na někoho zapomněl – že nejvíc mě posunul Garik Avanesian, Honza Šibík, se kterým jsme strávili třeba workshop v Budapešti a on na nás intenzivně pracoval a bylo to skvělý, a v neposlední řadě, tedy spíš v první řadě, Jana Kupčáková, která mě ve focení doslova vykolejila, protože ona fotila něco úplně jiného, než jsem byl do té doby zvyklý.
Petr: Takže dá se to tak říct, že od těch tvých původních cestovatelských fotek se dostat k žánru „streetu“ vypadá jako docela logické, protože když jsi poznával všechna ta cizí místa, už tě to trochu vedlo k tomu, že jsi fotil víc v ulicích, je to tak? Nebo jsi ještě – když jsi třeba navštívil Paříž - fotil takové ty klasické fláky jako „Eiffelovku v zapadajícím slunci“?
Pavel: Bylo tam určitě období architektury. Nebylo to vždycky hlavně o „streetku“, protože já jsem se na tenhle žánr necítil, byl pro mě velmi obtížný; dodneška mám v hlavě blok, který mi brání k lidem na ulici přistoupit blíž a třeba s nimi promluvit. Spíš se snažím je vyfotit tajně. Připadám si u toho jako stalker, ale hlava mi to prostě blokuje. Fotil jsem architekturu, ono – teď se v žádném případě nechci dotknout specialistů na architekturu – ale obecně pro jakéhokoli fotografa i pro návštěvníky Prahy je o hodně jednodušší fotit architekturu než fotit lidi: Nehejbe se to, člověk si může vybrat dobré podmínky, nikdo na mě nespěchá. Takže jsem se architektuře hodně věnoval, hlavně jsem fotil samozřejmě Prahu, ale i tu zmíněnou Paříž; tam jsem se navíc cítil celkem bezpečně, protože francouzsky neumím, takže když mi někdo nadává, vlastně nevím, že mi nadává, tak jsem se i u té Eiffelovky snažil zakomponovat do obrázku lidi, kteří tam prodávají balónky, nebo ty malinkaté Eiffelovečky nebo podobné věci (to už bylo trošku nebezpečnější; když mě viděli, že je fotím, netvářili se zrovna přívětivě). A pak jsem si řekl, že se chci posunout dál a zkusím to streetko, nakonec podle toho jsem si hledal i učitele, o kterých jsem se už zmínil, všichni ti tři jsou streetaři nebo lépe řečeno umělečtí streetaři, protože Jana Kupčáková není typický streetař, ona je „malířka světlem“, což se mi hrozně líbí a chtěl bych to umět jako ona. A pak mám ještě jednoho fotografa, s ním jsem tedy na žádném workshopu nebyl, protože workshopy nedělá, ale znám ho a je to prima člověk, fotí výborně tyhle věci, a to je Petr Vápeník, no…
Petr: Aha, jako streetko, jo?
Pavel: Ne, to malování světlem.
Petr: Aha, malování světlem to možná jo, já už myslel, že se mi chceš zavděčit na streetku, to by asi nezafungovalo.
Pavel: Na streetko, Petře, nezlob se, znám lepší streetaře, než seš ty…
Petr: … ještě lepší!
Pavel: Ne, že by měli lepší hodnocení, ale aspoň to streetko na rozdíl od tebe fotí.
Petr: Já když sleduju tvoje fotky a sleduju je, myslím, docela poctivě jakožto divák hlavně na sociálních sítích, tak se mi – zvlášť poslední dobou – zdá, že je ti ta krabička streetka malinko těsná a že vystrkuješ lehounce růžky do jiných žánrů, a právě nejvíc do malování světlem. To se mi vždycky líbí, když někdo přerůstá svůj původní prostor, protože já tě mám ve své hlavě zaškatulkovaného do streetka, protože jsem tě potkal jako streetaře, bral jsem tě jako streetaře a většinu toho, co jsem viděl, tvoří street. Ale když jsem pak do toho šel hlouběji a když teď vidím tvoje fotky, tak mám pocit, že to z té „uliční krabičky“ dost vyčuhuje.
Pavel: Upřímně řečeno, já o sobě netvrdím, že jsem streetař, je určitě spousta lepších streetařů, než jsem já. Vlastně se nějaké konkrétní specializaci nevěnuju, asi je teď pro mě street dominantní částí, ale dál fotím architekturu; právě teď jsme absolvovali s partou skvělých lidí i fotografů cestu po Holandsku, tam na streetko sice taky došlo, ale naprosto okrajově. Tam to bylo o světle, o tmě, o stínech, o rostlinách (protože tulipány, že ano?), bylo to o mostech, bylo to o specifické architektuře, pluli jsme lodí, takže jsme měli spoustu vjemů, a najednou tak vidíš své okolí z docela jiné perspektivy, než jsi byl zvyklý, a když už konečně vidíš nějakého člověka, tak je většinou dost daleko. Ale čemu se vyhýbám, protože to neumím a taky už ani nemám kapacitu se to učit, a přitom to moc obdivuju, to jsou portréty. Vyhýbám se taky té oblasti fotografie, kde bych musel něco aranžovat, protože to neumím. Obdivuji některé fotografy, zase nebudu radši jmenovat, protože by hrozně zpychl, kteří umí tu fotografii vymyslet, dokážou udělat technický scénář, aby to vůbec šlo, pak si fotografii připraví, zrealizujou to, pak už tu fotku „jenom“ vyfotí a je z toho bombovej výsledek; to neumím.
Petr: Tady musím říct, že ti děkuju, žes hned potom, cos přijel z takové výpravy do Holandska, vyrazil na tenhle náš rozhovor. Jak dlouho jsi vůbec spal?
Pavel: Včera jsem šel spát hodně brzo, už kolem jedenácté, a dnes jsem se probudil přesně v 11:09.
Petr: A teď máme něco po čtvrté hodině odpoledne, tak to bylo opravdu „ráz na ráz“.
Pavel: Ono to bylo určitě způsobené tím, že jsem seděl 12 hodin za volantem a skoro pořád po dálnici; oni Holanďani mají na dálnici limit 100 km/h, možná o to je to horší, protože to uspává a jen pomalinku to utíká. Přijeli jsme v devět večer a ještě to trochu cítím, přece jen, jsem už starej člověk a tyhle věci snáším hůř než mlaďoši, a podmínky během cesty pro mě občas byly drsné, ale vůbec nelituju, jsem moc rád, že jsem to celé absolvoval a taky že jsem to – jako kmet – zvládl, on už tam nebyl nikdo starší, možná snad ta loď, ale ani to si nejsem jistý.
Petr: Já byl v Holandsku jen jednou, kdysi na amsterdamském maratónu, a říkal jsem si tehdy, že kdybych náhodou chtěl někdy začít fotit street, tak Holandsko je pro tenhle žánr zaslíbenou zemí a Amsterdam ze všeho nejvíc.
Pavel: Přesně tak. My jsme tam měli příležitost být i na tzv. Královu dni, když se v celé zemi slaví narozeniny krále. Nevím, k čemu bych to přirovnal, ale je to takový ten svátek, kdy v ulicích vidíš, zdá se ti, samé šílence, postupně vidíš pořád víc zhulenců a opilců, ale všechno je to oranžové a pohodové, na zemi i na vodě, takže v Amsterdamu na kanálech vznikají zácpy. Ale jak říkám, je to naprostá pohoda, klid, lidi se většinou dobrovolně a rádi nechají fotit; zažil jsem tam snad jen jednou, dvakrát, situaci, že se ozvalo „nou foto!!“, ale i to jsme nakonec nějak překlenuli, prostě moc dobře se tam fotí. Takže kdybys měl zájem, můžu podobný výlet jen doporučit, právě v tomhle období. A kliku na počasí jsme měli obrovskou.
Petr: To ano, když je tam pěkně, navíc pěkně delší dobu v kuse, tak je to na Holandsko mile překvapující. Mimochodem, kdy tě poprvé napadlo, že bys mohl svoje fotky taky někomu ukázat?
Pavel: Vždycky jsem byl známý jako člověk, který se nerad něčím chlubí, ať pracovně nebo soukromě nebo v té – jestli můžu použít ten výraz – oblasti umění, kde se snažím prezentovat. Já si totiž na rozdíl od Carlose (viz rozhovor s Carlosem Sardá Vidalem) myslím, že fotografie umění je, vycházím ze slova umět, a když na sobě člověk maká – a já si myslím, že na sobě v téhle oblasti všichni docela makáme, den ode dne, hodinu od hodiny a rok od roku, takže vlastně pořád se učíme být lepší, a můžeme tak říct, že děláme umění. I když, on je dneska svět zaplavený fotografiemi, každý máme na zadku mobil, který už dneska nabízí spoustu aplikací, kdy se dá mobil přehodit do manuálu a dělat fotky v RAWu stejně jako v JPEGu – a člověk - pokud chce být trošku přitažlivý tím, co s něho leze za fotky, se musí o dost víc snažit. Tak doufám, že se snažíme, všichni ti, co se kolem fotografie trochu vážněji pohybujeme. Znám spoustu báječných fotografů a v drtivé většině jsou to skvělí lidé. Pro mě je hrozně důležité, aby fotograf byl i – snad si to můžu dovolit říct - hodnotný člověk. Potkal jsem v životě asi tři, čtyři fotografy, kteří jsou možná profesně dobří, ale pro mě jako fotografové z nějakého „lidského“ důvodu skončili, protože když znám nějaké hodně nepříjemné souvislosti, nechci se pak ani dívat na jejich fotky, protože za nimi hned vidím toho člověka a nedělá mi to dobře; jeden z nich je dokonce světoznámý, hodně uznávaný fotograf.
Petr: Dobře, nechtěl ses tedy chlubit, to už víme, ale stejně – kdy tě to tedy poprvé napadlo, že své fotky ukážeš?
Pavel: A jéje, už přichází to očekávané pálení na chodidlech… Vždyť mě znáš, já jsem plachej člověk, introvert a nerad chodím někam, kde bych mohl dostat moc za uši. Mě by to mohlo demotivovat tak, že bych toho i nechal, nejsem ten, který by si i přes neúspěchy řekl „já se vykašlu na to, co si o fotkách myslíte, a jdu do toho dál“. Takže jsem nikdy nevystavoval, až na jednu výjimku a tou byla výstava České federace fotografického umění v roce 2024, kdy jsme dostali od Garika Avanesiana nabídku, že kdo chce, může být účastníkem velké společné výstavy, a to dokonce rovnou v ambitu kláštera Panny Marie Sněžné, což je pro mě skvělá šance a skvělé místo přímo v centru Prahy. Tolik mě to nadchlo, že jsem tam pak dokonce pár dnů seděl v kase. Tam jsme se nechali přemluvit k účasti a vystavil jsem tam tři fotky. No a aby toho nebylo málo, tak letos jsme se rozhodli se Zuzkou (fotografka a Pavlova partnerka Zuzana Terešová, pozn. PVa), že absolvujeme tři výstavy: Jednu dominantní, kde se chci prezentovat opravdu tak, abych obstál v té mimořádné konkurenci – na zámku v Dobřichovicích (zhruba za měsíc nám to začne), to je pro mě stěžejní úkol pro letošní rok. Pak se stáhneme trošičku do pozadí a společně se Zuzkou si chceme udělat radost malinkatou výstavou po deseti fotkách u naší známé Renaty v Potulné maringotce (zatím je dohoda startovat 10. září, ale my víme, jak to chodí s termíny, a bude se to ještě upřesňovat). No a na podzim bude zase po dvou letech společná velká výstava České federace fotografického umění v ambitu u Panny Marie Sněžné, kde – pokud vím – budeme i společně s tebou a s Carlosem, my tam budeme se Zuzkou dávat po třech fotkách, vaše počty si nepamatuju, omlouvám se.
Petr: Já bych jich tam měl mít pět, ale ještě vůbec netuším, které to budou. Tohleto je výborné: My jsme spolu vlastně už vystavovali, dá se říct, protože jsme byli součástí stejné velké výstavy a na podzim nás to čeká na stejném místě znovu.
Pavel: A tam jsme se vlastně potkali.
Petr: My jsme se potkali poprvé, jestli se dobře pamatuju, na Garikově výstavě o rok dřív…
Pavel: Ano, máš pravdu…
Petr: A tam jsem tehdy přišel vyklepanej z těch velkých fotografických jmen, které jsem zatím viděl jen na internetu, a říkal jsem si: Kruci, tam bude Carlos Sarda, taky Pavel Vidlař a další podobné persóny! Bral jsem vás tehdy jako etablované, v Praze usedlé fotografy, ke kterým jsem se vlastně jen shodou okolností přimknul.
Pavel: Je to úplně naopak. Pokud jsi ten pocit měl, já ti ho nemůžu vyvracet, ale já měl pocity úplně stejné. Navíc, ty jsi „notorickej vystavovač“, já tehdy měl vystavovat poprvé a říkal jsem si – je tam tak velký počet fotek a tolik různých žánrů, že tam by mi to mohlo projít.
Petr: Jo, samozřejmě, když je nás „na place“ sedmadvacet, jako nás tam vystavovalo tehdy, tak to je něco jiného, ale v červnu v Dobřichovicích budeme čtyři, to už je přece jenom víc zacílené na konkrétní lidi, v tak malé skupině je na každého dobře vidět. Co vlastně čekáš, že ti tahle výstava přinese?
Pavel: Je to pro mě vůbec první příležitost, kdy musím vybrat pár nejlepších z těch desítek tisíc fotek, co mám – to se nechlubím, každý fotograf ví, že těch fotek máme strašně moc, naštěstí jen v počítači, ne v šuplíku, tam by se to nevešlo. Tak chci vybrat takové, které lidi na výstavě neotráví, aby si návštěvníci mohli říct: Hele, docela dobrý… V optimálním případě aby si mohli najít fotku, která u nich vzbudí pozitivní pocity, protože o ty mi jde. I když vím např. od některých krizových fotografů, že fotka může být výborná, i když vzbuzuje pocity spíš negativní – strach, obavu, soucit… Ukazovala nám teď Jana Kupčáková v Holandsku některé opravdu slavné fotky, které někdy své autory přivedly až k hranicím zoufalství či sebevraždy, protože za své fotky dostali strašnou čočku, především za to, že tím, co vyfotili, vlastně parazitují na cizím neštěstí. Takže já neočekávám od té výstavy pro sebe samotného nic moc, já tam určitě nebudu chodit a šmírovat, kdo co o té které fotce říká, ale byl bych šťastný, kdyby ty fotky daly něco pozitivního těm, kdo tam přijdou, a budu samozřejmě rád, když tam někdo přijde i kvůli mně.
Petr: Já pevně věřím, že na výstavu do Dobřichovic přijde dost lidí. Aspoň tedy pokud jde o vernisáž, předběžný zájem o ni vypadá zatím hodně zajímavě, takže se těším, jak to dopadne první den a uvidíme, jak se to celé bude vyvíjet dál. Pavle, zaujalo mě, že na rozdíl od Carlose fotografii vnímáš víc jako umění, je to tak?
Pavel: To rozhodně. Ono to možná ode mě zní trochu nafoukaně, že si myslím, že dělám umění, ale ona by fotografie byla uměním i beze mě, prostě já fotografii považuji za umělecký výtvor, stejně jako je uměleckým výtvorem obraz. Proč by fotografie měla mít nižší hodnotu? Carlosi promiň, nesouhlasím!
Petr: Carlos to bral hodně civilně. Ona vlastně kresba nebo malba používá ve srovnání s fotografií principiálně jinou metodu: Malba je aditivní záležitost, kdy musíš vzít prázdnou plochu a něčím ji naplnit, zatímco u fotografie většinou vybíráš hotovou část z nějakého většího celku, kdy ty se rozhoduješ, jaká část to bude.
Pavel: Ale v první řadě to musíš vidět, to je první fáze stejná u malíře jako u fotografa. Ono hodně malířů se nechalo inspirovat „streetkem“, spousta malířů malovala přírodu, malovala architekturu, takže si myslím, že tam určité spojitosti najít jde. Ano, fotíme to, co nám „připravil“ někdo jiný – ať už ve streetku nebo v přírodě nebo v architektuře, ale ta potřeba to vidět je pro mě primární a musím říct, že se ze mě v posledních letech stává takový šílenec, že chodím po ulicích a tyhle výjevy vyhledávám. A vrážím u toho do lidí, což není dobře. Ono to k tomu asi patří, že v těchhle věcech nejsme úplně normální.
Petr: A stává se ti, že to vidíš a necvakneš?
Pavel: Stává.
Petr: A je ti to líto?
Pavel: Ano. Jsou věci, které trvají zlomky vteřin. Situace, které nejsem schopný zachytit, protože nemám připravený foťák, mám ho třeba v batohu a teprve se chystám fotit. Tak mě to pak mrzí. Mám docela dobrej mobil, kterej umí fotit v RAWu, 48 MPx, je plně v manuálu a přesto situaci většinou raději nevyfotím. Takže jo, mrzí mě to. Ale takových fotek už bylo! Víš, já nejsem zas až tak pohotový, už mi není dvacet, některé věci mi trvají o něco déle a než dám foťák k oku, než zacílím, ono to mezitím skončí. Ale musím říct, že třeba právě minulý týden v Holandsku byly dobré šance, ve městě i v přírodě, a já věřím, že se nějaký slušný výsledek podaří, přece jen, přivezl jsem si asi 4500 snímků, tak věřím, že něco slušného vyjde.
Petr: Na kolik fotek z Holandska se můžeme těšit v Dobřichovicích?
Pavel: Petře, já se přiznám, že jsem připravený radši o čtvrt hodiny dřív než o minutu později, a tak mě to nějak posedlo a řekl jsem si, že Holandsko půjde stranou a budu se věnovat tomu, co už jsem nafotil, takže už mám pro Dobřichovice vybráno 32 fotografií, přestože vím, že budeme omezeni místem, takže se tam všechny nevejdou. Možná, jen možná, protože jsem fotky ještě detailněji neviděl, jen jsem je stihl zkopírovat a nemám je nijak zpracované, ale možná by to bylo dobré téma pro tu menší výstavu v Maringotce, tu bychom mohli věnovat Holandsku jako jednotícímu tématu.
Petr: Myslíš, že bude vernisáž v Dobřichovicích spíš společenská záležitost nebo bude i o těch fotkách, co tam budou viset?
Pavel: Myslím si, a teď snad budu mluvit za nás všechny čtyři, že máme mezi fotografy tolik dobrých přátel, že setkání při vernisáži bude vřelé, bude upřímné a budeme se věnovat asi trochu víc sami sobě. Já jsem v tomhle směru trochu „postiženej“, protože čas od času vernisáže navštěvuju, ale já tam pohříchu ty fotky moc nevidím, protože mě víc láká povídat si s těmi autory než se dívat na fotky. Je to špatně, já vím, ale já si tam radši na ty fotky pak zajdu extra, zatímco ty lidi už třeba zase nějakou dobu nepotkám. Takže pro mě je to především společenská událost. A byl bych strašně rád, kdyby se potvrdilo, že to přátelství mezi fotografy je tak silné, že vyrazí (a dorazí) i do Dobřichovic.
Petr: Já si myslím, že je nalákáme. Když ničím jiným, tak vahou svých osobností.
Pavel: Já doufám, že se to podaří a děláme pro to všichni čtyři maximum, aby to úspěch mělo. A vybrali jsme, jsem přesvědčený, všichni to nejlepší, co doma máme, tak snad budou všichni odcházet aspoň trošku spokojeni.
Petr: Co budeš brát jako měřítko úspěchu?
Pavel: Vlastně nevím. Já jsem nikdy nevystavoval. To vy jste s Carlosem ti notoričtí vystavovači, vy máte zkušeností s výstavami hodně a já skoro žádnou, tak vlastně nevím, čím se měří úspěšnost výstavy. Zápisy v návštěvní knize? Jestli bude zájem o komentované prohlídky? Fakt nevím. Nechám si poradit od zkušenějších spoluvystavovatelů.
Petr: Tak, komentované prohlídky určitě nějaké uděláme, budou docela zajímavé v tom, že to neobsáhne jeden člověk, protože tam bude nálož od čtyř různých fotografů a neumím si představit, že by prohlídku zastal jen jeden z nich. Takže budeme muset udělat něco jako společnou komentovanou prohlídku, na to se moc těším, protože s tím nemám žádnou zkušenost; zatím jsem dělal jenom svoje vlastní komentované prohlídky, které ve všem záležely jenom na mně. Bude to pro mě první zkušenost, že se budu s někým – a zatím to vypadá, že přátelsky – dělit o pozornost, o lidi, o témata i o ty komentované prohlídky, a já věřím, že to poběží v nějaké rozumné symbióze a spolupráci, aby to všem přineslo to, co od toho očekávají, ne, že jeden člověk zavelí a řekne: Bude to takhle, protože jsem tak rozhodl.
Pavel: Mám ještě jedno přání. Té naší skupině vytvořil Carlos pěkné logo „f/4“ a mně přijde, že by bylo hrozně fajn, kdyby hned po té výstavě nezaniklo, kdybychom se utvrdili v tom, že tahle naše spolupráce má větší než jednorázový smysl, a kdybychom se mohli v budoucnosti zase při nějakých výstavách sejít, bylo by to moc pěkné. Ale to samozřejmě mimo jiné znamená neudělat teď ostatním ostudu. Mám pocit, i když jsem to ještě nikomu neříkal a s nikým to neřešil, že to mezi námi funguje a že to, co máme běžně společného s kupou svých fotopřátel, že mezi námi „v rámci f/4“ funguje ještě daleko líp.
Petr: To se totiž, předpokládám, promítne do našich budoucích životopisů, protože všechny naše budoucí fotografické životopisy budou začínat: Byl členem „skupiny f/4“…
Pavel: To zní skoro jako nějaké podzemní hnutí…
Petr: Co myslíš, že by o tobě lidi, kteří se chtějí podívat na tvoje fotky, ještě měli vědět a zatím to nevědí? Probrali jsme, co jsi dělal, jak ses dostal do Prahy, což bylo docela rychlé a nezáleželo to tak docela na tobě, jak jsi postupoval od fotek z „plasťáků“ až po ty fotky, co děláš dneska, tak co myslíš, že by na tobě bylo ještě tak zajímavé, že by se to zájemci o naši výstavu měli dozvědět před tím, než se na výstavu přijdou podívat?
Pavel: Já jsem člověk, který je hodně orientovaný na výsledek, pracovní historie mě to naučila a pokračuju v tom dál. A upřímně, ten proces, ta cesta pro mě zase nejsou tak důležité. To důležité pro mě je, aby lidi zaujaly fotky, ať o mně vědí nebo nevědí. Byl jsem se podívat na spoustě výstav malířů a musím říct, že jsem tam šel proto, že mě to jméno táhlo, ale podobně jako je to u již zmíněného vína – mám to „chutná/nechutná“, tak i tam jsem viděl tvorbu, která mě nijak nezaujala. Nekritizuju ji, zaujala určitě někoho jiného, ale pro mě byl vždycky hrozně důležitý ten výstup. Tady bych byl úplně spokojený, kdyby návštěvníkům chutnalo a jestli někdo bude znát k tomu vínu i „vinaře“ a zapamatuje si, že tam byl i nějaký Vidlař, to pro mě není tak důležité, důležité je to, aby lidé odcházeli v pohodě, spokojení s tím, co zažili.
Petr: Jakého formátu budou tvoje fotky na dobřichovické výstavě?
Pavel: Rámy jsou 50x70 cm, fotky jsou 40x60 cm, je tam falešná pasparta. Takže velké. Já jsem fascinovaný velkýma fotkama, protože normálně vidím fotky hlavně na displeji – mobilu nebo foťáku, pak na monitoru počítače, ale na velkých vytištěných fotkách vidím daleko víc věcí než jinde, přirozeně. Nejsem u svých fotek fanouškem megarozměrů, protože někdy už dá práci tu fotku zaplnit tak, aby vynikla potřeba opravdu velkého formátu. Proto mám asi nejradši právě tyhle „střední formáty“, jestli se to tak dá říct. A platí to i u cizích fotek, kde taky vidím na výsledné fotce spoustu věcí, které vůbec nejsem schopný pobrat na malém displeji, když se dívám třeba na facebook. Je to daleko působivější a ty detaily tam miluju. Jednou mi někdo řekl: „Viděl sem tvou fotku z Benátek, západ slunce, byly tam gondoly, v pozadí kostel, chrám; já jsem si to pořádně vyzvětšoval a představ si, ono tam letí hejno ptáků!“ Což normálně v malém formátu vůbec není vidět. Tohle mě na focení hrozně baví. Takže nechtěl bych mít na výstavě menší fotky, aby to pak nepůsobilo podobně jako na tom monitoru. Když si přinesu fotky v pořádném formátu z tiskárny, a doma si je prohlédnu, vždycky mi připadají mnohem zajímavější, než jaké jsem je znal.
Petr: To je ta lepší varianta a ono se to většinou tak děje, když jsou fotky dobře vybrané, že ve větším formátu vypadají líp. A pak je ovšem určitá sorta fotek, u které to funguje přesně obráceně.
Pavel: Tak proboha, já tam snad žádné takové mít nebudu. Fotky nechávám tisknout vždycky po deseti, takže jich se Zuzkou máme teď doma dohromady šedesát; kdybych to nechal tisknout najednou, tak by asi museli zavřít a tisknout jenom pro nás. A po těch deseti kusech si to vždycky s takovou láskou donesu, já mám malej byt, tak si to musím rozbalit na posteli, koukám se na ty fotky, kochám se a říkám si: Hele, to focení asi opravdu stojí za to!
Petr: Dobrá, tak přichází závěrečná otázka, která je volná: Na co jsem se Tě nezeptal a ty bys na to rád odpověděl, protože je to pro tebe důležité a ty bys to chtěl o sobě sám říct?
Pavel: Ty ses mě vlastně, mám takový pocit, na všechno podstatné zeptal. Upřímně, já jsem sem šel s vědomím, že budu odpovídat na věci, které budeš muset ze mě dolovat nebo si budu těžko vzpomínat, a ona to trochu pravda byla, ale nakonec jsem snad všechno důležité z paměti vyhrabal. Nemyslím, že tam něco chybělo, a nemám potřebu, aby o mě lidi věděli víc, protože pro mě není důležité – teď se rouhám – co vědí lidi o mně, ale důležité bude, co si odnesou z těch fotek na výstavě, aby si pak třeba řekli: On to není úplnej hňup, dáme mu třeba příště zase šanci.
Petr: Pro mě je celkem důležité, aby lidi, co znají mě, znali i ty lidi, co se mnou vystavujou, a proto jsem si tenhle formát vymyslel, a myslím, že lidi, kteří se přijdou podívat na naši společnou dobřichovickou výstavu, si tvoje jméno zapamatujou.
Pavel: Byl bych hrozně rád, ale třeba si zapamatujou jenom křestní jméno, Pavel, to se dá zapamatovat dobře, Vidlař už o něco hůř, to není úplně běžné, Vidlařů v Čechách není moc. Ale když si zapamatujou, že Pavel tam byl taky, tak budu šťastnej a hlavně mě to nakopne třeba do dalších let ještě víc, protože já bych nerad s výstavami úplně končil, když jsme se letos tak pěkně utrhli ze řetězu.
Petr: Ano, předloni první, velká skupinová, teď menší skupinová, k tomu pak jedna téměř samostatná, dá se říct.
Pavel: Ale ne, vůbec, já to nepovažuju za menší skupinovou, pro mě to je veliká skupinová. Ano, já to považuji za výstavu velikou.
Petr: Teď jsem to myslel tak, že je nás v té skupině málo, to znamená, že když je nás tam málo, tak je to větší díl, větší porce na každého. A pak budete ještě mít tu Maringotku, to je - dá se říct – výstava skoro sólová, protože tam budete dva, kteří k sobě patříte.
Pavel: …ale malinko fotek.
Petr: No, malinko fotek…, deset a deset, to už je docela slušné, já měl teď nedávno v Divadle Kámen na sólové výstavě dohromady devět fotek a jak jsem byl spokojený! A potom velká výstava zase v ambitu u Panny Marie Sněžné, na to taky potom lidi pozveme a oni už budou vědět: Tam bude Sarda, něco od Vidlaře, něco od Terešové, trošku Vápeníka, tak to se tam půjdeme taky podívat.
Pavel: Tak snad, nevím. Já na to nemůžu nijak reagovat, protože je to pro mě první zkušenost a ono i to, že jsme tam čtyři, tak je pro mě něco, co beru, jako kdyby výstava byla sólová, protože ve čtyřech už můžeme mít každý svůj koutek a každého je možné vnímat samostatně. To na té hromadné výstavě v ambitu vůbec nejde: Tři fotky, pak jiné tři fotky, pak dvě fotky, zase něco docela jiného, pak někdo pět obrázků, je to pelmel. Tady v Dobřichovicích už je to hodně personifikované.
Petr: Já mám teď celkem dobré zprávy, jaký bude na zámku v Dobřichovicích po dobu naší výstavy kulturní cvrkot, budou tam koncerty, budou tam divadelní představení, takže tam bude spousta potenciálních návštěvníků, kteří původně přijdou na zámek z úplně jiného důvodu, tak je potom na nás, abychom je nějak přesvědčili, že se mají zajít podívat i nahoru do patra na fotky.
Pavel: Tak to asi jo.
Petr: Dobrá, tak já ti Pavle děkuji za to, žes mi věnoval čas hned po takové náročné cestě napříč Evropou a budu se těšit, až nám to v pátek 5. června v pět hodin odpoledne na zámku v Dobřichovicích vypukne. A když tam někdo bude chtít přijít pomoct s instalací už 3. a 4. června, my ho určitě vyhazovat nebudeme.
Pavel: Já ti moc děkuji, žes mi věnoval svůj čas, protože já upřímně nejsem zvyklý dávat – řeknu to nafoukaně – interview, to je jedna věc, druhá věc – vím, že se na tyhle rozhovory připravuješ, takže už včera cestou autem jsem se potil a říkal jsem si - ty brďo, to bude hustý. Takže moc děkuju, žes to se mnou zvládnul.
Petr: Já doufám, že to zas tak hustý nebylo, já se připravuji jen velice střídmě, jen co internet a umělá inteligence vydají za poklady.
Pavel: Na druhou stranu, aby se dneska někdo dočet, že jsem někdy kdysi, kdysi, kdysi vydal knížku, to už jsou pro mě vážně třetihory.
Petr: Třetihory, to není zas tak dávno, jen o jedny hory vedle. Tak tedy ještě jednou díky a těším se v Dobřichovicích na viděnou.
---------------------------------------
Pokud jste se pročetli rozhovorem až sem, máte mou velkou úctu :-). Na závěr zbývá dodat, že nás ještě v květnu čeká poslední, třetí rozhovor - se Zuzanou Terešovou. A já doufám, že vás i tyhle rozhovory namlsají, abyste se na výstavu VIDĚNO ČTYŘMI na zámek v Dobřichovicích zašli nebo zajeli podívat, protože jsem přesvědčený, že to bude stát za to! Všichni čtyři se na vás moc těšíme :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.