O bílých Vánocích

Je zvláštní, jak máme v genetickém kódu vtištěnou představu bílých Vánoc jako té správné varianty prožívání "nejkrásnějších svátků v roce", byť naplnění podobné představy je stále vzácnější. Klimatologové to vidí jasně: "Na bílé Vánoce zapomeňte, jestli je chcete vidět, kupte si na pohlednici starý Ladův obrázek a nerušte naše vědecké kruhy svými nesplnitelnými očekáváními! Udělali byste lépe, kdybyste si na Vánoce pořídili větráček na sluneční pohon a opalovací krém s vysokým ochranným faktorem a pojedli místo tradičního českého kapra, který má příliš výraznou uhlíkovou stopu, zdravější brokolici dovezenou z Uruguaye."

Dalo by se říct, že pod tíhou vědeckých argumentů a veden vlastními zkušenostmi posledních mnoha let jsem se s bílými Vánocemi už prakticky rozžehnal. Přece - budu-li na nezbytnosti bílých Vánoc z nějakého důvodu umíněně trvat, mohu se usadit v povodí Yukonu nebo u Ojmjakonu, kde to pořád ještě vydá nejen na Vánoce ale možná i na bílé Velikonoce či dokonce na bílé letnice (kdyby vám bylo divné, že Vánoce a Velikonoce se píšou s velkým písmenem a letnice s malým, i když jsou nebo mohou být v tomto smyslu všechny stejně bílé, směrujte prosím svoje podivení na adresu autorů Pravidel českého pravopisu). 

 

Předvánoční obrázky z Malé strany

Ani snad nebudu v historii blogu hledat článek, který by vyšel v neděli a přitom nešlo o Nedělní miniglosy. Právě taková vzácná konstelace dnes nastává, protože Nedělní miniglosy mají svou vánoční přestávku, redakce se rozjela na rodinné návštěvy a nikdo nechce být u vánočního cukroví a v odrazech barevných světýlek vánočního stromečku obtěžován tak přízemními tématy, jako je politika (byť např. pan prezident si zjevně myslí něco jiného, když si druhý svátek vánoční vybral jako termín své pravidelné promluvy). Řekl jsem si ale, že místo více či méně vtipných glos by zdejší návštěvníky mohly - v neděli zcela netradičně - zaujmout obrázky. Tak to vyzkoušíme a uvidíme, jestli mi takové programové zběhnutí miniglosoví štamgasti odpustí.

Zdejší častější návštěvníci už vědí, že 22. prosinec jsem si před lety vybral jako své "volitelné narozeniny", protože ty březnové mi jaksi byly přiděleny a neměl jsem do nich co mluvit, zatímco ty prosincové jsou projevem mé svobodné vůle - pokud se tedy o vůli v souvisejících emocionálních procesech, které mé "narození" doprovázely, vůbec dá mluvit. Letos dva dny před vánoci jsem oslavil už 11. narozeniny a jako každý rok jsem na oslavu spojil s tradiční procházkou po noční Malé Straně, ze které vám tu teď ukážu několik vybraných záběrů.

 

Péefková smršť

Čím dál víc jsem přesvědčený, že posílat péefko před Novým rokem nebo dokonce před Vánoci je čiré zbůhdarmí. Obzvlášť pak v tom případě, kdy spolu s péefkem chcete poslat ještě nějaké další informace, což je podobné, jako kdybyste tenkostěnnou skleněnou láhev s pracně sesmoleným vzkazem vhodili do rozbouřeného moře přímo doprostřed pobřežních skalisek. Vím to, a přesto to dělám, ba dokonce mám na tom založený svůj způsob oslovování svých známých: I těm, se kterými jinak prakticky nejsme v kontaktu, se snažím aspoň jednou ročně takto poslat "udržovací zprávu", na kterou v drtivé většině případů nepřijde žádná odpověď, ale aspoň občas zjistím, že třeba adresa už neexistuje. Jen extrémně vzácně se díky tomu podaří znovunavázat komunikaci, ale i těch pár případů, myslím, stojí za to: Někdo překvapeně zjistí, že mi několik let opakovaně psal na špatnou adresu (a já, mizera, neodpovídal), jiný si zase vzpomene, že jsem vlastně ten Čerf, ke kterému před deseti lety chodil na blog a v mezidobí jsme se jeden druhému v povýtce nevlídném a nepřehledném rozpínajícím se internetovém vesmíru ztratili.

Jsem přesvědčený, že kdyby taková zpráva přišla v únoru, její efektivita by byla mnohem větší. V únoru totiž péefkové moře není rozbouřené ani trochu, to už se jeho vlnky jen líně převalují jedna přes druhou, na všechno je klid a navíc ještě podobnou zásilkou vzbudím vzrušující dojem podivína. Poslat ale péefko v době, kdy ho posílá skoro každý, není zdaleka tolik přínosné: Neposílají si ho totiž mezi sebou jen přátelé, ale pošle vám ho ze sebezáchovných důvodů i kominík, který vám v létě čistil komín, fotograf, na jehož výstavu jste už před notnou dobou omylem zabloudili (o tom ostatně něco vím :-)), všechny cestovky, s nimiž jste byli na dovolené 25 let nazpátek, lázně, kde jste před lety přespali v hotelu, když jste v noční rozespalosti nesmyslně vystoupili z rychlíku o stanici dřív, všechny politické partaje, co jim ze státního příspěvku ještě zbylo na poštovné, a taky polovina místních prodejců kryptoměn. 

 

Nedělní miniglosy č.619

Máme tu Zlatou neděli, která letos přináší nejen plné obchody, občas i plné zakázané vánoční trhy a čtvrtou zapálenou svíčku na adventním věnci, ale i poslední letošní vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Příští neděli, na Štěpána, má totiž redakce vánoční prázdniny, takže kulaté 620. číslo vyjde až v novém roce. Ale nepředbíhejme s kulatým číslem; dnes vás všechny vítám u vydání s číslem 619, které jako poslední nese visačku bláznivého "očkovacího" roku 2021.

Během uplynulého týdne jsem publikoval dva nové blogové příspěvky: Nejdříve jsem - s maličko polámaným tělem - napsal článek O stovce náručí, který ovšem nepojednával o mé vztahové přelétavosti, ale o vytváření zásob tepla na zimu. Druhým příspěvkem pak byl fotočlánek Okno tajemného budoáru, ve kterém jsem se sice zmínil i o budoárech klasických, ale ten svůj jsem vyfotil povýtce moderně :-). Když už tu máme poslední předvánoční dny, z minulého týdne ještě jednou připomenu atmosféru večera u hlavního pražského vánočního stromu na Staroměstském náměstí. A protože jsme si právě včera připomněli (tedy aspoň já ano, nevím jak vy) desáté výročí úmrtí pána, kterého jsem na rozdíl od toho dnešního považoval i za svého prezidenta, připomenu ho několika blogovými kousky z archivu: Bezprostředně jsem před 10 lety na informaci o úmrtí reagoval procházkou po Hradě (věřte-nevěřte, tehdy to ještě šlo) a osobní vzpomínkou O růžích a panáku pro Václava Havla. Před třemi lety jsem si výročí připomněl zveřejněním své jediné vlastní fotky, na které jsem kdysi Václava Havla zachytil - ve fotočlánku Jak dostat do svého hledáčku Václava Havla. A připomenout si dovolím i svou dobovou kritiku (a přestože mám Havlovy hry rád, kritiku opravdu kritickou :-)) Havlova filmu Odcházení.

 

Okno tajemného budoáru

Slovo budoár (nebo v původní francouzské podobě boudoir) je pro mě dlouhodobě slůvkem vonícím po vzrušujícím tajemství. Však také není divu, když je to v původním smyslu privátní komnata pro dámu, tedy místo, kam se opravdu nedostávám zrovna často, takže si vlastně ani nejsem jistý, jestli bych poznal, že v něm jsem. Ale nejspíš ano, protože jde - soudil bych - o místnost, kde se budou vyskytovat zrcadla, která dokážou vždy správně odpovědět na záludnou otázku, kdo je na světě nejkrásnější (já to samozřejmě vím, ale neřeknu :-)), představuji si, že tam bude dostatek různých lahviček, mističek a flakónků s exoticky vonícím obsahem, že tam bude obrovitý šatník s rozsáhlou garderóbou a také velký a vzdušný prostor pro nejroztodivnější střevíčky, pantoflíčky a jiné botky z té nejjemnější kůže. Tipoval bych, že tam bude vládnout tvůrčí pořádek (na rozdíl od tvůrčího nepořádku, který po většinu času navzdory těm nejlepším úmyslům obklopuje mě) a příjemně uvolněná atmosféra, takže si umím představit, že v těch místech uzrávají skvělé myšlenky o budoucnosti i současnosti. 

 

Kdybych měl říct, jestli mám nějaký vizuální předobraz budoáru, nejspíš bych zabrousil do scén nějakého dobře udělaného výpravného filmu, odehrávajícího se ve Francii za doby některého z pozdnějších Ludvíků; takhle narychlo se mi vybavuje například film, o kterém jsem na blogu už psal podrobněji, klasický Formanův Valmont, kde se to, aspoň se tak domnívám, klasickými budoáry jen hemžilo a odehrával se v nich leckdy opravdu mimořádně zajímavý děj. Přece ale nebudeme přejímat tuhle starodávnou představu do světa moderní dynamické fotografie, že? :-). Tím spíš, že dalším používaným významem slova boudoir je i speciální fotografický styl, který je založen na zachycení modelek právě v takovém privátním prostoru, v dost uvolněných pozicích a často - jaká náhoda! - právě při převlékání. 

 

O stovce náručí

Nevím, jestli jich byla přesně stovka. Možná víc, možná míň, nepočítal jsem je, jen odhadl. Kdybych dnes někoho s tou čerstvou praxí objal, řekl by mi nejspíš: "Objímáš jako dřevo!" A měl by asi pravdu, protože jsem celé dopoledne objímal dřevo.

 

Ne, nebylo to takové objímání, jaké druhdy provozoval na Vysočině současný český prezident, protože když vidím ty následky, bojím se, že vědci v té době hrubě podcenili v příslušných klinických studiích dlouhodobé dopady, takže teď jen doufám, že nedostaneme objímání stromů od ministerstva zdravotnictví taky povinně, když se to prý v případě pana prezidenta osvědčilo, protože to bych se musel ještě stát na stará kolena odmítačem. 

 

Neobjímal jsem dřevo celistvé, živé a rostoucí, ale dřevo štípané. Od léta jsem si říkal, že si musím objednat nějaké dřevo na zimu do krbu, a váhal jsem tak dlouho, až mi v říjnu řekli, že mi můžou dřevo přivézt až těsně před Vánoci, protože zájemců je moc. Těsně před Vánoci nastalo právě dnes. Vysypali mi na prostranství před dřevníkem dva kubíky jehličnatých naštípaných polínek a já počítal s tím, že dříví poházené na hromadě bez ladu a skladu nanosím postupně do dřevníku a obestavím jím jednu zeď vyčleněnou mi pro tento účel panem domácím. Dokonce jsem si na to (a na asi šest dalších věcí, které po objímání dřeva následovaly) vzal den dovolené, aby starosti o dříví nenarušovaly mé standardní pracovní úsilí. "Jaká úžasná civilizace je ta dnešní," řekli by si možná naši předci, "když na fyzickou práci si člověk bere dovolenou!"

 

Nedělní miniglosy č.618

Ono to na první pohled vypadá, že Vánoce a Nový rok jsou ještě kdesi daleko za obzorem, ale Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", už vidí dopředu: Tohle 618. vydání, u kterého vás srdečně vítám, je letos předposlední. Ještě si příští týden dáme poslední adventní číslo a o Vánocích náš týdeník nevyjde, protože drobné i větší absurdity světa kolem nás, které jsou hlavním zdrojem potravy Nedělních miniglos, si jistě taky dají zaslouženou vánoční přestávku, aby doplnily síly, sešikovaly své řady a do nového roku vyrazily odpočinuté, s čerstvou energií, silnější než kdy dřív :-).

Během uplynulého týdne jsem přidal zde na blogu dva nové příspěvky: Připomněl jsem Wilhelma Steinitze, prvního šachového mistra světa a rodáka z Prahy, a abych v kolotu jen velmi mírně povzbudivých epidemických zpráv aspoň trochu předstíral tu správnou předvánoční náladu, ukázal jsem na pár fotkách, jaká panuje atmosféra večer u hlavního pražského vánočního stromu na Staroměstském náměstí. Z předchozích týdnů ještě připomenu fotočlánek Focení roztřesenýma rukama a malou předadventní básničku Tělo Cyrilovo. Z archivu to doplním již minulou neděli povytaženou - skoro 10 let starou - povídkou O ztracené víle, abyste věděli, co dělat, když najdete ve městě vílu, která zabloudila, což se děje každou chvíli, protože - jak jistě víte - opravdové víly mají jen velmi slabě vyvinutý orientační smysl. 

 

Večer u vánočního stromu na Staroměstském náměstí

I když v posledních letech máloco bylo tak vzdálené mé osobní představě klidných a vlídných vánočních svátků jako právě tohle místo, před Vánoci většinou narvané a především komerčně orientované, přesto mi to nedá, abych si o adventu aspoň jednou nezašel v noci na pražské Staroměstské náměstí, v optimálním případě fotit, v tom "méně optimálním" pak aspoň nasát - někdy jen atmosféru, jindy třeba i medovinu nebo vánoční svařák. Samotného mě překvapuje, že to na mě pořád tak zabírá. Přitom vánoční stánky mě často dráždí svým sortimentem, vánoční strom nevkusem svého nazdobení, a když se navíc člověk musí prodírat babylónským davem a navrch si hlídat kapsy své bundy i batohu, do vánoční romantiky to má dost daleko. Ale stačí mi drobnosti: Možnost najít zajímavý úhel záběru, který to pro mne nelákavé skryje a to hezké naopak podpoří a zvýrazní, závan vůně pečených kaštanů, které jsem si kdysi před lety oblíbil v předvánočním Záhřebu, i sváteční úsměvy lidí, kteří sem přišli nejspíš ze stejného důvodu jako já - tedy hledat střípky "svých" Vánoc a závan jejich atmosféry, ponejvíc asi z dětství, ze kterého nám zůstává zadřené pod kůží i pod očními víčky, možná víc, než jsme ochotni si připustit. Pokud se to náhodou nepodaří letos, nedáme se odradit a za rok to zkusíme znovu, protože co jiného je život, než nekončící hledání smyslu?

 

Letos je situace přece jen poněkud specifická: Vánoční trhy byly na zdejším náměstí zrušeny, turistický ruch pořád ještě nestihl nabýt velkoprůmyslového rozsahu let předcovidových a navíc se mi zdálo, že oproti předešlým létům se notně vylepšila i podoba hlavního vánočního stromu, který jsem v některých minulých ročnících spíš litoval, co všechno na sobě musí na stará kolena nést a jak je nucen se klaunsky pitvořit, když si do té doby svobodně a nespoutaně rostl někde v klidných a šťavnatých horách. Uměřenost - jakkoli bohužel nucená okolnostmi - v mých očích právě Vánocům celkem svědčí. Byť samozřejmě v skrytu nadávám, že nemůžu nikde sehnat vánoční svíčky na budoucí vánoční stromeček, pro které jsem chodil pravidelně na některý z pražských vánočních trhů a jinde jsem se s nimi zatím nepotkal, možná i proto, že velká obchodní centra před Vánocemi obcházím velkou oklikou, aby se mi tak krásné svátky definitivně nezošklivily.

 

Wilhelm Steinitz - první šachový mistr světa a rodák z Prahy

V Dubaji právě hrají ostře sledovaný zápas o titul mistra světa v šachu obhájce titulu Nor Magnus Carlsen a vyzyvatel Jan Nepomňaščij z Ruska. Zatím všechno nasvědčuje tomu, že už popáté za sebou získá titul mladý Nor, takže svých prozatímních 8 let na světovém trůnu nejspíš ještě prodlouží. Ale tušili byste někdo bez dopomoci strýčka Googla (a nadpisu dnešního článku), kdo se stal před 135 lety vůbec prvním obecně uznávaným šachovým mistrem světa a proč mě tahle otázka nedávno při focení napadla? Že ne? Trochu tedy napovím: Křestním jménem William. To vypadá na Američana, Brita, Australana nebo něco takového, že? Anebo že by to celé bylo ve skutečnosti trochu jinak?

Když jsem byl ještě teenager, šachy jsem docela dost hrával. Neříkám, že moc dobře, ale partie mě bavily a získal jsem i několik zajímavých zážitků, kdy jsem si např. vyzkoušel simultánky s uznávanými velmistry. Teď už pauzíruji bratru 35 let - když nepočítám dvě partie se synovcem, když byl ještě malý a učil se, jak jednotlivé figurky táhnou. Svou "šachovou kariéru" si každopádně dovolím považovat za uzavřenou. Nicméně dobře si pamatuji na šachové knížky, ve kterých se psalo právě hlavně o mistrech světa: Jedna úžasná osobnost vedle druhé, navrch s příběhy, které mou tehdejší dorosteneckou duši vysloveně fascinovaly: Po exotických dálkách vonící Capablanca, přísný Aljechin s železnou vůlí, neortodoxní Michail Tal, excentrický rebel Bobby Fischer, víc než čvrtstoletí neporazitelný Emanuel Lasker. Škoda, říkal jsem si tehdy, že se v téhle přehlídce největších šachových titánů všech dob neobjevuje taky nějaký Čech!

 

Nedělní miniglosy č.617

Minulý týden byl poněkud bláznivý, a strávil jsem ho víceméně v práci, takže jsem neměl skoro žádný čas na blog, na focení, na sociální sítě a vlastně ani na zprávy. Do toho až příliš příchylný virus navštěvuje lidi, na kterých mi zatraceně záleží, takže klidný advent s myšlenkami na vánoční svátky mi zase začne, až budou v pořádku, do té doby to pro mě bude jen obyčejný nervózní prosinec. Stejně nemám ani kde koupit vánoční františky a bez nich, obávám se, žádné Vánoce ani být nemůžou. Uvidíme tedy, jestli se podaří tahle podivná adventní mračna aspoň trošku rozehnat dnešními Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vás vítám již u 617. čísla.

Během uplynulého týdne jsem stihl zveřejnit jediný příspěvek a i za to jsem byl rád. V pondělí jsem si ho načrtl v hlavě, v úterý jsem ho ve vlaku lehce rozepsal a pak jsem se k němu dostal až ve čtvrtek v noci, kdy jsem ho "ve zrychleném řízení" dokončil a vnikl z toho fotočlánek Focení roztřesenýma rukama. I proto ještě jednou připomenu oba články z předešlého týdne: Předadventní básničku Tělo Cyrilovo a malou "fotostudii" vzniku nové podzimní dobřichovické fotografie s pracovním názvem Ranní procházka. Z archivu tentokrát povytáhnu pro změnu malou povídku (hrůza, už skoro 10 let starou, je to vůbec možné?) O ztracené víle, abyste věděli, co dělat, když najdete ve městě vílu, která zabloudila. Na policii z vás jistě budou mít radost :-).

 

Focení roztřesenýma rukama

Běžně moc neplánuji svou budoucnost, takže by takové přemýšlení o pár tahů dopředu mohlo u mne někoho z vás překvapit. Už teď se ale připravuji na to, čemu se budu moci věnovat v létech následujících. I nadále bych totiž - kromě jiných aktivit - rád psal a fotil, což je třeba nějak šikovně skloubit s očekávaným postupným tělesným chátráním. Pokud jde o psaní, tam nemám žádné obavy: technologický rozvoj uhání doslova zběsilým tempem, psát na chytrých elektronických aparátech už se dá různými způsoby a jistě není daleko doba, kdy bude stačit pomyslet si větu a ta téměř online poleze z tiskárny. Co naplat, že takové možnosti jako obyčejně výrazně zvýší především množství vytvořených blbostí, protože v tvůrčí oblasti, myslím, obecně platí, že čím se tvoří snadněji, tím víc se zapojuje těch, co sice mají dostatek ambicí se prosadit, ale zároveň s tím nejde tak docela ruku v ruce ochota pro úspěch podstupovat opakovaně něco tak staromódního a místy únavného, jako je práce.

Horší je to potenciálně s focením, protože pro ně potřebujete aspoň trochu pevnou ruku, aby obrázky byly jakžtakž ostré a lidé rozpoznávali, co na nich je. Protože se však dá očekávat, že lidské oudy budou s věkem stabilitu spíš ztrácet, řekl jsem si, že bych se měl co nejdřív naučit fotit roztřeseně, protože takovou dovednost člověk bude - chtě nechtě - nejspíš využívat čím dál víc. A tak jsem vyrazil na několik vycházek, jejichž cíl byl jasný: Naučit se fotit s roztřesenýma rukama. Kdy jindy by s tím měl prozíravý člověk začít, když ne v době, kdy třas od něj ještě vyžaduje nějaké přetvařování. Jak se říkává - těžko na cvičišti, lehko na bojišti: Když se to naučím slušně teď, pak už to, domnívám se, půjde jen čím dál lépe a nakonec nejspíš úplně samo. No, samozřejmě, trochu nadsazuji, jak mám ve zvyku, ale zase ne až tolik.