Kouzelná zahrada tentokrát se zahradní slavností

Je to už 11 let, kdy jsem na blogu uveřejnil svůj vůbec první článek s fotkami (do té doby jsem psal 16 měsíců jen texty, protože si moje tehdejší internetové připojení nerozumělo s platformou blog.cz a fotky nešly do blogu vůbec přenést). Ten článek se jmenoval Kouzelná zahrada a představil moje první tři experimentální fotky dělané technikou zoomování během expozice. To jsem samozřejmě netušil, že Kouzelná zahrada se stane mým dlouhodobým fotoprojektem, že vybrané fotky z tohoto cyklu budou součástí sedmi fotografických výstav a že se dva zástupci této série podívají i na stránky prestižního amerického fotomagazínu. 

Od té doby celkem pravidelně - někdy jednou za rok, jindy třikrát, někdy je zase tři roky pauza, podle toho, jaké jsou během mých nepříliš častých staňkovských návštěv na zahradě podmínky pro focení, přidávám pár obrázků v podobě nového blogového článku s tradičním tématem. I letos ta chvíle - po dlouhé době, kdy byly návštěvy kvůli epidemii problematické - nakonec přišla a já jsem zase vybral pár snímků, z nichž tak dva až tři obohatí letitou kolekci.

Tentokrát jsem do Staňkova přijel především na oslavu osmnáctin svého synovce Matěje. Musím říct, že těch 18 let uteklo jako povodňová voda. Ještě před pár chvilkami, zdálo by se, se Matýsek batolil pod vánočním stromkem mezi balíčky a najednou se k nám sklání ze své skoro dvoumetrové výšky a jeho hlas je o dost hlubší než ten můj. Ale i když byla oslava v plném proudu, přesto jsem se asi hodinku před setměním vytratil od slavnostní tabule a společnosti dalších hostů do "své" části zahrady, kde tradičně fotím, protože je v té době osvětlena měkkým světlem zapadajícího slunce.

Tři setkání s tornády a jedno haiku k tomu

V době, kdy se na Hodonínsku teprve začíná s přesnější identifikací obrovských škod po čtvrteční bouři a také s aspoň základní obnovou několika téměř zničených obcí, jsem si řekl, že stejně teď nemám moc jiných možností, jak postiženým pomoci, než projevit účast všem, kteří přišli při přírodní katastrofě o své blízké nebo byli sami vážně zraněni, a poslat na obnovu zničených míst nějaký finanční příspěvek. Ale protože jsem dlouholetým blogerem a s překvapením jsem zjistil, že o tornádu se na mém blogu za více než 12 let jeho života ani jednou nepsalo, zkusím ve stručnosti shrnout, kdy mi jaká tornáda zkřížila životní cestu. Nebylo to často, vlastně všehovšudy třikrát: Pokaždé v jiném čase, s jinou intenzitou a hlavně - byl jsem při tom vždy v úplně jiné roli.

 

Setkání č.1 - literární

 

"Dne 30. července ve středu, když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany na knížecí palác na hradě Vyšehradě, vyvrátil od základů starou a tedy velmi pevnou zeď, a tak - což jest ještě podivnější zjev - kdežto, obojí strana, přední i zadní, zůstala celá a neotřesená, střed paláce byl až k zemi vyvrácen a rychleji, než by člověk přelomil klas, náraz větru polámal hořejší a dolejší trámy i s domem samým na kousky a rozházel je. Tato vichřice byla tak silná, že kdekoliv zuřila, v této zemi svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše co jí stálo v cestě." 

 

Tenhle popis je z dnešního pohledu přece jen trochu starosvětský (použil jsem překlad K.Hrdiny z vydání z roku 1972), ale obsahuje i vypjaté emoce (nejspíš z autorova osobního zážitku) a ten "satan v podobě víru, udeřiv náhle..." dokazuje nespornou literární erudici. Však také není divu, když autorem této kompaktní zprávy je sám Kosmas, autor proslulé Kroniky české. Popisovaná událost se stala vprostřed léta roku 1119 a odborníci se shodují, že jde nejspíš o první záznam tornáda síly F4 a jeho děsivých účinků na českém území. Samozřejmě, tehdy se ještě lidé zdaleka tolik nepletli přírodním silám do cesty, takže satan v podobě víru se mohl volně rozběhnout po hlubokých českých hvozdech, kde narazil maximálně tak na nějakého negramotného lapku nebo uhlíře. Vlastně byla neuvěřitelná klika, že tenhle divoký úkaz na své krátké cestě světem potkal člověka, jehož svědectví se uchovalo v psané formě víc než 900 let, jinak by teprve měli různí dnešní ideologové tendenci tvrdit, že za tornáda a tromby v naší oblasti si naše moderní civilizace může sama, protože tu něco takového nikdy dřív nebylo a jakmile planetu dostatečně ochladíme studeným obkladem na čelo, tyhle úkazy ustanou jako mávnutím kouzelného proutku. 

Jak jsem soutěžil na "svém" zámku

Jak už jsem se tady na blogu několikrát zmiňoval, v tom nejhorším a nejdepresivnějším covidovém období, kdy se nic nesmělo a nikam se nemohlo, zdejší Kulturní centrum Dobřichovice vyhlásilo fotografickou soutěž Dobřichovice vaším objektivem. Sběr soutěžních fotek mohl běžet na dálku, elektronicky, stejně tak mohla fungovat porota, a protože se po určitém váhání nakonec našlo i dost fotografů, kteří soutěž svými fotkami obeslali, bylo to nakonec asi optimální využití toho prapodivného epidemického "bezčasí". Soutěže se mohl zúčastnit kdokoli, kdo už měl anebo se teprve chystal vytvořit nějaké fotky přímo odtud z Dobřichovic. Nějakou dobu jsem váhal, jestli se mi chce se takové soutěže zúčastnit, ale pak jsem si řekl, že nebudu "dělat zagorku" a přihlásím se - hned, jakmile budu mít v ruce nějaké fotky, které jsou viditelně z Dobřichovic a nebudu se za ně stydět. Což, jak nejspíš tuší většina z těch, co si sem občas chodí číst, není úplně jednoduché naplnit :-).

Nedělní miniglosy č.595

Tentokrát se nám pravidelný medardovský "monzun" někde zasekl a místo uplakaného června naopak kolem slunovratu přišlo horké a suché období. Uvidíme, jestli má déšť taky jenom měsíc zpoždění - podobně jako celá příroda - anebo vše stihlo vypršet už na jaře. Ale ať už astronomické léto začne suchými vedry nebo přívalovými dešti, Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", budou samozřejmě u toho jako skoro každou neděli už více než 12 let. Vítám vás u jejich 595. vydání, takže jubilejní 600. číslo, které bude jako tradičně obsahovat výběr nejlepších a nejvtipnějších miniglos z poslední stovky vydání (viz dřívější jubilejní výběry, které jsou přiloženy na konci článku) už je na dohled.

V uplynulém týdnu jsem po několika měsících epidemického úhoru žil celkem intenzivním kulturním životem, takže jsem stihl publikovat jen jeden článek, který bych normálně asi nenapsal a moc mě mrzí, že mě k tomu smutné okolnosti přiměly: Co se mi vybaví, když se řekne Libuška Šafránková. Aspoň tedy připomenu několik článků z předešlých týdnů, např. jeden na jazykové téma - Krásný výkend nebo krásné zotavisko , jeden fotografický - jak dlouho trvá MODRÁ HODINKA a jeden pokus o vlastní překlad další básně Christiana Morgensterna - Mezi časy. 

 

Co se mi vybaví, když se řekne Libuška Šafránková

Až na výjimky spojené s lidmi, které osobně velmi dobře znám, nepoužívám moc rád zdrobněliny ženských jmen: Luckám říkám většinou Lucie, ústa se mi kroutí do podivných tvarů, když bych měl Jiřině říct bez varování Jiřinko a ani blogovou Janinku bych si tak netroufl oslovit, kdyby to nebyl přímo její oficiální blogový nick. Použití zdrobněliny jména beru jako doklad velmi blízkého vztahu a neumím si představit, že bych tak nazval člověka, se kterým jsem doposud nikdy osobně nemluvil. Ale Libuška Šafránková, to je prostě výjimka z pravidla. To, že ani mně v jejím případě použití zdrobněliny nevadí, je docela dobrou známkou, že si k ní diváci - včetně mne - dokázali najít velmi blízký vztah, jaký míváte s dobrými přáteli. Zamýšlím se a fakt nevím, jestli bych podobnou výjimku přisoudil i někomu dalšímu z herecké branže.

Dnes se zkusím ve stručnosti zmínit, co se mi nejčastěji ve spojení s touto Libuškou vybavuje, byť je to věru výběr nelehký, a co se mi nemohlo nevybavit - mimo mnohé jiné - před týdnem, kdy bohužel tato výborná herečka zemřela. Jako obvykle - nečekejte encyklopedii (vyhledávače fungují každému), ale jen pár osobních poznámek.

Babička (TV 1971): Když jsem film viděl poprvé v televizi, vlastně to bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že lidé (a dokonce i ti nejbližší lidé) jsou nejspíš smrtelní. Dost mě to zasáhlo v souvislosti s mou vlastní babičkou, na kterou jsem byl v té době hodně fixovaný a závěrečná scéna, kdy plačící Barunka říká včeličkám zprávu, že babička umřela, mi opravdu nedělala dobře a vlastně dodnes nedělá, byť je natočená i zahraná výborně.

Tři oříšky pro Popelku (1973): Zato v krásných a výpravných pohádkách, tam se jen tak neumírá. Tahle Popelka samozřejmě hodila rukavici všem budoucím Popelkám a ta rukavice se dodnes i po skoro půlstoletí jen přetěžko zvedá. Pro mě je Popelka Libušky Šafránkové emancipovaná právě tak akorát; nepotřebuji ke štěstí varianty, kdy Popelky mezi sebou vedou šermířské souboje, aby mohly nasazovat střevíček princům. Jen jsem vždycky trpěl, že je princ takové feudální pako, že není schopný Popelku poznat přes skoro průhledný závoj.

Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974): Tuhle komedii jsem měl vždycky rád nejen pro její humor, ale i pro její skvělé herecké obsazení. No a právě vodnickou roli Libuše Šafránkové jsem vždycky považoval za jednu z jejích nejvíc sexy postav. Jako ještě ani zdaleka ne mladšímu dorostenci mi ostatně dost vrtalo hlavou, co asi za tak zásadní předěl se mohlo odehrát, že ta krásná holka rázem přestala být vodníkem a už to nešlo vrátit :-).  

Nedělní miniglosy č.594

Období kolem letního slunovratu je v roce asi moje nejoblíbenější, protože mám prostě rád, když je dlouho světlo. Za normálních okolností jsem si touto dobou brával týden dovolené a vyrážíval jsem někam do hor, po kterých šlo rázovat až pomalu do desáté večer, ale normální dnešní situace pořád ještě ani zdaleka není. I když mám očkovací certifikát, ani v nejmenším se mi nechce někomu dokazovat, že jsem oprávněn sednout si k restauračnímu stolu, objednat si pivo nebo dokonce někam odjet. Jsem trpělivý (rozuměj tvrdohlavý) a počkám si, jak se situace s různými "covidpardony" a "covidpasy" vystříbří, a teprve pak se opět - bude-li to aspoň částečně odpovídat mé představě fungování svobodného světa - vydám na cesty. To v případě Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", na nastolení normální situace trpělivě čekat nemusíme: Tento nejspíš nejdéle vycházející český blogový nedělník vychází po celou nenormální dobu zcela normálně, jako tomu bylo po celých více než 12 let, co už si v něm skoro každý týden můžete číst. Vítám vás dnes u jeho 594. vydání. Vida, jubilejní šestisté číslo už začíná pomalu prosvítat na obzoru mezi stromy :-).

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články: Prvním byl článek Hvězdolet u rezavé zlaté kotvy, dokladující, jak jsem svým fotoexperimentem vystrašil několik majitelů pod Vyšehradem zaparkovaných automobilů. Ve druhém jsem pak představil několik předválečných pokusů najít český ekvivalent ke slovu víkend (snad od vás nedostanu pomyslnou sardel z češtiny, když se článek jmenuje Krásný výkend nebo krásné zotavisko?). Z předešlého týdne pak mohu ještě jednou připomenout praktický pražský fotografický pokus, jak dlouho trvá MODRÁ HODINKA a z ještě starších článků pak pokus o vlastní překlad další básně Christiana Morgensterna Mezi časy. 

 

Krásný výkend nebo krásné zotavisko?

Chtěl jsem původně zdejším milým čtenářům jen docela jednoduše popřát krásný víkend, ale zarazil jsem se: Když máme vedle kompjůtru v češtině i počítač, vedle rádia i rozhlas, vedle fotbalu i kopanou a vedle furtu i pořád, není divu, že jsem byl docela vedle z toho, že vedle víkendu už nic dalšího není. Víkend je prostě víkend a basta, žádný pořádný a rozšířený český ekvivalent k víkendu nemáme, stejně ovšem jako třeba nemáme žádný pořádný ekvivalent k ekvivalentu. Tak už to chodí, že se moc nenamáháme hledat plnohodnotnou náhradu, když lidé cizímu termínu uvyknou. Ostatně víkend je braný většinou velmi pozitivně, a když je člověk naladěný pozitivně, přilne snadno i k jazykové naplavenině, zatímco takové pondělí může být české až na půdu a přesto nejspíš v oblibě Čechů víkend nepředběhne.

No řekněte sami, nezasloužil by si víkend nějakou českou alternaci, aby mohl občas v klidu odjet na dovolenou (třeba na nostalgickou návštěvu své domoviny) bez obav, co si tu lidé bez něj v té době počnou, někoho, kdo se naučí jeho roli a když pak na něj režisér ukáže prstem, talentovaný náhradník na jevišti našeho bohatého jazyka zazáří tak, že i kritici ve víkendových přílohách budou nadšením omdlévat?

Hvězdolet u rezavé zlaté kotvy

Někdy se to tak uděje, že původně chcete vyfotit celkem normální dům. Taky to uděláte a ne jednou, ale zjistíte, že ať dům vyfotíte z kterékoli strany, vypadá to obyčejně, popisně a nezajímavě. K takovému ilustračnímu obrázku je pak samozřejmě možné dohledat kompletní historii domu, sepsat informačně hutný text, publikovat to v podobě blogového článku a vypadat skoro jako odborník. Jenže... Jenže jsem pyšný a dělat takové fotky mi nestačí. To je pak těžké.

Tenhle konkrétní dům, který se mi vcelku vyfotit rozumným způsobem nepovedlo, stojí pod Vyšehradem. Zaujal mě tím, že se skládá ze dvou zcela odlišných částí: Z dolní dobře udržované a opravené části, ve které je  restaurace se zahrádkou, a z horní části, která už zdaleka tak pěkně udržovaná není, naopak - je oprýskaná a místy dokonce opadaná, občas jakoby nouzově sflikovaná, prostě dohromady nic moc. Na restauraci se ovšem skví optimistický velký nápis U zlaté kotvy. 

Nedělní miniglosy č.593

Vypadá to, že s mrazy jsme se pro letošní jaro už konečně rozžehnali, a na řadu se tak dostávají rovnou letní bouřky. Města, silnice i vlaky se znovu zaplnily lidmi, kteří nejenže opět chodí do práce, do hospod  a do divadel, ale dokonce si o překot plánují své dovolené u moře. Snažíme se dohnat aspoň část toho, co jsme byli donuceni zmeškat, a v tom návalu "šeříkové radosti z osvobození" vytěsňujeme to, co se už dohnat nedá. I nadále ovšem existují pevné body, které kdyby býval měl svého času k dispozici Archimédes, jistě by naplnil svou hrozbu a pohnul by Zemí, třeba Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a pravidelně se v něm o nedělích dozvídáme, co nového se odehrálo ve světě kolem nás. Všechny milé návštěvníky srdečně vítám už u 593. čísla nejspíš nejdéle vycházejícího českého blogového nedělníku :-).

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články: První byl fotograficky experimentální a prakticky jsme si v něm v prostředí večerní a noční staré Prahy vyzkoušeli a předvedli, co je a jak dlouho trvá MODRÁ HODINKA. V pátek jsem pak přidal naopak velmi krátký článek s Miniaturou o geografických předsudcích, ve kterém se v hutné zkratce odrážejí mé - obtížně vysvětlitelné a čistě na emocích postavené - cestovatelské preference. Z minulého týdne ještě jednou připomenu svou čerstvou "šlechtitelskou zkušenost" v článku Jak jsem se (zázrakem) vetřel mezi pěstitele růží a pro milovníky imperfekt, futur či kondicionálů i pokus o vlastní překlad další básně Christiana Morgensterna Mezi časy. 

 

Miniatura o geografických předsudcích

Dnešní miniatura bude dělat čest svému jménu, neb jde opravdu o jeden z nejkratších textů publikovaných na tomto blogu, zvlášť když si odmyslíte neveršovanou omáčku.

 

 

 Miniatura o geografických předsudcích

 

Nagano

 

ty ANO.

 

Ty, Houstone,

 

JUST NE! 

 

 

Měl bych slušné předpoklady být v této věci nestranný, protože jsem nebyl ani v Naganu ani v Houstonu. Jak je ovšem známo a vyzkoušeno, emoci rozumem neporučíš, tak musím přiznat, že do Nagana jsem se ne zas tak dávno (a nakonec hlavně zbytečně) chystal, kdežto do Houstonu just ne :-). 

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných nedělních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.

Jak dlouho trvá modrá hodinka?

Párkrát už jsem tady na blogu fotky pořízené během tzv. modré hodinky představoval a i tento víkend jsem vyrazil do Prahy až na večer (jen "nalehko" bez stativu), abych mohl využít neobyčejného spojení modré oblohy a zlatých světel velkoměsta, protože právě ve městě se dají o modré hodince pořídit asi nejzajímavější obrázky.  Modrá hodinka je totiž - aspoň pro sovy mého typu, které by ani nenapadlo využít analogické světelné podmínky ráno před slunce východem - takové to období, když den už skončil, ale ještě nestihla nastat úplná tma. Máte-li vše dobře domluveno s Elektrickými rozvodnými závody případně s kolemjdoucími lampáři, v přibližně tutéž dobu se rozsvěcejí pouliční lampy a vy máte asi tak půl hodiny (ta "hodinka" je v názvu spíš z marketingových důvodů, ve skutečnosti to bývá o dost kratší čas), na focení. Rozhodně se tedy vyplatí vyhlédnout si vhodné motivy pro fotky předem, protože čas je limitován, na sebesrdceryvnější žádosti o prodloužení není brán zřetel a i tak pomalým fotografům, jako jsem já, musí focení docela odsejpat. Já si tentokrát předem vyhlédl hlavně staroměstské předmostí Karlova mostu, které - jsou-li slušné podmínky - může nabídnout zajímavý kontrast zlatě osvětlených budov a sytě modré oblohy. Procházku po Praze jsem pak časově přizpůsobil tak, abych na Karlův most přicházel těsně před tím, než se na něm rozsvítí světla pouličních lamp, tzn. v tomto období kolem deváté.