Parvus - středověký haléř

Myslím, že každý zná ze školního dějepisu skazku o tom, kterak král Václav II. na přelomu 13. a 14. století přizval do Čech italské (vlašské) mistry, připravil s nimi velkou mincovní reformu a zkoncentroval výrobu mincí celého českého království do tzv. Vlašského dvora v Kutné Hoře, aby se vytěžené stříbro co nejefektivněji zpracovalo přímo v místě těžby a nemuselo se v nevyzpytatelném středověku převážet nikam daleko. Právě v tomto kutnohorském Vlašském dvoře se v roce 1305 začaly razit pověstné pražské groše, které se staly velmi ceněným - protože relativně pevným - platidlem nejen v Čechách ale i v přilehlých oblastech. Jenže v obluzení velkými, "pevnými" a na svou dobu i pěkně těžkými pražskými groši se dost často zapomíná, že podobně jako o pěkných pár století později měla koruna své haléře, i proslulé pražské groše měly svou menší jednotku. Říkalo se jí tenkrát PARVUS, což v latině znamená "malý". Prostě takový malinkatý středověký "grošík", který to na skutečný groš nedotáhl a zůstal parvem.

Drobná stříbrná mincička, která se stejně jako pražské groše začala razit začátkem 14. století za krále Václava II., neměla nijak fascinující parametry: Byl to takový tenounký stříbrný plíšek původně kruhového tvaru, což se pak různými ústrky běžného oběhu postupně proměňovalo, jak se stříbrný kotouček postupně ošoupával, olámával či okrajoval. V průměru měl čerstvě po ražbě kolem 15 mm, ten můj, který jsem vám na obrázku pořádně zvětšil, abyste si mohli prohlédnout detaily, už je docela "obnošený" s ošoupanými okraji. Parvus vážil pouhých půl gramu a stříbro, ze kterého byl ražený, mělo jen asi 54% ryzost; dohromady tedy obsahoval jen asi čtvrt gramu ryzího stříbra. No a protože pražské groše tehdy na začátku ražby vážily asi 3,5 gramu a jejich ryzost přesahovala 93 %, dá se snadno spočítat, že takových parvů se do jednoho pražského groše podle obsahu čistého stříbra vešlo přesně 12, což není žádný div vzhledem k tehdejšímu zvyku počítat nikoli podle desetinného systému, ale na tucty. Jeden pražský groš měl tedy tehdy přesně tucet parvů, nebo v ne tak vznešeném lidovém jazyce - "haléřů".

Haléře měnové reformy 1953

Letos na přelomu května a června uplynulo kulatých 70 let od komunistické měnové reformy. Její příprava i systém utajení (znáte to, u nás se všechno hned rozkecá) byly svým způsobem jedinečné, byť v důsledku tato akce ožebračila spoustu lidí a dokonce vyvolala první masivnější protirežimní nepokoje (např. v Plzni) v "lidově-demokratickém" (rozuměj komunistickém) táboře. Dohromady je to komplexní historické, sociologické, politologické i ekonomické téma, které by vydalo na několik disertačních prací, natožpak odlehčených blogových článků. Nemám zdaleka takovou ctižádost a ani potřebnou erudici, abych se do něčeho takového pustil. Můžu ale něco říct k jednomu dílčímu tématu, které přispělo jako jeden z mnoha dílků do celkové dobové skládanky: Jak byla vyrobena sada úplně nových mincí, které po vyhlášení reformy nahradily doslova ze dne na den (no dobře, tak ve skutečnosti "ze dne na čtyři dny", protože základní výměna hotovosti probíhala první čtyři červnové dny) předchozí ražby? Zároveň se zmíním o několika zajímavůstkách, které jsou s těmito ražbami spojené a které možná nejsou všeobecně tak známé. 

Tak tady máte kompletní sadu všech mincí, které zahájily svou celkem dlouhou kariéru právě úderem 1. června 1953. Pěkně zleva doprava haléř, tříhaléř, pětihaléř, desetihaléř a pětadvacetihaléř, všechno poctivě ročník 1953, abyste si nestěžovali na nedostatečnou autenticitu. 

 

O krabici od bot a holubím domě

Kdysi jsem tady už napsal článek O bedně plné peněz, o pohádkové krabičce, která svému majiteli, mému dědečkovi, nepřinesla ani štěstí ani bohatství, dalo by se říct spíš naopak, i když krabička sama v tom byla dočista nevinně a netušila, jak bude zneužita vykonavateli dočasné vůle "nejpokrokovějšího společenského řádu na světě". Dnes připojím pár slov o jedné minci, která je, myslím, také spojena, s docela zajímavým příběhem, a proto ji nemůžu ani vyhodit, ani vyměnit, ani prodat (ostatně není sama o sobě podle katalogů bez fantazie ani nijak zvlášť cenná). Je to mince vhodná asi k jediné věci - k tomu, aby o ní byl napsán blogový článek. Kdoví, třeba to ten příběh dokáže uchovat o něco málo déle, než se uchová v mé paměti, protože v paměti nikoho jiného už možná, kdoví, se všemi souvislostmi nezůstal, protože svědků ubývá.

Když jsem byl malý, moje chotěšovská babička čas od času vzpomínala na to, že prý naše rodina měla po svých předcích krabici od bot plnou rakouských a německých stříbrňáků. "To by mě zajímalo, kde může bejt," nechápavě kroutila babička hlavou a dodávala, že si na krabici moc dobře pamatuje, jenom ji už pár let neviděla. Bral jsem to dlouho s určitou rezervou jako běžnou součást rodinného pábení, ve kterém se z drobných nehod a nepřívětivostí stávají katastrofy, z lidí střední postavy obři a z titěrných krabiček rozložité krabice od bot. Když můj táta začal kdysi dávno "sbírat mince" (dávám to do laskavých uvozovek, protože v jeho minimalistickém pojetí to znamenalo především dát si od každého ročníku stranou tři kusy od každého nominálu normálních platných mincí, které člověk nosil v kapse) rodinné vzpomínání na krabici od bot plnou stříbrných tereziánských a jiných tolarů se ještě zintenzivnilo, ale vyvolané vzpomínky nikdy nepřinesly ani jedinou stopu. Po rodinné památce se prostě slehla zem. Panejo, to ale mohla být zajímavá sbírka, představoval jsem si tereziánský poklad v krabici od bot, nejlépe samozřejmě od těch vysokých zimních, aby krabice byla co největší a tolarů se do ní vešlo co nejvíc. Jak opojný to musel být pocit - brát těžké stříbrné kotoučky jeden po druhém a zjišťovat, jaký panovník je nechal vyrazit, kdy a ve které mincovně k tomu došlo, a přemýšlet o tom, jakýma rukama na své pouti světem asi prošly a k čemu všemu svým majitelům posloužily. Ale rodinný poklad zmizel a všem kromě bezbřehých optimistů (a těch ve zdravě racionálním chotěšovském rodu zas nebylo mnoho) muselo být jasné, že to není tím, že by se jen ostýchavě schoval do ticha komory nebo přítmí sklepa. 

Střední státní znak na československých mincích

Na většině mincí československé první republiky byl vyobrazen velmi dobře známý tzv. malý státní znak, tedy český dvouocasý lev, na jehož prsou byl srdeční štítek se znakem Slovenska - dvojramenným křížem vyrůstajícím z trojvrší (jak jste mohli vidět např. nedávno ve Fotohádance č.30). Velké stříbrné mince z 30. let 20. století, což tehdy byly stříbrné desetikoruny a dvacetikoruny, ovšem disponují větší plochou, a tak mohly zobrazovat ne zcela tradiční a taky ne tolik známý tzv. střední státní znak. Pojďme se podívat, jak tento znak na prvorepublikových stříbrňácích vypadal a co symbolizovaly jeho části:

Střední státní znak se skládal ze dvou štítů. Na předním menším (srdečním) štítu je český dvouocasý lev. Zadní štít byl rozdělen do čtyř polí: V horních polích byl vpravo slovenský znak (prosím, nemyslete si, že si ve svém pokročilém věku začínám plést pravou ruku s levou, ale možná víte, že základní pravidlo heraldiky praví, že v heraldice vše, co je vlevo, je vpravo a naopak :-)), tedy už zmíněný dvouramenný kříž vystupující z trojvrší, a vlevo (tedy v reálu vpravo) znak Podkarpatské Rusi s fešáckým medvědem (standardně byl červený, ale červená barva ve stříbře tak nevyzní), dole jsou pak dvě orlice - moravská a slezská, které jsou dle zákona velmi, velmi barevné, ale na stříbrných mincí barevné záměry dopadají úplně stejně jako červený podkarpatský medvěd. Aspoň si pak na konci článku ukážeme znak ve správně zákonem nadefinovaných barvách.

Korunka ke korunce

Dnes jsem při cestě na vlak našel na chodníku korunu. Když jsme se pro ni shýbal, uvědomil jsem si, že vlastně už pěkných pár let je koruna tou úplně nejmenší mincí, kterou můžeme - jako já už často - vytrousit z kapsy anebo ji - jako já právě dnes - najít. A taky že to tak dříve nebývalo, protože haléře, které dnes už známe jen z nematerializovaných položek na výpisech z banky nebo na pokladním paragonu, kdysi reálně existovaly, takže najít na ulici celou korunu (!) už mělo svou váhu.

A tak jsem si řekl, že když už mě ten Popelčin oříšek v převleku za lesklý kovový kotouček cestou cvrnkl do nosu, udělám tady takový rychlý "letmosvětý" průřez tím, jak koruna v dějinách naší země vypadala. Její historie má spoustu zajímavých zátočin, souvisejících příběhů i málo prozkoumaných zákoutí. Na podrobnější informace dnes ale nebude moc prostoru; dnes jsem jen dal příslovečnou "korunku ke korunce" (pozor, to nemá nic společného se stomatologií), abychom se společně podívali, s jakou podobou koruny se lidé žijící v naší zemi mohli v různých dobách potkat.

První koruny, které se u nás objevily v oběhu, byly ještě z docela poctivého stříbra a platilo se jimi v Rakousku - Uhersku od roku 1892. V prvním řádku společné fotografie můžete vidět vlevo rakouskou a vpravo uherskou variantu, obě obíhaly ještě dlouho po vzniku Československa a staženy byly až v roce 1928. Dlouho to ale vypadlo, že koruna skončí svůj život jako mnozí legendární rockeři v pouhých sedmadvaceti letech. Po vzniku nového státu v roce 1918 byla totiž zcela jasná široká shoda na tom, že nová měna se může jmenovat skoro jakkoli, jen proboha ne koruna a haléř jako za císařepána! A tak jsme mohli mít hřivny, franky, tolary, groše, lvy, (ty nakonec slízli Bulhaři) a dokonce i sokoly (drobnou měnou k sokolům měla být káňata), jejichž vzory se už začínaly zkušebně razit. Jenže než se stihlo vše připravit, revoluční hlavy zchladly a koruna paradoxně právě v Československu jako v jediné nástupnické zemi rakousko-uherské monarchie zůstala zachována. Tehdy měla namále poprvé a zdaleka ne naposledy.

Z kapsy legionáře?

Jsou to asi dva roky, kdy jsem se setkal s člověkem, který nutně potřeboval sehnat trochu peněz, nejspíš aby si jako silný kuřák nemusel z úsporných důvodů snižovat své denní nikotinové dávky, a tak se snažil zjistit, jestli pár starých mincí, které našel kdesi doma v šuplíku, nemá nějakou hodnotu směnitelnou za soudobé oběživo. Občas se s tím setkávám: Lidi doma najdou v hrnečku pár kousků po dědečkovi, propadnou pocitu, že se musí jednat o poklad nevyčíslitelné ceny, a když jim řeknu popravdě, že všechno jsou to maximálně korunové položky, ale spíš ani to ne, divže mi uraženým zklamáním nevypoví válku.

Ani tentokrát jsem v hrsti starých ošoupaných mincí z různých kovů a z různých časů nenašel žádnou raritu, před kterou by si světové aukční domy sedly na zadek. Většina těch kousků bylo to nejobyčejnější, co bylo kdysi možné vstrčit bez velkého utrhování do kapsy: pár rakouských šilinků, nějaký německý pfennig samozřejmě z oběhu notně ošoupané československé haléře a korunky, pár polských zlotých nebo maďarských forintů. Díval jsem se proto na "sbírku" trochu s despektem a v duchu jsem si sumíroval nějaká utěšující slova, že nejenže z takového pokladu nebude na Rolls-Royce nebo soukromý ostrůvek v Egejském moři, ale nejspíš ani na ty obyčejné cigarety ne. Ale pak mě přece jen dvě mince zaujaly.

 

O pětkách a Búrech

Dneska přidám netradičně i malé motto z legendárního představení divadla Semafor, aby bylo zřejmé, že téma dnešního článku je pozoruhodně živé, proměnné a stále se utvářející, podobně jako se během desetiletí pozoruhodně mění vstupné do divadla či šantánu :-):

..............................................................................................Koukejte, už se blejská na časy,

..............................................................................................rozplyne se i nejčernější chmura,

..............................................................................................jestli se nerozplyne, tak vám u kasy

..............................................................................................mademoiselle vrátí zpátky toho bůra.

..............................................................................................................(Jiří Suchý - Jonáš a tingltangl)

Když jsem chodil do školy, pětek jsem si moc neužil. Učení mi docela šlo a přistihnout mě při nějaké fatální neznalosti nebylo (tehdy!) tak snadné, i když si pamatuji, že jsem obdržel pětku s krásně vykrouženým těhotenským bříškem z mého neoblíbeného plavání a taky jednou z písemky z dějepisu, protože prý ode mne soused opisoval (jedna z mých prvních lekcí praktické spravedlnosti). Kdybych dostal za každou svou školní pětku desetikorunu (tedy hovorově "pětku") - nenašetřil bych si ani na svezení na kolotoči o staňkovské pouti, takže jsem velmi rád, že uvedené dva významy slova pětka spolu přímo nesouvisí. No dobře, ale proč se tedy desetikoruně říká pětka? Ta historie je celkem známá, na webu ji najdete popsanou mnohokrát (většinou navíc skoro stejnými slovy, jak od sebe jednotlivé články opisují), tak abych byl aspoň v něčem originální, pokusím se zde skutečnost nejen slovně popsat, ale taky doprovodit "fotodůkazem".

O bedně plné peněz

Jako už mockrát předtím jsem se v posledních několika dnech pokusil probrat se věcmi z minulosti, které jsem uchoval v podobě různých archiválií, relikvií a cetek, jejichž význam nespočívá v ceně, ale v příběhu, se kterým jsou spojené, v kontextu, který většinou nikdo kromě mne nezná. Spousta pohlednic, vstupenky, fotografie, jízdenky, kuponové knížky z doby privatizace, občas novinový výstřižek, prostě naprostá všehochuť věcí z různých dob, míst i souvislostí. A taky malá, stařičká a mnoha doteky ohmataná krabička z tvrdého papíru, se starou fotografií jakési předválečné ozdravovny. Malá a docela těžká krabička, těžká, protože plná starých neplatných a ošoupaných mědiniklových korun z roku 1946. Nic zvláštního. Bezcenná krabička s bezcenným obsahem. Co už při případném "redukčním úklidu" vyhodit jiného?

V tu chvíli jsem se propadl asi o čtvrtstoletí zpátky, kdy mi o této škatulce s mincemi vyprávěla moje babička. Když v nechvalně proslulé době let padesátých tehdejší "lidově demokratický" stát usoudil, že babiččin manžel a můj dědeček je spíše jeho nepřítelem než přítelem, protože černobílé vidění tehdejší doby jako by nezvládalo rozeznávat odstíny šedi, pokusil se najít pro to důkazy, byť je v tehdejším justičním nečasu vlastně k ničemu důležitému nepotřeboval. Stát tedy - zastoupen poslušnými vykonavateli, protože každá vůle si nakonec vždy najde dostatek ochotných vykonavatelů - vykonal v domě mých prarodičů zevrubnou domovní prohlídku, během které ho kromě různých dokumentů zaujala i těžká papírová krabička. Možná proto, že se jednalo o mince v tu pohnutou dobu již neplatné (kdovíjak by to dopadlo s novými čerstvými korunami z doby po měnové reformě), krabička nebyla zabavena, ale informace o její existenci byla přesto využita. A tak se postupně mezi sousedy na malém městě podařilo roznést informaci, že se u dědečka našly při domovní prohlídce bedny plné peněz.