Nedělní miniglosy č.127

Český prezident Václav Klaus vzbudil při své návštěvě Austrálie mimo jiné pozornost i tím, že odmítl projít bezpečnostním rámem v budově tamního parlamentu. K činnosti detektorů kovů má Václav Klaus výhrady dlouhodobě, přibližně od té doby, co právě podobný bezpečnostní rám kdysi odhalil, že Klausova oblíbenkyně Margaret Thatcherová není tak docela železná lady.

-----------------------

Odboroví předáci se domnívají, že chování ministra financí Miroslava Kalouska, který pravidelně přichází pohovořit si s protestujícími odboráři, drzostí přesahuje všechny únosné meze a může být jen cílenou provokací. Jeden z dobře informovaných zdrojů blízký několika různým odborovým svazům nám k tomu řekl: "Demonstrující lidé by za normálních okolností zůstali u pouhého skandování neškodných hesel jako např. "Zbabělče, vylez ven, jestli se nebojíš!", ale pan ministr - místo toho, aby zůstal důstojně a odpovědně zabarikádovaný v budově ministerstva - může mírumilovné demonstranty svou zbabělou, nehoráznou a bezprecedentní vstřícností vyprovokovat k neuváženému jednání, za které my jako organizátoři akce pochopitelně odmítáme nést jakoukoli odpovědnost."

 

O starých a nových věcech

Myslím, že kdyby to záleželo jen na mně, hrubý domácí produkt by dost silně stagnoval. Nemám totiž dostatečně vyvinuté konzumní instinkty, které by mi velely starší věci při nejbližší příležitosti opustit a nahradit novými. Nechávám věci, aby sloužily tak dlouho, dokud to ještě aspoň trošku zvládají a nad jejich nedostatečnostmi, které vždy vyniknou v porovnání s novou natěšenou generací věcí nových, mávám rukou. Něco jsme spolu prožili, tak je nechávám volně dosluhovat a nerozdávám výpovědi "na hodinu". V mé domácnosti tak najdete starou neekologickou ledničku, televizi z doby, kdy ještě jejích necelých 60 úhlopříčných centimetrů odpovídalo střednímu rozměru obrazovky, zatímco dnes vedle moderních plazmových obrazovek přes půl stěny vypadá jak anorektička zabloudivší na akci XXL klubu.

V kapse mi vibruje mobil, který byl ještě před třemi lety považován za dostatečně chytrý, i když nad jeho schopnostmi teď kdejaký dotykový IQ načepenec jen protočí své digitální mnohamegapixelové oko. Když mi jeden podomní prodejce chtěl ukázat, jak jeho exkluzivní a supervýkonný vysavač ve srovnání s mým starým dýchavičným luxíkem jménem Žeryk zazáří, vyhodil jsem nikoli Žeryka ale předvaděče s vysvětlením, že můj starý vysavač nikdo takhle tupit nebude, protože když my dva jsme spolu luxovali prach světa, milý prodejce ještě tahal kačera a ani ho nenapadlo, že jednou bude strašit spoluobčany fotografiemi miliónkrát zvětšených nenávistně se tvářících roztočů . Snažím se tedy neopouštět jen tak lehce staré věci pro nové, snad v bláhové naději, že se jednou za dlouholeté zásluhy stejně zachová svět ke mně, i když je mi jasné, že nejspíš ne, protože "HDP syndrom" se ze světa věcí postupně přelévá i do světa lidí.

 

Šílení

Jezero zavěšené pod nebeským stropem,

skrápí bouřící smrští vášně

dychtivě žhnoucí těla flagelantů

svíjejících se prostopášně

bez skrupulí a bez zástěny šatů

v odvěkém rytmu slunovratu.

Tak šílí doba vytržená z pantů.

V náručích čerstvě vytlučených oken

s rozpraskanými skleněnými rty,

co na plátky krájí nepozorný vítr,

kopyta tančí valčík v porcelánu,

rozdrtí každý šunt i majestátní chloubu

a půlnoc s polednem se svorně dvoří ránu.

Tak šílí doba, co se vymkla z kloubů.

Tak šílí doba zpitá pod obraz.

V některých chvílích chtěl bych zmrazit čas,

jindy jsem rád, že aspoň líně plyne.

Vy ne?

Nedělní miniglosy č.126

Jubilejní 20.ročník tradiční ankety o nejpopulárnější lidové přísloví vyhlásil nejčtenější nepálský list Kathmandu Mirror. Ve všech skupinách čtenářů s výjimkou hasičů i v tomto ročníku jasně zvítězilo úsloví "Co tě Nepálí, Nehas!"

-----------------------

Skupina bruselských metodiků přijela do České republiky, aby aplikovala promyšlenou metodiku podnikání, standardně používanou v Evropské unii, na několik vybraných českých začínajících firem. "Při uplatnění naší skvělé metodiky se velmi rychle daří vychytat všechny mouchy, které většinou rozjezd nového podnikání doprovázejí," uvedl vedoucí delegace. "Bohužel, nepříjemným důsledkem byl rychlý bankrot jednoho ze sledovaných podniků. Přestože se v tomto případě podařilo díky našemu zásahu vychytat všechny mouchy dokonce ještě rychleji, než vyžaduje evropská norma, další fungování firmy bylo vyloučené, protože se ukázalo, že šlo o chovnou stanici na pěstování much a masařek pro výzkumné účely."

 

Miroslav Horníček: S paní ve spaní

Při jedné z delších jízd vlakem jsem se nedávno potěšil tím, že jsem si znovu přečetl útlou knížku obsahující starší a dříve knižně nevydané (knížka vyšla v roce 1999) texty člověka a spisovatele, kterého mám rád, Miroslava Horníčka. Jedná se především o texty z padesátých let (asi by se už slušelo dodat , že jde o padesátá léta 20.století, ale pořád mi na takovém dodatku něco vadí :-)). Texty jsou nadepsány jako povídky, ale rozhodně nejde o povídky standardní a některé texty snad do takové škatulky ani přiřadit nejdou.

Jde totiž o texty velmi různorodé - od filosofické debaty mezi dvěma čápy s dost odlišným viděním světa (Rozhovor na břehu), přes úvahy (Umění ztráceti, Chvála relativity) a křehké glosy k tíživé době 50.let (Rozhovor s paní ve spaní), až k prvkům téměř hororovým (Podivní hosté) nebo ke glosovaným slovním hříčkám (Majitelům drobných přístrojů pro domácnost na vědomí). Vše je podáno s Horníčkovým typickým nadhledem a okouzlením k věcem sice obyčejným, ale zároveň nazíraným s fantazií dospělého dítěte.

 

O záludných heslech a romantických špiónech

Nedávno jsem se pokoušel dovolat na telefonní linku jedné známé firmy. Pomiňme teď zajímavou skutečnost, že trvalo asi 30 minut, než přestala hrát hudba a někdo se ozval. Na to už jsem zvyklý a když někdo tolik jako já touží, aby byl jeho rozhovor v zájmu stálého zlepšování služeb nahráván, musí být ochoten pro to něco obětovat. Co bylo zajímavé, že jsem byl vyzván k tomu, abych nadiktoval jakési přístupové heslo. "Já ale nechci nikam přistupovat, já se s vámi chci jen poradit," namítl jsem. Ukázalo se ale, že jde nejspíš přímo o přístupové heslo k telefonní operátorce, protože ta bez tohoto všemocného šému nemohla ani pohnout rukou. O jaké že má jít heslo? Aha, no přece o to, které prý jsem si zvolil, když jsem podepsal smlouvu! To bylo ovšem asi před pěti lety.

"Pokud jste heslo zapomněl, nevadí, stačí správně odpovědět na kontrolní otázku, jak se jmenovala vaše prababička za svobodna." Zaváhal jsem: Kterou z těch minimálně čtyř potenciálních prababiček jsem asi při podpisu smlouvy uvedl? "Nebo tu ještě máte jako druhou kontrolní otázku vyplněné oblíbené ženské jméno, trefíte ho?" pochopila operátorka důvod mého rozpačitého mlčení. Safra, oblíbené ženské jméno před pěti lety… Zadal jsem tenkrát jméno, které by se od (tehdy) odpovědného manžela očekávalo anebo to, které mi (už tehdy) začínalo ležet v hlavě? Anebo jsem zcela rezignoval na spojení se skutečnými osobami a vyplnil jsem do kontrolní otázky jméno, které se mi prostě líbí jenom tak? A jde to vůbec takhle odosobnit? Rozpačité mlčení pokračovalo a já si moc přál, aby zase začala hrát ta protivná hudba. Po dlouhém intenzivním přemýšlení jsem se rozhodl na své původní přání rezignovat. Neznáte-li totiž dnes ta správná přístupová hesla, ani si neškrtnete.

 

Nedělní miniglosy č.125

Podle ministra školství děti v českých školách příliš zlobí a je třeba je pořádně srovnat. Školáci proto budou dělat v 5. a 9.třídě základní školy srovnávací testy.

-----------------------

Čeští myslivci požadují po českých zemědělcích, aby sázeli na polích nižší řepku, protože je-li vyšší, skrývají se v ní divočáci, kteří se pak myslivcům špatně střílejí. Mluvčí Agrární komory naopak uvedl, že podobného výsledku by bylo možné dosáhnout, kdyby myslivci odchovávali výrazně větší divočáky. Myslivci se zatím domnívají, že mluvčí si z nich svou odpovědí jen vystřelil, a proto se pro jistotu rovněž poschovávali v řepce.

 

Fata morgána

Dnes připojuji jedno potenciálně lehce optimistické haiku, které je určeno obzvlášť těm, kterým shodou nepříznivých okolností není při cestě pouštěmi celého světa přechodně do skoku. Tak aby zas bylo!

Fata morgána

I cesty pouští

v zrcadle fantazie

vedou k oázám.

Cesta do pravěku:

Je-li řeč o optimismu, v dnešní cestě do pravěku přikládám odkaz na jednu rok starou veršovánku (nejde tedy o žádnou "hlubinnou" vykopávku a někteří z dlouhodobých čtenářů se možná rozpomenou), kterou jsem se kdysi pokusil rozptýlit sám sebe v jedné zcela reálné dlouhodobě patové a "pouštní" situaci. Jestli mi to tehdy pomohlo? Inu, zdálo se mi, že ostatní se celkem bavili :-)) : Patofobie

A ještě jednou Vydra, tentokrát ve vlastních barvách

V pátek jsem vám představil infračervené fotografie šumavské řeky Vydry v článku Už jste někdy viděli infračervenou Vydru? a slíbil jsem vám přidat jako bonus i fotografie v obyčejném denním bílém světle. Dnes svůj slib plním, takže si můžete v některých případech porovnat i téměř stejné záběry. Expozice tentokrát pochopitelně nebyly tak dlouhé jako u infrafotek (jen 2 až 8 vteřin), ale i tak se Vydra ukázala jako celkem švarná modelka. Případné vady na kráse tedy prosím hledejte na straně fotografa a nikoli překrásného modelu.

 

Nedělní miniglosy č.124

Vyhlášení bezletové zóny nad Libyí způsobilo napětí na tažných trasách stěhovavého ptactva. Poté, co byl včera dvěma stíhačkami americké armády donucen poblíž Benghází přistát pokojně migrující čáp černý, napadlo hejno bernešek americkou letadlovou loď Abraham Lincoln hlídkující ve Středozemním moři. Dočasné objízdné trasy jsou vedené přes Alžírsko a Egypt a dopravní experti se shodují v tom, že jakmile opadne přepravní špička způsobená začátkem prázdnin, situace se bude postupně normalizovat. Spojené síly NATO zatím čekají, zda budou bernešky za obsazenou letadlovou loď požadovat výkupné.

-----------------------

Stomatologická komora požaduje, aby všichni její členové, jejich rodinní příslušníci a sympatizanti komory měli nárok alespoň na tři amalgámové plomby za rok zdarma. Podle prozatímního vládního návrhu by měli mít nárok na deputátní plomby jen zubní lékaři a celníci.

 

Už jste někdy viděli infračervenou Vydru?

V loňském roce jste mohli být svědky mých prvních pokusů s infračervenou fotografií (viz několik starších příspěvků z rubriky Fotočlánky). Letos konečně nastal čas zkusit vyfotit víc než jen jednotlivé pokusy. A protože jsem chtěl vyzkoušet, jak se v této části spektra fotí tekoucí voda, a protože jsem chtěl potěšit jednoho neobyčejného člověka, který má fotky proudící vody rád, vyrazil jsem o cyrilometodějském svátku udělat pár fotek na Vydru. Na jediný den trochu třeskutý výlet, ráno skoro šest hodin cesty tam, pár kilometrů pochůzek s výběrem vhodných obrazů, tři hodiny intenzivního focení s neustálým balancováním se stativem na kluzkých kamenech a večer skoro šest hodin cesty zpátky. V mezidobí občas silnější a občas slabší, ale nikdy zcela neustávající déšť, kolem proudy natěšených svátečních turistů zhluboka vdechujících šumavský chráněný vzduch 1. pásma národního parku. A nádherná řeka, jíž se v malebnosti u nás málokterá vyrovná.

 

O snových oplétačkách s úřady

Přišli hned poté, co jsem usnul. Ano, slyšel jsem, že v tu dobu chodívají, ale dokud to sami nezažijete, těžko se tomu věří. Překvapilo mě, že ani nezaklepali, ale to se v jejich profesi dá prominout. Vždyť si musíme uvědomit, s jakými individui se při své náročné práci potýkají. Ano, máte pravdu a teď už je to jasné i mně: Přibližně s takovými, jako jsem já. Prostě nic záviděníhodného.

"Jsme rádi, že jsme vás zastihli ve spánku," řekl ten menší a vlídnější. "Není nic nepříjemnějšího, než čekat, až se nějakému nespavci uráčí jít na kutě. To je pak pořád: Ještě musím dodělat tohle, taky támhleto, ještě prezentaci na zítřek a přečíst podklady na ranní poradu a taky novou verzi projektového plánu ... Jako bychom byli vzduch." Taky je, zdá se, o dost hovornější. Vzdychl: "Workoholiky nám byl čert dlužen. Ale…" dodal s úsměvem , "to není váš případ, že?" "Jó vzduch, to my teda vopravdu nejsme!" podotkl s vykřičníkem a s malým fázovým posunem ten vyšší a podmračenější.

 

Kohopak mám asi na mysli?

Dnes mám pro vás jednu velmi jednoduchou hádanku, tak jednoduchou, že dokonce ani není zapotřebí přikládat fotografii. I když - kdoví, platí-li to vždy a všude. Já pevně věřím, že to tentokrát nebudete brát jako skutečnou hádanku, ale spíš jako malé připomenutí (tak jsem ostatně pracovně pojmenoval i novou rubriku), protože tento člověk si připomenutí zaslouží o to víc, že se ho někteří samozvaní soudci pokusili několikrát v jeho životě odsoudit k zapomenutí.

Indicií jsem tentokrát dal dohromady o něco víc, než je zvykem u fotohádanek, ale snad to nebude na škodu:

1. Přestože většinu života strávil v emigraci, jeho češtinu a brilantní schopnost ji používat mu mohla většina Čechů jen závidět.

2. Měl velmi pozitivní vztah k Francii, kde studoval a několik let i pracoval.

3. Ač jeho předválečná existence nemohla být zpochybněna, dlouhá léta se o něm u nás nesmělo oficiálně mluvit, proto když jsme v roce 1987 na kolejích pořádali program na jeho počest, připadali jsme si, jako že pácháme kdovíjaký odboj.

4. Hrál v mnoha filmech, více v zámořských než českých.

Nedělní miniglosy č.123

Jaromír Jágr dostal kromě nabídek z kanadsko-americké NHL a z ruské KHL i nabídku stát se čestným předsedou Českého svazu chovatelů želv. Tuto nabídku dostal okamžitě poté, co se ukázalo, že nemajetný kladenský hokejový klub nabídl svému odchovanci za podpis dvouleté smlouvy místo peněz Poldinku.

-----------------------

V Praze-Bubenči byla jedna z ulic na počet bývalého amerického prezidenta přejmenována na ulici Ronalda Reagana. Ulice je nakonec umístěna v Praze, i když politologové i filmoví historici zastávali názor, že příhodnější by bylo její umístění někde na divokém českém západě. Nyní se vybírá vhodná ulice, kterou by bylo možné pojmenovat po dalším americkém prezidentovi, Georgi W.Bushovi. Z kuloárních informací zatím vyplývá, že Bushova ulice by měla být pravděpodobně v Hodoníně poblíž moravských naftových polí.

 

Fešák pastevec

Stádo bylo slyšet zdaleka jednak díky zvučnému cinkání zvonečků a jednak díky úžasné akustice horského údolí. Zpoza zátočiny ukrývající se za vyprahlou srpnovou vinicí vyšel sympatický starší muž a za ním malé kozí stádo. V porovnání s některými "velkokapacitními" stády, která když procházejí údolím, provoz na cestách se na dlouhé minuty zastaví, jde jen o malé soukromé stádečko. Ale pastýř byl milý a jeho svěřenkyně fotogenické.

"Můžu si vás vyfotit?" zeptal jsem se lámanou řečtinou naučenou frází. "Samozřejmě! Proč by ne?" udělal energické vstřícné gesto rukou a zastavil své rázné a dlouhé kroky. Jako na povel se zastavilo i celé stádo.