Po starém chodníčku k hoře Skaros

I když už jsem z lefkadské dovolené doma, ještě jsem vám zůstal dlužen pár fotek z posledního dne a z mého posledního výletu.

Naplánoval jsem si totiž výlet čtyřkolkou skoro kolem celého ostrova - s tím, že hlavním bodem programu bude procházka z vnitroostrovní vesničky Kolyvata po původním starém kamenném chodníku (jedním z mála vůbec dochovaných), kterému se říká monopathi a vede do vrcholové oblasti hory Skaros, do míst, kde se dochovaly zbytky starého dubového lesa. Po hlavní silnici jsem tedy dojel do Nikiany, ve které se odbočuje na křižovatce vtipně značené jen z jedné strany, takže je dobré odbočku hledat ve zpětném zrcátku :-).

 

Nedělní miniglosy č.188

Proti vysokým cenám ryb chtějí zasáhnout někteří úspěšní podnikatelé ze severu Moravy. První rybí druh, u kterého se podařilo výrazně snížit cenu pro koncové spotřebitele, jsou tzv. pančovičky.

-----------------------

Medvěd, který byl v minulých dnech několikrát spatřen ve vinicích na Břeclavsku, je pravděpodobně jen předvojem větší migrační vlny medvědů ze Slovenska. "Slovenští medvědi se doslechli, že na Moravě jsou dobré podmínky k životu a menší konkurence na pracovním trhu, pokud se chtějí bez náročných rekvalifikací uplatnit jako skuteční medvědi," řekl nám mluvčí cizinecké policie. "Muzikálnější kusy by se navíc mohly uplatnit v tradiční české opeře Prodaná nevěsta, která se dnes ve slovenských divadlech prakticky nehraje." Se zájmem sledují integrační snahy i medvědoprávní mezinárodní organizace, které dosud Českou republiku ve vztahu k medvědům spíše kritizovaly - zejména kvůli tradiční české kulinářské specialitě Šest medvědů s cibulkou.

 

Fotohádanka č.12

Protože jsem dnes neměl moc času na zpracování posledního většího článku z lefkadské série, napadlo mne, že přidám aspoň malou víkendovou fotohádanku. Co myslíte, že je na následujícím obrázku?

 

 

 

Výstup na nejvyšší body Lefkady

Výstup na oba nejvyšší body ostrova Lefkada - dvojvrchol Stavrota s jedním vrcholem ve výšce 1182 metry (pro zjednodušení jsem si ho pro sebe neoficiálně nazval Stavrota I) a s druhým ve výšce 1167 metrů (pro mne Stavrota II) je určitě pro běžného a možná i pro mírně partiového horolezce zívačka, ale pro turistu mých parametrů, jehož těžiště je už velmi obtížné přitisknout těsně ke svahu, jde o celkem adrenalinovou záležitost. A to jsem se do dobrých 850 metrů vyvezl čtyřkolkou po nové silnici hornatým centrem ostrova, takže mi vlastně zbýval jen malý kousek. Ale i ten malý kousek je tak nepodobný tomu, co turistický ruch nabízí na pobřeží, že jde - je-li navíc dobrá viditelnost a to byl tentokrát ten případ - o zážitek opravdu mimořádný, aspoň tedy pro mne. Již při své první návštěvě ostrova jsem na nejvyšší bod vylezl. Tehdy jsem šel pěšky poctivě až od moře, ona ta dnešní moderní asfaltka byla tehdy jen kamenitou pěšinou, byla to výprava na padesát kilometrů, kdy jsem za tmy vyrážel a za tmy jsem se vracel. Ale tehdy jsem nestihl oba vrcholy a mrzelo mne to: Ten nejvyšší nemá tak kouzelný rozhled směrem k jihu, protože mu cloní jeho o pár metrů nižší bratříček. Dnes budou mít v eportáži hlavní slovo fotky, v článku se soustředím jen na vlastní výstup, i když den to byl dlouhý a zážitky pokračovaly i po návratu, tzn. po asi třech a půl hodinách v docela náročném a zrádném terénu. Proto nebudu psát ani o vesničce Sivros, kudy jsem projížděl (blíže třeba v článku Prameny u vesničky Sívros) ani o mém oblíbeném klášteru Agia Paraskevi, kde jsem se těsně před výstupem zastavil (viz článek Klášter Agia Paraskevi).

Lefkadou na čtyřech vachrlatých kolech

Doprava tentokrát v dovolenkovém Řecku vyvádí i nadále mírná alotria: Po zmeškaném letadle (ale to pochopitelně nebyla alotria dopravy, v tomto případě by mi drobné, asi dvouhodinové zpoždění docela pomohlo) a po mírném praní s autobusovými spoji, jsem sáhl k nejhoršímu - k zapůjčení čtyřkolky. Jak ti, kteří na tento blog zavítají častěji, vědí, jsem nemotorista. Nikdy jsem nevlastnil automobil, kamion ani motokolo. Ano, mám už vybranou značku, kdybych náhodou v budoucnu podlehl nutkání jezdit si svobodně tam, kam mne teď v potu tváře a s různými úskalími dovážejí (anebo taky ne) prostředky hromadnější dopravy. Pak bych ovšem musel obnovit dávno zašlý lesk svého řidičského průkazu, který normálně dlí mezi dávno vybranými vkladními knížkami a podobnými nepotřebnostmi a ani by chudák nepoznal denní světlo, kdybych čas od času nejel do Řecka.

Dovolenkový režim

Postupně jsem tady na Lefkadě najel na celkem ustálený denní režim, tolik nepodobný mému pohříchu ustálenému režimu českému. Vstávám kolem půl osmé, kdy dole v zahradách je ještě stín, ale nejvyšší vrcholky hor kolem už nasvěcuje sluníčko. Mezi osmou a desátou v zahradách běhám nebo "lovím hady" :-) a pak se z toho vždycky musím aspoň krátce vzpamatovat. Kolem desáté na balkóně mezi pomerančovníky, citroníky, fíkovníky a olivovníky snídám. Pomalu a klidně, tedy opět naprostý opak situace v běžný pracovní den. Pak si většinou tak do půl dvanácté čtu, většinou se snažím v různých průvodcích, v knížkách o Lefkadě (je jich pořád překvapivě málo) a v podrobných mapách najít něco zajímavého, na co se budu chtít vyptat nebo co budu chtít vidět na vlastní oči. Pak sbalím věci na den a vyrážím do města do přístavu, kde už v jedné z místních kaváren vědí, že si dám frappé a šťávu z pomerančů a na tenhle "pohon" budu asi hodinku a půl túrovat jejich připojení k internetu, abych stihl napsat a publikovat texty, které si pak vy můžete přečíst.

Ostatní kontakty dost opomíjím, nestíhám chodit si číst své oblíbené blogy, nestíhám mailovat, jak jsem běžně zvyklý. Jestli nepociťuji abstinenční příznaky? To si tedy pište, že pociťuji! Už mockrát jsem měl rozepsáno to, co jsem si moc přál napsat, ale zatím se mi nakonec vždy podařilo vše vymazat a nic neposlat. Přesvědčuju se, že je to snad pro dobro věci, ale jde mi to sakra těžko, to přiznávám. Jedno frappé a jeden "fresh orange juice", to je dohromady sedm padesát, s dýškem osm za necelé dvě hodinky; takhle drahé připojení k internetu jsem ještě nikdy neměl. Ale taky ne takhle chutné. A je příjemné po vzoru Řeků o siestě jen tak ve stínu zevlovat z kavárny, co se v ulici v přístavu děje.

Na lovu hadů

Hned na začátku se musím omluvit nadšeným herpetologům i vyděšeným ochráncům přírody za trochu matoucí a přehánějící nadpis. Na tomto lovu hadů nebude ani žádnému hadovi ublíženo, dokonce ani žádný nebude spatřen. Což nic nemění na tom, že hlavním bodem dnešního ranního programu byl opravdu lov hadů; určitě nebylo záměrem v zájmu sledovanosti použít jen zajímavý marketingový titulek, podobně jako když se pod mnohé slibujícím nadpisem "32 nových sexuálních poloh" skrývá zásadní informace, že při poslední hodině matiky byla jako obyčejně děsná nuda.

Já jsem totiž dnes ráno opravdu vyrazil do lefkadských zahrad na fotografický lov hadů. Aktuální počasí je tady nádherné, odpolední teploty se šplhají znovu ke třicítce a mají jít ještě výš, nicméně na zdejší poměry už začínají být docela chladné noci - považte, včera klesly nejnižší ranní teploty až někam k šestnácti stupňům, což je tedy - zvlášť když občas mrknu na aktuální počasí v Čechách - opravdu pobuřující. Ráno se vytváří z vlhkého přímořského vzduchu chladivá rosa a slunce vychází zpoza okolních kopců rovnou v plné síle (nezdržuje se žádnými červánky) a jako první začne ohřívat východní stráně kopců nad městečkem Ponti.

Nedělní miniglosy č.187

Není to už jen metanolová aféra, která bouří dlouho stojaté vody kolem českého alkoholu. České obchody totiž v týdnu obsadila zásahová jednotka Evropské unie, která hodlá vynutit svůj dřívější zákaz používat slovo RUM pro jiné výrobky než alkohol z cukrové třtiny. Obsazeny byly obchody s hudebními nástroji, odkud byly staženy veškeré trumpety, z obchodů s prostředky pro dům a zahradu zase zmizely krumpáče. V knihkupectví byl zabaven celý dosud neprodaný náklad Werichových pohádek Fimfárum. Čeští politici se snaží aspoň vyjednat, aby se v učebnicích dějepisu mohlo nadále používat sousloví Občanské fórum, a ve výjimku doufají též učitelé i studenti pražské UMPRUM. Odpovědní činitelé o celém zásahu hovoří jen neradi. Náš dobře informovaný zdroj uvedl jen: "Kdybych se to slovo nebál použít, řekl bych, že to byl pěkný šrumec!"

-----------------------

Profesionální chovatelka psů podala na jednoho z českých telekomunikačních operátorů trestní oznámení pro klamavou reklamu, protože v ní nabízel levně kvalitní pokrytí, ke kterému se pak podle oznamovatelky nechtěl znát.

 

Kláštery Faneromeni a Odigitria

Na Lefkadě se nachází přibližně deset klášterů. To je věta jako vystřižená z učebnice nesprávné češtiny: Je-li něco vyjádřitelné v kusech, nehodí se v jazyce takto zaokrouhlovat. Přibližně deset lidí by pak mohlo být interpretováno i tak, že je jich přesně 9,8, protože jeden z nich nemá hlavu. Ale v případě lefkadských klášterů je určitá nejistota na místě, protože situace se v průběhu času mění.

Při každé návštěvě si kupuji novou podrobnou mapu ostrova. Mohlo by se to zdát jako vyhazování peněz, zvlášť když podrobná mapa, která jediná za to asi opravdu stojí, protože s těmi obyčejnými za euro či za dvě se dá v méně přehledném terénu a ve spleti oficiálních a neoficiálních cest docela snadno zabloudit (ale samozřejmě máte-li zájem jen o hlavní pláže, i obyčejná mapa bohatě postačí). Podrobná mapa se však rok od roku proměňuje: Jednak se postupně dostavují zpevněné silnice místo původních kamenitých cest, nad čímž sice jako romantický turista nejásám, protože to zbavuje cestování ostrovem původního půvabu, ale dobře vím, že v tomhle směru se pokrok nedá zastavit. Jednak se v nových vydáních mapy překvapivě objevují nová místa, která původně zahrnuta nebyla. Ne, že by neexistovala, ale na mapu se z neznámých důvodů nekvalifikovala a konstruktéři mapy podlehli až soustředěnému nátlaku turistů, kteří o taková místa měli zájem.

O tom, proč je moudré věřit ve víly

Téma týdne se tentokrát týká víry ve víly, takže těm, co na moje stránky chodí častěji a vědí, že se vílám věnuji dlouhodobě a nedám na ně dopustit (viz např. nedávná povídka O ztracené víle), musí být jasné, že se na takové téma jsem schopen krátce ozvat i z Řecka.

Myslím si totiž, že víra ve víly je velmi, velmi užitečná. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že je na ní dobře vidět, kolik taková báječná nebo aspoň celkem neškodná víra dokáže zplodit nechápavců, kteří si neumějí představit, že by mohlo existovat i něco mimo jejich svět. V jejich světě přece víly nejsou, tak nemohou jaksi existovat vůbec, to přece dá rozum; dá se to vysvětlit a dokázat! Ale přitom je to podobně stupidní závěr, jako kdybych popřel existenci cigaret jen proto, že právě já nekouřím, a začal bych hlásat, že člověk nedokáže plavat, protože mně to z nějakého podivného důvodu nejde. Víly jsou podle mne moc důležité právě pro své vyznavače, mezi něž se počítám, hlavně proto, že nám ukazují naši vlastní nechápavost na příkladu, kterému rozumíme: Dokážeme vždycky připustit cizí víru podobně jako bychom rádi, aby ostatní připustili naši víru ve víly? Nevím, jak vy, ale já se každou chvíli přistihnu, jak odmítám to, v co jiné lidé věří, pod různými - hlavně rozumovými - záminkami. A v ten okamžik stojí za to si říct: Teď se právě chováš jako klasický vílotepec, jen tepeš shodou okolností něco jiného než víly; měl bys chvíli nemluvit a nekázat, ale spíš poslouchat a představovat si. Třeba objevíš další krásná stvoření podobná vílám, o kterých jsi doposud neměl ani ponětí.

 

O cyklistickém výletu a andělu strážném

Je čtvrteční odpoledne a venku právě podle slovníku Josefa Hlinomaze padají ševci a sem ta i nějaká ta švadlena. Zatím každý den spadlo aspoň symbolicky pár kapek, no a dnes se počasí po dlouhém váhání rozhodlo odstoupit od symbolismu a spustilo bandurskou. Dlouho tomu nic nenasvědčovalo a já se připravoval na celodenní cyklistický výlet do hor. Možná si říkáte, kde je vůbec možné na poměrně malém ostrově nastřádat trasu na celodenní cyklistický výlet. Proto budu přesnější: Mělo jít o můj celodenní cyklistický výlet do hor. Už je vám to jasnější?

Kdysi jsem na kole docela jezdil. Je to ovšem moc dávno, v době kdy klasickým kostitřasům sice už odzvonilo, ale horská kola ještě neexistovala. Tehdy jsem absolvoval jako vrchol svého cyklistického období několkadenní přejezd Slovenska a dodnes si pamatuji lopotné zdolávání hřbetu Nízkých Tater přes Donovaly. Tehdy - mlád a v plné formě - jsem měl co dělat s převýšením 600 metrů. Dnes, po mnoho let bez jediné stopy tréninku a s kolem půjčeným z půjčovny, jsem si naplánoval výjezd do lefkadských kopců s převýšením něco přes 1100 metrů. Ještě se divíte, že mluvím o celodenním výletu? Tím spíš, že nerad jezdím do kopce.

Obrazy z mořské pěny

Slunce se večer koupe v moři,

pomalu do něj tělo noří

a já jen zírám udiveně,

co vše je vidět v mořské pěně.

Sny se mě drží jako klíště:

V příboji z jemné vodní tříště

nejčastěji ze všech místních druhů

ve vlnách vídám slanou duhu.

Věda dnes pro to nemá vysvětlení,

skeptici lžou, že nic takového není;

v učených knihách chybí popis přesný.

Obrazy v pěně cizím očím skryté,

podobou blízké bájné Afrodité

stejně zas v noci promění se ve sny.

Kulinářské okénko

Když jedu do Řecka, nikdy si předem nezařizuji žádné stravování. Každý den si podle aktuální nálady a kondice vybírám, jestli zůstanu na broskvích a melounu, něco si spíchnu doma v kuchyňce nebo si zajdu na nějakou dobrotu do taverny nebo do grillbaru. Nechci svůj dovolenkový čas marnit dlouhým vyvářením jako jeden z mých bývalých sousedů, který vždy chodil za kuropění vítat v přístavu rybáře a kupoval od nich část úlovku, který pak celý den na různé způsoby připravoval tak, že pavlovsky slinili všichni bez ohledu na národnost do vzdálenosti tří kilometrů od epicentra.

Když už, dělám si rychlý řecký "šéfův salát". Nevím jak vy, ale já mám celkem rád maso; nelibuji si sice v různých zabijačkových hodech, ale na maso jsem zvyklý a neprojevuji velké nadšení z dušené čekanky nebo naklíčené pšenice. Proto mě zpočátku moc nelákal ani klasický řecký salát. Byli jsme kdysi s mou bývalou manželkou v jedné taverně nad pláží Porto Katsiki, ona si dávala svůj oblíbený řecký salát a vysvětlovala obsluze, že mě tím asi neuctí a že si budu muset dát něco z masa. Pán se zamyslel a podotkl, že mi tedy připraví šéfův salát, který prý je přesně pro takové masožravce, jako jsem já. Nedíval jsem se na to optimisticky, ale nakonec mě výsledek mile překvapil. V šéfově salátu byl navíc drcený tuňák a vajíčko natvrdo, jinak vše jako v řeckém salátu. A tehdy jsem téhle variantě salátu přišel na chuť a při svém pobytu v Řecku si ho vždy aspoň dvakrát, třikrát připravím.

O hlavním městě Lefkadě a cestování autobusem

Budete se možná smát, ale ani jednou během svých předchozích pobytů na Lefkadě jsem nenavštívil hlavní město. Každý průvodce po ostrově začíná představením hlavního města, tak by se asi malá návštěva slušela, ale mne do města kupodivu nic netáhlo. Ale dnes, kdy už jsem (z donucení) zkušený cestovatel řeckou hromadnou dopravou, nechám se převézt do hlavního města autobusem, je to za půl darma a já si budu moci škrtnout jeden z mnoha restů.

O běhání v zahradách a japonštině s řeckým přízvukem

Ve Vassiliki právě lije, zatímco já na internetu čtu informace o počasí, které pro Lefkadu hlásí slunečno a teplo. Centrální horský masív Stavrota je celý v černých mracích, takže jsou z něj vidět jenom nižší partie. "Horňáci" si dneska na své nepřijdou. Pak věřte internetu! Mimochodem, je pěkné sledovat z kavárny, jak na ulici prší, určitě lepší než moknout venku a sledovat, jak lidi v kavárně sledují, jak moknete.

 

 

Aklimatizace a popříjezdové rituály

Pozn.: Tato reportáž navazuje na články Jak se při cestování vyhnout nudě a Ne vždy je zpoždění nepříjemné.

Když jsem kolem čtvrt na tři dorazil taxíkem z hlavního města Lefkada do svého přechodného přímořského bydliště, lilo zrovna jako z konve. Prý už druhý den po sobě, považte! Na polovinu září na Lefkadě hodně netradiční počasí. V říčce poblíž mého apartmánu, kterou jsem vždycky viděl jen jako vyschlou, dokonce tekla skutečná nekašírovaná voda! Klíč byl v zámku a já se mohl pokojně nastěhovat. Praštil jsem sebou o postel a v těch několika vteřinách, než jsem usnul, jsem si ještě stihl uvědomit, že jsem vlastně zmeškáním svého letadla přišel jen o jedinou noc, přičemž náhradou mi byla spousta netradičních zážitků. Pravda, přišel jsem i o něco peněz za letenku, autobus, taxík… Když to spojím s penězi, které jsem musel zaplatit za volné lůžko jinak dvoumístného apartmánu, napadlo mne, že jsem mohl udělat dobrý skutek a dát si inzerát, že zaplatím kompletní čtrnáctidenní pobyt na Lefkadě tomu, kdo mne ve správný čas probudí, abych stihnul letadlo, a bude ochoten mne snášet jako spolubydlícího na jednom pokoji. Kdybych to udělal (a byl bych na rozdíl od skutečnosti ochoten hodnotu věcí vnímat jen jako odraz jejich ceny) ještě bych něco ušetřil. Ale vysvětlujte někomu, že si takovým inzerátem neděláte z lidí legraci a zároveň že nejste zvrhlík Bartákova kalibru!

Nedělní miniglosy č.186

Sociální demokracie ústy svého předsedy oficiálně protestovala proti tomu, že jedovatý metanol hoří oranžovým plamenem, zatímco běžný a v malých dávkách neškodný etanol hoří modře. "Tuhle barevnou symboliku považujeme za politicky nekorektní a budeme se dožadovat nápravy soudní cestou," řekl nám Bohuslav Sobotka. "Je mimochodem velmi zajímavé, že něco takového se objevuje právě v období před volbami, takže bychom se vůbec nedivili, kdyby i za touto diskreditační kampaní oranžové barvy stál ministr vnitra Kubice." Poslanci dotčené strany připravují pro příští schůzi Poslanecké sněmovny návrh společného usnesení: "Myslím, že pro všechny strany kromě ODS, která z neslýchaného protěžování modré bary profituje, by mohlo být přijatelným kompromisem, kdybychom se dohodli, že metanol bude propříště hořet zeleně."

 

Ne vždy je zpoždění nepříjemné

Ne vždy je zpoždění nepříjemné. Kupříkladu včera mi zpoždění letadla do Athén napovědělo, zda mám jet z letiště taxíkem, mířit při tom na řidiče laserově zaměřovanou špuntovkou a křičet na něj "rychleji, no tak rychleji!!!", abych stihnul spoj na Lefkadu v 16:30, nebo v klidu počkat na místní letištní rychlíkový autobus a jet za desetinovou cenu a bez nervů na athénské autobusové nádraží. Stejně - jak se ukázalo - bych se na nádraží hned nezorientoval, protože místní způsob prodeje jízdenek pro mě byl dost překvapující. Není tu totiž jedna velká centrální pokladna, ale desítky maličkých lokálních pokladniček. Každá trasa má svou zakouřenou kancelář, svou pokladnu, svého zaměstnance. Podobné, jako kdyby na Florenci byla speciální kukaň pro autobusy do Prostějova, zatímco do Liberce by se lístky prodávaly na druhém konci nádraží.

Navštívit athénské autobusové nádraží je proti aseptickému modernímu letišti docela živý a mírně orientální zážitek. Jakmile vystoupíte z letištního autobusu a máte dokonce zavazadlo, obklopí vás několik taxíkářů a prodejců ubytování, stejně jako houf žebrajících dětí. Celé nádraží je oplechované z boků i shora a připomíná mi jednu velkou vietnamskou tržnici, jen místo Vietnamců jsou tu autobusy. Spousta nemalebných zákoutí, která bych rád vyfotil, ale trochu jsem se bál upoutávat pozornost na svůj foťák; navíc tu sem tam postává mračící se bdělý policista a já se nechtěl dostat do situace, kdy zarputilému majorovi posunčinou vysvětluji, že nejsem turecký špión a nádraží podle nejlepších švejkových tradic fotím jen proto, že se nehejbá a nemusí se mu říkat, aby se tvářilo příjemně.

 

Jak se při cestování vyhnout nudě?

Přátelé se mě občas ptají, zda jezdit opakovaně na dovolenou do míst, která už znám, není tak trochu nuda. Není, samozřejmě, odpovídám. Ale znáte to, ta otázka se vám dostane pod kůži a vy sami začnete uvažovat, zda něco jako nudu opravdu nepociťujete, když by se to asi podle mínění ostatních slušelo. A tak podobně jako v dlouholetém partnerství neškodí kvůli oživení občas narušit zaběhnuté stereotypy, zauvažoval jsem, zda bych něco podobného neměl udělat ve svém dlouholetém vztahu s Lefkadou. Ale kudy do toho, když cesta letadlem je bezproblémová a celkem krátká, cestovka všechno důležité zařídí a vy jedete do míst, která už důvěrně znáte? Věřte mi nebo ne, přišel jsem na to a mohu teď každému poradit podle vlastního experimentu: Chcete narušit zaběhnutý stereotyp v cestování na dovolenou? Nechte si uletět letadlo!

Samozřejmě vůbec nepomáhá, když zmeškáte letadlo na trase, kde spoje létají každé dvě hodiny. Ale zmeškat charterový let, který vás má dopravit na celkem odlehlé a v jádru spíš vojenské letiště, navíc v zemi, která je sice podle mapy a podle politiků v Evropě, ale již podle ekonomů a lidí, kteří z nějakého důvodu nemohou létat letadly, od Evropy odděluje nemalá řada překážek - třeba moře nebo země mimo Evropskou unii, to přináší skutečnému světoběžníkovi to pravé vzrušení. Když tohle vzpružovadlo vyzkoušíte a mastňáckému přímému spoji jen zamáváte na pozdrav, otevře se před vámi konečně krásná říše cestovatelského dobrodružství, improvizace a adrenalinu. Prostě SVĚT NENUDY.

 

Haiku s pozdravy moře

V posledních létech se mým cestovatelským měsícem stává září. Možná je to tím, že jsem byl dlouhá léta s dovolenou odkázaný na prázdninové měsíce, možná mne jen děsí davy prázdninových turistů zakousnutých den co den do masa mořského pobřeží a přímořských městeček.

Mám rád září na řeckých ostrovech. Počasí je tu stále krásně letní, mořská voda vyhřátá a ulice a pláže rozhodně nejsou přecpané. Za pár hodin, stejně jako už šestkrát před tím, odletím na iónský ostrov Lefkada. Ti, co na můj blog chodí pravidelně, už vědí, že se ke svým zážitkům z Lefkady postupně vracím v textech a občas i ve fotografiích ve speciální rubrice Črty z Lefkady. Už jsem tu zažil a viděl mnohé, ale mnohé jsem ještě vidět nestačil. Poznal jsem tu spoustu místních lidí a je to tak zajímavé, že mne to láká k poznávání dalších. Už jsem okusil mnoho zdejších chutí a vůní, ale čím víc jich je, tím víc poznávám, co všechno mi ještě k poznávání zbývá. Snad i proto se znovu vracím.

 

Nedělní miniglosy č.185

Evropská unie doporučila Řecku zavést kvůli řeckému dluhu šestidenní pracovní týden. Ekonomičtí experti připouštějí, že prodloužení pracovní doby by mohlo mít na vývoj situace pozitivní vliv. Z matematického modelu vývoje zadlužení však vyplývá, že aby tento postup byl úspěšný, Řekové by museli pracovat minimálně osmnáct dnů v týdnu.

-----------------------

Poslanec David Rath se ve svém dalším "vazebním vystoupení" v Poslanecké sněmovně se skromností sobě vlastní přirovnal k Ježíšovi. Pozorovatelé proto předpokládají, že bývalý hejtman chce svou obhajobu postavit na skutečnosti, že v krabici nesl původně jen minerální vodu, která se mu díky zázraku proměnila cestou ve víno a všechno ostatní. Vyšetřovatel tuto verzi zatím nekomentoval, pouze vyjádřil přesvědčení, že pokud v Rathově případu zasáhla boží ruka, při podrobném vyhodnocení stop se najdou její otisky prstů.

 

O volitelných narozeninách

Nemám moc rád své narozeniny. Zdá se mi, že člověk slavící své narozeniny slaví to, co se událo prakticky bez jeho zásluhy a přičinění, a navíc si ani význam tohoto okamžiku nebyl schopen uvědomit. No řekněte sami, je na tom něco k oslavě? Ano, nechť naše narozeniny slaví naši rodiče, pro které bylo naše narození vyvrcholením dlouhého čekání a příprav. Ale proč bychom je měli slavit my sami, kteří o něm většinou máme jen pár informací z doslechu a kteří často proti svému narození v té chvíli hlasitě protestovali, protože nás ten okamžik náhle zbavil všech dosavadních životních jistot a vykopl do prostoru, který se nezdál být na pohled nijak přátelsky naladěný (posléze se navíc často ukáže, že to tenkrát nebylo jen zdání).

Někdy se doporučuje místo svých skutečných narozenin slavit náhradní narozeniny, nejlépe jako připomenutí chvíle, kdy jsme se tzv. "podruhé narodili" - třeba nás štípla včela do jazyka vyplazeného na spolužačku, přežili jsme bez úhony blízké setkání s medvědem, dostali jsme křeč do nohy při plavání na volném moři, spadlo letadlo, do kterého jsme nestihli včas přestoupit, budova, ve které jsme právě dleli, přečkala bez úhony silné zemětřesení, nebo jsme byli přistiženi v choulostivé situaci mužem, který se mohl právem cítit ukřivděn, a navíc se ukázalo, že je to boxer. 

 

O dospělém šílenství a šílené dospělosti

Pozn.: Téma týdne, které je tentokrát "Jsem šíleně dospělý!", se mi jeví jako docela štěpné, a proto se k němu zase po nějaké době pokusím přidat i svých pár řádků. No řekněte: udělal by něco takového dospělý člověk, který svým specifickým způsobem nezešílel?

---------------------------

Už jsem si v životě přál být lecčím, ale dobře si pamatuji, že úplně to první, čím jsem moc chtěl být, bylo dospělým. A pamatuji si velmi přesně, co mne na tom tolik lákalo: Bylo totiž zřejmé, že kdybych byl dospělým, mohl bych chodit později spát, což pro mne v dětství jako pro typickou sovu, byla úžasná představa. Jinak jsem byl se svým dětstvím celkem spokojený, ale to, že jsem nemohl zůstat vzhůru po desáté hodině, bylo trvalým zdrojem mých dětských frustrací. Ano, samozřejmě jsem i po "večerce" četl pod peřinou při světle skomírající baterky nebo aspoň nechal hrát do svého ucha malý tranzistoráček. Bylo pro mě otázkou cti nepodvolit se zvůli dospělých, kteří mne s vytrvalostí Sisyfa zaháněli na kutě, a sami si přitom užívali slastné možnosti zůstat vzhůru.

 

Nedělní miniglosy č.184

Vdova po palestinském vůdci Jásiru Arafatovi tvrdí, že její bývalý manžel byl otráven radioaktivním poloniem, jehož zbytky se prý našly na svršcích zemřelého. Náboženští experti jsou ovšem toho názoru, že palestinský předák a nositel Nobelovy ceny míru nebyl otrávený, ale vzhledem k tomu, že šlo o všestranně osvíceného člověka, detekce zbytků záření se dala očekávat.

-----------------------

Skotský rybář vylovil z moře 98 let starý a tedy dosud nejstarší známý nalezený vzkaz v láhvi. "Ano, v této disciplíně jde bezesporu o světový rekord," potvrdil nám mluvčí agentury Dobrý den z Pelhřimova, která se na světové rekordy specializuje. " To ovšem neznamená, že jde o nejstarší nalezený vzkaz, který někdo vhodil do moře. Jen většinu starších vzkazů evidujeme v kategorii Vzkaz v amfoře."