Za fotkami a za sluncem do Tater

Od té doby, co jsem si sám vyzkoušel, co obnáší uspořádat si fotografickou výstavu, se netajím tím, že když někdo z mých blogových či jiných známých někde bude vystavovat své fotografie na místě z Prahy aspoň trochu dostupném, s velkou chutí se přijedu podívat. Jednak mě moc zajímá, jak se s takovou výzvou vypořádal, jednak rád vidím originály fotek, protože s těmi se malé reprodukce na počítačové obrazovce opravdu nemohou srovnávat. Proto když se v létě ozvala Ľudka Gregušová, na jejíž pozoruhodné fotky se na blogu chodím rád dívat už pěkných pár let, měl jsem první možnost své slovo naplnit v praxi. Co na tom, že fotovýstava se konala v Podtatranskej knižnici v Popradu. Vždyť Poprad je z Prahy skoro za rohem a existuje docela časté přímé spojení.

 

Lenochodí hrátky

Do kolekce odlehčených rýmovaček pro děti, které tvoří větší část zdejší rubriky Miniatury (posledním příspěvkem byla "závažná kosmologická studie" Stručná historie povidlového času), přibývá dnes další, již celkově čtrnáctý kousek (a šestý, který je k přečtení na zdejším blogu), tentokrát opět inspirovaný zvířaty. Věřím, že jako rodák z Domažlic si můžu malou rýmovačku o lenoChodech dovolit, aniž by mi při cestě do rodného města hrozila inzultace od domorodců :-).

Lenochodí hrátky

Každou chvíli někde báchorka se zrodí,

třeba že na řece Leně žijí Lenochodi.

Je to díky zázraku

.....................či náhodě,

že v těch místech Lenochodi chodí

.......................................po vodě?

Nedivím se pak své tetě Leně,

že se tváří trochu rozčileně:

Tvrdila mi totiž hrdě vloni,

že Lenochodi jmenují se

..............................po ní.

Škoda, že ne sloni! :-)

dodatek pro dospěláky...:

V domnění, že snad tam najdu shodu,

v Domažlicích zeptal jsem se

....................................Chodů.

Každý pravověrný Chod vám ovšem poví,

že LenoChod jmenuje se

..........................po Johnu Lennonovi.

Nedělní miniglosy č.333

Máme tu dnes sice nejubilejní, ale přesto docela sympatické vydání číslo 333. Napadá mne díky jazykolamné říkance, jaké nadšení by asi zavládlo mezi "sběrači kovů", kdyby někde existovalo "třistatřiatřicet stříbrných střech; myslím, že než by hasiči vyjeli se svými stříbrnými stříkačkami, nebylo by přes co stříkat. Samozřejmě mi to nedá, aby se dnešní "nejubileum" neobjevilo i ve výčtu glos, tak přeji všem příjemné počtení a budu se těšit, že jako čtenáři Nedělním miniglosám zůstanete věrní i pro další čísla, i když třeba nebudou tak hezká na pohled a půjdou snadněji vyslovit :-).

O lehké řecké večeři

Ten večer v lefkadském přístavu Vassiliki jsem si předsevzal, že si dám lehkou, zdůrazňuji LEHKOU středomořskou večeři, lahodnou, ale přitom velmi zdravou krmi, která je tak zdravá, že zdejší domorodce udržuje v kondici do velmi pokročilého věku, přestože skoro všichni hulí jako fabriky a dělají mnoho dalších nezdravých věcí.

Má-li být večeře lehká, vybírám samozřejmě především z bohaté nabídky ryb a mořských plodů, protože dávat si v Řecku u moře vepřový steak nebo hamburger mi připadne nesmyslné. Výborně: Dám si chobotnici v octě jako předkrm, to je úžasná dobrota, jen s trochou řeckého chleba a s notnou dávkou zeleniny. A jako hlavní jídlo to pak budou krevety saganaki, ty jsou sice - v porovnání se zmraženým planktonem občas v Čechách vydávaným za krevety - obrovské, ale půlku tvoří nepoživatelné hlavičky, takže ty čtyři kousky, které jsou v jedné porci, snad po chobotnici ještě zvládnu. K tomu půllitrovou karafu místního bílého vína a pak šupem domů, abych to s vínem nepřehnal. Ano, mám pod vlivem vína, v němž se podle lidové moudrosti skrývá pravda, tendenci být ve svých činech a myšlenkách možná pravdivý až příliš, a snadno pak překročím hranice, které ve snu, kde se to smí, překračuji každý den, ale ve skutečném světě to může nadělat pěknou paseku. Tady jsem ale v Řecku, jsem tu sám, a mohu tak dělat ostudu jedině sám sobě, takže mě snad půllitřík za večer nezabije. Sečteno a podtrženo: Lehká večeře přesně podle plánu. Jedinou komplikací takové lehké a zdravé večeře je skutečnost, že večeřím v taverně, s jejímž majitelem se znám už mnoho let, což v Řecku může vždycky přinést neočekávanou zápletku.

 

Nedělní miniglosy č.332

Po třítýdenní dovolenkové přestávce, ve které jsme se zde na blogu víc než na politické a společenské události zaměřili na reportáže a poetické vzkazy z cest po krásném ostrově Lefkada, se vracejí do svého pravidelného týdenního režimu Nedělní miniglosy svým 332.vydáním. Věřím, že jste si dobře odpočinuli a můžeme se znovu směle vrhnout do tradičního nedělního glosování toho, co se událo, děje a hodlá dít u nás doma i ve světě :-).

Česká policie prošetřuje podezření, že po přenesení výrobní linky na tradiční dětské piškoty Opavia do Polska byla původní receptura změněna k horšímu. Zatímco potravinářská inspekce opakovaně potvrzuje, že je všechno v nejlepším pořádku, policie zatím nemůže vyloučit možnost, že výrobce po vzoru automobilů Volkswagen nechal do piškotů zabudovat speciální software, který v čase, kdy jsou piškoty testovány, zakulatí jejich tvar a napraví jejich pobledlou barvu i nevýraznou chuť, přičemž po skončení testů se opět vše vrátí do původního nevyhovujícího stavu. Majitel výrobny, firma Tricatel a synové, nepopírá, že musel trochu upravit recepturu dříve nesmyslně chutného a výživově hodnotného výrobku, jinak by neušetřil tolik nákladů a nezvýšil tolik své zisky, ale na druhou stranu upozorňuje, že v kategorii tzv. posypových piškotů by se měl v zimních měsících jeho výrobek zařadit do evropské špičky.

 

Pobřežní haiku

Taky vám někdy připadá něco jako nekonečné jen kvůli omezenosti našich smyslů a rozletu našich přání? Nekonečná vzdálenost do místa, ve kterém bychom rádi byli, a nemůžeme být. Nekonečně dlouhý čas bez možnosti být s milovaným člověkem, i když jsme ho vlastně viděli nedávno. Zdánlivě nekonečná plocha země, která se nakonec ukáže být pouhým ostrovem, skrze jeho pobřeží přecházejícím do moře. A samozřejmě napohled nekonečné všeobjímající moře, které ale nakonec kupodivu vždy někde v dálce končí dalším pobřežím. I překážky v naší cestě se nám mohou zdát nekonečné, chybí-li nám vůle, směr a víra ve smysl.

Zvracejme s rozmyslem!

Ne, nebojte se, nebudu vás ani poučovat o tom, jak se vyrovnat při jízdě nočním metrem "z tahu" se stavem akutní opilosti, ani od blogera MÉHO typu nemůžete očekávat článek o poruchách příjmu stravy. Půjde o "zvracení" čistě gramatické, takové, které se snad hodí do zdejší celkem populární rubriky Jazykové hrádky. Po návratu z Řecka si totiž nezvykám obtížně jen na děsnou zimu, která tady v porovnání s vlídným pozdním létem na Iónských ostrovech vládne, ale taky na češtinu. V Řecku se snažím používat kromě angličtiny i co nejvíc řeckých slovíček, což má taky SVÉ stinné stránky - například když se v restauraci spletete a dáte o deset euro vyšší dýško jen proto, že si pod vlivem místního výborného vína popletete pracně nabiflovaná slova "triánda a saránda". Ale jakmile jsem včera v noci přešel hranice - podotýkám, zcela legálně, a jako jeden z mála ve směru z Německa - hned jsem nakoukl do SVÝCH po dlouhé době prvních českých novin, co jste tu beze mne za poslední dva týdny upekli.

Aiolos - trnitá cesta za vládcem větrů

Dnes jsem se po dvoudenní zajímavé cestě přes rozbouřené Středozemní moře, deštivou Itálii a noční Rakousko a Německo vrátil z překrásné teplounké dovolené na Lefkadě do proklatě vychlazených Čech. Výsledkem je nejen to, že jsem opálený (to za nějakou dobu pomine) a odpočinutý (to pomine hned, jak se v úterý vrátím do práce), ale výsledkem bylo i šest (zatím) nových článků do rubriky Črty z Lefkady, jedno Vyznání od moře - o tom, na co jsem u moře nejvíc myslel (to nejspíš nepomine nikdy), pár nových známých a několik set nových fotek, které ještě čekají na podrobnější zpracování.

 

Vyznání od moře

Tak dnes mi to lefkadské čtrnáctidenní povyražení končí a čeká mě dvoudenní cesta zpět domů. Ještě se ke zdejšímu pobytu v několika článcích (a hlavně fotkách) vrátím, protože mám v zásobě pár dalších zajímavostí k představení. Ale teď musím udělat důležitější věc: Využít moře, které mám pořád ještě na dosah (v noci pěkně vlnkovalo, ale teď po ránu se tváří jako velmi klidný Tálinský rybník), a svou další hozenou láhví přispět svou troškou k celosvětové ekologické zátěži. Ale co - myslím, že kdyby byly v mořích jen láhve s upřímnými vyznáními, nebylo by to ještě na světě s tím znečištěním tak strašné :-).

Do mořských vln pro tebe házím vyznání.

Pravda, mám v krvi

pár procent pravdomluvných truňků,

po pravdě tedy vyznám se ti

.................v novu i za úplňku,

ať myslí si, co chtějí,

všichni Montekové

.................i Kapuleti.

Teplem prodchnutý

i v říjnovém stínu

odhlížím od válek i muslimských burek

.................v bezpečí na splátky.

Vyznání tloustne;

ta láhev s ním

je buď od obézních džinů

.................anebo od okurek.

Když vím, že jsi,

jen máloco mě děsí

a nic nevyhlíží příliš nebezpečně.

Ta láhev s vyznáním je jako z pohádky:

Jestli se nerozbije o útesy,

snad bude už mořem plavat věčně.

V zašpuntovaném tichu

vyznávám se ti,

z lásky

a podobných strašných hříchů.

...............

Láhev pluje

a mizí v nedohlednu

.................jako mnohé jiné.

Nejspíš tě mine,

ale nikdy,

nikdy nepůjde už

..................ke dnu.

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.

Zachraňte vojína Čerfa!

Tedy - abychom byli přesní, nejsem tak docela vojín, ale podporučík v záloze, což se ale - pokud na sobě zrovna nemáte uniformu, a to já neměl rovné čtvrstoletí - stejně nepozná. Ale zachraňován jsem byl akcí velkolepou, které se zúčastnili dva místní muži, zúčastnili se jí dobrovolně, i když jim při ní šlo místy doslova o život. Zůstal jsem totiž několik hodin napospas drsné a krásné lefkadské přírodě se zcela nepojízdným a nenastartovatelným strojem. Moje pronajatá čtyřkolka se totiž definitivně rozžehnala s touto turistickou sezónou a rozhodla se jít na zimní odpočinek o tři dny dřív, než bylo v plánu. A přitom stačilo málo a nikam jsem toho dne nejel. Den byl nádherný, sluníčko svítilo jak v červenci, voda byla možná ještě teplejší, prostě optimální den pro válení na pláži, zvlášť když už definitivně skončila sezóna pro zdejší "kráječe hlav - všudypřítomné windsurfery". Najednou se člověk rozhlédne po kilometr dlouhé pláži a zjistí, že jsou na ní všehovšudy tři lidé. Jenže - platím si přece půjčovné za čtyřkolku, tak to by bylo, abych si po dopoledním plážování neudělal menší výlet.

Roupakias - vesnice duchů

Protože bylo včera velmi nejisté počasí a dopoledne přišla i intenzivní přeháňka, vypravil jsem se na svůj další výlet jen do bezprostředního okolí místa svého pobytu ve Vassiliki. Vesnička Roupakias je asi 6 nebo 7 km daleko (moje čtyřkolka sice zatím jezdí, ale neukazuje ani rychlost ani ujeté kilometry, nu - konec sezóny a související únava materiálu, co bych chtěl, že?) a je zajímavá tím, že ji v minulých letech postupně opustili všichni obyvatelé a již tak chátrající stavení ponechali přírodě. Vesnička na úpatí nejvyššího věnce lefkadských hor tak nabízí zajímavé fotografické náměty, ale hlavně má mimořádně zajímavou atmosféru. Čím horší počasí je, tím je atmosféra "hutnější", no a včera mě zastihla další průtrž mračen v sedle pohříchu bezstřeché čtyřkolky právě kousek od Roupakias, takže jsem se vlastně jel do prázdné vesničky schovat. A řeknu vám, je to opravdu zajímavý pocit, když se po takové průtrži teprve chystají rozestoupit černá mračna, nad vámi s vrcholem kdesi vysoko v oblacích obrovitá hora a nad hlubokým údolím kráká přelétající hejno asi padesáti krkavců (nebo co to bylo, ale krákalo to velmi hlasitě). A vy jste v místě kdysi obývaném, do něhož zdejší lidé po generace otiskovali své stopy, a teď je tu jen ticho a silnička, po které projede tak jednou za hodinu někdo z místních, nebo se sem vypraví fotit podobný blázen jako já.

 

Vesnička Alatro - za starými byzantskými freskami

Když napíšu hrdě "za starými byzantskými freskami", vypadá to, jako bych za nimi bůhvíjak směřoval, poté, co jsem vše náležitě teoreticky nastudoval. Ale vy, co mě už delší dobu znáte, víte, že při svých cestách leccos zajímavého objevuji naprostou náhodou, které jen poskytuji pro její reje dostatečný prostor a uznání. Totéž se mi stalo i včera, kdy jsem si půjčil čtyřkolku a vyrazil do míst, které mám na Lefkadě stejně nejradši - do vnitrozemí, ze kterého místní obyvatelé sice moře občas pěkně shora vidí, ale málokdy se k němu jedou podívat, protože práci přece mají tady v horách, a ta nepočká!

Již dlouho jsem chtěl navštívit vesničku Alatro, byť pro mě byla jen jedním z mnoha bodů na mapě. Zajímavé pro mne bylo, že donedávna byla spojená s hlavní vnitrozemskou silnicí v této oblasti jen kamenitou cestou, která byla ovšem považována za oficiální silnici. Není divu - při mých prvních návštěvách Lefkady byla i ona hlavní vnitrozemská silnice jen kamenitou pěšinou s dopravními značkami a ukazateli, moderní asfaltový povrch dostávají tyhle vnitrozemské silničky až v posledních deseti letech, ovšem na Řecko tempem nebývalým. Na nové mapě (na Lefkadě se vždycky vyplatí mít aktuální verzi) jsem zjistil, že i Alatro už je o něco dostupnější, protože silničáři dali velké části původní pěšiny asfaltový povrch. Vyrazil jsem tedy do vesničky Alatro s cílem si ji prohlédnout a taky si vyzkoušet poslední kousky zdejších oficiálních "kamenitých silnic", které ještě v některých úsecích nepřeválcoval asfalt nové doby. Všimněte si - o nějakých byzantských freskách ani slovo!

 

Stručná historie povidlového času

Zase jsme tu už měsíc neměli nic ze série Miniatur pro děti (naposledy to byli Kroupové), takže je nejvyšší čas načít druhý tucet. Dnes to bude mimo jiné i malý tradiční dárek k "výpůlročí" a aby to náležitě chutnalo, bude to umatlaně sladké, konec by měl - doufám - znamenat štěstí a dokonce by to celé mělo být lehounce kosmologické. Když to půjde takhle dál, tak z toho ze všeho nakonec vyjde ta moje kýžená "Fyzika pro mateřské školy", pro malé hloubalky a filosůfky :-).

Stručná historie povidlového času

Povídala povidla,

co bylo, než vystydla:

"Temnota

a horká sladká hmota,

peklo, jiskry, dým a slota,

rozhodně nic

...........do života!"

líčí celkem bez příkras

startující povidlový čas.

Víc povidla nestihla:

Kocour rychlý jako blesk

dokonal ten velký povidlový třesk.

Pozn.: Dnes tu u moře začal výrazně blbnout internet, takže tentokrát nepřidám tradiční jízdenku na cestu do blogového pravěku; snažím se o to už půl hodiny, ale nedaří se, nedaří. Pokusím se tedy soustředit síly aspoň na publikaci základní miniaturky.

Svatý Jan ve Svatém Petru

Včera jsem si vyrazil na vycházku po druhém břehu zátoky Vassiliki. Vzal jsem si s sebou kompletní fotovýbavu včetně stativu, protože jsem podezíral oblohu ze zajímavých oblačných kreací - brzo ráno jsem měli ve Vassiliki bouřku a déšť, ale ráno už se zase vylouplo v místní typické letní IA kvalitě. Tentokrát jsem ale musel brzo své plány přehodnotit: Zajímavá vyhlídková kamenitá cesta, ze které jsem už párkrát v minulosti fotil, byla uzavřena. Jak jsem si mohl všimnout v předchozích dnech, asi uprostřed cesty kutá během dne jakýsi postarší stroj celkem mírumilovně skálu a jsem si jistý, že kolem něj pěší turista může bez problémů projít, ale řečtí pracovníci ve svém konání zjevně nechtějí být rušeni, takže na začátek cesty dali obrovskou výstrahu s červenými vykřičníky, výkřiky "DANGER!!" a "EXPLOSIF!!" a divže ne lebky se zkříženými hnáty. Rozhodl jsem se tedy protentokrát moudře ustoupit, protože jsem se s nikým nechtěl hádat, to bývám také brzy "explosif", a psané varování by se tak mohlo nečekaným způsobem naplnit.