Nedělní miniglosy č.604

No vida, ani jsme se nenadáli a prázdniny jsou v prachu. Tedy, tentokrát nebylo zdaleka takové sucho jako v předchozích letech, takže toho prachu stihlo být pomálu, tak řekněme třeba, že prázdniny nejsou v prachu, ale jsou v loužích podél cest. Každopádně končí a v týdnu se žáci a studenti vrátí do škol, aspoň tedy prozatím, protože v "době epidemické" vše, co se jeví jako opravdové, je ve skutečnosti jen prozatímní, jak ostatně uvidíme i v dnešním vydání našich Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vám vítám už u 604. vydání asi nejdéle vycházejícího  českého blogového nedělníku a přeji vám krásnou a zatím stále ještě prázdninovou neděli.

Tento týden jsem měl po večerech maličko rozlítáno a domů jsem dorážel výrazně později, než je u mne obvyklé, takže jsem se zmohl na jediný nový blogový článek, básničku Modlitba ke sv. Valburze, básničku tentokrát trochu vážnější i když stále ještě rýmovanou :-). Z minulého období tak ještě jednou připomenu článek O staroměstském Aljošovi, ve kterém popisuji, jak jsem odhodlaně bránil svůj fotoaparát před opilým nenechavcem, a rozsáhlejší fotoreportáž z netradiční poznávací cesty vypůjčeným městským autobusem za většinou ne moc známými a navštěvovanými památkami mezi Kopidlnem a Jičínem: Za barokní krajinou k lesu Řáholci.

 

Modlitba ke sv. Valburze

 

Když jsem na to prapodivné jméno "Valburga" poprvé narazil v jendom matričním zápisu z 1. poloviny 19. století, dlouho jsem ho neuměl rozluštit. Nejenže jsem ho neznal (byť pojem Valpuržina noc mi samozřejmě nebyl neznámý), ale navíc bylo napsané kurentem, což mi občas brání na první pohled rozeznat i mnohem jednodušší a používanější jména (třeba Petr :-)). Nakonec jsem ale tenhle oříšek po určitém úsilí rozlouskl a i když bych tak vlastní dceru rozhodně nepojmenoval, jméno mě zaujalo tak, že mi stálo za to si k němu něco dohledat. A protože cesty mírně vázané řeči jsou opravdu nevyzpytatelné, nakonec tohle jméno udělalo mediální karéru a prosadilo se až do téhle nové malé básničky. 

 

 

Modlitba ke sv. Valburze

 

Zatímco mniši píší

legendy plné frází

o svaté abatyši,

světem to řádně cuká,

světem to řádně hází.

 

Posvátné srdce puká,

čas opadává z hrází.

Co na to asi poví

igumen opatovi,

dojde-li věrouka?

 

Přemožen větrem

netrefím do portálu

        noci, jež hoří.

 

Svatá Valburgo,

oroduj za mou skálu

        v bouřícím moři. 

 

Pozn.: Svatá Valburga (Valborg, Walburga, Waltpurde, Walpurgis, Walpurga, Vaubourg, Falbourg, Gauburge) je uctívána jako patronka cestujících na lodi a patronka proti námořní bouři, obecně pak i proti hladu, nouzi a nemocem - včetně moru (zdroj: Wikipedie).

Nedělní miniglosy č.603

Říká se "Třikrát a dost!" tak dnes potřetí a naposledy na začátku svého tradičního úvodníku připomenu nedávné výběrové jubilejní 600. vydání našich Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". My už jsme totiž dnes o tři neděle a o tři čísla dál a minulost se nedá připomínat věčně, zvlášť když je před námi poslední prázdninový týden, a ten je třeba náležitě využít především pro přítomnost. U mne se po dlouhém roce a půl "vnitřního azylu" situace postupně normalizuje, protože už podruhé za sebou píšu NMg ve své tradiční kavárně Na Poříčí u horké čokolády s kopcem šlehačky, ostatně kdy už by člověk měl dělat dietní chyby, když ne v neděli, že? Každopádně vám může být srdečně jedno, kde dnešní 603. vydání asi nejdéle vydávaného existujícího českého blogového nedělníku píšu, hlavně že tu opět je a já vás u něj všechny srdečně vítám.

Tento týden vyšly zde na blogu dva nové články: Ten první s Nedělními miniglosami bezprostředně souvisí, protože námět k němu jsem získal právě cestou z nedělní kavárny, kdy jsem potkal opilce, který dostal zálusk na můj foťák. Kdybych s minulými miniglosami skončil o pět minut později nebo o pět minut dřív, nejspíš bych ho nepotkal a byl bych chudší o jednu ne zcela příjemnou zkušenost a také o jeden napínavý článek - O staroměstském Aljošovi. Ve druhém článku jsem si připomněl loňskou rychlou evakuaci z potápějící se blogové platformy Blog.cz a taky jsem se trochu zamyslel nad budoucností blogů obecně: Rok po skončení blog.cz aneb Jak se po starém blogu zaprášilo. Z předešlého týdne pak ještě jednou připomínám celkem rozsáhlou reportáž z netradiční poznávací cesty vypůjčeným městským autobusem za většinou ne moc známými a navštěvovanými památkami mezi Kopidlnem a Jičínem: Za barokní krajinou k lesu Řáholci. Kdo rád poznává a nechce se mu kvůli tomu jezdit až někam k dalekým Křovákům, může to brát jako zajímavou inspiraci pro výlet.

Rok od skončení blog.cz aneb Jak se po starém blogu zaprášilo

Když jsme se v půlce loňského července my, staří harcovníci, hrdinně a přes nekončící řadu protivenství nadále na vlastní nebezpečí obývající stále vybydlenější blogové ghetto se jménem blog.cz, dozvěděli, že celá platforma do měsíce zanikne, připadli jsme si možná trochu jako vodníci ze známé české filmové komedie Jak utopit dr. Mráčka, kteří se měli přestěhovat do modernějších panelákových bytů, protože ve starém baráčku u řeky bylo podle mínění úřadů přílišné vlhko. Najednou veškeré hartusení a vzpoury komunity pranic nefungovaly a nezastavitelný sebedestrukční mechanismus neochvějně odpočítával poslední dny, hodiny a minuty. Po očekávané vlně nostalgie a zvažování, zda bude kaše opravdu tak horká, jak se zdá být, jsme bohužel museli vzít v potaz prostý fakt, že naše loď je možná pro oko pěknou starožitností a máme s ní spojenou celou řadu fajn zážitků, ale tyto skutečnosti bohužel nedokáží vykompenzovat nepříjemnou drobnost, že do lodi teče dírou, kterou do ní navíc vysekal sám kapitán. A loď skutečně skoro přesně po měsíci šla (na divoké poměry administrace blog.cz překvapivě celkem řízeně) ke dnu. Na od té doby nedostupné palubě zůstalo pár skvostů které nikdo nechtěl, nemohl nebo nestačil přestěhovat, a spolu s tím spousta šuntu, který statisícům autorů nestál za to, aby pro něj pohnuly prstem, a nejspíš nebude ani zajímavým soustem pro budoucí romantické hledače pokladů všeho druhu.

Jak se po starém blogu jen zaprášilo?

Stěhování proběhlo celkem živelně, někteří z nás zakotvili v předem připravených blogových brlozích, jiní si svou novou zemljanku vyhrabávali narychlo. Někteří využili profesionální nebo aspoň nesmírně ochotné a šikovné amatérské špeditéry, jiní stěhovali svépomocí na vlastních zádech. Myslím, že nebyl nikdo, kdo by věřil administrátorům, kteří dovedli starou platformu k technickému a reputačnímu krachu, že jejich narychlo spíchnuté návody na přestěhování zafungují, a taky nezafungovaly. Lépe řečeno, jakžtakž fungovaly 3 měsíce (když jste si ovšem sami upravili všechny vnitřní provazby a prokliky a oplakali ztracené komentáře) a pak všechny podle oficiálního návodu přenesené fotky zmizely, takže kdo nechtěl mít své starší články děravé jak cedník, musel si v listopadu plivnout do dlaní a fotky dohrát znovu, pěkně jednu po druhé, což bylo fakt na hlavu, pokud jste jich podobně jako já měli víc než tři tisíce. Bezprostřední nadšení z takové formy spolupráce jsem ostatně vyjádřil už v listopadovém článku O dobrých a špatných blogových zprávách).

O staroměstském Aljošovi

Když člověk chodí po Praze s foťákem, často v odlehlých místech bez turistů i náhodných kolemjdoucích a nezřídka i v noci, musí být připraven na to, že nebude mít pořád štěstí a nejnepříjemnějším zážitkem nezůstane nabídka zrychleného placeného sexu od vyžilé vrstevnice u Masarykova nádraží. A tak se dříve či později prostě muselo stát, že potkám svého Aljošu; totiž, on to asi nebyl Aljoša, takovou jsem mu jen dal v duchu přezdívku. Asi nebyl, ale mohl být. Každopádně někoho takového si při svých toulkách Prahou potkat nepřejete, aspoň ne, když je zjevně opilý, ale zase ne tak moc, aby to umenšilo jeho touhu přijít bez větší námahy ke slušnému foťáku. Vím, možná Aljošovi křivdím a podléhám předsudkům, ale - budu-li upřímný - raději překousnu, že jsem někomu v duchu zbytečně ukřivdil, než abych zpětně jen smutně přemítal o tom, proč jsem si zase já vůl naběhl, když jsem byl příliš důvěřivý.

Už když ke mě po chodníku směřoval, bylo jasné, že mne jen tak v poklidu nemine: "No štó ty fótiš?" zeptal se podmračeně. Kdyby horký letní vzduch obohacený jeho dechem musel fouknout dopravákům do balónku, stálo by ho to řidičák. Kruci. Nemám pro tyhle příležitosti žádný osvědčený model komunikace a spoléhám na improvizaci i na skutečnost, že jsem se zatím vždycky s každým nakonec domluvil, i když nám třeba chvíli trvalo, než jsme našli společnou řeč. Aljošovi se zjevně nelíbilo, že fotím - jak on říkal - špatné věci, kdoví, co tím myslel. Mezi námi, špatných věcí, které můžete vyfotit v centru Prahy, je spousta: Můžete při focení světel a stínů na starodávné dlažbě dostat mimoděk do záběru drogového dealera nebo pasáka, prodavači matrjošek a vojenských čepic jen těžko vysvětlíte, že vás nezajímá jeho podivné zboží uvnitř obchodu, ale výhradně odlesky ve výkladních skříních, a z procházejícího svalovce, který vám vstoupil do záběru, když jste fotili zajímavou věžičku, se může snadno vyklubat nervózní ochranka celebrity, po které prý pasou paparazziové celého světa, a vám jen těžko někdo uvěří, že to slavné jméno neznáte, protože to zná přece každý.

Nedělní miniglosy č.602

Jak mají prázdniny odjakživa ve zvyku, letí to, letí... Ještě jsme se ani nestihli pořádně vzpamatovat ze slavnostní příležitosti speciálního jubilejního 600. vydání našich Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a je tu už druhé číslo ze sedmé stovky. Je to, řekl bych, i dnes velká událost, protože poprvé od 1. března loňského roku nepíšu NMg doma v obýváku ve svém "vnitřním exilu", jak tomu bylo po celé covidové období, ale vracím se se svým blogovým nedělníkem zpět do své tradiční kavárny Na Poříčí, kterou jsem opustil přesně v den, kdy se u nás objevily první případy nového onemocnění (jen pro zajímavost, šlo tehdy o Nedělní miniglosy č.530 a je zajímavé ze zpětně podívat, jak už se tehdy rozjíždějící se korovirová krize v textu zrcadlila) a pak už se tam vzhledem k okolnostem prakticky nešlo vrátit. Dnes se tedy vracím a pevně věřím, že dalšímu normálnímu pokračování nebude nic zásadního bránit a věci se postupně - i přes další pravděpodobné perieptie - nakonec vrátí do podobné situace, jako tomu bylo "před válkou". Vítám vás všechny opět na stránkách asi nejdéle vydávaného existujícího blogového nedělníku u nás.

Tento týden vyšly zde na blogu dva nové články: V tom prvním jsem se vyznal ze specifického vztahu k pitomým a zavádějícím novinovým a internetovým titulkům - Záhadná sebevražda legendárního titulkáře. Druhým pak byla reportáž z velmi originální celodenní poznávací cesty vypůjčeným městským autobusem z Prahy až k Valdštejnově Lodžii u Jičína, během níž jsme poznali spoustu zajímavých míst, která v době baroka na Jičínsku dohromady tvořila úžasnou komponovanou krajinu: Za barokní krajinou k lesu Řáholci. Z minulého týdne ještě jednou připomenu celkem obsáhlého fotoprůvodce krásnou (a bohužel už vyprodanou) výstavou TOYEN: Snící rebelka, nainstalovanou v pražské Valdštejnské jízdárně. A kdo potřebuje něco lehkého a snad místy i vtipného ke čtení, může sáhnout po mé knížce blogových fejetónků, glos a reflexí neobyčejného života kolem nás s názvem Hledá se pudvice v modrém obalu! (v článku je odkaz na stránku, kde je knížka zdarma ke stažení v pdf formátu). Mimochodem, původní článek O pudvici v modrém obalu, který je v poupravené podobě samozřejmě důležitou součástí knížky, jejíž název inspiroval, vyšel na tomto blogu právě před 10 lety, což, myslím, taky stojí za malé připomenutí. 

Za barokní krajinou k lesu Řáholci

Člověk by řekl, že městské autobusy jezdí jen po městě, ale ono ne. Před pár dny jsem totiž se skupinou lidí kolem dlouhodobého projektu Pražské domy vyrazil právě takovým obyčejným městským linkovým autobusem daleko za Prahu, konkrétně až do Jičína. Než jsme ale dojeli až tam, měli jsme mnoho zastávek, prohlédli si řadu pozoruhodných míst a dozvěděli jsme se od organizátorů celodenní vyjížďky a především od našeho tradičního průvodce, kunsthistorika Jakuba Syneckého spoustu zajímavých informací. A protože jsem si řekl, že by tahle vyjížďka mohla být inspirací i pro některé zdejší čtenáře, udělám tady na blogu takový malý zrychlený průlet tím, co jsme během jedné dlouhé letní soboty projeli, prošli a viděli. Mezi námi, ono toho bylo mnohem víc, než na fotkách uvidíte, ale kdybych měl popsat a ukázat všechno, byl by to článek tak dlouhý, že ani ti nejvěrnější a nejodhodlanější z vás by se nepročetli na konec.

Cestování vypůjčeným městským autobusem (zvlášť je-li řízen přímo někým "z okruhu organizačních spiklenců") má specifické kouzlo. Sice takový autobus nemá žádný prostor na zavazadla, ale zato dokáže mnohem lépe propojit všechny cestující a umožnit jim společné prožívání cesty, než ty nejpohodlnější autobusy zájezdové. A o individuální pohodlí, věřte mi, nešlo při tomto výletu zdaleka tolik, jako o společnou pohodu. Spokojený psík stále pozorně sledující, zda se náhodou někdo z cestujících bez jeho povolení nezakousl do svačiny, toho budiž dokladem. Kdybyste si mohli fotku zvětšit, viděli byste, že červený svítící nápis na tabuli nad řidičem právě oznamuje "příští zastávka Kopidlno město"; i tyhle drobnosti byly nápaditě připravené. Mimochodem, interiérová kombinace modrých sedaček s růžově vyvedenými madly nás vlídně esteticky naladila hned na brzkém ranním startu :-). 

Záhadná sebevražda legendárního titulkáře!!

Skočil jsem na ten titulkový špek jako študent: "Studená fronta udeří znenadála!" hřímá nadpis intenetového článku na nejmenovaném mainstreamovém zpravodajském serveru, nejde tedy o žádný vyhraněný bulvár, kde s pitomě zavádějícími titulky soudný člověk jaksi předem počítá. I když jsou mi výkyvy počasí v naší malé české kotlince normálně celkem lhostejné, přesto na mě barnumský titulek zafungoval; možná nebude špatné dozvědět se, kdy nepůjde fotit v plenéru, protože přičiněním "znenadála udeřivší studené fronty" budou padat kočky a psi a prst mi bude přimrzat ke spoušti. Když jsem si ale článek přečetl, žádnou podobnou studenou frontu - údernici - jsem v něm nenašel. Meteorologové jen prostě oznámili, že bude příjemný a celkem teplý letní týden a že zatím není možné přesně říct, kdy přijde studená fronta, která tenhle příznivý trend změní, protože je to zatím příliš daleko. 

Pro zkušeného titulkáře je to ovšem dobrá nahrávka na smeč: Přijde studená fronta (jako ostatně nakonec dříve či později vždycky), což je - umíte-li to podat - znepokojivá informace, kterou je účelné zdůraznit, aby už teď ve zcela klidném a příjemném období bylo čeho se dopředu bát. Kdyby studená fronta jen docela obyčejně přišla, nemělo by to v očích čtenářů tu správnou váhu, bude tedy lepší, když rovnou udeří. No a protože zatím nikdo nedokáže odhadnout, kdy fronta dorazí, je dobré zdůraznit, že přijde "znenadála", tedy nečekaně a tak nějak zákeřně, jak to podobné děsivé jevy mají ve zvyku.

Nedělní miniglosy č.601

Minulou neděli jsme tu měli velkou slávu, protože jsme oslavovali vydání jubilejního 600. vydání našich Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", takže jste si mohli přečíst speciální jubilejní vydání s výběrem toho nejlepšího, co pod tradiční značkou NMg vyšlo v posledních dvou letech (kdo to ještě neudělal, rozhodně prohloupil, ale ještě se to naštěstí dá napravit :-)). Tento jubilejní výběr obsahující 75 miniglos (z celkem 710 nově publikovaných v poslední stovce čísel) jsem také zařadil k předchozím jubilejním číslům, které v každém novém vydání nedělníku najdete v odkazech na konci čísla.

 

Tento týden vyšly zde na blogu dva nové články: Prvním byl celkem obsáhlý fotoprůvodce krásnou výstavou TOYEN: Snící rebelka, nainstalovanou v pražské Valdštejnské jízdárně, kterou jsem měl příležitost navštívit minulou neděli. Druhým článkem je pak Kopretinové haiku s novým staňkovským přírůstkem do dlouhodobého fotocyklu Kouzelná zahrada, kterým jsou tančící kopretiny vyfocené pro jednu báječnou zámeckou paní. Z minulého týdne ještě připomenu vznik nové rubriky Fotolaboratoř a jeden nový "laboratorní článek" o nočním focení v centru velkoměsta Spolu nebo každý sám.  A pochopitelně nevynechám ani připomínku své knížky blogových fejetónků, glos a reflexí neobyčejného života kolem nás s názvem Hledá se pudvice v modrém obalu! (v článku je odkaz na stránku, kde je knížka zdarma ke stažení v pdf formátu).  

Kopretinové haiku

Dnes tu mám jednu dosud nepublikovanou (ale už s velkou radostí darovanou :-)) fotku z dlouhodobé staňkovské série Kouzelná zahrada. A protože fotka vznikla o staňkovské svatojakubské pouti, není divu, že se kopretiny inspirovaly pouťovými kolotoči a v zapadajícím slunci se doslova roztančily. Ale protože fotek jsme tu v poslední době měli dost, zejména v článku o báječné malostranské výstavě Toyen: Snící rebelka, nezůstaneme tentokrát jen u fotografie, ale přidáme navrch ještě jedno tradiční haiku.

 

 

Kopretinové haiku

Večer rozzářil

chudobky volooké.

Končí horký den.

 

Vybrané cizí názvy kopretin:

Latinsky: Leucanthemum, což je pro mě zajímavé, protože jméno je odvozeno z řeckého slova leukos - bílý, stejně jako můj milovaný ostrov Lefkada (druhou částí slova je anthemon - květina).

Anglicky: ox-eye daisy.

Francouzsky: grande margueritte (pozor na to, až si budete někde ve francouzském baru objednávat velkou margaritu :-))

Slovensky: margaréta, lidově ale prý i králik

Řecky: μαργαρίτα

V esperantu: lekanto 

Rusky: нивя́ник

No a jaké jsem našel české lidové názvy pro kopretinu? Třeba oko, čáp, slunéčko, kuří oko, rmenec, svatojánské kvítko, husička nebo velká sedmikráska. 

Toyen: Snící rebelka

Hned na začátek se přiznám: Ukrutně se mi příčí nutnost rezervovat si návštěvu výstavy předem na konkrétní hodinu a striktní omezení pobytu ve výstavní síni na určený čas v minutách (střídání směn jsem měl vždy spojené spíše s prostředím továren a rozhodně ne s galeriemi nebo muzey). Považuji to za jeden z nenápadných sice, ale v jádru děsivých dopadů koronavirové pandemie, který se bude (i když pominou epidemiologické důvody) dál uplatňovat jako běžný postup, takže se časem zapomene, že to dřív šlo i jinak. Je opravdu jen málo umělců, pro které jsem ochoten tuhle svou nechuť překousnout a přistoupit na pravidla, která mě jako celkem svobodomyslného člověka vytáčejí do běla. Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová, a její obrazy za to ale rozhodně stojí, byť moje rozčilené skřípání zubů rušilo v pražské Valdštejnské jízdárně po celých vrchností povolených 80 minut.

Protože výstava Toyen: Snící rebelka je tímto pitomým způsobem už vyprodaná do posledního místa svého posledního dne (nemá tedy ani smysl uvádět, dokdy je výstava otevřena), takže kdo si rezervaci nezajistil včas, má prostě smůlu, tentokrát se nijak nezdráhám přepoužít na svém blogu své vlastní fotoreprodukce vybraných vystavených obrazů (dělal jsem je ve výstavním sále pochopitelně pouze mobilním telefonem, takže se omlouvám za sníženou technickou kvalitu a případné nepřesné barevné podání) a také fotografií, které jsou přímou součástí expozice, což je věc, kterou jinak dělám jiným fotografům jen zřídkakdy, nerad a s omluvou, protože jde o příslovečné "cizí peří". Leč, karty jsou jednou úředně rozdané a když si milé úřady s výmluvou na mimořádnou situaci ohýbají pravidla, jak jim to právě vyhovuje, budu to tedy dělat také tak.

Říkám si, že název výstavy je trochu zavádějící: Toyen, bezesporu mimořádná umělecká osobnost (s postupujícím časem je čím dál lépe vidět, že osobnost světového a nikoli jen provinčního formátu), o sobě často mluvila v mužském rodě, nosila mužské šaty a pohybovala se ponejvíc ve společnosti mužů, a její nepříliš průhledné balancování na hraně genderu se, myslím, skrze vědomé i podvědomé vrstvy významně promítalo i do jejího díla, byť je to rovina na výstavě poněkud upozaděná. Víc by se mi proto líbil název TOYEN: Snící rebel.

Nedělní miniglosy č.600 - Zvláštní jubilejní vydání

Protože jsou dnes Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", o dost obsáhlejší než normálně, nebudu zdržovat tradičním podrobným úvodníkem. Jen zdůrazním, že po 12 letech, 5 měsících a 5 dnech jsme společně s mnoha zdejšími pravidelnými, občasnými, zřídkavými i náhodnými čtenáři dospěli ke stěží uvěřitelnému jubilejnímu 600. číslu tradičního blogového nedělníku, který specifickým způsobem reflektuje události z politiky i společnosti. Jako obyčejně jsem při této příležitosti vybral to nejlepší a nejvýstižnější z poslední stovky vydání (od srpna 2019); vybraných miniglos je nakonec 75 (z celkového počtu 710) a výsledek tvoří zvláštní zpětný průlet neobyčejným obdobím poznamenaným především koronavirovou pandemií. Popravdě, ještě před rokem a půl jsem si neuměl představit, že by NMg mohly psát i o něčem tak tragickém, jako je epidemie přinášející mnohá omezení, zdravotní komplikace a ano, v mnoha případech i smrt, ale myslím, že stejně jako jsme se nikdo nemohli tvářit tak, že epidemii a její důsledky nevidíme, nemohly se tak tvářit ani Nedělní miniglosy. Přeji tedy příjemné počtení a připomenutí toho, co bylo, budu se těšit, že si budeme moct dělat zde na blogu legraci z méně vážných věcí a děkuji všem čtenářům za vytrvalost i častou originální spolupráci ve formě nápaditých komentářů. Moc si vážím toho, že se můžeme stále každou neděli touto zvláštní formou setkávat a věřím, že to bude ještě nějakou dobu trvat, protože chuť pokračovat mě zatím pořád ještě neopouští :-). 

Držím všem palce, buďte zdrávi a dobře naladěni a hlavně ať vás neopouští smysl pro humor, protože jednak je to, myslím, ta nejlepší možná výbava do těžkých období a jednak bych bez toho mohl Nedělní miniglosy rovnou zabalit, což se mi pořád ještě nechce :-). Ještě jednou díky a přeji krásné letní dny.

Pozn.: Dnešní jubilejní číslo samozřejmě přidám od příští neděle k předchozím pěti podobným jubilejním vydáním, která přikládám na konec každých Nedělních miniglos pro případné nové čtenáře nebo pro ty, kteří by si chtěli připomenout starší kousky.