Před čtrnácti dny u mne množství a brizance špatných zpráv nabraly takovou dynamiku, že jsem z hodiny na hodinu zrušil celý plánovaný víkendový program (včetně přípravy nastávající fotovýstavy nebo Nedělních miniglos), popadl jsem ze zvyku foťák, ještě v pátek v noci jsem si objednal jízdenku do Českého Krumlova, kudy jsem zatím jen několikrát v životě projížděl, ale nikdy jsem neměl delší čas na procházku, natož abych mohl na místě udělat pár obrázků, a v sobotu ráno jsem tam vyrazil na otočku. Popravdě, bylo úplně fuk, jestli to bude Český Krumlov, Pelhřimov, Šumperk nebo Jihlava, hlavně někam daleko, kde to skoro neznám, kde nebudu nikam směřovat, ale budu se moct toulat jen tak nazdařbůh jako zcela nezúčastněný pozorovatel. Černobílá byla tentokrát jasná volba, barvy by se mi tentokrát nehodily k náladě, byť jich kolem byla spousta, protože jsem se trefil do data jakýchsi místních slavností, takže dost lidí se kolem mě uličkami starého města promenovalo k potěše všudypřítomných fotografů v dobových kostýmech.
Dnes jsem z krumlovských fotek pořízených během napohled slunečného odpoledne vybral deset ukázek, které nemají fungovat ani jako průvodce krásným historickým místem, ani jako pochlubení, kde jsem měl možnost krátce pobývat. Tudy jsem prostě procházel a bez toho, abych nějak vážněji přemýšlel nad tématem fotek, kompozicí obrazu či dokonce nedejbože nad dodržováním jednotného stylu (přesně proti všem krásně znějícím knížecím radám z běžných fotopříruček, nad nimiž se někdy jako fotograf zlobím a rozčiluju, protože - domnívám se - je více lidí, které svádějí na scestí, než těch, kterým by pomáhaly), zaznamenal jsem prostě pár námětů ze svého bezprostředního okolí, které jsou stejně naprosto odtržené od myšlenek, jež mi letěly hlavou, což jim možná paradoxně dává větší svobodu, než kdyby byly svázané do kozelce nějaké "okamžité osobní výpovědi".
