Trans Brdy 2015 v Dobřichovicích

Dnes vás nebudu unavovat dlouhým povídáním a jen vám ukážu pár fotek z jedné akce, která si mne našla (jen jako fotografa, nikoli aktivního sportovního účastníka) v Dobřichovicích. Je to totiž tak, že nejde-li Mohamed k hoře, někdy se stane, že hora zazvoní u něj doma. A tak jsem minulý víkend zjistil, že za domem, ve kterém bydlím, mi vyrostlo stanové městečko, a cyklistů, kterých tu jezdí i o běžném víkendu stovky, je tu náhle ještě mnohem víc. Vysvětlení bylo jednoduché: V Dobřichovicích byl letos start a cíl cyklistické lahůdky s názvem Trans Brdy. To se vydá několik stovek sportovních pološílenců na trasu, která vede cestou necestou nahoru dolů, během skoro šedesátikilometrové obtížné trati nastoupají víc než půldruhého kilometru čisté výšky a ještě jsou schopni do cíle zafinišovat. Ti nejlepší (v čele s vítězem, zlatým olympijským medailistou Jaroslavem Kulhavým) zvládli neuvěřitelnou trať za dvě hodiny a fousek, ale i ti pomalejší pro mne byli obdivuhodnými borci, protože já bych byl na trati nejspíš ještě teď.

 

Nedělní miniglosy č.311

Po dlouhém zvažování povolila česká vláda prezidentovi Zemanovi oficiální návštěvu Vatikánu, když prezident přislíbil, že se nezúčastní kontroverzní vojenské přehlídky na Svatopetrském náměstí.

-----------------------

Moderátorka Ester Kočičková přirovnala v pořadu Radiožurnálu komunisty k prasatům, pročež ji představitelé KSČM chtějí žalovat. Český rozhlas se komunistům oficiálně omluvil a slíbil, že kvůli zachování veřejnoprávní vyváženosti při nejbližší příležitosti přirovná naopak prasata ke komunistům.

 

Haiku zázračnému aprílu

Je to neuvěřitelné, ale poslední haiku jsem publikoval k velmi speciální příležitosti už před pěti měsíci ve článku Náhrdelník. Mělo být zároveň poděkováním, projevem radosti a taky dárkem, který bych rád ve skutečnosti daroval, leč není to úplně snadné, tak to prostě trvá trochu déle, než běžné předání dárku trvává :-). Ale "trojjediný" článek sestávající z fotografie, haiku a výletu do blogové minulosti měl v listopadu docela úspěch, tak jsem si řekl, že ho dnes zkusím sestavit obdobně. Je neuvěřitelné, co se za těch posledních pět měsíců všechno odehrálo, a tak i když se v dnešním haiku píše spíš o obloze, přikládám fotografii své oblíbené vody (jde o Berounku přímo v Dobřichovicích, focenou minulý víkend), kterou beru tak trochu jako symbol plynutí času. Ať už se přirozenému běhu věcí postaví do cesty jakákoli překážka, která rozčeří dosud klidný proud, voda se za okamžik zase spojí a bez zbytečných obav pokračuje na své pouti dál. A překážka zůstane ležet v proudu bezbraná a osamocená jako zbytečně vylomený zub. To, co je na dnešní fotce, se sice na krk pověsit nedá, ale jako malý černobílý dárek se to snad do éteru poslat smí :-).

 

O verkých lybách

Jak už jsem tady několikrát hrdě uvedl, jsem zvířetníková Ryba. Tedy - donedávna jsem byl. Ještě donedávna, když jsem ještě běhával maratóny a psal o nich na tomto blogu (např. v sadě reportáží o maratónu v Helsinkách). Od té doby jsem pár kilo přibral a coby emeritní Ryba jsem se vpravdě kafkovsky proměnil ve velrybu. Velkou rybu. Vééééélkou rybu! Je li člověk zvyklý na to být Rybou, stát se náhle velrybou je skvělé. Jedná se vlastně svým způsobem o povýšení: Tak nějak se stávají z prostých knězů veleknězové, z mistrů velmistři, ze zrádců velezrádci, z bloudů velbloudi a z Hartic Velhartice. Má to i jiné výhody: Jako velryba jsem celoročně chráněn, takže kupříkladu na mých toulkách Japonskem jsem nebyl za celou dobu ani jednou harpunován, a to jsou Japonci nějací rybáři! Kromě výhod ale můj nový stav přináší i nevýhody: Například jsem se stal alergickým na slovo "verlyba".

Verlyby se mi už od dětství zdály být divné. Jen pocitově, neměl jsem pro to jako dítě žádné gramatické vysvětlení, ale něco se mi na tom slově čistě intuitivně nezdálo. Zatímco velrybu jsem si dokázal celkem jasně vysvětlit jako velkou rybu, u verlyby jsem podobnou jasnou logiku postrádal. A přitom v mém okolí se to verlybami jen hemžilo: skoro každý druhý spolužák slovo verlyba používal bez nejmenší stopy uzardění. Ono je to tak: když jste v něčem výjimka (v negativním, ale i pozitivním smyslu slova), stáváte se snadno terčem výsměchu svých vrstevníků. Pokud však byly tábory velrybářů a verlybářů přibližně stejné, nikdo se nikomu nesmál a navzájem jsme se tvářili, že rozdíl neslyšíme, tím spíš, že jsme na slovo velryba v běžné řeči nenarazili často.

Nedělní miniglosy č.310

Až dvacet let odnětí svobody v zostřeném režimu bez přístupu k ekonomickým přílohám českých novin a bez možnosti obchodovat on-line na burze hrozí skupině studentů pražské VŠE, kteří jsou obviněni z trestného činu schvalování deflace. Předpokládá se, že budou-li tyto ekonomické zrůdy usvědčeny, zřeknou se jich spolužáci i vlastní rodiny. "Jde o tak amorální, odporné a odsouzeníhodné jednání," uvedl médiím obhájce obviněných, "že se to dá negativním dopadem do všech vrstev veřejného prostoru srovnat snad jen s malováním tykadel fotkám politiků na předvolebních billboardech."

-----------------------

Vzhledem k námitkám hasičů a policistů se zřejmě české vládě nepodaří obnovit proplácení prvních tří dnů nemocenské. Ve hře zůstává alespoň snaha vlády převést neschopenky do elektronické podoby, aby se tolik neplýtvalo papírem. "Prozatím mají neschopenky pět kopií, což je v elektronickém věku naprosto neakceptovatelné," řekl nám mluvčí Ministerstva zdravotnictví. "Podle nového zákona budou mít neschopenky kopií osm: Jedna nová kopie se bude zasílat do nově vzniklého úřadu, který bude pořizovat elektronickou podobu neschopenky, a dvě kopie se budou podle požadavku odborového svazu pracovníků ve státní správě poskytovat bezúplatně úředníkům na vlaštovky."

 

Fotohádanka č.20

Dnešní fotohádanka je - řekl bych - extrémně jednoduchá. Přesto fotografii vybavím tradiční sadou indicií, kterými se buď můžete nechat nasměrovat ke správnému řešení, ale mohou vás také svést na scestí. Znáte to, našeptavači jsou různí a zdaleka ne všichni mají jen ty nejlepší úmysly :-).

 

 

 

Výpravy za Amadeem - díl první

Na Velikonoční pondělí zase v televizi opakovali film Amadeus, který - jak zdejší štamgasti vědí - patří k mým nejoblíbenějším filmům. Kdysi jsem už o tomto mimořádném díle zde na blogu psal podrobněji v článku Amadeus. Opět jsem neodolal a film jsem si pustil a opět jsem zjistil, že se při jeho sledování nedá prakticky nic dělat, na rozdíl od většiny jiných pořadů, kdy se naopak něco ze sebezáchovných důvodů dělat musí. A tak jsem si řekl, že se vypravím Amadea hledat do pražských ulic, kde se před více než 30 lety natáčelo mnoho scén, byť se Praha na plátně dovedně tvářila jako Vídeň. Až ho najdu, pohovoříme o tom, co se ve městě děje, dáme si spolu čaj nebo něco ostřejšího, zdrbneme pražskou smetánku a - protože jak si nejspíš z filmu pamatujete, málokdo se umí smát tak bezprostředně jako právě tento umělec - určitě se spolu i pěkně nahlas zasmějeme :-).

 

Nedělní miniglosy č.309

V celosvětovém žebříčku kvality života si Česká republika navzdory všeobecnému očekávání polepšila oproti loňsku o jedno místo, a aktuálně je tak v pořadí dvaadvacátá. Naproti tomu v prestižním mezinárodním žebříčku skuhravosti se Češi ve srovnání s loňským rokem dopředu neposunuli, protože už to nešlo.

-----------------------

Český prezident Miloš Zeman se nakonec nezúčastní vojenské přehlídky, která se uskuteční v den oslav 70. výročí vítězství nad fašismem v Moskvě. "Je pravda, že jsme původně pozvání na přehlídku omylem přijali," připustil hradní mluvčí, "protože jsme se domnívali, že půjde o přehlídku módní a nikoli vojenskou." Místo původně plánovaného programu bude prezident jednat se slovenským premiérem Robertem Ficem, a to tak dlouho, dokud bude hrozit, že je někdo vyfotí se severokorejským diktátorem King Čong Unem. Podle doposud nepotvrzených informací by oběma státníkům měly při jejich rozhovorech zatančit českou a slovenskou besedu v punkové úpravě pro pravoslavné kostely jejich obdivovatelky ze skupiny Pussy Riot.

 

O pucích, kotoučích a touších

Každý kluk dobře ví, že chce-li hrát hokej, musí si někde sehnat puk. Zatímco pěkně nažehlené puky na nohavicích kluky moc nebaví (o něco lepší vztahy k nim mají chlapci a úplně unešení z nich jsou nejspíš hoši), puky z černé tvrdé gumy jsou pro ně potěšením a inspirací a spouští v nich touhu být jako Jarda Jágr a umět puky napálit tak tvrdě a přesně, aby skončily v brance. Jenomže - čeština se nám snaží namluvit, že puk se užívá hlavně v mluvě lidové, zatímco neutrálním výrazem pro kulatý pryžový nesmysl je kotouč, no a kdo chce v ochozech zimních stadiónů být za intelektuála, ten může hovořit dokonce o touši. Všimněte si, jak to k sobě pěkně pasuje: V suterénu mluvy hovorové kluci kecají o puku, v přízemí neutrální řeči chlapci mluví o kotouči a kdesi ve vyšších knižních patrech hoši hovoří o touši. Pěkně svůj k svému.

Mám rád archaismy, a proto se mi slovo touš vždycky líbilo (bez toho ovšem, že bych ho kdy použil v hovorové praxi). Přemýšlel jsem, odkud se vzalo, jestli je původem z angličtiny, jak by se u hokeje nejspíš dalo předpokládat, ale k mému velkému překvapení jsem zjistil, že nikoli. Touše totiž v českých krajích kupodivu existovaly dávno před tím, než zálesáky v Kanadě napadlo zahrát si první "ajshokejový" zápas proti předlesákům. Jak jsem se dočetl v třicet let staré knížce Jazyčník od Dušana Šlosara, toto slovo zavedl do sportovního jazyka sám Miroslav Tyrš a šlo podle tehdejšího výkladového slovníku o "okrouhlou kouli z kamene neb mědi, kterouž házejí", tedy cosi jako české synonymum pro atletickou kouli nebo dokonce disk. Možná by nebylo tak snadné napálit z ledové hrací plochy touš vysoko do obecenstva, kdyby byl z kamene nebo poctivé mědi. A možná by byly mantinely při hokejových zápasech oblepeny nejen fanoušky toužícími chytit si v letu zajímavý průbojný suvenýr, ale i nabuzenými sběrači kovů. Na druhou stranu je nutno připustit, že by se asi výrazně zvýšila spotřeba brankářů.

 

Balkónek domu U obrázku Panny Marie na Kampě

V únoru jsem ve své rubrice Pražské drobnůstky psal o dvou podivuhodných dřevěných válečcích, které jsou umístěné na malém balkónku domu U obrázku Panny Marie na Kampě. Dům se nachází přímo u schodů z Kampy na Karlův most a půvabný balkónek, který je krásně vidět z mostu, patří mezi nejfotografovanější pražské drobnosti. Málokdo z turistů odolá a nezmáčkne spoušť, a to ještě většinou turisté nevědí, jaké zajímavé pověsti jsou s balkónkem spojené; podrobnosti si můžete v již zmíněném článku Tajemné válečky u Karlova mostu.

Právě článek uveřejněný zde na blogu náhodou našli lidé, kteří před nějakou dobou převzali péči o balkónek od více než devadesátileté paní Šuhajové (paní, která se o balkónek starala více než 60 let). Starají se o to, aby bylo zajímavé místo pěkně upravené a dělalo na obrázcích ve fotoalbech po celém světě Praze čest. Protože je článek potěšil, pozvali mě na návštěvu, abych si mohl prohlédnout i vnitřek zajímavého starodávného domu. A jako nádherný bonus jsem dostal i možnost podívat se přímo na balkónek, což je pro mě zážitek, který jsem si vždycky jen představoval, ale nikdy mě nenapadlo, že si ho doopravdy vyzkouším.

 

Nedělní miniglosy č.308

Pozn.: Dalo by se říct, že tento týden se moje myšlenky od začátku točí kolem něčeho úplně jiného než Nedělních miniglos. Zrovna dnes bych uvítal, kdybych mohl sestavit číslo výhradně z "hostujících" miniglos, jako na potvoru však tentokrát (ostatně jako obyčejně :-)) nepřišla od externích dopisovatelů ani jediná. Nějakou dobu jsem přemýšlel, jestli nemám "za příčinou radosti" velikonoční vydání zcela vynechat, ale nakonec jsem se rozhodl, že by byla škoda promrhat tak štěpná témata, jaká se právě tento týden objevila. Mou soukromou radost 308. vydání nedělníku nijak neumenší a třeba někoho z vás ještě navíc potěší, uvidíme :-).

Malá upoutávka: Přestože Velikonoce nijak neslavím, na Velikonoční pondělí pro vás připravuji malý dárek - fotoreportáž z návštěvy balkónku domu U obrázku Panny Marie, o kterém jsem psal nedávno v článku Tajemné válečky u Karlova mostu. Článek totiž náhodou objevili milí lidé, kteří se o krásný balkónek osobně starají a kteří mi jeho návštěvu umožnili, za což jim patří můj velký dík.

Apríl v hlavní roli

Pozn.: Dnes to prosím berte jen jako můj malý a čistě soukromý a zcela neliterární projev radosti nad tím, že některé věci v životě mají naštěstí ještě pořád smysl na rozdíl od většinou zbytečných slov. Snad tedy bude i těch dnešních pár neumělých slov stačit zároveň jako poděkování, vzkaz i přání. Aspoň pro začátek :-).

Poprvé

a hned v hlavní roli,

aprílový úsměv,

při kterém všechny strázně

najednou méně bolí.

Zastavil

a rozběhl se čas.

Tichý hlas

vlídných sudiček

tak trochu zaniká

v ovacích publika.

Všechny své obavy

nabízím se slevou.

S hlavou v mlžných mracích

vděčně a s úlevou

přemýšlím o zázracích.