Zatmění Měsíce

Nutno uznat, že letos se dostalo zatmění Měsíce opravdu neobyčejného mediálního zviditelnění. Jako je v posledních letech obvyklé, opět nám bylo vysvětleno, jak je daný jev mimořádný a jak zřídkakdy nastává; podobné to ostatně bylo u zajímavých nebeských úkazů postupně několik let dozadu a já už se vždycky těším na to, jakou mimořádnost odehrávající se maximálně třikrát za celé čtvrtohory mediální papoušek vytáhne z obálky. Jednou je úplněk krvavý, jindy stříbrný, jednou maximální, jindy minimální, jednou v konjunkci s Marsem, jindy s orbitální stanicí Mir.

Letos byly ty mimořádnosti opravdu těžko zpochybnitelné: Zatmění bylo hodně dlouhé, bylo na nejmenším možném měsíčním kotouči (je důvodné podezření, že ty dvě věci nebudou asi tak docela nezávislé :-)) navíc se nám do sledování malebně připletl i výrazný Mars. Sice jsem neměl nijak zvlášť silný teleobjektiv (pouze svou standardní "dvoustovku", navíc v kombinaci s fullframovým foťákem, pro pořádné fotky by to určitě chtělo lepší sestavu), ale na pozorování v Konstantinových Lázních jsem se těšil a v okamžiku začátku zajímavého jevu už jsem byl "v plné fotografické polní" v ulicích.

 

Nedělní miniglosy č.455

Skoro půlku běžných letních prázdnin máme za sebou a po krátké "lázeňské přestávce" se vracejí svým 455. číslem i Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Já mám za sebou první měsíc ze svých ročních "tvůrčích prázdnin", které jsem popsal v článku Dva (půl)roky prázdnin), lázeňský pobyt jsem využil k focení i k toulkám po okolí Konstantinových Lázní (přečíst si můžete třeba článek o Ovčím vrchu, kde tragicky skončila selská rebelie v roce 1680) no a když teplota překročila únosnou mez, zařídil jsem si malou improvizovanou kancelář přímo na stinné lavičce v lázeňském parku a zařizoval jsem některé nutné věci k připravované fotografické výstavě, která odstartuje vernisáží už za tři týdny (přesně 21. srpna večer, k výstavě se ještě vrátím ve speciálním článku v příštím týdnu).

 

Lom na Hradišťském vrchu aneb Jak se stávám morousem

V Konstantinových Lázních jsem byl na návštěvě už mockrát, takže můžu trochu sledovat, jak se zde věci v průběhu let vyvíjejí. A vyvíjejí se - jak to tak bývá - občas k mému obrazu a občas trochu proti němu. Kupříkladu lom na zdejším Hradišťském vrchu, přímo nad lázeňským městečkem: Odedávna až do 90. let 20. století se tu těžil čedič (je z něj postavený třeba památník selského povstání, o kterém jsem psal v článku Jak dopadli sedláci na Ovčím vrchu?). Pak byl pozemek s malebným čedičovým lomem a především s krásným čistým jezerem obehnán plotem a označen jako soukromý pozemek se zakázaným vstupem. To si jistě umíte představit, že se tu našlo dost odvážných romantiků, kteří byli ochotni se jít v horku na krásné místo vykoupat, i když riskovali nepříjemné setkání s místní ostrahou a jejím respekt budícím psem. To vzrušení z něčeho zakázaného hrálo svou roli v oblibě místa, ale přespolních zájemců o takové nejisté koupání nebylo moc, takže se časem ustavila jakási křehká ale celkem vyhovující rovnováha. Tehdy jsem si říkal: Takové nádherné místo; proč místní majitel místo boje s koupáníchtivou veřejností, který stejně nemůže vyhrát, nedá radši ke vstupu závoru a nevybírá vstupné? Lidé by dostali svůj díl romantiky, majitel by si přišel na své a pes by se mohl věnovat prohánění lázeňských slepic.

 

Jak dopadli sedláci na Ovčím vrchu?

Když někomu říkáme, že jsme v něčem dopadli jak sedláci u Chlumce, nebývá to zrovna chlubení. Chlumečtí sedláci se stali v češtině symbolem a etalonem drtivé porážky, i když - jak dodával kdysi pan Miroslav Horníček - je lepší něco pojmenovat po slavné porážce než po neslavném vítězství. Ale chlumecký střet (zdráhám se použít výraz bitva) v sobě neměl nic moc slavného: Vojáci podvakráte nahnali rebelující sedláky do rybníka, což stálo jedenáct sedláků život na místě a někteří další následně podlehli zraněním. Dalších sedm planoucích sedláckých srdcí, dychtících po větší míře svobody, dotlouklo na popravišti.

V běžném jazyce nám z toho zůstalo úsloví "dopadnout jak sedláci u Chlumce". Ne "jak Zikmund na Vítkově", ne "jak křižáci u Domažlic", ne "jak Napoleon u Waterloo". Asi bylo našim předkům bojovných sedláků, možná celkem sympatických chlapíků, víc líto, protože co je komu tady u nás v Čechách do nějaké feudální proradné lišky ryšavé (jakkoli byl po otci mimořádně schopným evropským politikem) natož dokonce do cizáckého nabubřelého mrňouse s rohatým kloboukem, že? My jako bychom i po staletích každým použitím tohoto slovního spojení připomínali bezmoc z tak snadno rozprášených nadějí prostých lidí na aspoň o něco větší míru svobody. Prostě - naši "sedláci u Chlumce" nám zůstali tak trochu "na srdci" a - jak známo - co na srdci, to na jazyku :-).

 

Malá česká korida

Poslední dva články byly o výletech v okolí Konstantinových Lázní, vypravili jsme se společně ke Studánce lásky a na Bezdružický židovský hřbitov u Řešína. Přemýšlel jsem tedy, jestli mám zařadit do třetice tip na další výlet s fotkami, ale nakonec jsem se rozhodl pro drobné odlehčení, takže než se podíváme na Ovčí vrch, kde před více než třemi staletími dopadli místní sedláci mnohem hůř než jejich věhlasní kolegové u Chlumce, ale stejně to nestačilo, aby se prosadili do lidového rčení, pohlédneme pěkně zblízka do očí příšeře. No, tedy, příšeře - ona vlastně ta příšera žádnou velkou hrůzu nepouští, vlastně nepouští vůbec žádnou hrůzu, ale je to taková malá, česká a ve skutečnosti moc sympatická příšerka. A tak je to tu v našich českých poměrech, přátelé, skoro se vším :-).

 

Když jdu na nějaký výlet, vždycky dobře zvažuji, jaké objektivy si mám s sebou zabalit, abych nenesl zbytečně velký náklad. Možnost výběru mě vede naprosto neomylně k tomu, že si s sebou beru zásadně jen ty objektivy, které nejsou třeba, a naopak ty, které by byly užitečné, nechávám odpočívat doma. Tak to bylo i tentokrát: Proč bych si s sebou bral těžký makroobjektiv, když to bude jen malý okruh po vydatném dešti (sláva!!) kolem Konstantinových Lázní, završený dobrým obědem. Vezmu si jen lehkou malou padesátku, na ty okolní scenérie, které pak stejně doma vymažu, to bude ažaž.

 

Bezdružický židovský hřbitov u Řešína

Je zajímavé, že zatímco Konstantinovy Lázně a jeho okolí patří k mým velmi oblíbeným místům, kam se rád vracím, jen 3 km odtud ležící Bezdružice jsou pro mě trochu "začarované" tím, že pozitivní emoci z Konstantinek dokážou hned na svých hranicích čímsi přebít. Milí Bezdružičáci, prosím, neberte to z mé strany zle, pokaždé, když jsem v Konstantinkách, opravdu upřímně se snažím s tím něco dělat, ale nějak se mi k vašemu městu nedaří si najít cestu a každá další návštěva mě naopak v tomhle podivném vztahu utvrzuje; pár konkrétních zážitků možná nakousnu v některém z dalších článků.

 

Dnes ale společně navštívíme asi nejodlehlejší kousek Bezdružic, který leží půldruhého kilometru od vlastního města prakticky těsně vedle obce Řešín, a to je bezdružický židovský hřbitov. Sem byli od roku 1760 pohřbíváni příslušníci bezdružické židovské komunity i další Židé z mnoha okolních obcí. Toto místo mě v minulosti už několikrát lákalo k focení. Když jsem tu byl naposledy, byl hřbitov zcela zarostlý a většina náhrobků povalená a prakticky nedostupná, fotit se daly vlastně jen některé kameny bezprostředně u hřbitovní zdi. Okolním lesem vedoucí žlutá turistická značka se hřbitovu důsledně vyhýbala. Tehdy navíc bylo mimořádně špatné počasí, tak jsem si jen poznamenal, že jde o výborné místo k focení a až se sem někdy vrátím i s fotovýbavou, nesmím ho pominout.

 

Studánka lásky u Konstantinových Lázní a bezdružická lokálka

Jednou z nejpříjemnějších procházek po okolí Konstantinových Lázní, kde právě pár dní pobývám, je asi 4 km dlouhá a většinou celkem pohodlná cesta k tzv. Studánce lásky. Jako ke správné studánce lásky patří k tomuto místu marketingově líbivá a přitom cudná pověst, která praví, že pokud se milenci společně napijí z této studánky, jejich láska vydrží navždy.

Dala by se asi najít řada výkladů tuto dávnou pověst aspoň částečně racionalizujících. Pustí materialisté zjednodušující tak komplexní cit, jakým je láska, hlavně na určité příjemné tělocvičné úkony by jistě mohli hledat ve složení pramene zde vyvěrající kyselky povzbuzující rozpuštěné chemikálie. Škodolibci by zase mohli poznamenat, že pár který vydrží chuť a především vůni tohoto pramene, musí už nutně vydržet všechno. Já v legendách rácio nehledám a naopak se rád dávám unášet jejich zdánlivou bláhovostí, protože ctím zázraky a jejich místo v přeracionalizovaném lidském světě. Navíc prameny v oblasti Konstantinových Lázní mi chutnají :-).

 

Urychlená fotografická výstava

Už jsem v poslední době tady na blogu občas mezi řádky naznačoval, že se pomalu schyluje k další veřejné prezentaci mých fotek, o které vám samozřejmě dám - až nastane ten správný čas - vědět. Už na jaře jsme se totiž domluvili s paní, která má na starosti kulturní akce na dobřichovickém zámku, že přece jen už od mé první výstavy na tomto pěkném místě uplynulo neuvěřitelných 5 let, takže bych mohl předvést, co mám od té doby nového, přičemž první termín, kdy by se mohla výstava konat, je nejspíš od půlky října do půlky listopadu. Rozešli jsme se s tím, že si mám v klidu rozmyslet, čeho by se měla výstava týkat a jaké fotky by tam mohly být, a pak si zavoláme někdy v srpnu a pomalu, polehoučku, začneme připravovat všechny náležitosti, aby pak nebyl těsně před akcí zbytečný kalup (stejně bude!).

 

Nedělní miniglosy č.454

I třetí prázdninový víkend s sebou přináší další, tentokrát už 454. číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Sotva se rozběhly mé roční "tvůrčí prázdniny" (blíže jsem toto téma popsal v článku Dva (půl)roky prázdnin), už se ukazuje, jak jsou užitečné, protože člověk může pružněji zareagovat na některé nečekané výzvy, které se právě v posledních dnech objevily. Dnes ještě nebudu uvádět podrobnosti, abych nemíchal dvě odlišná témata a neubíral tak pozornost oběma, věnuji tomu ale na začátku příštího týdne speciální článek, protože se - aspoň pevně věřím - moje připravovaná akce může týkat i některých z vás, takže čím dřív se dozvíte podrobnosti, tím lépe. Je ale fakt, že kdybych celý červenec trávil jako obyčejně od rána do večera v práci, mohl bych se rychlým změnám, které v tomto týdnu nastaly, přizpůsobit jen velmi těžko a výsledkem by nejspíš bylo prošvihnutí nebo aspoň výrazné odložení zajímavé příležitosti.

 

O vražedném houbovém spiknutí

Ne nadarmo se říká, že všechno má svůj správný čas, takže nebývá dobré příliš urychlovat přirozený tok věcí. Když jsem byl malý, dobře se to ukázalo třeba na tom, jak jsem se - jako dítě té překotné doby - naučil číst. Rodiče totiž jednou ve snaze vyjít vstříc mé přirozené zvídavosti udělali fatální chybu a jako ještě maličkému děcku mi ukázali, jak se píše moje jméno: P E T R. Moje první čtyři písmena! Nepamatuji se na ten okamžik, znám ho pouze z vyprávění, ale musel to pro mě být zásadní zlom, protože jsem pak napřel všechny skrovné síly svého batolecího věku k poznávání dalších písmen. Příležitostí k tomu jsem měl dostatek. Kupříkladu na našem klavíru se skvěl velký zlatý nápis PETROF; jak lákavé slovo k poznávání, zvlášť když už víc než polovinu písmen znáte: Přece PETR, to jsem já a teď už bych potřeboval jen vědět, co znamená OF. Takto postupně jsem od různých lidí loudil informace, z jejichž útržků jsem si sám pro sebe v ústraní skládal svou abecedu, a když nás pak přijely v srpnu 1968 osvobodit okupační spřátelené armády a na zdech a výlohách obchodů se objevily hanlivé nápisy psané velikými a kontrastními tiskacími literami, byl jsem z nich nadšený, protože jsem mohl svou čerstvě nabytou znalost uplatnit a trénovat v praxi. Samozřejmě nahlas a před svědky, protože potichu by to nebylo ono.

 

Zmrzlinové haiku

I když to teď venku tak nevypadá (u nás prší a zaplaťpánbůh za to!), máme podle kalendáře a většinou i ve skutečnosti pěkně žhavé léto. Optimální příležitost pro nějaké sluncem pěkně vypečené (a zmrzlou vodou chlazené) haiku :-)

Zmrzlinové haiku

Má nejmilejší,

dnes roztečeš se vášní

na mých žhavých rtech.

Jak jsou už zdejší stálí návštěvníci zvyklí, krátký článek je skoro vždy doprovázen odkazem na některý ze starších textů, který podle mého názoru stojí za to i s několikaletým odstupem připomenout. Dnes se spolu vrátíme skoro devět let nazpět do srpna 2009, kdy jsem na blogu publikoval zamyšlení na pohádkové motivy s názvem O třech oříšcích. Však si to představte: Je léto, ležíte na trávě pod rozložitou lípou, ze které na vás proti všem zákonům pravděpodobnosti náhle spadnou tři - dozajista kouzelné - oříšky. Kruci, doposud úplně pohodové plebejské léto a najednou taková pohádková šlamastyka! :-)

Nedělní miniglosy č.453

Spolu s víkendem prodlouženým o dvojici státních svátků je tu druhé letošní prázdninové číslo Nedělních miniglos, které snad zatím potvrzuje můj úmysl i během svých ročních "tvůrčích prázdnin", které letos odstartovaly spolu s těmi školními (blíže v článku Dva (půl)roky prázdnin), pokračovat ve vydávání tohoto svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Kdyby čirou náhodou nějaké číslo vypadlo, což se může snadno stát zejména ve druhé půlce července, kdy budu nějakou dobu pobývat, psát a fotit v krásných Konstantinových Lázních, samozřejmě se můžete vrátit i k rozsáhlejšímu výběru toho nejlepšího z poslední padesátky čísel, který vyšel před třemi týdny jako jubilejní Nedělní miniglosy č.450, ba dokonce ještě hlouběji do historie v odkazech na další jubilejní výběry na konci tohoto článku.

 

O rozbitné civilizaci

I když už je to skoro 30 let, na to ráno si pamatuji velmi dobře. Právě jsem po celonoční intenzivní práci vytiskl nezbytný počet kopií své diplomové práce na naší jediné společné předpotopní tiskárně, která byla k dispozici na jedné nejmenované katedře VŠCHT v Praze. Tiskárnu jsem celonoční vysilující prací prakticky zničil, ale diplomka na téma růstu polovodičových vrstev látek typu A_IIIB_V (kdybych tehdy tušil, jak to téma bude jednou populární, přidal bych i kapitolu o králících :-)) byla na světě a na katedru právě začala přicházet nejrannější ptáčata v čele s tehdejší slečnou sekretářkou. Jakmile jsem ji uviděl, bylo jasné, že musela prožít něco děsivého: Její džíny byly totiž samá díra a trhanec, takže její mladé tělo se mnoha rozdřípanými místy nezadržitelně dralo na světlo světa. Ruzyně, kde tehdy naše katedra sídlila na dohled od proslulé věznice, nebyla úplně nejbezpečnějším místem a při zkratce lesem vám logicky hrozilo, že vám uprchlá vězeňská individua typu Václava Havla (bylo to na jaře roku 1989) násilím vnuknou myšlenky neslučitelné s uvažováním pokrokového socialistického člověka, ne-li ještě něco horšího. Snažil jsem se být proto vůči sekretářce vlídný a neprohlubovat necitlivými slovy její šok, ona na mě chvíli nechápavě zírala a pak řekla něžně: "To je přece taková móda, ty blbečku!"

 

Kouzelná zahrada - léto 2018

Vůbec prvním fotočlánkem na tomto blogu byl v červnu roku 2010 článek Kouzelná zahrada, do té doby jsem psal kvůli technickým problémům s blogem víc než rok pouze texty bez obrázků (dnes už si něco takového s odstupem umím jen stěží představit). Tenkrát jsem poprvé a čistě experimentálně použil techniku focení s rozpínavým efektem, který vzniká, když fotograf v průběhu expozice zoomuje. Tuto techniku jsem se postupně snažil zvládnout co nejlépe, doplnil jsem ji spoustou vlastních zkoušek a experimentů, jak bude podoba výsledné fotky reagovat na různé (většinou zvenku napohled dost legrační) pohyby fotografa. No a kdykoli navštívím zahradu svých rodičů ve Staňkově, mám s sebou fotoaparát se zoomovým objektivem, abych - pokud bude příležitost a dobré světelné podmínky - rozšířil stejnojmenný dlouhodobý fotocyklus, který má u návštěvníků mých fotografických výstav i mého fotowebu velmi pozitivní ohlas.

 

Nedělní miniglosy č.452

První letošní prázdninové číslo Nedělních miniglos není jen prvním číslem dvouměsíčních prázdnin školních, ale i prvním číslem celoročních "tvůrčích prázdnin", které mě v následujících 12 měsících čekají (blíže v článku Dva (půl)roky prázdnin). I po tuto dobu bych chtěl udržet standardní týdenní frekvenci Nedělních miniglos, ale jak se situace skutečně vyvine a jestli to bude proveditelné, to se teprve ukáže. Kdyby čirou náhodou nějaké číslo vypadlo, samozřejmě se můžete (pokud ho ovšem ještě neznáte jako stálí čtenáři skoro zpaměti) vrátit i k rozsáhlejšímu výběru toho nejlepšího za poslední padesátku čísel, který vyšel před dvěma týdny jako jubilejní Nedělní miniglosy č.450.