Slepeckým písmem rosy - Nedorozumění

Takhle nějak si představuji, že by mohl ve "slepeckém písmu rosy" vypadat znak pro nedorozumění: Původně přehledný a jednoduchý obraz se zahustí četnými spojkami a křižovatkami; jako by se schoval za neprostupné mříže jiné skutečnosti. Na rovné cestě vystaví bludiště tisíců možných výkladů, ze kterého vede místo té jedné původní mnoho různých cest.

Čím jsem starší, tím hůř nedorozumění snáším, především ta, která se svým pochybným architektonickým vkusem sám vytvořím. Kéž by byla všechna tak snadno řešitelná, jako tenhle na pohled komplikovaný znak z pozoruhodně zorganizované rosy, kterému stačí jediný dotyk a veškerá jeho spletitá vnitřní struktura rázem zmizí, aby zpoza rozestupující se mříže mohla vystoupit do růžova vyspaná osvobozená skutečnost v podobě jediné kapky koncentrující v sobě vše, co pro nás má doopravdy smysl.

 

Kateřina Krejčová, Petr Ptáčník: Pozpátku kolem zeměkoule

Když jsem dostal na začátku roku 2014 od svého kamaráda a kolegy Petra Ptáčníka pozvánku na setkání před odjezdem do zahraničí, moc se mi to nezdálo. Vždyť do zahraničí na různé cesty odjíždíme každou chvíli někdo, a kdybychom to vždycky měli speciálně slavit, nedělali bychom nejspíš nic jiného. Až později jsem se dozvěděl, že tentokrát bylo setkání (na které jsem pohříchu nedorazil) úplně namístě, protože Petr odjel se svou přítelkyní Katkou na cestu kolem světa. Takhle napsané to zní skoro obyčejně, ale dnes už naštěstí nikoli nedostupně. Ovšem ukázalo se, že tentokrát nejde o žádnou "kašírovanou" cestu, kterou můžete najít v nabídkách některých cestovek ("Cesta kolem světa - to nejlepší z celého světa za pouhých deset dní, veškerý servis zajištěn!!"), ale cestu poctivou, takovou, během které si na vlastní kůži vyzkoušíte nejen to, o čem jste zatím jen slyšeli vyprávět, ale i to, o čem jste doposud neměli ani potuchy. Cestu, které se účastníte nejen jako pozorovatelé, ale jako bezprostřední aktéři a hybatelé děje, a hýbat bylo bezesporu čím, protože celá cesta trvala 484 dní. Jeden rok celý a ještě třetina z toho dalšího. Pěkný kus života.

 

Nedělní miniglosy č.376

Pozn.: Dnešní Nedělní miniglosy jsou na nějakou dobu poslední, čeká je minimálně třítýdenní "prázdninová" přestávka, během které se s o něco čistší hlavou rozhodnu, jestli budou pravidelné glosy v tomto formátu ještě nějakou dobu pokračovat, provedu v nich nějaké významnější změny nebo už se k jejich vydávání vůbec nevrátím. I proto i k dnešnímu vydání přikládám prokliky na jubilejní výběry z celé více než sedm a půl roku dlouhé historie tohoto specifického týdeníku, který - aspoň pokud vím - je jediným tak dlouho a pravidelně vycházejícím blogovým titulem ve svém žánru. Celá jednomužná redakce všem čtenářům děkuje za dlouhodobou přízeň a sama je zvědava, jestli se v neděli 23. října opět sejdeme a společně se podíváme s nadhledem na vybrané události uplynulého týdne, jako to děláme skoro každou neděli již od února 2009.

Potenciální kandidát za ČSSD na prezidenta a fantóm sociálních sítí Zdeněk Škromach kvůli nízkým ranním teplotám definitivně ukončil letní poradenskou koupací sezónu a vyvrátil tak letitou politologickou poučku, že kapři si bazének nevypustí.

Nekompletní

Dnes jsem se pokusil vzít k srdci radu pana Jana Zábrany, kterou jsem citoval už kdysi v článku o báječné knize jeho deníkových záznamů Celý život: "Nedopusť se té chyby a neintervenuj mozkem do práce na básni, která v tobě "probíhá" sama." Tak jsem pod svou ruku opatřenou propiskou odpoledne jednoduše podložil čistý papír a nechal jsem ji nějakou dobu dělat její práci, zatímco hlava si volně přemýšlela o souvisejících věcech. Asi po hodině jsem papír "sebral" podobně jako chodila moje babička sbírat vejce a se zájmem jsem si přečetl, co vzniklo, upravil jsem jenom hrubky (doufám, že všechny). Nečekejte tedy dnes nic komplikovaného, cizelovaného a konstruovaného, žádný kámen s briliantovým brusem, ale jen surový kousek s přirozenou nevyumělkovanou jiskrou (místy dost podobný hlušině), pouhý obyčejný a prostý záznam toho, co si samo uvnitř už pěkných pár let "probíhá" a rubrika V řeči mírně vázané z toho dlouhodobě žije. Nezasahuji do toho, přesně podle rady zkušeného barda; neintervenuji. A i když si u toho občas nechápavě kroutím hlavou, jsem pořád stejně rád, že se mi to děje :-).

Nekompletní

Jak jaderný fyzik bez atomu

jak majordomus bez slušného domu

jako výročí bez kalendáře

jak bez slunce silná polární záře

jak tyrkysové moře bez pobřeží

jako Praha bez stovky svých věží

jak bludiště beze slepých cest

jako vesmír bez myriád hvězd

jak divadelní sálek bez jeviště

jako dnešek, kterému chybí "příště"

jak bez hmoty oddělený čas

jak bez epicentra silný zemětřas

jak peněženka bez jediné stovky

jako Paříž bez své Eiffelovky

jak muniční sklad, kterému chybí stráž.

I když se mi na něm zatraceně líbí

tak i můj svět - zimní jako letní

bez tebe je prostě nekompletní,

ať se zrovna čilíš nebo usmíváš

a to podstatné mu - aspoň pro mě - chybí.

Jak pařezová chaloupka bez Vochomůrky

jak Lázně Františkovy bez Komorní Hůrky

jak sedm trpaslíků bez Sněhurky.

Jako bez Boha upřímná lidská víra

jako činka bez toho, kdo vzpírá

jak alžbětinská doba bez Shakespeara.

Jak dětská ukolébavka bez líbezného zpěvu

jako můj sen s tvou tváří bez úsměvu.

Ne ne, dnes se nic brousit nebude. Pěkně to nechám, jak se to vylouplo z éteru, i když s problematickým rytmem, rýmem, obsahem i pointou; však nemusí být vše úplně správně a dokonale, ale důležité je, že to je. Milý pane Zábrano, díky za radu! Ještě jednou si to po mně přečtěte a pak možná usoudíte, že občas trochu té intervence nemusí být na škodu :-).

Nedělní miniglosy č.375

Tentokrát jsem zcela výjimečně připravil Nedělní miniglosy už v sobotu pro brzké popůlnoční vydání. Neděli chci mít totiž až do večera - aspoň z pohledu miniglos - volnou a s čistou hlavou, protože mám zítra takové malé a tiché soukromé výročí, během kterého bych rád myslel na úplně jiné věci než na absurdní politické a společenské dění a na mnohem lepší a milejší (tedy když je zrovna sám něčím hloupým nevytočím) lidi než ty, co mám možnost denodenně vídat v různých médiích. Tak věřím, že zítra ze mne v mé tradiční nedělní kavárně snad vypadne něco lepšího než jen cosi s podivnou - byť tradiční - zkratkou NMg.

Jubilejní třísté pětasedmdesáté vydání Nedělních miniglos je tentokrát výběrové. Z poslední pětadvacítky vydání - tedy z období cca posledního půl roku jsem vybral dvacet glos, které mi i s určitým odstupem připadly slušné. Ve čtyřstém vydání by pak podle tradice měl být "velký výběr" z poslední stovky čísel, ale - znáte to - čtyřstovka je ještě daleko, odehrát se může leccos a co když NMg po čtyřsté vůbec nevyjdou, což se zcela vyloučit nedá. Takže zatím bude výběr sice menší, ale jistý :-).

Trychtýře pana Morgensterna

Dnes bude příspěvek do rubriky V řeči mírně vázané trochu netradiční. Nepůjde totiž o vlastní básničku, ostatně - ať bych dělal cokoli, stejně by mi vyšla zase básnička o stejné ženě a pro stejnou ženu jako vždycky, protože jiné pořádné básničky vlastně ani neumím a ani nemám důvod psát. Dnes to bude jen pokus o drobný překlad, a aby to bylo dostatečně motivující a nesnadné, půjde o básničku, která už svůj vynikající překlad má (osobně ho považuji za tzv. definitivní, tedy že lépe to asi už nejde), zkouší ji přeložit skoro každý, kdo se setká s originálem a sám se snaží občas vyloudit nějaký ten vlastní verš, a navíc je původem psaná v jazyce, který ke své vlastní škodě ani trochu neovládám.

Mám už dlouho rád jednu básničku od Christiana Morgensterna. Je o trychtýřích, které se z neznámých důvodů poflakují za svitu měsíce v lese, ale Morgensternova nonsensová poezie pochopitelně žádné důvody nepotřebuje. Vlastně až donedávna jsem znal pouze úžasnou českou verzi od Josefa Hiršala a k jeho českému překladu jsem tak přilnul, že jsem ani nepátral po snadno dohledatelném německém originálu, zvlášť když němčinou nevládnu (byť jedna moje babička byla rodem Němka), takže jsem se domníval, že bych si zrovna na originální verzi moc nesmlsnul. Náhoda tomu ale chtěla a já jsem se kdesi na webu dostal k článku, který se zabýval právě různými českými překlady - od těch ještě téměř archaických a víceméně úsměvných až po úplně novodobé a často docela provokativní - Morgensternovy trychtýřovité lesní procházky. Ono to totiž není vůbec nic snadného vymyslet překlad něčeho, co má dost formálních omezení - především trychtýřovitý tvar výsledných veršů, pokud možno i rytmus původní básně a rovněž obsahově by měla do češtiny převedená verze do značné míry odpovídat, i když naprosto přesné přetlumočení pochopitelně není účelné, a proto se lehký obsahový posun snese.

Nedělní miniglosy č.374

Pozn.: Možná se vám taky někdy stává, že zažijete pěkných pár "dnů - blbců" za sebou, takže na co sáhnete, to hoří, cokoli vytvoříte, stojí za starou belu, nechtěně rozžhavíte doběla člověka, kterému byste nejradši nosili z nějaké zázračné studny jedno vědro radosti za druhým, cokoli můžete zapomenout, zapomenete, takže nemůžete dělat nic z toho, co jste si naplánovali, prostě kolem vás všechno drhne, skřípe, klepe, vaklá a k čemukoli se odhodláte, zní už předem po rozbitém porcelánu rozšlapaném přemnoženými sloními stády v kráteru Ngorongoro. Popravdě, moc se mi do těchto Nedělních miniglos v takovém rozpoložení nechtělo, ale nakonec jsem si řekl, že člověk by se měl do nadhledu trochu nutit, když už mu z nějakého důvodu právě moc nejde sám od sebe, měl by na sebe do zrcadla udělat dlouhý nos a nejlíp se za něj hned chytit. A hrdlička, která zrovna v tu chvíli nahlíží oknem do bytu to ohodnotí slovy: "Dobrej pokus, ale přála bych ti vidět na Národním toho, kterýmu říkají Cyrano!" Inu, jsou to dnes předposlední původní miniglosy před dovolenkovou přestávkou, tak jsem je nakonec s trochou skřípění zubů dal v netradičním zářijovém vedru po návratu z víkendových cest dohromady. Snad jimi v dobré víře, že se jim třeba může někdo zasmát, nezpůsobím pozdvižení v Parlamentu nebo v OSN... No a už tradičně k NMg přidávám odkazy na pár historických článků z jednotlivých let fungování tohoto blogu.

Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - třetí část: Hrad Klenová

Dnes zakončíme závěrečnou částí trojdílnou reportáž z mého nedávného výletu do míst, kde jsem před více než čtvrtstoletím byl na vojně. V prvním díle jsme se společně podívali do Janovic nad Úhlavou, ve druhé části jsme se zaměřili přímo na objekt bývalé janovické vojenské posádky, která měla tu čest mě téměř rok hostit (co pamětní deska? nebude? :-)), dnes se podíváme o kousek výš, na hrad Klenovou.

Hrad Klenová byl vystavěn již ve 13. století na stejnojmenném vrchu nad dnešními Janovicemi. Jak už jsem se zmínil v minulém dílu, pro nás dole v kasárnách byl hrad zvláštním a docela obtížně dostupným symbolem svobody, ke kterému jsem se sice mohli za normálních okolností přiblížit, ale ne ho navštívit (na to už bylo zapotřebí mít aspoň řádnou povolenou vycházku). Přiblížit jsme se mu mohli jednoduše: na svahu pod hradem totiž bylo velké vojenské cvičiště, tzv. tankáč, kam jsme se dostali docela často.Z cvičiště jsme pak viděli nahoře na hradě chodit normální návštěvníky, což v nás vzbuzovalo animální touhy vykašlat se na nucené hraní na vojáky, zradit vlast a lidovou armádu a dezertovat směrem ke kulturní památce. Za celých jedenáct měsíců vojenské služby jsem se na hrad vypravil jen jednou, když mi přijela první a taky zároveň poslední návštěva, které nebylo v širokém dalekém okolí co jiného ukázat.

 

Nedělní miniglosy č.373

Čeští lobbisté si stěžují na to, že poté, co Marek Dalík nastoupil do vazební věznice v Ruzyni, aby si zde odpykal svůj čtyřletý nepodmíněný trest odnětí svobody za podvod, šly razantně dolů ceny na trhu lobbistických služeb. "Dalík, který doposud držel tržní ceny poměrně vysoko, takže náš obor prožíval dlouholetou konjunkturu, nás teď snad chce všechny ožebračit," ozvalo se několik nejmenovaných osob z lobbistické branže. "Představte si, že podle posledních informací z ceníku na jeho e-shopu, je prý dnes Dalík schopný zařídit novou několikamiliardovou zakázku pro armádu za stovku cigaret a celu s výhledem na letohrádek Hvězda!"

 

Holohlavá vlasatice

Vlasy jsou velmi dobrý vynález. Umějí neodolatelně padat do očí, umějí hřát, ale umějí i pozvednout a dotvořit lidskou krásu. Pár mi jich ještě zbylo, spíš na důkaz, že kdysi nějaké byly, dokonce jich zbylo o něco málo víc, než dědu Vševědovi, i když nemají zdaleka tolik karátů. Ne, opravdu nejsem normálním člověkem podle Švejka, protože ten přece "má mít na hlavě šedesát až sedmdesát tisíc vlasů", takže jsem se svým počtem nejspíš obětí "duševního pohnutí v šestinedělí". Rozhodně to nejsou mé nejoblíbenější vlasy, ty jsou totiž mnohem krásnější na pohled a jemnější na dotek a v mé soukromé představě ráje je možné se jimi prohrabovat a cuchat je skoro bez ustání; kam se v tomhle srovnání hrabou představy radikálních islamistů se všemi jejich pannami!