úterý 31. prosince 2019

Přání pro štamgasty i kolemjdoucí

Den před silvestrem jsem si udělal "rozesílací den" pro svá péefka. Mám totiž zvyk - nevím, jestli je dobrý nebo špatný, každopádně funguje jako skvělý žrout času - že přání posílám převážně individuálně, abych každého mohl oslovit s úctou jeho jménem a mohl text aspoň do určité míry individualizovat. Každý rok pak čekám, kdy udělám ve frmolu několika stovek zásilek citelnou chybu (přijde vždycky aspoň jedna, o které vím, tak kolik asi musí být těch, kterých si nevšimnu?), takže zaměním jméno v oslovení (to se pak někdy, uznávám, vysvětluje těžko), nechtě zatykám někomu, s kým jsme se ještě do takové společenské fáze nestihli dostat, a už se mi před lety stalo i to, že jsem omylem v textu ponechal rozvernou připomínku společného zážitku, který v reálu v souvislosti s danou osobou nikdy nenastal, čímž jsem dotyčnému vnuknul vtíravou myšlenku, že se mu věkem zhoršuje paměť, což je ostatně stejně vědecky potvrzeno jako přirozený proces, tak jaképak copak!

Do oslovení jsem zařadil i mnohé ze zdejších návštěvníků a komentátorů, na které mám z dřívějška nějaký kontakt, a věřím, že to snad nikdo z nich nepovažuje za nepřípustné zneužití osobních dat. Ale když se podívám na čitače návštěvnosti blogu (nemyslím teď ty zdejší na blog.cz, které jsou už drahnou dobu vynulované a jejich zaoblené, čarou v pasti uzavřené prázdno zcela rezignovalo na obsah a zůstává jen u své okoukané a zdánlivě nezničitelné formy), je mi jasné, že si sem chodí číst i mnoho těch, na které e-mailovou adresu nemám. Proto, myslím, je správné vložit kolportované péefko i sem na blogové stránky, tím spíš, že výsledkem je tak letošní jubilejní článek číslo 150, což je číslo, kterého se mi v příštích letech podaří dosáhnout jen stěží, tak si ho ještě pro letošek chci užít :-).

neděle 29. prosince 2019

Nedělní miniglosy č.521

Vánoční svátky jsou za námi a teď se pro změnu nadechujeme k oslavě příchodu nového roku. Dnes tu tedy máme poslední letošní vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

I ve vánočním týdnu jsem publikoval dva články: Na Štědrý den jste si mohli přečíst, kterak se o Vánocích proměňuji v usedlého tradicionalistu, v textu O konzervativních Vánocích, a hned po skončení svátků jsem se vrátil ke své tradiční těsně předvánoční malostranské procházce, kterou jsem si připomněl 22. prosince už své deváté "volitelné narozeniny", a přidal jsem fotočlánek Malostranské lampy. Z předvánočního období si pak ještě jednou dovolím připomenout skvělého klavíristu Vladimira Horowitze v článku s řadou historických ukázek (a zajímavou názorovou výměnou v komentářích :-)) Vladimir Horowitz - velký romantický trémista.
 

pátek 27. prosince 2019

Malostranské lampy

"Tak doufáme, že se 22. prosince večer zase zastavíte," řekli mi už dávno před Vánoci moji známí z domu U obrázku Panny Marie na Kampě, o jehož neobyčejném balkónku jsem už na blogu několikrát psal. Mé "volitelné narozeniny", na jejichž oslavu jsem letos podnikl už podeváté fotografickou předvánoční procházku nočními uličkami Malé Strany, už začínají být známé. Samozřejmě jsem neodolal a zastavil jsem se, protože tahle návštěva u moc milých lidí přímo vedle Karlova mostu už se pro mne stala tradičním startovním bodem malostranského předvánočního toulání s foťákem. Tentokrát jsem byl v Praze už od dopoledne, protože letos připadl 22. prosinec na neděli a chtěl jsem ještě před procházkou stihnout napsat a publikovat Nedělní miniglosy a procházku jsem končil až těsně před desátou v noci, kdy už hlavní pouliční ruch přece jen ustal. Místo davů lidí zůstaly v ulicích krásné lampy dotvářející svým světlem kouzelnou atmosféru mých Vánoc.
 

úterý 24. prosince 2019

O konzervativních Vánocích

Za normálních okolností se trochu vzpírám dělat věci tak, jak je dělají skoro všichni ostatní. Ne, nejsem - aspoň doufám - žádný přerostlý rebel, pro kterého je důležité hlavně to, jak ho vnímají ostatní a cílevědomě si pěstuje nonkonformní image, vyznačující se nezřídka pocitem nadřazenosti nad "těmi obyčejnými ostatními". Snažím se taky nebýt člověkem, který při každé příležitosti verbálně ujišťuje, že on je úplně jiný než ti druzí, aniž by pro takové tvrzení jeho jednání a výsledky jeho činů poskytovaly náležitou oporu. Ale těší mě dívat se na chod světa z netradičních úhlů, pohybovat se aspoň občas v protisměru (ještěže nejsem automobilistou!) a nepotřebuji ke štěstí souznění s většinou, které pokud nějakou shodou okolností nastane, bývá mi spíš podnětem - milá většina snad promine - zamyslet se nad tím, jestli právě nedělám něco špatně.

Jestli ale pro mne existuje nějaký ostrůvek konzervativismu, který narušuje základy uvedeného přístupu, jsou to asi právě Vánoce. I když mě k tomu nenutí žádná potřeba hrát před někým divadlo spořádanosti a tradice, protože Štědrý večer trávím tradičně sám doma zcela mimo oči, které by něco podobného mohly ocenit, přesto vykonávám mnohé z toho, co je ve vánoční spořádanosti a tradici obsaženo, a ještě si k tomu některé dodatečné dobrovolné tradice přidávám:
 

neděle 22. prosince 2019

Nedělní miniglosy č.520

Ještě dvakrát se vyspíme a budeme mít další Štědrý den. Tak co třeba maličko potrénovat a nadělit si napřed na zkoušku 520. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne?

V předvánočním týdnu jsem publikoval dva články: Nejprve to bylo připomenutí skvělého klavíristy Vladimira Horowitze i s řadou historických ukázek v článku Vladimir Horowitz - velký romantický trémista. Druhým článkem pak byl fotočlánek s možná trochu podivným názvem Úprk před mluvící hlavou, ale předpokládám, že jste tady na blogu na podivné fantazijní názvy už docela zvyklí :-). A protože ani jeden ze zmíněných článků neměl moc společného s Vánocemi, ještě připomenu v předešlém týdnu publikovanou a pro změnu čistě vánoční povídku O sotva stihnutých Vánocích.
 

pátek 20. prosince 2019

Úprk před mluvící hlavou

Jak už jsem se tady opakovaně zmiňoval - když právě nemám žádný lepší program, jednou měsíčně trávím jedno sobotní odpoledne (a následně pak nezřídka při velmi zajímavé hospodské diskusi i večer :-)) v Praze na pravidelné procházce po Novém Městě v rámci neobyčejného a hodně dlouhodobého projektu Pražské domy (koho by zajímaly podrobnosti, přikládám odkaz na základní informace o tomto projektu, které nedávno zazněly v rozhlase).

Samozřejmě se vždy snažím sledovat co nejpozorněji poutavý a zasvěcený výklad kunsthistorika Jakuba Syneckého, ale zároveň taky zkouším najít si nějaký prostor na focení, takže občas moje soustředění na výklad klesá a já pobíhám jako poblázněná družice po velmi excentrické dráze kolem skupiny čítající většinou kolem 30 lidí. Výsledek bývá paradoxně ten, že slyším jen část výkladu, ale o to víc si přináším domů poznámek, o čem si chci ještě dohledat podrobnosti a kontext (kdybych tak býval kdysi dával v hodinách dějepisu lepší pozor!), aby informační puzzle pěkně zaklaplo a drželo tvar. No a pokud jde o fotky, většinou sice přímo na vycházce žádné slušné fotky nepořídím, ale často aspoň získám přesnou představu, kam se chci vrátit - třeba v jinou denní dobu a za jiných světelných podmínek nebo s jiným objektivem, takže nakonec přece jen nějaké fotky inspirované vycházkami posléze vzniknou.
 

středa 18. prosince 2019

Vladimir Horowitz - velký romantický trémista

Listopad byl plný vzpomínání na 30 let od listopadových událostí roku 1989, ale v neustálých politicko-historických diskusích prakticky zaniklo úplně jiné 30. výročí: 6. listopadu 1989 totiž zemřel jeden z nejpozoruhodnějších klavíristů historie - Vladimir Horowitz. Hudebník, který prakticky po celou svou dlouhou uměleckou kariéru dokázal při svých koncertech nadchnout své publikum jako málokterý z jeho kolegů. Muž mnoha paradoxů: Málokdo měl tak vynikající předpoklady pro hru na klavír: Jeho technika brala dech, v hudbě dokázal posluchačům předat neuvěřitelné množství různých druhů emocí, měl fenomenální paměť (prý měl v "pohotovém repertoáru" kolem stovky velkých skladeb a i skladbu, kterou hrál naposledy před 20 lety, dokázal zahrát prakticky bez velkých příprav), byl jedním z posledních pianistů slavného meziválečného klavírního věku, který přímo navazoval na éru velkých romantiků 19. století a byl některými lidmi považován divže ne za reinkarnaci samotného Liszta. A přesto se tento velikán celý život potýkal s trémou a malou sebedůvěrou, z nichž vyplynulo několik dlouhých období, kdy kvůli psychickým problémům vůbec nemohl koncertovat a hudbu provozoval jen sám v ústraní nebo v úzkém kruhu blízkých ve svém domě v New Yorku.
 

neděle 15. prosince 2019

Nedělní miniglosy č.519

Máme před sebou třetí zapálenou svíčku na letošním adventním věnci a teď už taky pětistou devatenáctou zapálenou svíčku na pomyslném velikém věnci Nedělních miniglos. Ano, právě vychází 519. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

V právě končícím týdnu se na tomto blogu objevily další dva nové články: Nejprve jste se spolu se mnou podívali na rušné pražské hlavní nádraží, které se v úterý večer zaplnilo nejen běžnými cestujícími, ale i demonstranty z akce Milionu chvilek pro demokracii, ve fotočlánku Expresní dáreček z hlavního nádraží. A protože Vánoce jsou za rohem, mohli jste si přečíst i úplně novou vánoční povídku O sotva stihnutých Vánocích. Z minulého týdne pak mohu ještě jednou připomenout článek Hráči shogi, který oživil jednu v archivu odloženou fotku pořízenou před lety v Japonsku.

pátek 13. prosince 2019

O sotva stihnutých Vánocích

Josef se pokojně procházel okrajovou částí malého města, které se teprve před nedávnem stalo jeho novým domovem. Dřív o Štědrém dnu prchával z domu před frmolem vánoční domácnosti, dnes se - inspirován tím, že někteří zpěváci z desky koled se právě chystali jít spolu do Betléma - také vyrazil na chvíli projít, aby se ještě více těšil na její klid. Vzpomínal na rušné sídlištní Štědré dny svého dětství, kdy ještě na poslední chvíli bylo vždy nutné všechno uklidit, načepit, nazdobit a stihnout, kdy by z tolika okolních bytů tehdy moderního panelového věžáku, který svým třináctým patrem už snad trochu zasahoval do Ježíškovy tradiční letové hladiny, bylo slyšet místo zpívání koled spíš hlasité funění vysavačů, kdyby ho ovšem nepřehlušovaly zvuky úklidu vlastního bytu. Ještě vytřít lino v kuchyni, sakra, proč to dneska tak pomalu schne, vždyť je ještě třeba uklidit koupelnu a umýt vanu a už teď má náš denní plán zpoždění; kdoví, kdy se dostaneme ke štědrovečernímu stolu! Proboha, my jsme snad nekoupili okurky… A co ta majonéza ze včerejška? Jestli jsme ji zapomněli dát do chladu, můžeme ji tak akorát vyhodit! A kde jsou vánoční vizitky na dárky? Úplně jsme zapomněli, že jsme loni dobrali poslední, tak rychle, v obchodě mají otevřeno do dvanácti, třeba to ještě stihneme!
 

středa 11. prosince 2019

Expresní dáreček z hlavního nádraží

Dnes nebudu o své fotce pořízené včera večer na pražském hlavním nádraží zbytečně rozvláčně psát, ani k ní nebudu doplňovat žádné haiku. Prostě se mi líbilo vtipné spojení hlavního motivu s reklamním vánočním pozadím. Nevím, jestli bylo ze strany slečny s transparentem uvědomělé, spíš bych řekl, že moc ne, protože slečna svou pozici průběžně měnila a během asi hodiny, kterou jsem focení v nádražní hale věnoval, jsme se potkali nesčíslněkrát na různých místech. O svolení fotit jsem ji výslovně nežádal, ale myslím, že si byla dobře vědoma toho, že bude na mnoha fotkách různých fotografů - těch amatérských jako jsem já i protřelých reportážních profíků, kteří se v nádražní hale také rojili.
 

neděle 8. prosince 2019

Nedělní miniglosy č.518

Advent po startu z minulého víkendu už docela nabral rychlost a zapaluje dnes svou druhou svíčku. Jenom dobře: Aspoň bude ve světle jejího plamínku lépe vidět na další, už 518. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

V uplynulém týdnu jsem na tomto blogu publikoval dva nové články. Nejprve jsem pozval zdejší čtenáře na zajímavou výstavu Objektivem fotografa Jovana Dezorta do Muzea hlavního města Prahy. Pak jsem přispěchal s jednou vlastní fotografií pořízenou před pěti lety v Japonsku, kterou jsem při stěhování dat ze starého do nového počítače vytáhl z pozapomenuté archivní přihrádky, trochu jsem ji oprášil a oživil, takže se mohla stát základem pro článek Hráči shogi a možná i pro některé mé další fotoaktivity. Z minulého týdne si pak ještě dovolím připomenout článek o trezorovém filmu režiséra Karla Kachyni a scénáristy Jana Procházky UCHO.
 

pátek 6. prosince 2019

Hráči shogi

Podobně jako pro zdejší návštěvníky pravidelně pořádám malé poznávací výlety do blogového archivu, podnikám někdy výpravy i do svého docela bohatého archivu fotografického, k čemuž jsem měl nedávno díky kolapsu starého počítače a nutnosti přenést část fotoarchivu do nového stroje jedinečnou příležitost. Kapacita nového paměťového ústrojí samozřejmě není nekonečná, takže není možné přenést úplně všechno, ale je nutné si odpovědně vybírat, což sice stojí nějaký ten čas při selekci (no dobře - tedy hodně času, máte pravdu, však šlo o všechny mé fotky za posledních 12 let), ale je to i skvělá šance objevit záběry, které mne sice kdysi na první pohled zas tak moc neupoutaly, ale zůstalo v nich něco, co je v mých očích dělá docela zajímavými i s odstupem několika let, takže jejich uchování přímo v paměti nového počítače dává smysl.

Takovýmto způsobem jsem si uchoval i jeden starý snímek z Japonska, který jsem si docela logicky pojmenoval Hráči shogi (shogi je tradiční japonská hra podobná šachům) a pořídil jsem ji v srpnu 2014 při své druhé japonské výpravě nedaleko od města Kóbe, přímo pod obrovitým dálničním mostem přes mořskou úžinu u Akashi.


úterý 3. prosince 2019

Objektivem fotografa Jovana Dezorta

Když jsem viděl reklamu lákající na velkou výstavu fotografa Jovana Dezorta, napřed mě uchlácholilo, že je k vidění celého půl roku - až do 26. dubna 2020. Pak jsem si ale uvědomil, že stojím právě na Poříčí, tedy jen kousek od budovy Muzea hlavního města Prahy, kde se výstava koná. A proč se vlastně nezajít na výstavu podívat hned a nedodržet tak dobré české přísloví o tom, co vše by se nemělo odkládat na zítřek?

Přiznávám se, že přestože jsem si docela zvláštní jméno pana Jovana Dezorta pamatoval (ono je dost těžké si ho nezapamatovat :-)) především z jeho fotek staré Prahy (fotil např. často na mé oblíbené Kampě), moc dalších informací jsem o něm nevěděl, i když jsem samozřejmě zaregistroval, že obdržel od Asociace profesionálních fotografů cenu Osobnost české fotografie za rok 2014. Nejspíš je to zčásti úděl reportážních a agenturních fotografů, že jejich práce bývají rozeseté na mnoha místech, ale netvoří na první pohled viditelný celek, který je možné si spojit s konkrétní tváří autora. A proto jsem uvítal velkou průřezovou výstavu, kterou Muzeum hlavního města Prahy uspořádalo k fotografovým 85. narozeninám.

neděle 1. prosince 2019

Nedělní miniglosy č.517

Ani jsme se nenadáli a je tu opět prosinec a s ním adventní čas. Ale k adventním nedělím už od roku 2009 nepatří jen adventní věnec se zapálenými svíčkami, ale i Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělník, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne. Dnes mám to potěšení vás tu přivítat už u 517. vydání.

V uplynulém týdnu jsem na tomto blogu publikoval dva nové články. Nejprve jsem využil zajímavého televizního projektu k 30. výročí zrušení cenzury a po shlédnutí řady - dnes už naštěstí promítaných a dobře známých - trezorových filmů jsem napsal o jednom z nich - o filmu režiséra Karla Kachyni a scénáristy Jana Procházky UCHO. V pátek jsem pak spojil jednu čerstvou fotografii z vánočně vyzdobeného centra Prahy s malou rýmovačkou a vznikl článek Po barevném dešti. No a z minulého týdne bych ještě rád připomenul pár postřehů a fototipů, z festivalu FotoŠKodaFest, které snad mohou posloužit jako inspirace i pro ty z vás, kteří sami fotí.