K úmrtí Zdeny Salivarové - Škvorecké

Už několikrát jsem se zamýšlel nad tím, že bych jako obdobu svých "TOP českých filmů" napsal o knížkách, které jsou pro mě pro změnu "TOP českými knihami". Zatím jsem se k tomu neodhodlal, nejspíš proto, že v české literatuře mám ještě o moc větší mezery ve vzdělání a v "nakoukání" než v oblasti filmu. Ale několikrát jsem jen tak cvičně přemýšlel nad kandidáty, kteří by se v mých očích mohli do takového výběru kvalifikovat. Ano, přiznávám, nemohl jsem pominout jeden z pilířů československé literatury, Josefa Škvoreckého, a vážil jsem, jestli by se do takové vybrané společnosti hodili víc vynikající Zbabělci, kteří tématem i formou do značné míry předběhli svou dobu, nebo časově i tematicky široce rozkročený Mirákl. Jenže jestliže v případě Josefa Škvoreckého by to pro mě znamenalo přemýšlení, zvažování a pečlivé poměřování a srovnávání, jednoho pro mě zcela nepochybného člena zmíněné "TOP literární společnosti" už od Škvoreckých mám. Jen to není žádný Josefův opus, ale dílo Josefovy manželky, neobyčejné ženy Zdeny Salivarové - Škvorecké, skvělý román Honzlová. Vynikající kniha, která, myslím, pořád stojí ve stínu známějších děl, ač je s nimi kvalitativně přinejmenším srovnatelná.

První přečtení románu Honzlová pro mě bylo těsně po listopadu 1989 doslova šokem: Opus magnum ženy, která vykonala pro svou vlast obrovskou porci práce z kanadského exilu navazujícího bezprostředně na okupaci armádami tak řečené Varšavské smlouvy. Román, který vznikl až v cizině, ale v ostře ohraničeném mezidobí, kdy autorka byla sice tělem již v novém domově, ale myšlenkami a vzpomínkami stále ještě doma ve středu Evropy. Pokud se pamatuji, v žádné ze školních čítanek nebylo k dispozici nic tak mnohovrstevnatého, jako příběh mladé dívky, kterou s sebou jako jedinou z "kádrových důvodů" nevzali na zahraniční zájezd tanečního souboru, jehož je členkou. O knize Honzlová jsem kdysi v blogovém pravěku napsal článek a trochu mě mrzí, že jsem tak učinil už v té době; kdybych psal článek dnes, vypadal by úplně jinak, ale tehdy - v začátcích mého blogu - jsem textu nedal potřebný čas, článek je odfláklý a zjevně jsem s ním chtěl být co nejdříve hotov.

Josef Illík - fotograf a kameraman

Možná bych podle toho, čím se Josef Illík víc proslavil, měl napsat do nadpisu spíš "kameraman a fotograf", ale já nadpis dnešního článku vztahuji k sobě a pro mne Illíkovo jméno dlouho představovalo právě jen fotografa. Znal jsem to jméno jen matně v souvislosti s několika černobílými snímky Prahy, které jsem kdysi viděl v nějakém časopisu a které mě zaujaly neobyčejnou atmosférou, ale nijak podrobněji jsem jeho dílo nestudoval, ostatně jako se ukázalo, ono to vlastně ani moc nešlo. Až loni o Vánocích jsem dostal pod stromeček moc pěkný dárek, knihu fotografií Josef Illík: Praha 1945-1958. Začal jsem listovat a užasl jsem nad tou neobyčejnou zachycenou krásou, která všechna vznikla ve velmi nejednoduchém období orámovaném koncem děsivého válečného konfliktu a bruselským kulturním táním". Na fotkách jsou překrásná pražská zákoutí z doby, kdy Praha nebyla plná turistů, ale patřila převážně svým vlastním obyvatelům. A hlavně je na těch fotkách zachycený neuvěřitelný dobový duch města, pro mě svou obyčejností, přirozeností a estetikou třeba mnohem zajímavější než na vyhlášených fotografiích Plickových.

Když jsem se s notným zpožděním začal o fotografu Josefu Illíkovi (vystudoval fotografii na Státní grafické škole u Ladislava Sutnara, Jaromír Funkeho a Josefa Ehma) něco bližšího dozvídat, užasl jsem podruhé: Illík totiž vlastně právě od roku 1958 přestával postupně fotit, protože nastartoval svou kariéru kameramana u filmu. Svou poslední fotku udělal v roce 1966 (tedy 40 let před svou smrtí) a od té doby už neudělal opravdu ani jediný snímek - dokonce ani rodinný. Prostě období focení pro něj definitivně skončilo a nastal čas se věnovat jiným věcem. Po smrti jeho manželky Jarmily v roce 2016 se v Illíkově pozůstalosti našlo asi 4000 černobílých snímků na negativech, které ovšem jejich autor vždy jen vyvolal, ale nedělal z nich žádné papírové zvětšeniny, takže většinu svých snímků nejenže nikdy nikomu neukázal, ale nikdy je neviděl ani on sám. Výběr z těchto fotografií obsahuje právě moc pěkně udělaná knížka, kterou jsem loni dostal.

O houslistce, která měla ráda jména na "V"

Jsou články, které se nepíšou dobře. Člověk ví, že by je napsat měl, aspoň jako malé připomenutí, ale odkládá to. Teď před Vánoci? Do atmosféry očekávaného a tak trochu povinného štěstí a radosti? Lidé jsou právě teď příliš citliví na špatné zprávy, snad později... třeba hned po Novém roce. Ale ne hned, to by byl přece špatný začátek... Prsty radši napíšou spoustu jiných nepodstatných vět. Jako kdyby se vlastně nic nestalo, jako kdyby se až napsáním článku strohá zpráva stvrdila. Jako kdyby dřív tak docela neplatila. Jenže platí. 

Platí už od 12. prosince. Týden před Vánoci ji oficiálně potvrdilo Národní divadlo. Dlouholetá koncertní mistryně Orchestru Národního divadla, Monika Vrabcová, dříve Vavřínková, později Vránová, 12. prosince zemřela. Nedlouho před svými čtyřicátinami - a pokud vím, z plného života. Jak náruživě hledala štěstí, občas se vdala a změnila příjmení, leč všechna začínala na "V". Jeden čas před mnoha lety, ne dlouho, jen pár měsíců, velmi vážně usilovala o to, aby se jmenovala Vápeníková. Však je to taky od "V", ne? Zpočátku jsem to bral udiveně a vzhledem k tehdejším okolnostem trochu odevzdaně, pak - když jsem přišel na to, že naše představy o štěstí a spokojeném soužití se zásadním způsobem liší a že by podobný krok navzdory nejlepší vůli nutně skončil špatně pro všechny zúčastněné - jsem se tomu - pro nezasvěcené asi trochu překvapivě - vzepřel. Bál jsem se pak nějakou dobu chodit kolem "zlaté kapličky", aby mne poblíž historické budovy nenašli probodeného smyčcem, nebo aby se mi o hlavu - jistě jen nedopatřením - nerozbily ukrutně drahé "mecenášské housle", na které v divadle hrála.  

Talentů od boha podobného druhu tu, myslím, moc nemáme. Když jí na tom opravdu záleželo, dokázala zahrát jako snad nikdo jiný. Kromě konzervatoře a AMU studovala několik let i na Královské hudební akademii v Londýně u Györgye Pauka a především u Lydie Mordkovich, žačky a asistentky Davida Oistracha. Všemožné soutěže a konkurzy vyhrávala zdánlivě s lehkostí a bez nervů, koncertním mistrem v Národním divadle a vedoucím tamní houslové sekce se stala v šestadvaceti.

Wilhelm Steinitz - první šachový mistr světa a rodák z Prahy

V Dubaji právě hrají ostře sledovaný zápas o titul mistra světa v šachu obhájce titulu Nor Magnus Carlsen a vyzyvatel Jan Nepomňaščij z Ruska. Zatím všechno nasvědčuje tomu, že už popáté za sebou získá titul mladý Nor, takže svých prozatímních 8 let na světovém trůnu nejspíš ještě prodlouží. Ale tušili byste někdo bez dopomoci strýčka Googla (a nadpisu dnešního článku), kdo se stal před 135 lety vůbec prvním obecně uznávaným šachovým mistrem světa a proč mě tahle otázka nedávno při focení napadla? Že ne? Trochu tedy napovím: Křestním jménem William. To vypadá na Američana, Brita, Australana nebo něco takového, že? Anebo že by to celé bylo ve skutečnosti trochu jinak?

Když jsem byl ještě teenager, šachy jsem docela dost hrával. Neříkám, že moc dobře, ale partie mě bavily a získal jsem i několik zajímavých zážitků, kdy jsem si např. vyzkoušel simultánky s uznávanými velmistry. Teď už pauzíruji bratru 35 let - když nepočítám dvě partie se synovcem, když byl ještě malý a učil se, jak jednotlivé figurky táhnou. Svou "šachovou kariéru" si každopádně dovolím považovat za uzavřenou. Nicméně dobře si pamatuji na šachové knížky, ve kterých se psalo právě hlavně o mistrech světa: Jedna úžasná osobnost vedle druhé, navrch s příběhy, které mou tehdejší dorosteneckou duši vysloveně fascinovaly: Po exotických dálkách vonící Capablanca, přísný Aljechin s železnou vůlí, neortodoxní Michail Tal, excentrický rebel Bobby Fischer, víc než čvrtstoletí neporazitelný Emanuel Lasker. Škoda, říkal jsem si tehdy, že se v téhle přehlídce největších šachových titánů všech dob neobjevuje taky nějaký Čech!

 

Deset let od Velké japonské cesty

Přesně před deseti lety jsem se domníval (posléze se ukázalo, že mylně), že vyrážím na svou největší životní cestu. Abych zmátl případné stopaře (to si pamatuji z indiánek), vzal jsem to prohnaně nejdřív kousek na západ, ne daleko, jen z Dobřichovic do Paříže, a když jsem se uklidnil, že po mně - jaký optimismus! - nejspíš nikdo nejde, zahnul jsem do skutečně kýženého směru - na ten nejdálnější východ, jaký je pro našince k dispozici. 

Dlouhých 44 let jsem si vůbec neuměl představit, že bych se někdy trmácel takovou dálku, abych se dostal naživo do míst, kde z našeho pohledu slunce začíná svůj dlouhý pracovní den. Jaký bych asi měl mít důvod poznávat na vlastní oči tuto v mnoha ohledech (zdaleka ne pouze geograficky) nesmírně vzdálenou zemi? Stačil ale necelý rok a všechno bylo jinak a já si naopak neuměl představit nic jiného. Jet kamsi na jih ke Středozemnímu moři nebo vyrazit do nějakých vlídných hor, jako to občas dělám za normálnějších podmínek? Kdepak! Tentokrát prostě MUSÍM do Japonska, je to věc zcela jasná a nezvratná, protože se mi najednou z těch nejlepších, nejpádnějších a samozřejmě taky nebláhovějších možných důvodů zachtělo dýchat (třebas místy znečištěný) japonský vzduch, rozhlédnout se z vrcholů (třebas obtížně dostupných) japonských hor, vplynout do (třebas nesnesitelně rušných) japonských velkoměstských ulic a sdílet (třebas ne úplně bezprostředně) společný japonský prostor. Nejsnadněji se člověk rozhoduje, když za něj rozhodnutí činí jeho touha.

Deset zásadních střetnutí s Jiřinou Bohdalovou

Jiřina Bohdalová, jedna z nesporných velkých českých hereckých osobností, právě oslavila - v pro mě neuvěřitelné kondici - 90. narozeniny. Řekl jsem si tedy, že je to dobrá příležitost sepsat si pár bodů, které pro mě osobně jsou určující v mém - v mnohém nejednoznačném - vztahu k této skvělé herečce. Začal jsem přemýšlet a ukázalo se, že těch bodů by bylo moc, možná dokonce taky devadesát, takže výsledný článek by byl zcela nečitelný. Stanovil jsem si tedy strop: Deset kousků a ani o jeden víc. Schválně, co mi vyjde...

1. Pohádky z mechu a kapradí

Večerníček s Křemílkem a Vochomůrkou, který Jiřina Bohdalová skvěle namluvila, vznikl v roce 1968, takže pohádky jsem "schytal" pěkně v televizní premiéře coby dvou až tříleté zvídavé robě. Pamětníci říkají, že jsem vždy při tklivé úvodní melodii večerníčku srdceryvně plakal, čemuž nemám důvod nevěřit, protože jde o melodii cituplnou a i v pokročilé dospělosti mi vhání slzy do očí kdeco, velmi často proti mé vůli. Ale pohádky to byly moc pěkné a dodneška si některé pamatuji skoro doslova, na čemž má Jiřina Bohdalová jistě nemalou zásluhu.

2. Dáma na kolejích

Tenhle "muzikál s feministickými rysy" z roku 1966, myslím, doplatil na svou velmi nadstandardní dobovou muzikálovou konkurenci, takže ho dodnes považuji za trochu nedoceněný. Jiřina Bohdalová si v něm s gustem "střihla" spoustu ženských typů od domácí puťky po femme fatale a "lvici salónů" a všechny byly v jejím podání uvěřitelné. A přestože určitě není klasickou zpěvačkou, přidala k tomu tentokrát i celkem náročné pěvecké party. 

Zamávání režiséru a herci Jiřímu Menzelovi

V souvislosti s filmy Jiřího Menzela si vzpomínám na jeden pro mě důležitý okamžik, kterému už je víc než čtvrtstoletí: V létě roku 1993 jsme s mou tehdejší manželkou jako čerství novomanželé odjeli rozkodrcanou linkovou Karosou do Paříže, abychom tam strávili na pozvání našich tamějších přátel společný týden intenzivního poznávání toho úžasného města. Něco podobného jsme si v té době vlastně ani pořádně neuměli představit: Bydlet celý týden poblíž centra velkoměsta a mít možnost od rána do noci poznávat prostředí, nasávat atmosféru tak odlišnou od toho, co jsme znali z domova, prostě to, co je dnes už naštěstí považováno za zcela samozřejmé, byl pro nás tehdy ještě zcela výjimečný zážitek, který stavěl celkem obyčejný pojem "svatební cesta" na úplně jinou úroveň. Vyjížděli jsme tehdy z Plzně, kde měl autobus na trase Praha - Paříž jednu z několika zastávek. Cestující byli Češi asi jen ze třetiny, větší část tvořili cizinci, kteří se do Francie naopak vraceli nabiti především zážitky z poznávání "Divokého východu", což pro ně musel tehdy taky ještě být docela kulturní šok. No a jak to tenkrát na autobusových linkách bylo zvykem, kousek za Plzní se rozsvítilo několik obrazovek a řidič pustil pro potěšení cestujících film. 

Vladimir Horowitz - velký romantický trémista

Listopad byl plný vzpomínání na 30 let od listopadových událostí roku 1989, ale v neustálých politicko-historických diskusích prakticky zaniklo úplně jiné 30. výročí: 6. listopadu 1989 totiž zemřel jeden z nejpozoruhodnějších klavíristů historie - Vladimir Horowitz. Hudebník, který prakticky po celou svou dlouhou uměleckou kariéru dokázal při svých koncertech nadchnout své publikum jako málokterý z jeho kolegů. Muž mnoha paradoxů: Málokdo měl tak vynikající předpoklady pro hru na klavír: Jeho technika brala dech, v hudbě dokázal posluchačům předat neuvěřitelné množství různých druhů emocí, měl fenomenální paměť (prý měl v "pohotovém repertoáru" kolem stovky velkých skladeb a i skladbu, kterou hrál naposledy před 20 lety, dokázal zahrát prakticky bez velkých příprav), byl jedním z posledních pianistů slavného meziválečného klavírního věku, který přímo navazoval na éru velkých romantiků 19. století a byl některými lidmi považován divže ne za reinkarnaci samotného Liszta. A přesto se tento velikán celý život potýkal s trémou a malou sebedůvěrou, z nichž vyplynulo několik dlouhých období, kdy kvůli psychickým problémům vůbec nemohl koncertovat a hudbu provozoval jen sám v ústraní nebo v úzkém kruhu blízkých ve svém domě v New Yorku.

 

"Nobelští manželé" z Prahy aneb Informační puzzle

I když se zajímám o informace z různých oborů a snažím se mít aspoň základní přehled o tom, co důležitého se v nich děje, čas od času se přistihnu při naprosto základní neznalosti. A přesně to se mi stalo nedávno, když jsem procházel pražskou Petrskou ulicí a na domě přímo naproti plastice, o které jsem na blogu již psal (viz článek Plastika v Petrské ulici), jsem spatřil pamětní desku.

Doslova mě to vyděsilo. O téhle paní jsem totiž nevěděl vůbec nic, její jméno mi nic neříkalo, nebylo mi na první pohled ani ničím povědomé. Jsem jen já tak intelektuálně zaostalý a ostatní lidé z Prahy a okolí o téhle paní všechno vědí? Nebo je nás podobných nedouků víc? Bože, tady v Praze - kousek od místa, kde jsem tři roky pracoval a kudy jsem denodenně chodil - se narodila nositelka Nobelovy ceny, tedy opravdová "těžká váha" ve svém oboru a celosvětová celebrita?! Tolik osobností přece ani místo s takovou kulturní a vědeckou historií, jakým je Praha, nemá mnoho. Lépe řečeno, já donedávna žil v přesvědčení, že Praha má nobelisty dva, vědce Jaroslava Heyrovského (tomu jsem se jako emeritní chemik nemohl vyhnout a zkoumání základů jeho úžasné originální analytické metody - polarografie - jsem dokonce na škole věnoval nějaký ten čas) a básníka Jaroslava Seiferta (tomu jsem se pochopitelně taky nemohl vyhnout, protože jeho poezie mě okouzlovala už jako teenagera - tedy v době, kdy tento pán ještě žil). Mimochodem, pro naše účely si dovolím nezmiňovat se o Nobelově ceně míru, kterou přece jen považuji za trochu jinou odnož a jiný šálek čaje, takže ocenění radikální pacifistky Berthy von Suttnerové, která se narodila kousek od Václaváku, připomínat nebudu, i když mi není ani zdaleka tak nesympatická jako někteří její kolegové v panoptikálním pantheonu slovutných mírotvorců. Prostě: Heyrovský, Seifert a basta - to bych odpověděl, kdyby se mě na to někdo zeptal třeba v televizní soutěži. Kdyby moderátor hodně loudil, ještě bych si snad vzpomněl na pobyt Alberta Einsteina na pražské universitě v letech 1911-12, možná i na působení chemika Vladimira Preloga na škole, ze které se posléze stala moje alma mater, ale to by bylo určitě všechno. Vidíte, prohrál bych!

 

100 let od narození pana Miroslava Horníčka

Když se občas poohlédnu za sebe, zjišťuji, že jsem vlastně neměl nikdy v životě něco, čemu se říká idol. Nechtěl jsem být podobný slavným hokejistům vydělávajícím milióny, netoužil jsem po vzhledu herců, kterým stačilo povytáhnout obočí, aby jim fanynky ležely u nohou. Nezhlížel jsem se ve světoznámých rockových hvězdách, na jejichž koncertech návštěvníci nadšením omdlévali. Nelepil jsem si fotky na stěnu, abych si před improvizovaným oltáříkem přísahal, že jednou budu taky takový.

Jen jednou v životě jsem napsal veřejně známému člověku osobní dopis, ve kterém jsem mu vyjádřil svou náklonnost a obdiv. Nebyl to ovšem Karel Gott ani Jarda Jágr, žádný prezident, kosmonaut ani člen Beatles, ale spisovatel, herec, dramatik a moderátor a mimo světla ramp i pozoruhodný výtvarník a fotograf Miroslav Horníček. A zatímco nedávná připomínka stého výročí Československa mne až tak u srdce nebrala, možná proto, že připomínali všichni a hlasitě, sté výročí narození Miroslava Horníčka (on sám často připomínal, že je skoro stejně starý jako republika) si nechci nechat ujít, protože připomínat si ho budou jen někteří a možná málokteří.

 

Příběh staré fotky paní Shirley Temple - Blackové

V minulém týdnu jsem se po mnoha letech dostal ke svému starému fotoarchivu ze "starší doby analogové", který jsem už považoval za dávno ztracený a propadlý peklu. Archiv obsahuje stovky fotek z doby, kdy jsem všechno fotil jen stařičkým mechanickým LOMO foťákem (který mimochodem po dlouhé době přišel opět do trochu ujeté "retro módy" nejspíš jako kompenzace za to, že dnes je digitální focení příliš jednoduché a bez větších překážek). V té době jsem si fotky vyvolával a zvětšoval sám, jak bylo tehdy zvykem, takže jsem fotil prakticky jen černobíle. Práce fotografa tou dobou ještě byla hlavně kombinací chemie a optiky bez podpory speciálních softwarů, bez kterých si dnes už málokterý fotograf umí svou činnost představit. Jsem dalek toho, abych si tohle fotografické období v nějakém "retro rauši" nadměrně idealizoval, aparát byl mizerný, filmy většinou nic moc, snad jen papíry bylo možno sehnat velmi slušné. Ale je fakt, že tou dobou měla výroba fotek jiný "šmak" než dnes, kdy se většina z nich vůbec nedostane do hmotné podoby, ale zůstane jen na discích počítačů a na serverech anonymních datacenter kdesi ve světě, v podobě časem stále obtížněji dešifrovatelných sad jedniček a nul.

 

Řád od japonského císaře pro pana Zdeňka Thomu

Asi před rokem jsem na těchto stránkách psal o pozoruhodné výstavě fotografií Zdeňka Thomy s názvem Kouzelné Kjóto, která byla k vidění na Staroměstské radnici (podrobněji viz článek Zdeněk Thoma - Kouzelné Kjóto (Wonderful Kyoto). Výstava mne zaujala, samozřejmě tomu napomohlo i to, že jsem řadu míst na obrazech sám svýma očima viděl a procházel se kolem nich, ale přesto v těch fotkách bylo mnoho univerzálního, co nepotřebuje osobní zážitek a konfrontaci s osobně viděným. Bylo pro mne pak velkým potěšením, když se mi na základě mého článku o výstavě pan Thoma loni ozval a vyměnili jsme si pár dopisů.

Když si dnes člověk otevře nějaké zprávy, většinou je to, jako by na sebe vylil konev splašků. Dozvíme se, kdo koho zabil, kdo se s kým rozhádal, kdo komu vyhrožuje, kdo považuje koho za idiota a spoustu dalších negativních věcí. Mediálním hrdinou se, zdá se z historických ponaučení, nejsnáz člověk stane, když rozpoutá nějakou děsivou válku, zlikviduje dostatečné množství nevinných lidí nebo když aspoň podpálí Artemidin chrám v Efesu. Dobrou zprávu, aby člověk pohledal; dobro je vůbec mediálně nezajímavé a když už se o něm píše, tak mívá skoro až výsměšný nádech, jak je často (samozřejmě v očích těch správně rozumných, inteligentních a slušných lidí) spojované s naivitou a idealismem. Přiznávám, že čím jsem starší, tím mám radši dobré zprávy, stejně jako mám rád dobré a zajímavé lidi, a když se o nějaké opravdu pozitivní zprávě o takových lidech dozvím, mívám chuť se o ni podělit i s ostatními, což je přesně příklad dnešního článku.

 

Glenn Gould - výstřední puritán klasického klavíru

Přemýšlel jsem, co zdejším návštěvníkům předložit k příležitosti letošních Velikonoc, aby to mělo něco společného s kulturou, křesťanstvím a ještě to šlo zařadit do některé ze zdejších existujících blogových rubrik, nejlépe do takové, kterou už delší dobu opomíjím, aby to možná trochu rozšířilo vaše obzory a aby to bylo něčím docela obyčejně zajímavé a taky krásné. A stojí za to vůbec na Velký pátek něco psát na blog? Neodletěly snad i servery společně se zvony do Říma a neměli bychom držet s tradičním předsvátečním půstem i půst internetový?

Nakonec jsem se docela náhodou při hledání úplně jiné skladby, našel jeden starý záznam klasické Bachovy hudby, který jsem měl kdysi docela poctivě "naposlouchaný", záznam z dnešního pohledu už stařičký, ale pro mne pořád fascinující mimořádně vydařeným spojením dvou velkých uměleckých osobností, klavíristy Glenna Goulda a dirigenta Leonarda Bernsteina.

Nevím, jestli vám jméno Glenna Goulda něco říká; pokud jste někdy hráli na klavír, divil bych se, kdyby ne. Jde totiž o jednoho z nejzajímavějších a nejosobitějších klavíristů 20. století, přestože se v hudbě vždy považoval za puritána, pro kterého i dávno již klasická romantická díla Chopinova, Lisztova či Schumannova byla přílišnou modernou. Nakonec - přestože měl v repertoáru i mnoho skladeb od jiných autorů - se Glenn Gould stal známým především jako geniální interpret Bachových skladeb a posléze i jako vlivný hudební teoretik a filosof, který dokázal pro prezentaci svých názorů velmi dobře využívat možnosti rozhlasových a televizních pořadů.

 

Je možné, že je to už (teprve) pět let? (aneb místo Nedělních miniglos)

Dnes jsem od rána přemýšlel, jestli mám to správné rozpoložení na tradiční Nedělní miniglosy, jestli je v takové náladě správné nevázaně vtipkovat, i kdyby to byly vtipy bůhvíjak dobré a hodné zamyšlení. Dokonce jsem to zkusil, napsal jsem první kousek a byl - při vší skromnosti - výborný; no, možná to za týden uvidím jinak, bude mi jasné, že jsem napsanou glosu přecenil a začnu zase s čistým papírem. Nakonec jsem se ale rozhodl, že dnešek není pro můj lehce absurdní týdeník ten správný den.

Myslím totiž úplně na něco jiného, na to, co můj život ovlivnilo mnohem víc než stovky miniglos i než blog jako takový. V pátek totiž uplynulo pět let od velkého zemětřesení v Japonsku, které pro mě ve zpětném pohledu znamenalo mnohem víc, než jsem si tehdy (natož o pár týdnů dříve) uměl představit. A to i přesto, že jsem byl v době, kdy se tam právě třásla země neskutečnou silou, na druhém konci světa a v relativním bezpečí festovního prvohorního fundamentu, který snad občas malým otřesem shodí tašku ze střechy nebo cihlu z komína, ale nezabíjí. Neumím to asi dobře vysvětlit, ale připadalo mi to, jako když se vše stejně silně třese i u mne a ve mně a ten dlouhý den, ze všech nejdelší, které jsem kdy v životě prožil, se mi vtisknul do paměti vskutku neopominutelně. Jako kdyby se právě tam, daleko, v místech, která jsem do té doby nikdy nenavštívil, a o která jsem se většinu svého života vůbec nezajímal, právě hrálo o to, jestli to, co mě ještě v budoucnu čeká, bude mít nějaký smysl nebo už ne.

Muž, na kterého se mělo zapomenout

Rubrika "Připomenutí" obsahuje zatím za poměrně dlouhou dobu své existence pouze dva články: První o Jiřím Voskovcovi (Kohopak mám asi na mysli) a druhý o režiséru Miloši Formanovi (Vzpomínka na filmy Miloše Formana). Proto se po létech sluší přidat třetí korálek na zatím jen chudičký náhrdelník postav, které si mne získaly jako svého fanouška. Ale zatímco u Jiřího Voskovce bylo snadné připsat, že šlo o vynikajícího divadelníka, herce a režiséra, a Miloš Forman je skvělým režisérem jaksi z definice, o třetím muži, jehož nastávající výročí chci dnes připomenout, je velmi obtížné krátce napsat, čím vlastně byl.

Pro mne byl cosi jako skutečně existující Jára Cimrman, protože byl úspěšným dirigentem, dramatikem, fotografem, písničkářem, cestovatelem, filmovým producentem, skladatelem operet, mořeplavcem, operním tenorem, trampem, kameramanem, padělatelem brazilského pasu a na konci svého života i obchodníkem se zdravou výživou. A protože mimo to vše byl i českým exulantem, který svou rodnou zem (byť se vlastně narodil ještě v Rakousku - Uhersku) v roce 1947 opustil, byl nastupujícím režimem, který měl ke svobodě diametrálně odlišný vztah než on se svou nepokojnou cestovatelskou duší, odsouzen k zapomenutí.

Vzpomínka na filmy Miloše Formana

Předevčírem oslavil 80. narozeniny režisér, kterému se podařilo jako jedinému umístit do mých filmových "top ten" rovnou dva filmy (Amadeus a Přelet nad kukaččím hnízdem) - Miloš Forman. A protože různých připomenutí bylo možné najít v uplynulých dnech ve všech možných médiích nepočítaných, znovu - podobně jako při nedávné osobní vzpomínce na Václava Havla - jsem se rozhodl nepsat o oslavenci všeobecně známá a dohledatelná fakta, ale přidat spíš netradiční osobní zkušenost, která je s ním spojená.

Když jsem byl malý kluk, našel jsem doma v jednom šuplíku poklad: Staré časopisy z "obrozeneckého" roku 1968. Pominu teď výtisky časopisu Mladý svět, při jejichž četbě jsem měl vždycky intenzivní pocit, že "páchám odboj", protože jsem jen zíral na otevřenost tehdejších článků (mladší čtenáři se teď samozřejmě musejí usmívat, protože pro ně je už (naštěstí) takové vzpomínání něco jako Zápisky z války galské :-)). Nicméně ve druhém štosu byly časopisy KINO z let šedesátých, ze kterých jsem se dozvěděl mnohé o tehdy právě probíhajícím zlatém období české kinematografie, české nové vlně, kdy najednou i jinak celkem netalentovaní čeští režiséři začali náhle točit výborné filmy. No a co teprve tak talentovaný a svérázný režisér jako Miloš Forman! A tak jsem se dočetl o Láskách jedné plavovlásky i o filmu Hoří, má panenko a byl jsem naštvaný, že díky trezorové politice tehdejšího režimu tyhle filmy patrně nikdy nespatřím. Byl jsem ale šťastný, že jsem si o nich mohl aspoň přečíst, prohlédnout si pár fotek a s nabytými znalostmi jsem pak mohl okouzlovat spolužačky.

Kohopak mám asi na mysli?

Dnes mám pro vás jednu velmi jednoduchou hádanku, tak jednoduchou, že dokonce ani není zapotřebí přikládat fotografii. I když - kdoví, platí-li to vždy a všude. Já pevně věřím, že to tentokrát nebudete brát jako skutečnou hádanku, ale spíš jako malé připomenutí (tak jsem ostatně pracovně pojmenoval i novou rubriku), protože tento člověk si připomenutí zaslouží o to víc, že se ho někteří samozvaní soudci pokusili několikrát v jeho životě odsoudit k zapomenutí.

Indicií jsem tentokrát dal dohromady o něco víc, než je zvykem u fotohádanek, ale snad to nebude na škodu:

1. Přestože většinu života strávil v emigraci, jeho češtinu a brilantní schopnost ji používat mu mohla většina Čechů jen závidět.

2. Měl velmi pozitivní vztah k Francii, kde studoval a několik let i pracoval.

3. Ač jeho předválečná existence nemohla být zpochybněna, dlouhá léta se o něm u nás nesmělo oficiálně mluvit, proto když jsme v roce 1987 na kolejích pořádali program na jeho počest, připadali jsme si, jako že pácháme kdovíjaký odboj.

4. Hrál v mnoha filmech, více v zámořských než českých.