Kláštery na Lefkadě aneb osmiklášterní výlet

Specifickým cílem řady turistů na ostrově Lefkada - pokud se tedy zajímají i o něco jiného než o krásu a chladivé služby Iónského moře - jsou místní kláštery. Za ta léta, kdy na Lefkadu jezdím, jsem navštívil všechna místa, která se dají za kláštery označit, ale bylo to v různé době, nezřídka před založením blogu, kde by se informace daly uložit (fotky jsou kdesi na starých negativech), takže z paměti jsem je někdy lovil jen matně. Proto jsem se rozhodl během jednoho dne navštívit hned několik takových takových klášterů v lefkadském vnitrozemí, abych si vzpomínky osvěžil. Nakonec těch klášterů "jednou ranou" bylo hned osm a dnešní článek bude jen zrychleným průletem těmito objekty, nikoli řádným průvodcem, na to by byl samozřejmě zapotřebí větší prostor a je možné, že se k některým z klášterů ještě v budoucnu vrátíme podrobněji. Dnes to bude spíš taková malá inventura, jestli objekty ještě existují a jak jsou na tom.

Větrné haiku ze střechy ostrova

(fotografie: Lefkada nad Agios Ilias, těsně pod nejvyšším vrcholem ostrova, květen 2018)

Větrné haiku ze střechy ostrova

Od moře fouká.

Dravci soupeří s oblaky

o výhled snů.

Agios Vasilios - vesnice Voukelatosů s pavoučími strážci

Je zajímavé, že i v oblastech, která člověk navštívil už mockrát, existují místa, která jako kdyby stála nenápadně stranou, možná jako by se vám dokonce vyhýbala. Jedno takové místo pro mne na Lefkadě je stará vesnička Agios Vasilios. Dá se k ní odbočit ze silnice mezi většími (a hlavně viditelně obydlenými) vesnicemi Manási a Níkoli, po které jsem jel už nesčíslněkrát, ale znáte to: Tu máte nějaký plán, který se zajížďkou nepočítá, jindy tudy po dlouhém putování naopak dojíždíte domů a už se těšíte na chvilku večerního spočinutí, někdy odbočku prostě z neznámých důvodů minete a dojedete někam úplně jinam. Vždycky, když jsem si řekl: "Dost! Dneska se konečně jedu podívat do Agios Vasilios a basta!", něco se semlelo. Jednou jsem zabloudil a silnice mne odvedla úplně jinam, několikrát jsem odbočku zapasovanou v prudkých serpentýnách (vesnice jsou tu vystavěné v příkrém svahu) prostě minul, možná proto, že jsem se právě snažil vyhnout na úzké silničce protijedoucímu autu, jednou přišla bouřka, jednou se otřásla země. A vesnička Agios Vasilios pořád odolávala, takže na mé mapě Lefkady byl v téhle jinak hojně zelené oblasti malý bílý flíček.

Nové kousky do fotokolekce příběhů ze světa kůry

Sotva jsem pro potřeby webové "e-Xpozice" uzavřel první oficiální podobu kolekce s názvem Fantaskní příběhy ze světa kůry, už mám - podobně jako kdysi encyklopedista Jan Otto - některé doplňky. Jak už mnozí z vás vědí, jsem právě na řeckém ostrově Lefkada, kde se kromě focení moře, divukrásných hor i kytiček v zahradách jako poděkování té nejpůvabnější z múz dají najít i zajímavé příběhy vepsané do kůry stromů, především zdejších četných eukalyptů. Místní turisté i domorodci tak mají občas vpodvečer skvělou příležitost vidět mne, kterak s foťákem hopkám od stromu ke stromu a každý kmen si podrobně prohlížím kolem dokola, jestli náhodou některý z výjevů v kůře není adeptem na zařazení do mého fotografického cyklu. Ještěže řecký docent Chocholoušek ordinuje až daleko na pevnině, takže se mu nevyplatí poslat pro mě takovou dálku Husáka s Hlinomazem :-).

 

Po stopách dávného města Nyrikos a saliny u Kariotes

Výprava po stopách dávného města Nyrikos, které bývalo hlavním městem staré Lefkady, nezačala úplně hladce, když místní linkový autobus z Vassiliki do současného hlavního města Lefkada měl skoro hodinu a půl zpoždění (podrobněji jsem o celkem veselém čekání na něj psal v článku Co se dá stihnout při čekání na autobus). Nakonec jsem se ale do hlavního města dostal, nechal jsem se zavézt na konečnou na autobusové nádraží a vyrazil jsem pěšky ne zrovna příjemným předměstím směrem k výpadovce na Nidri. Starodávné hlavní město ostrova totiž leželo kousek vedle dnešního města Lefkas, asi 2-3 km podél východního pobřeží. Z autobusu jsem viděl několik informačních cedulí odkazujících na předchůdce dnešního hlavního města a moje mapa taky ukazovala tři lokality, kde mělo být aspoň něco malého k vidění.

Co se dá stihnout při čekání na autobus

Mám rád cestování hromadnou dopravou v Řecku, zvlášť jakési místní "dělnicko-úřednické" spoje zde na ostrově, které brzo ráno jedou ze všech koutů ostrova do hlavního města. Právě vzhledem k velmi rozličným cestujícím od moderní mládeže jedoucí do školy, přes vyštafírované úřednice s profesionálně odměřeným pohledem a pěstěnými nehty až po vrásčitého dědečka s husou v tašce, se vždycky snažím do svého programu zařadit nějaký podobný "dotek reality", protože jinak turisté mají tendenci pohybovat se ve vlastní "bublině" ostrovních krás a turistických služeb.

Na pondělí jsem si proto naplánoval, že se vydám po stopách dávného hlavního města Lefkady jménem Nyrikos, ze kterého zůstalo v plenéru všehovšudy pár starých kamenů. No a já těch několik lokalit, kde ještě něco málo zbylo, chtěl vidět na vlastní oči a při těchto historických toulkách jsem chtěl navštívit jedno zajímavé místo, o kterém se v průvodcích skoro vůbec nemluví - saliny na úplném okraji ostrova u obce Kariotes asi 3 km od hlavního města. Nejjednodušší je tedy brzo ráno vstát, jet ranním autobusem do hlavního města a pak si projít těch pár kilometrů pobřeží, kde se nachází všechno, co mě k vybranému tématu zajímá, a kde jsem doposud nikdy nebyl.

Květen v zahradách u Vassiliki

Zahrady u Vassiliki, které vyplňují úrodnou rovinu mezi mořským zálivem a pohořím Stavrotas, mám prochozenou (a kdysi v tréninku na maratónské běhy i proběhanou) opravdu skrz naskrz. Protože jsem ale nikdy nebyl v těchto místech na jaře, rozhodl jsem se první den jarní výpravy věnovat toulkám po zahradách a okouzlenému pozorování, co všechno tu v tomto ročním období kvete a divukrásně voní. V létě uprostřed turistické sezóny tohle prostě neuvidíte, to je Lefkada po většinu času vyprahlá a uprostřed drsné, suché, škrábající a pichlavé přírody nekvete nic.

Vydal jsem se nejkratší cestou k pramenům, které zásobují vodou velkou část výměry zahrad, a brzy jsem poznal, že jsem dnes byl první, kdo touto cestou vyrazil - v cestě mi totiž stály desítky pavučin i se svými rozšafnými tvůrci a majiteli, pavučin, kterými dokážou šikovní lefkadští pavouci překlenout jako dlouhými mosty i velmi široké cesty. Nepatřím zrovna k arachnofilům, tak jsem docela ocenil, že jsem si s sebou vzal stativ, kterým jsem - pavoučci snad prominou a neomezí mne kvůli tomu na štěstí - potrhal nemálo pavoučích "check pointů". Ale myslím, že ani pavouci by nebyli blahem bez sebe, kdyby jejich sítí prošla víc než metráková masařka :-).

Řecký východ slunce nad Albánií

Poslední dva dny jsem strávil na cestě na svůj zamilovaný ostrov Lefkada, který - jak místní štamgasti dobře vědí - má zde na blogu i svou speciální rubriku Črty z Lefkady. Sezóna se teprve poznenáhlu rozjíždí, ještě nelétají charterové lety s turisty, takže kdo se chce dostat na ostrov, musí to vzít pěkně poctivě po povrchu. Já jsem konkrétně vyrazil spolu s dalšími několika desítkami milovníků Řecka autobusem z Prahy do italské Ancony, odtud pak trajektem do řeckého přístavu Igoumenitsa a zbytek cesty opět autobusem až do Vassiliki na Lefkadě.

Samozřejmě, během takové cesty, trvající dvě noci, se spí všelijak, spánek v autobusu moc posilující není, ale spánek nebyl zas až tak důležitý, protože jsme si s mým dosud neznámým spolucestujícím velmi dobře popovídali nejen o Řecku, ale i o spoustě dalších podnětných témat od krásy žen až po Homérovu Iliadu, což je jedinečná příležitost, při které by nás pochopitelně spánek jenom zdržoval :-).

Haiku rozbitých světel a stínů

(Foto: Hlavní nádraží Praha, duben 2018)

Haiku rozbitých světel a stínů

Stíny za světly

bezpečně rozbitými

skládají můj svět.

Nedělní miniglosy č.448

Dnes se na tři neděle s Nedělními miniglosami rozloučíme, protože jim nastává prázdninová přestávka; znáte to - v redakci se bude malovat, opraví se rozsezené kancelářské židle a vyluxujou zátěžové koberce, z oken se odstraní řepkový pyl z jehličnanů a z ledničky se vyhodí zapomenuté potraviny a nepoužité miniglosové příspěvky zmrazené bůhví kdy :-). Čeká mě už jedenáctá návštěva mého zamilovaného ostrova Lefkada, tentokrát poprvé v jarním termínu ještě mimo sezónu, a těším se na ten výlet na již známá a přitom z pohledu normálního života v České kotlině pořád voňavě exotická místa opravdu moc. V červnu pak po návratu vyjde jedno normální číslo NMg a pak se můžete těšit na pravidelný jubilejní výběr, tentokrát z čísel 401 až 449, jsem zvědavý, které kousky se do něj kvalifikují a jestli i - vytrženy ze svého přirozeného času, ve kterém byly aktuální - ve zpětném zrcátku obstojí.

 

Mezinárodní pražský maratón 2018

Je to přibližně pět a půl roku, kdy jsem na slavném panathénajském stadionu v Athénách v euforii doběhl do cíle svého posledního, desátého maratónu (pár fotek ze startu v legendárním Marathonu najdete v mém blogovém článku Maratónci v Marathonu). Pak jsem tak trochu ze sebezáchovných důvodů běhat přestal (ono běhat s ostruhami na patách je možná dobré povyražení pro masochisty, ale ne pro mne) a aby mi to nebylo líto, nezúčastňoval jsem se raději pražského maratónu ani jako divák. Letos mi to ale nedalo, ráno jsem popadl foťák a stativ a už od osmi hodin ráno jsem hledal takové místo na trati, kde by nestály davy diváků a přitom byl pěkný výhled a mohl jsem být v co nejbližším kontaktu s běžci. Měl jsem rámcovou představu o dvou fotkách, které jsem si chtěl z toho dne odnést domů, a myslím, že se obě celkem povedly. Nakonec mám ale fotek dost, protože v maratónském davu se během dvou až sedmi hodin, po které jsou běžci na trati, odehrává spousta zajímavých příběhů, tak bych aspoň pár fotkami rád vzdal hold všem, kteří se do podobného dobrodružství pustí, a zvlášť pak těm, kterým se ho podaří dokončit. Vážení a milí, jste fakt borci, ať už jste si doběhli pro trofej vítěze, nebo těsně za vámi zbourali cíl!

 

Nedělní miniglosy č.447

Vítám vás u prvního květnového čísla Nedělních miniglos, které je shodou okolností letos zároveň i číslem předposledním, protože od půlky května budou mít NMg třítýdenní prázdninovou přestávku. Během těch tří týdnů budu připravovat spíše reportáže ze svého milovaného řeckého ostrova Lefkada, který budu mít poprvé ze svých jedenácti návštěv to potěšení poznávat na jaře, a říkám otevřeně, že už se nemůžu dočkat. Květen tedy zakončíme číslem 448, pak si dáme jedno běžné číslo v červnu a v půlce června se můžete těšit na pravidelný jubilejní výběr, tentokrát z čísel 401 až 449. Jsem sám zvědav, jak dopadne "inventura" další padesátky čísel; je vždycky velmi zajímavé projít si při této příležitosti starší vydání a sledovat, které glosy fungují i s odstupem které možná dokonce časem nabraly lepší kondici a které naopak pouze krátce zahořely, zhasly a do jejich jisker už nemá smysl foukat.

 

Fantaskní příběhy ze světa kůry - vyhodnocení soutěže

Během března a dubna jste mohli při prohlížení mé webové fotografické "e-Xpozice" Fantaskní příběhy ze světa kůry navrhnout vybraným fotkám své vlastní názvy a zúčastnit se tak soutěže o výstavní fotku z této kolekce podle svého vlastního výběru. Dnes se za touto netradiční soutěží ohlédneme, podíváme se, jaké zajímavé názvy jste mi navrhli a já budu závěrem muset vybrat výherce.

Celkem se v soutěži sešlo 170 návrhů na nové názvy od dvanácti účastníků, i když těch reálných účastníků bylo o něco víc, protože v jednom případě se do vymýšlení nadšeně a s vervou zapojilo i několik dětí. Nejvíce návrhů dostala fotka č.11 s původním názvem Portrét rytíře z Kačerova, zatímco čtyři další fotky dostaly jen 4 návrhy. Kdoví, možná fotky, které nezískaly moc návrhů, nedokázaly dostatečně vybudit fantazii soutěžících nebo právě naopak jste u nich byli nejspokojenější s mým původním názvem, takže nebylo třeba vymýšlet nic nového.

 

Co si doma zapálíme, to si doma uhasíme

Pozn.: Dnešní téma není úplně prvomájové, tak všem milým čtenářům přikládám dva odkazy na články z dřívějších prvních májů. Tím prvním je lehce hororová (ale zcela pravdivá) historka o tom, kterak jsem jednou jakousi čerfí dírou pronikl do minulosti, ve které jsem se už nikdy nechtěl ocitnout. Jestli se chcete dozvědět, jak malý školák Čerf málem hrdinně padl v zatuchle normalizačním prvomájovém průvodu, takže ho jen těsně minula pochybná čest, aby po něm soudruzi pojmenovali nějaký pokrokový prvomájový sportovní žákovský turnaj jako Memoriál Petra Vápeníka, vše potřebné najdete v článku O prvomájovém déjà-vu. No a kdo před prvomájovými průvody centrem měst dává v souvislosti s prvním májem přednost lásce a poezii, měl bych tu jeden prvomájový kousek v řeči mírně vázané; jde ovšem o pojistnou událost, o katastrofy tedy ve verších nebude nouze, takže přečtení je výhradně na vaše vlastní riziko: Májová pojistná událost :-).

Jak asi snadno rozeznáte, název dnešního článku není původní, ale převzal jsem ho z jedné písničky ze staršího filmového muzikálu Trhák. Ten jeden verš, myslím, docela dobře vystihuje typicky český postup obětavě řešit - často nápaditým a originálním způsobem - problémy, které by bez našeho přičinění vůbec nevznikly. Od nikoho si nenecháme kecat do toho, co máme nebo nemáme dělat; prostě to uděláme, a když se jakýmsi nedopatřením náhodou něco nevydaří, však my už to nějak vyřešíme. Nebylo snad ani možné si tuto větu nepřipomenout včera za větrné filipojakubské noci, kdy vyprahlá krajina hrozila na mnoha místech vzplanout od neposedné jiskry. Ano, pravděpodobnost požáru je v některých vytipovaných oblastech velká, ale my přesto tradiční čarodějnou vatru zapálíme, protože se snad nic nestane, a kdyby přece, nebezpečí nehrozí, protože jsme na místo přizvali kompletní místní spolek hasičů, který bude připraven odborně uhasit vše, co případně svépomocí podpálíme, takže škody snad nebudou velké.