O turistické vzpouře

Nemám rád, když někdo povyšuje své osobní zájmy nad zájem celku, takže lidí, kteří se bezohledně snaží prosadit svou, si většinou moc nevážím. Sám jsem zvyklý říct na věc svůj osobní pohled a je-li mi ostatními naznačeno, že můj názor je pro ostatní nepřijatelný nebo jsem dokonce čestně přehlasován, pokrčím rameny a nechám úřadovat hlas lidu, byť se občas ukáže, že to nebyla kdovíjaká výhra; ale jsem odkojen klasickým příslovím "Moudřejší ustoupí", byť je to nejspíš principiální omyl a možná právě z něj pramení spousta nepochopitelných nedokonalostí v soužití lidské společnosti. Avšak není mi vlastní postupovat jinak. Někteří známí mě tak považují za člověka tolerantního, ochotného udělat rozumné ústupky pro dobro společné věci. I moje tolerance a ochota ostatním ustupovat mají však, jak se čas od času ukazuje, své hranice.

Když jsem těsně po pádu železné opony vyjel na svou první větší zahraniční cestu a projel jsem - povětšinou stopem - celou jižní Francii od Avignonu po Atlantik a zpět, navštívil jsem tam spoustu zajímavých míst, o kterých jsem mnohé věděl předem. Nemáte-li ale cestu naplánovanou úplně pevně a záleží do značné míry na okolnostech, kudy právě vede, což je přesně případ stopování, poznáte i mnohá místa, o kterých jste předem neměli ani tušení a jejich návštěvu jste vůbec neplánovali. Takto jsem se dostal i do nádherné oblasti Pyrenejí kolem vesnice Gavarnie přibližně v polovině dlouhé hranice mezi Francií a Španělskem a objevil jsem pro sebe tamní neuvěřitelný skalní amfiteátr Cirque de Gavarnie, magické místo, kde jste ze všech stran obklíčeni víc než kilometr vysokými skalami, ze kterých kolem dokola stékají ledovcové vodopády včetně toho nejmohutnějšího, víc než 400 metrů vysokého.

 

Nedělní miniglosy č.481 (výroční edice k 10. výročí vydání prvního čísla)

Je deset let hodně nebo málo? Jak kdy, jak u koho a jak na co. Někdy jako kdyby se do deseti let vešlo několik dlouhých životů, tak jsou nabité událostmi, jindy se zase zpětně zdá, že to bylo jen lusknutí prstu. Když 22. února 2009 vyšel na tomto blogu první článek pod názvem Nedělní miniglosy č.1 - mimochodem v internetovém odkazu se dochoval původní pracovní a na poslední chvíli změněný název "Miniglosy 8.týdne", protože se mi tehdy zdálo, že číslovat vydání by bylo příliš pyšné, když nebylo jasné, jestli ještě vyjde aspoň "dvojka", a taky nic nenasvědčovalo tomu, že budou články vycházet právě v neděli - netušil jsem, co z toho vzejde, jakým směrem se tenhle formát vyvine, jestli vůbec někdy najde nějakého čtenáře a jestli se to celé po čtrnácti dnech neukáže jako slepá cesta. Nu, kdybych se o pokračování rozhodoval po 14 dnech, zcela jistě bych to jako slepou cestu vyhodnotil, protože čtenáře bylo ještě dlouho možné spočítat na prstech jedné ruky a první potvrzenou známkou, že někdo vydání NMg zaznamenal, byl "komentář" v podobě malého osamoceného smajlíku, který se objevil až ve 22. čísle, tedy po pěti měsících pravidelného vydávání. Ale i bez čtenářů mě tohle nedělní psaní prostě začalo samotného bavit a vlastně jsem si miniglosy psal sám pro sebe, abych se měl v následujícím týdnu nad čím usmívat :-). V den jubilejního 100. vydání NMg jsem ostatně počáteční peripetie shrnul v článku Kalendárium Nedělních miniglos.

 

Ladislav Mňačko: Opožděné reportáže

Tu nenápadnou starou omlácenou knížku jsem našel před několika týdny v knihovničce na dobřichovickém nádraží, kam místní lidé odnášejí přebytky svých vlastních domácích knihoven. Stará knížka, která v jedné domácnosti dosloužila, se shodou okolností (i když jsem zpočátku nadával, díky za to čtvrthodinové zpoždění, milé České dráhy!) dostala snad po pětatřiceti letech znovu do mých rukou. Ano, hned po první kapitole jsem dobře poznal ten mráz, který mi během čtení křižoval záda. Kdysi víc, ale hodně i teď s dlouhým odstupem.

Není zas tolik knížek, které na mě měly kdysi takový vliv, které doslova a do písmene spoluutvářely můj pohled na svět a mé názory. I když Mňačkovy Opožděné reportáže vyšly už v roce 1964 (tedy v poněkud příznivějším a volnějším mezidobí, jehož i já jsem ostatně produktem :-)), dokonce přímo v přísně střeženém politickém centru - v Nakladatelství politické literatury, které přináleželo k samotnému Rudému právu, než jsem se s knihami tohoto významného slovenského spisovatele a novináře seznámil, už byl tehdejším režimem považovaný za úhlavního nepřítele. Přece jen zavilý nepřítel o mně může chtít psát tak ošklivé věci, aťsi jsou stokrát pravdivé, říkat na mne veřejně mé nejhorší hříchy, o kterých si tak moc přeji mlčet. Ne, někdo takový je už provždy mým nepřítelem a jako nepřítele ho je třeba aspoň vymazat, vypudit, pohanět a zneviditelnit, když už ho z nějakých pitomých důvodů nemůžeme rovnou uštvat a zabít, jak jsme byli zvyklí ještě před pár lety. Ano, přesně v tom období, o kterém knížka pojednává, v období, kdy likvidaci člověka a jeho blízkých kvůli podružnostem nebo od základu smyšleným skutkům, umělo spustit jen lusknutí toho správného prstu; o tomto období jsou Mňačkovy Opožděné reportáže.

 

O rekordní prohře

Pozn.: Dnes přidávám další z paměti čerstvě vylovený kousek do připravované "knížky vzpomínkových fejetonů", která byla naposledy obohacena o sice nekrvavý, ale přesto, myslím, dostatečně brutální (činy i okolními společenskými kulisami) příběh O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu, který se jen o fous nestal jednatřicátým případem televizního majora Zemana. Ale za nezapomenutelnými zážitky není třeba chodit nikam daleko. Dnes se například ze třídy v prvním patře vypravíme s dobře nafouknutým basketbalovým míčem jen po schodech dolů do přízemí, do obyčejné školní tělocvičny, kde se vše schyluje k nezapomenutelnému napínavému mači dvou zcela vyrovnaných družstev...

Když jsem v osmé třídě udělal přijímačky na gymnázium, byl jsem pochopitelně velmi napnutý z toho, co mě na střední škole čeká. Netajil jsem se tím, že mě to na základce nebavilo, a doufal jsem, že by život v novém prostředí a s novými spolužáky a spolužačkami mohl být o dost zábavnější. A taky že ano: Hned během prvních několika dnů jsem přišel na to, že nutně propadnu nejméně z chemie, v níž se hovořilo tajuplným a pro mě úplně nesrozumitelným jazykem, z biologie, protože tolik latinských názvů si nikdy nebudu schopný zapamatovat, z češtiny, protože pohledem větných rozborů vypadá můj milovaný rodný jazyk složitější než sanskrt, z fyziky, ve které se nemluvilo jinak než ve vzorcích s podivně zakroucenými hádky řeckých písmen, i z francouzštiny, protože jsem tehdy ze zabejčilé povýšenosti odmítal zříci se českého drrrrrnčivého errrrrrrrrr, ze kterého naší nebohé frrrrrrancouzštinářce vstávaly pracně upravené vlasy nekontrolovaně hrůzou. Pět nevyhnutelných nedostatečných mě trochu vyděsilo (nikoli však natolik, abych ztratil svou hrdost a začal se učit), a to nám ještě hned první týden odpadla matematika a ruština, o kterých se dalo očekávat, že se v konkurenci ostatních předmětů jistě nenechají zahanbit.

 

Nedělní miniglosy č.480

Čas letí. Nejenže na okno už po notném oteplení ťuká jaro, ale za rohem je i událost, která se mi ještě nedávno zdála beznadějně daleko: Příští týden totiž Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a nejspíš je to vůbec nejdéle pravidelně vycházející blogový nedělník, oslaví své desáté narozeniny, protože jejich "pilotní" první číslo vyšlo přesně 22. února 2009. Jen dvě minuty tehdy chyběly a místo Nedělních miniglos jsme mohli mít Pondělní miniglosy, protože první číslo vyšlo pouhé dvě minuty před půlnocí, takže to bylo "o fous". Ale dnešní 480. číslo bude ještě celkem standardní, takže se v něm po krátkém úvodníku opět podíváme s nezbytným nadhledem na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás.

 

Za kořenem zasněžené rovnice

Za okny mého bytu se pod náporem předjarního slunce rozezpívávají ptáci, a tak jsem rád, že jsem před pár dny stihl aspoň jednu opravdu zimní procházku kolem Berounky se vším, co by měla zimní procházka mít: Se sněhovou peřinou dostatečně tlustou, aby se k zachumlancům nedostal štiplavý mráz, s ledem aspoň na stojatějších vodních plochách, s mrazem pod nehty, když člověk potřeboval manipulovat se stativem. A stativ jsem potřeboval, protože jsem měl už dlouhou dobu zálusk na fotku jednoho stromu na břehu Berounky.

Těmi místy kolem řeky mezi Všenory a Mokropsy chodím docela často, však pár fotek odtud se už objevilo na několika mých fotografických výstavách. Ten konkrétní strom jsem ale zatím během dlouhých deseti let, co bydlím v Dobřichovicích, nikdy nefotil, protože se mi zdálo, že mu do obrazu v podobě, jak bych si ho představoval, něco podstatného chybí. Vůbec jsem ale netušil, co by to mělo být, a proto jsem se zatím věnoval jiným námětům, kterých je v těch místech kolem řeky dost a dost.

 

Jen si tak trochu zavýt

Před pár dny jsem po dvouletém odhodlávání konečně navštívil jedno z divadelních představení Divadla Kámen na pražské Invalidovně. Už nějakou dobu tam chodím na různé zajímavé přednášky, většinou o architektuře a historii Prahy, ale na neuchopitelná a někdy opravdu intelektuálně "odvazová" divadelní představení jsem si dlouho netroufal a bylo mi jasné, že se musím náležitě duševně připravit a naladit. Minulý týden to tedy nastalo a kromě toho, že jsem získal neobyčejný divácký zážitek, vyzkoušel jsem si, jaké to je se během představení ocitnout na nasvícených prknech jeviště případně vyrazit spolu s dalšími diváky na improvizovanou exkurzi do továrny, a ještě navrch jsem si mohl vyzkoušet poprvé v životě hlasitě výt na veřejnosti. No řekněte - kdy se něco podobného člověku poštěstí, aby na něj při tom ostatní nepohlíželi jako na idiota, jsouce na oplátku sami idioty z úplně stejného důvodu? Kdyby můj vycí výkon slyšel skutečný vlk (stejně jako pes, liška a možná i na cizí jazyky nadaný potkan), umřel by samozřejmě smíchy, a na to je třeba si dávat pozor, protože vlci jsou (na rozdíl od nadaných potkanů) přísně chránění.

Nedělní miniglosy č.479

Zbývají už jen necelé dva týdny do okamžiku, kdy Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a nejspíš vůbec nejdéle pravidelně vycházející blogový nedělník, oslaví své desáté narozeniny. I v dnešním 479. čísle se po krátkém "úvodníku" opět podíváme s nezbytným nadhledem na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás.

Tento týden jsem na blogu publikoval další vzpomínkový článek O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu. Že netušíte, kdo to byl pionýr, a o prvomájových průvodech jste nikdy neslyšeli? To vám sice trochu závidím, ale o tom, jak mi při té příležitosti kdysi do slova a do písmene "došel dech" a "šlo mi o krk", si přečíst můžete :-). Dalším článkem byla fotoreportáž z čerstvě zasněženého historického centra Prahy Zasněžená pražská procházka. Ještě jednou se zmíním i o obsáhlejším narozeninovém průřezovém článku Čtrnáct zastavení z deseti let, kterým jsem si připomněl některé pro mne důležité okamžiky z dlouhých deseti roků fungování svého blogu. No a tento týden vyšel na Milošově blogu docela obsáhlý Rozhovor s Čerfem, tak pro mě bude samozřejmě potěšením, pokud si Milošovy otázky i moje odpovědi přečetete.

 

Zasněžená pražská procházka

Za normálních okolností podnikám svou tradiční zimní večerní a noční fotovycházku centrem Prahy na své "volitelné narozeniny" dva dny před Štědrým večerem, což jsem učinil i tentokrát, bohužel předvánoční malostranské uličky byly zcela bez sněhu (viz článek Vánoční malostranská procházka). Tentokrát jsem původně slíbil, že se v neděli zúčastním v pražské japonské restauraci Miyabi setkání s lidmi, kteří mají rádi Japonsko, což je vždycky moc zajímavé a pro mne v mnohém poučné odpoledne a večer. V neděli však přišly z nebe tuny sněhu a se sněhem i dopravní kalamita. Když jsem zjistil, že příměstské vlaky nejezdí a ani jen tak nepojedou, takže se na druhou hodinu do Prahy určitě nedostanu, moje nadšení pro cestu do metropole postupně sláblo. Vlaky si nakonec vpodvečer přece jen prorazily cestu popadanými stromy a ulámanými větvemi, takže jsem do Prahy pozdě večer dojel, nešel jsem už ovšem mezi milé "japanofily" na prohlídku svátečních kimon, japonských loutek, ochutnávku saké, čtení haiku a čajový obřad (pokud tento článek náhodou některý z organizátorů či tamních hostů čte, prosím, berte to i jako můj specifický způsob omluvy za neplánovanou absenci), ale se záměrem projít se po čerstvě zasněžené Praze a třeba cestou něco zajímavého vyfotit. Zároveň se zase spustilo husté sněžení, no a to je příležitost, která v Praze nenastává poslední dobou zas tak často a já ji chtěl rozhodně využít. Fotek je dnes trochu víc, přesně patnáct, tak se nebudu moc rozpovídávat a jen je stručně okomentuji.

O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu

Pozn.: Jak už víte, postupně dávám dohromady cosi jako "knížku vzpomínkových textů". Kromě úplně nově napsaných kousků, které dávám v poslední době na blog, se samozřejmě vracím i ke svým starším textům, které už se na mém blogu kdysi objevily a do připravované knížky se tematicky hodí. Dnešní text je takovou ukázkou inspirace starším článkem, byť jsem nakonec z celého článku použil jenom základní téma, jednu větu a několik slovních obratů, vše ostatní jsem přepracoval do takové podoby, aby to lépe odpovídalo zamýšlenému "vyprávěcímu" duchu knížky. Vidíte, myslel jsem si, já lenoch, že z textu jen ofouknu letitý prach a budu mít bezpracně hotovo, a nakonec jsem "rekonstruoval" tak dlouho, až vyšlo něco úplně jiného :-). Kdo by si chtěl udělat srovnání, původní blogový text je v článku O prvomájovém déjà vu.

Když jsem byl ještě malý, chodil jsem s celou svou školou do každoročního prvomájového průvodu. Nebyl jsem natolik politicky uvědomělý ani pitomý, abych si prvomájové manifestace užíval jako mimořádný svátek, jak nám byly servírovány, na druhou stranu jsem zase nebyl žádný třídní disident, abych tuhle pravidelnou nudnou monstrakci "z vyššího principu mravního" nějak sabotoval. Co si budeme povídat, bylo to pořád lepší než sedět ve škole a bát se, že budu zkoušený z dějepisu. Dost mě ale štvalo, že se všichni oficiálně tváří, jaký je sváteční volný den, ale ve skutečnosti museli dělat učitelé v průvodu přísnou prezenci, a kdo by na průvod nepřišel, měl přinejmenším stejný průšvih, jako kdyby šel v běžný pracovní den za školu, pokud se ovšem nejednalo o rafinované protistátní společné spiknutí s rodiči, což si ale většina rodičů dobře rozmyslela; ostatně i oni museli většinou povinně jásat pro změnu ve své části průvodu spolu se svými kolegy z práce a i jim někdo bdělý odškrtával prezenci. Kdy jindy by už měl být přísný pořádek, když ne v okamžiku spontánního kolektivního nadšení?!

 

Nedělní miniglosy č.478

I v únoru vycházejí tradiční Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", což je dobře, protože právě v tomto měsíci oslaví tento nejdéle pravidelně vycházející blogový nedělník své desáté narozeniny. I v dnešním 478. čísle se po krátkém "úvodníku" opět podíváme s nezbytným nadhledem na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás.

Tento týden jsem po obsáhlejším narozeninovém průřezovém článku Čtrnáct zastavení z deseti let, kterým jsem si připomněl některé pro mne důležité okamžiky z dlouhých deseti roků fungování svého blogu, nasadil textově o něco dietnější stravu. Mohli jste si proto přečíst Haiku zimomřivých barev v pouhých klasických sedmnácti slabikách a pak příběh jedné starší zahraniční maratónské fotky Uprostřed maratónské řeky (Amsterodam 2010). Další starší články tentokrát z archivu vytahovat nebudu, protože ve zmíněném narozeninovém článku je odkazů dostatek, to si necháme zase až na příští týden.

 

V maratónské řece (Amsterodam 2010)

Procházím si v poslední době svůj fotografický archiv a snažím se vytipovat některé starší fotky, které v sobě snad nesou nějaký příběh. Nejsou tak dobré, jak si představuji fotky pro oficiální výstavu, ale přesto se mi zdá, že by měly dostat aspoň malou příležitost se ukázat i jiným očím, než jsou ty moje.

Na podzim roku 2010 jsem měl v plánu zúčastnit se mezinárodního maratónu v Amsterodamu. Vše jsem připravoval několik měsíců předem a dost jsem se na akci těšil, ostatně slavných maratónů, kde máte kromě moc pěkné trasy i možnost se jako "maratónští polochodci" mého typu proběhnout vlastníma nohama po oválu olympijského stadiónu, aniž by vám hrozilo potupné vyvedení pořadateli nebo zatčení policií, se zase po Evropě tolik nepořádá.