Mám několik známých, kteří jsou ve většině ohledů úctyhodnými občany: Řádně odvádějí daně, vychovávají děti, jsou odborníky ve své profesi, vůči lidem kolem sebe jsou povětšinou slušní a empatičtí, občas publikují blahobytné selfíčko na sociálních sítích a dokonce občas kandidují ve volbách na vstřícně nevolitelném místě. Ideální lidé, myslel jsem si vždy, aspoň tedy do té doby, kdy jsem je poprvé viděl hrát divadlo kvůli pár korunám: Vymyšlené chyby zboží, aby mohli uplatnit jakousi marginální slevu, předstírané mdloby z (ne)kvality služeb a průběžné peskování jejich poskytovatelů, vždy jsou připraveni hádat se do krve o každý haléř. Když se jim povede vydobýt si nějakým úskokem sebemenší zvýhodnění, propadají v záchvaty euforie. "Jo!! Pumpnul jsem ty šejdíře! To mají za to, nemají na mně tak nehorázně vydělávat! Vidíš, nakonec jsem ty dlaždičky dostal o 10% levněji; sice byly úplně v pořádku, ale udělal jsem kolem nich takový dusno, že mi jejich vzorek připadne nestejnorodej, že mi sami nabídli slevu. Přece jim ty prachy nenechám, mně taky nikdo nic nedá!!!"
Přiznávám, nerozumím tomu. Podobné rituální tance a dětinská radost z napálení druhého mi připadnou docela obyčejně nedůstojné, jenže když něco takového nesměle namítnu, oni většinou té námitce nerozumějí, v lepším případě ji berou jako nepovedenou legraci pro obveselení společnosti. "I ty vtipálku," řeknou mi a pohrozí prstem: "Nehraj tu na nás Mirka Dušína, tohle tak přece dělají všichni!" A začnou vyprávět další veselou historku, jak novou televizi s velikou obrazovkou reklamovali tak dlouho a tak usilovně kvůli úplně normálním odstínům modré, až dostali zpátky třetinu peněz, jen aby už firma nemusela řešit jejich neustálé stesky. Oči jim při hovoru planou vášní, jako kdyby šlo o nejdůležitější událost desetiletí, zatímco já se marně snažím změnit téma, abychom se opět dostali do vzájemného souladu.
Nedávno jsem dostal zprávu od svého mobilního operátora, že mi skončila smlouva, takže mě automaticky převádí na jiný tarif, který bude asi o dvě stovky dražší. Jasně, chápu, pomyslel jsem si, zajdu tam, zase něco podepíšu a vše se vrátí do původních kolejí a k původní ceně. Ale byl jsem naivní: Zástupce operátora mi vysvětlil možnosti, které má k dispozici, ale žádná nebyla taková, jak jsem si přál. Projevil jsem tedy určité rozladění, protože jsem považoval za podivné, že cosi do včerejška bez potíží šlo a dnes je to najednou vyloučeno. Reprezentant firmy projevil pro můj případ pochopení a vysvětlil mi, že takový návrat do původního režimu udělat jde, ale - ztišil hlas - nemůže mi ho nastavit on sám, musel bych projevit jistou formální nespokojenost a vše by pak mohl vyřešit k mé spokojenosti pověřený "manažer pro nespokojené klienty".
Nespokojený, když tak slyším, jak to funguje, to tedy jsem, připustil jsem. Jak mám ale svou nespokojenost formalizovat, aby všechno klaplo? Není to prý nic složitého, prý stačí, když oznámím firmě svůj záměr změnit operátora. No jo, ale jak to mám udělat, když operátora měnit nechci, jen chci mít stejné podmínky jako doposud. To bych přece musel lhát a to považuji za nedůstojné! Hmmm, už je to tu zase! Reprezentant firmy mi věnoval tak nechápavý pohled, až jsem se za svou nepřipravenost zalhat hned zastyděl. V následujících pěti minutách se pak rozvinul zcela absurdní rozhovor, kdy zástupce firmy mi radil, jak jeho firmu podvést, a já ho naopak přesvědčoval, že si jeho firma ode mne takový nevděčný přístup nezaslouží, když už jsem řadu let se službami celkem spokojený. Když chlapík viděl, že se mnou není kloudná řeč, rozhodl za mne: "Helejte, já to napíšu do systému, to vy přece nemůžete vědět, co jsem do té interní poznámky přesně napsal, a zavolá vám někdo z centrály. Mně bude stačit, když to na mě neřeknete a připustíte, že nazlobenej jste byl. Někdo by se měl ozvat nejpozději do týdne."
Ozvali se ani ne za deset minut, sotva jsem stihnul vyjít ze dveří obchoďáku. Prý se dozvěděli, že snad uvažuji o změně operátora, tak pro mne mají nabídku, jak věc v klidu a ke spokojenosti obou stran vyřešit. Nekonkrétně jsem připustil, že kdyby mi nebyli ochotni ponechat dřívější podmínky, musel bych se nejspíš doopravdy poohlédnout jinde, protože se domnívám, že platím dost na to, aby mi nějaký firemní automat jen tak ze dne na den zdražil tarif o dvě stovky a já se k původním parametrům spolupráce nemohl vrátit. Za pět minut hovor skončil a já měl sjednanou stejnou službu jako dřív a nikolik o dvě stovky dražší, ale o pět stovek levnější.
Moji známí, o kterých jsem se zmínil na začátku článku, by z takového vyjednávacího úspěchu, který uspoří měsíčně tolik peněz, měli jistě radost a šli by ušetřené peníze prolít hrdlem do společnosti, aby se mohli ostatním pochlubit. Ve mně, přiznávám, zůstala jen ošklivá pachuť, že jsem jako klient nucený použít takový postup, protože jsme se nebyli schopni dohodnout jinak. Firma přišla o nezanedbatelnou část výnosu, což původně vůbec nebylo cílem mého snažení (pro slevobijce zcela nepochopitelný přístup), a já jsem se dostal do pro mne zcela nekomfortní situace člověka, který naoko vyhrožuje něčím, co dobře ví, že neudělá, jen aby pro sebe získal výhodu. Tomu se, řekl bych, říká "lost -lost metoda".
Ano, těch ušetřených pět stovek jistě rád utratím za něco jiného než za mobil a internet, ale princip "kdo řve, je odměněn, kdo neřve, je obtížný hmyz" mi tedy opravdu radost nedělá, i když vím, že v praxi leckde funguje.
Zatím bych mohl nabízet své služby filmovým režisérům: Budou-li chtít vyloudit na tváři svých herců opravdu nekašírovaný nechápavý údiv, stačí si zavolat mě, abych na place spustil svou mantru o lhaní a o důstojnosti. Výsledek zaručen, tisíce děkovných dopisů! :-)
A jaké zkušenosti máte z podobných situací vy? Už jste někdy jako klienti hrozili odchodem ke konkurenci, který jste nemysleli vážně?
P.S.: POZOR, jak už jsem avizoval, v neděli tentokrát nevyjdou kvůli dovolenkové přestávce Nedělní miniglosy, s miniglosovými štamgasty se opět těším na setkání první říjnovou neděli.
Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dále nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud
vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i
dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a
těším se s vámi zase brzy na shledanou.