Nedělní miniglosy č.568

No vida, ani jsme se nenadáli a vstoupili jsme do období adventu, letos notně podivného, ale to už je jen logické vyústění celého podivného roku. Ač jsme národem veskrze ateistickým, letos jako kdyby se naplnil původní smysl adventu jako období očekávání Spasitele: Zatímco v normálních letech už touto dobou frčí předvánoční ruch a adventní trhy, dnes spíš vyhlížíme v novinách dobré zprávy, abychom se dozvěděli, jestli budou moct otevřít restaurace a malé obchody, jestli si budeme smět podat ruku s přáteli, jestli budeme moct zajet na návštěvu k příbuzným, jestli se budeme moct projít zimní nocí. Divná doba. Ale i takhle z veřejí zvyku vysazená doba má své jistoty a kotvy, věci, na které je spolehnutí a kterým je úplně fuk, jakou barvou právě hraje kdejaký PES, jako např. že v neděli opět vyjdou Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vás tedy všechny vítám u dnešního 568. vydání.

 

O dobrých a špatných blogových zprávách

"Taky ti zmizely všechny fotky u starších článků?" ptají se mě někteří blogoví známí od minulého víkendu. Ano, zmizely, odpovídám posmutněle. Bylo to pro mě docela milé překvapení, že fotky zmigrované z dodýchávající platformy blog.cz nakonec vydržely na svých nových adresách celé tři měsíce od "velkého blogového křachu", než jim taky došly baterky. Ale ani králíček Duracell prý není nesmrtelný, jak nám kdysi tichounce pošeptala Elina Makropulos (aby ji Procter ani Gamble neslyšeli),  i když jí to žádný z obyčejných smrtelníků nechtěl věřit. Je to tak, fotky už jsou pár dní v tahu a na jejich místě zeje zcela prázdný prostor, který navzdory pravidlům temodynamiky není samovolně zaplňován zvnějšku, takže hrozí zeti beztrestně dál a prozeti se do nového roku. 

 

Nepopírám, že v tu chvíli mou emeritní chemickou myslí, povzbuzenou přirozenou škodolibou fantazií, prolétlo několik nápadů, jak se odvděčit televizi Nova za její dlouholeté kvalitní služby, které, zdá se, fungují zdarma v setrvalé jakosti i na dálku (to je teď v módě) z blogového záhrobí; kupříkladu taková přátelská návštěva v centrále našich dobrodinců s bandaskou dobře odleželé kyseliny isomáselné, jen náhodou a nedopatřením převrhnuté na zátěžový koberec v recepci, by možná za normálních okolností přesvědčila příslušné pracovníky vzpomínat na nás aspoň zčásti tak srdečně, jako my občas vzpomínáme na ně. Třeba jako právě teď nad zejícím prostorem v místech bývalých fotek. Ještěže na podobné nezákonné akce nám zbývá dostatek prostoru v naší představivosti.

 

Jak zorganizovat výstavu svých fotek? Díl 2.: Co mít připraveno před tím, než někoho oslovíte

V prvním dílu tohoto malého seriálu jsem kromě hlavního bodu Kde vystavovat a stojí to vůbec za to? nakousl několik témat, která by se dala souhrnně popsat jako hlavní věci, které je dobré mít připravené, když se pokoušíte někoho oslovit kvůli možnosti výstavy. Když se na to podíváme úplně jednoduše, každého takto osloveného budou logicky zajímat především dvě hlavní věci  Kdo jste? a Jaké fotky děláte? 

 

Vizitky

 

Samozřejmě, na otázku Kdo jste? je možné podívat se velmi zeširoka pohledem filosofa a pustit se do obsáhlé rozpravy, ale pro první dojem bude rozhodně účinnější předat úplně jednoduchý kontakt v podobě vizitky. Nebojte, nemám v úmyslu snažit se formulovat nějaká speciální pravidla, jak má taková vizitka "správně" vypadat, na to se jistě na internetu najde spousta pomazanějších hlav, které dokážou poskytnout dobrou inspiraci a poradit, co ANO, co ASI NE, případně co PROBOHA NIKDY! Já jsem k tomu přistoupil tak, že chci dát vizitkou jasně najevo, že jsem fotograf (ano, člověk, který chce vystavovat svoje fotky, je fotografem, i když si to prozatím jeho vrozená stydlivost zdráhá připustit, tak se to nebojte používat :-)), a proto jsem chtěl, aby na vizitce byla vždy některá z mých fotek. Jiní lidé dávají přednost uměřenosti a naprosto si vystačí s textem; to záleží na individuálním vkusu. Je ale dobré si uvědomit, že takto předaná vizitka bývá většinou první nepřímou informací o tom, co se asi od vás dá jako od vystavujícího očekávat. Když svému protějšku vtisknete do dlaně od kraje ke kraji hustě popsanou křiklavou kartičku, vedle které i nejbarevnější tropický papoušek vypadá jako šedavý uhelný lom za listopadové inverze, jen těžko pak budete vysvětlovat, že vaší doménou jsou velmi decentní černobílé fotografie minimalistického stylu. 

 

Nedělní miniglosy č.567

Nedávno jsem si vzpomněl na to, kterak společnost začátkem března přijala v panice informaci o prvních třech osobách nakažených novým virem na území České republiky. Tehdy jsem - se zamýšlenou notnou dávkou nadsázky - říkal, že za nějakou dobu nám nejspíš ani nepřijde, když se z médií dozvíme, že se nakazilo dalších několik set lidí za den, protože naše mysl postupně otupí svou citlivost na zvyšující se čísla. Vzpomněl jsem si na to v souvislosti s tím, jak nadšeně dnes hltáme pozitivní informaci (a co je nejhorší - ona je opravdu pozitivní!), že počet nově nakažených klesl pod 10 tisíc za den. Je vidět, že měřítka, která lidé používají, se dokážou razantně proměnit během historicky velmi krátké doby. Ještěže existují věci, na které je relativní spolehnutí, jako např. že v neděli opět vycházejí Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vás tedy všechny vítám u dnešního 567. vydání.

 

Tři zajíci (Ch. Morgenstern)

Včera jsem dostal poštou od jednoho známého jeho krásný překlad jedné z básní Anny Achmatovové a uvědomil jsem si, že jsem se už velmi dlouho nepokusil sám nic přeložit. A tak jsem si řekl, že navážu po létech na to, jak jsem se kdysi dávno na blogu pokusil přeložit po svém Morgensternovu básničku Trychtýře. Chvíli jsem se rozmýšlel, do čeho se pustit, a nakonec jsem si řekl, že zůstanu panu Morgensternovi věrný - i proto, že i u básničky Tři zajíci existují krásné české překlady, např. od pana Hiršala či Emanuela Frynty. No a jako obyčejně mi vyšlo něco úplně jiného než těmto slovutným pánům, ale když ta cesta k výsledku byla vzhledem k povaze, hravosti a mnohovýznamnosti originálního textu tak zábavná a napínavá, že jsem byl sám zvědavý, kam mě dovede :-). 

 

Napřed originální text:

 

Drei Hasen

 

Jak zorganizovat výstavu svých fotek? Díl 1.: Kde vystavovat a stojí to vůbec za to?

Už vám někdy někdo řekl, že vaše fotky jsou tak pěkné, že byste je měli někde vystavit a ukázat světu? Začali jste uvažovat o tom, jak by to šlo zařídit a co vůbec taková vlastní výstava všechno obnáší? Kdysi jsem slíbil, že dám tady na blogu postupně k dispozici svoje vlastní praktické zkušenosti, protože jsem si všemi těmi úvodními kroky bez jakéhokoli zkušenějšího průvodce sám prošel, přičemž něco běželo přibližně podle mých laických představ a něco naopak vůbec ne. Před sedmi lety jsem zorganizoval svou první výstavu a dnes jich mám "na kontě" osm (jednu "poloveřejnou" nepočítám); nejsem v tom tedy ani žádný profesionál ani úplný zelenáč, leccos už jsem si při tom vyzkoušel, pár slepých i překvapivě dobře průjezdných uliček prozkoumal, takže těm, co sami nemají vůbec žádnou vlastní aktivní zkušenost, můžu poskytnout svůj pohled na věc. Nečekejte ovšem žádný instantní textík typu "5 zaručených jednoduchých rad, jak si udělat úspěšnou výstavu!", který se jen zalije horkou vodou, přidáte vejce, necháte přejít varem a vše je hotovo; na to je tohle téma příliš košaté a řada vlastních zkušeností se jen těžko přenáší do  jiných podmínek. Ale třeba si z těch mých nepříliš strukturovaných zápisků vyberete něco, co vám bude k užitku. V prvním díle našeho malého výstavního seriálu se podíváme na úplný prvopočátek, tedy na to, kde se vlastně dá vystavovat a jestli to má vůbec nějaký smysl.

 

Nedělní miniglosy č.566

Tento víkend měl být od srpna prvním, kdy se měl můj obývací pokoj znovu zaplnit fotkami, které doteď spokojeně visely na mé výstavě Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020) na zámku v Dobřichovicích. Leč úřady zavelely, že "za účelem epidemie" je sice možné se přátelsky mačkat v supermarketu, ale nesmí se vstupovat do většinou prázdného výstavního sálu, nejspíš proto, že kulturymilovní lidé jsou bytosti éterické a křehké, takže stát má o ně větší strach. Další plánovaná výstava byla odložena na příští rok, takže moje fotky zatím ve své dobře utajené dobřichovické podzimní misi pokračují a měly by být na zámku pro individuální zájemce k vidění až do Nového roku. Na vydávání blogových periodik se ale - aspoň prozatím - žádné hygienické zákazy nevztahují, a tak i tentokrát vychází další číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vás všechny vítám u dnešního 566. vydání.

Vliv jerlínu japonského na počet utopených

Úvodní poznámka: Podotýkám, že nejsem vzděláním ani profesí statistik, byť si o sobě myslím, že v datech umím slušně hledat souvislosti i chyby a někdy dokážu (budiž mi odpuštěno, děje se to většinou v sebeobraně a často vůči těm, kteří v tomto oboru mají ještě větší zkušenosti než já) data "kreativně interpretovat", aby potvrdila právě ten pohled, kterému dávám přednost :-). Prosím případné profesionální statistiky a matematiky, aby mi odpustili některé nekorektní a absurdní příklady použité v článku, ale někdy se na podobných příkladech lépe ukazují skryté logické vady.

 

Představme si značně zvídavou osobu, vybavenou navíc některými technologickými vymoženosti současného digitálního světa, pro zjednodušení (a aby to nešlo napadnout soudně) třeba mne. Protože jsem zvídavý opravdu značně a je právě (hypoteticky) červen, při čtení každoroční statistiky utonulých, kterou média občas před létem připomínají, náhodou zjistím, že dlouhodobá čísla se začínají výrazně zvětšovat právě v měsíci červnu. No a pokud bych byl zároveň alergikem (což naštěstí nejsem), byl bych jen krůček od originální myšlenky: Co když právě pyl našeho národního stromu, lípy srdčité, která v červnu začíná kvést, má s počtem utonulých nějakou tajuplnou souvislost, na kterou přede mnou nikdo nepřišel? Nastartuji tedy svou technologickou kohortu: počítače, tabulkové procesory, všeliké datové analyzátory, mobilní aplikace a cloudová propojení a zjistím, že v červnu a červenci vypadají výsledky opravdu slibně. V srpnu už jsou ale lípy odkvetlé a počet utonulých ještě naroste. Jak říkává Hercules Poirot: "Pořád mi něco důležitého uniká, sakrblé!"

 

Těžký život náhradníka

K náhradníkům mám z čistě osobních specifických důvodů velmi kladný vztah a dokážu se do jejich role dobře vcítit. Když je vidím, jak dychtivě čekají na svou příležitost, na pokyn trenéra, režiséra či stranického předáka, povzbuzuji v duchu jejich trpělivost a držím jim palce, aby jejich šance nepřišla až v souvislosti s něčím nepříjemným - třeba když primabalerína neubrzdí svůj pohyb a skončí v orchestřišti vpletena do plechové změti pozounů, hráče odnesou ze hřiště s kolenem vyvráceným do nepřirozeného úhlu, nebo když řečník na stranickém sjezdu nezkrotí své vášně, spadne i s vratkým řečnickým pultem z vysokého pódia a omdlí po tvrdém dopadu hlavou na svoji vlastní zaťatou pěst.  

Když připravuji nějakou výstavu fotek, mám vždycky v záloze i několik náhradníků, to kdyby se ukázalo přímo na místě, že některá z fotografií "základní sestavy" se přímo na place necítí dobře, nebo si s výstavním prostorem z nějakého důvodu nerozumí, což se může snadno stát a bez praktického vyzkoušení se to nedá předem odhalit. Po výstavě na dobřichovickém zámku v roce 2018 mi tak zůstalo několik náhradníků, které jsem už v expozici neuplatnil. Nevadí, třeba je použiju příště, řekl jsem si, a oni smutně usedli zpět na pomyslnou lavičku náhradníků. Po dvou letech jejich čas opravdu většinou přišel na letošní trojici výstav. Jenže... 

Nedělní miniglosy č.565

Dnes dopoledne jsem se po dlouhých čtyřech týdnech konečně dostal do výstavního sálu na zámku v Dobřichovicích, kde stále ještě visí moje fotky tvořící dohromady expozici Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020). Výstavě měl tento víkend skončit prodloužený čas, ale protože je stejně zámek po většinu času zavřený, jako je ostatně zavřené skoro všechno, kam by lidé mohli chodit z radosti a ne z nezbytnosti, řekli jsme si, že výstavu ještě protáhneme do konce roku; kdoví, třeba se stane nějaký vánoční zázrak a dveře se ještě budou moci aspoň na pár dní otevřít. Ale kdyby nic jiného, aspoň jsem při své návštěvě vlastní výstavy získal dobrý námět pro příští blogový článek, těšte se! :-) Ale nepředbíhejme: Před událostmi, které teprve přijdou, mají přednost ty, které přicházejí právě teď, tedy konkrétně další číslo Nedělních miniglos, blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a snaží se přizpůsobit dnešní povýtce infekční době  a nakazit co nejvíc lidí humorem a optimistickým pohledem na skutečnost, která nás obklopuje. Srdečně vás všechny vítám u dnešního už 565. vydání.

 

Obrázky z přelomové doby

Když jsem nedávno dělal trochu pořádek (samozřejmě ve výsledku zcela marně) v šuplících s archivem svých starých negativů a s dochovanými staršími snímky, narazil jsem na pár černobílých a doma vyvolávaných fotografií z doby kolem přelomového roku 1989. No a protože v posledních letech dokumentární fotky vlastně vůbec nefotím, řekl jsem si, že by nebylo od věci připomenout, že jsem kdysi místy fotil i něco úplně jiného než dnes. Ostatně není to tak dávno, co jsem tady ukazoval dnes už vlastně historické "vlastnoruční" záběry dvou významných osobností v článcích Jak dostat do hledáčku Václava Havla a Příběh staré fotky paní Shirley Temple - Blackové. Jako s fotografiemi bych v současnosti s těmi dnešními obrázky nebyl spokojený ani trochu a styděl bych se takové snímky vůbec zveřejnit, přece jen jsem si v posledních letech zvykl na podstatně poctivější práci, jsem na fotky mnohem náročnější a co si budeme povídat, ty dnešní ukázky jsou jen odfláknuté "výcvaky". 

 

Jenže čas dělá své a po těch cca 30 letech pomalu přestává být důležité, jak je fotka kvalitní, ale začne být zajímavější tím, co je na ní zachyceno, zvlášť máme-li srovnání s aktuálním stavem a k tomu určité vědomí, co vše se v mezidobí odehrálo.  Zvu vás tedy na velmi krátkou černobílou "analogovou" procházku časem, kdy jedné éře (zaplaťpánbůh) odzvonilo a ta druhá se ve značných porodních bolestech rodila. Aby to nebylo moc dlouhé, vybral jsem jen tři fotky "veřejné" a jednu osobní. Kvalita fotek není nijak zvláštní, což je dáno jednak přístupem tehdejšího fotografa a jednak tím, že ten dnešní fotograf se se starými fotkami nepáral a docela obyčejně je přefotil. Ve skutečnosti mají fotky formát 18x24cm, protože víc jsem si tehdy vůbec neuměl představit; že budu pro někoho dělat fotku rozměru 1x1,5 metru, to by se mi tenkrát muselo zdát jako úplné sci-fi!

 

Nedělní miniglosy č.564

Bláznivý koronavirový říjen skončil, pokračujeme nejspíš neméně bláznivým listopadem a směřujeme k bláznivému prosinci. Ještěže aspoň ty měsíce jdou pořád ještě po sobě jako obyčejně; vysloveně čekám, koho napadne třeba v rámci nouzového stavu zrušit prosinec a prohodit ho třeba s únorem, aby lidem nebylo tolik smutno z toho, že letošní Vánoce nejspíš nebudou nic moc. Cožpak o to, vánoční stromeček mám ještě z loňska, dokonce mi na něm stále symbolicky visí jeden loňský vánoční zvoneček, ale je fakt, že za těch 11 měsíců trochu vybledla původně šťavnatě zelená barva větví a skutečnou svíčku bych se na stromku zapálit neodvážil. Kdoví, jaká jsou teď nouzová pravidla a jestli mají hasiči povoleno vyjíždět k zásahům, při nichž by bezkontaktním teploměrem naměřili teplotu vyšší než 37 stupňů? Ano, počet lidí v nemocnicích i počet hlášených obětí stále roste, ale navzdory tomu - a snad právě proto - vycházejí i dnes Nedělní miniglosy, blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". I nadále - pokud to jen trochu půjde - se budu snažit udržet si zbytky nadhledu a humoru, jak jsou na to čtenáři tohoto specifického periodika za více než 11 a půl roku jeho života zvyklí. Srdečně vás všechny vítám u dnešního 564. vydání.