Přiznávám se zcela bez mučení: Když kdysi členové skupiny Ztohoven v Praze nad Hradem vyvěsili místo prezidentské standarty přerostlé rudé trenky, udělala mi tehdy ta akce velkou radost. Přišlo mi to neotřele provokativní, dobře vymyšlené a připravené, a především se mi to zdálo být prostě vtipné, snadno zapamatovatelné a navíc s politickým přesahem. Samozřejmě, každý máme jiné vnímání toho, co je v humoru ještě korektní a co už ne, byť se domnívám, že právě na nějakém typu nekorektnosti je vlastně každý vtip založený; jen někdo snese víc a někdo míň, hranice mezi břitkým vtipem a ostudnou nechutností bývá rozostřená a různé oči ji vidí na různých místech.
Taky se musím přiznat, že když mě zmíněná akce nepokrytě rozesmála a já zjistil, kolik z mých přátel - byť za jiných okolností s velmi vstřícným vztahem k humoru - se nesmálo ani trochu a naopak v tváří v tvář vážnému symbolu mračili svá čela a navrhovali aktéry tu zavřít, až zčernají, tu máchat ve Vltavě, tu poslat k lopatě (jak se to ve svobodné společnosti dělá?) nebo dokonce veřejně bičovat, musel jsem se nad sebou zamyslet. Je mé vnímání vtipu úchylné? Zanedbali v mé výchově něco moji rodiče při vštěpování úcty ke státním symbolům, takže jsem tak duševně okoralý, že mi trenýrky na Hradě kroutí koutky úst do úsměvu, místo aby mi jako slušnému občanu zralého věku vháněly hněvivý ruměnec do tváří? Není něco špatně, když mě, šedého vlka, přesvědčují někteří teenageři, že bychom přece měli všichni ctít jakési nepsané hranice humoru a poblíž majestátu státních relikvií být vážní a "státoprávní"? Nemělo by to být, sakra, přesně obráceně? Neměl bych se naopak já rozčilovat nad neúctou mládí vůči autoritám a neměl bych být já pro ně směšným symbolem zaprděného středostavovského měšťáctví? Čemu všemu jsem ještě schopný se asi ve své asociálnosti vysmívat, když ani ve stínu prezidentské standarty s vyšitým slavnostním nápisem o vítězící pravdě nepřestávám být příslovečnou "smějící se bestií"?