O prezidentských trenkách a rozstříhané standartě

Přiznávám se zcela bez mučení: Když kdysi členové skupiny Ztohoven v Praze nad Hradem vyvěsili místo prezidentské standarty přerostlé rudé trenky, udělala mi tehdy ta akce velkou radost. Přišlo mi to neotřele provokativní, dobře vymyšlené a připravené, a především se mi to zdálo být prostě vtipné, snadno zapamatovatelné a navíc s politickým přesahem. Samozřejmě, každý máme jiné vnímání toho, co je v humoru ještě korektní a co už ne, byť se domnívám, že právě na nějakém typu nekorektnosti je vlastně každý vtip založený; jen někdo snese víc a někdo míň, hranice mezi břitkým vtipem a ostudnou nechutností bývá rozostřená a různé oči ji vidí na různých místech.

Taky se musím přiznat, že když mě zmíněná akce nepokrytě rozesmála a já zjistil, kolik z mých přátel - byť za jiných okolností s velmi vstřícným vztahem k humoru - se nesmálo ani trochu a naopak v tváří v tvář vážnému symbolu mračili svá čela a navrhovali aktéry tu zavřít, až zčernají, tu máchat ve Vltavě, tu poslat k lopatě (jak se to ve svobodné společnosti dělá?) nebo dokonce veřejně bičovat, musel jsem se nad sebou zamyslet. Je mé vnímání vtipu úchylné? Zanedbali v mé výchově něco moji rodiče při vštěpování úcty ke státním symbolům, takže jsem tak duševně okoralý, že mi trenýrky na Hradě kroutí koutky úst do úsměvu, místo aby mi jako slušnému občanu zralého věku vháněly hněvivý ruměnec do tváří? Není něco špatně, když mě, šedého vlka, přesvědčují někteří teenageři, že bychom přece měli všichni ctít jakési nepsané hranice humoru a poblíž majestátu státních relikvií být vážní a "státoprávní"? Nemělo by to být, sakra, přesně obráceně? Neměl bych se naopak já rozčilovat nad neúctou mládí vůči autoritám a neměl bych být já pro ně směšným symbolem zaprděného středostavovského měšťáctví? Čemu všemu jsem ještě schopný se asi ve své asociálnosti vysmívat, když ani ve stínu prezidentské standarty s vyšitým slavnostním nápisem o vítězící pravdě nepřestávám být příslovečnou "smějící se bestií"?

 

Nedělní miniglosy č.363

Dvě pracovní cesty kvůli nepřijatelnému zacházení s chovanci vykonala v uplynulém týdnu ministryně školství Kateřina Valachová: Nejprve navštívila výchovný ústav v Chrastavě, kde právě způsob práce s chovanci má být jedním z důvodů zamýšleného zrušení ústavu, a poté zašla na společnou ministerskou koblihu k předsedovi hnutí ANO, Andreji Babišovi, jehož nepřijatelné zacházení s ministrem vnitra Milanem Chovancem bylo před nedávnem důvodem koaliční roztržky.

----------------------

Vědci potvrdili, že suchý a asi před dvaceti lety odumřelý smrk poblíž šumavského Plešného jezera rostl přesně 632 let, takže z mládí pamatuje období rozkvětu českých zemí za panování císaře Karla IV. Podle vědců strom pravděpodobně zahynul v důsledku záchvatu smíchu, když náhodou vyslechl rozhovor dvou kolemjdoucích turistů, podle kterých takový bordel jako dnes v českých zemích ještě nikdy nebyl.

Zdeněk Thoma - Kouzelné Kjóto (Wonderful Kyoto)

Můj velmi pozitivní vztah k Japonsku je právě zde na blogu dlouhodobě dobře známý, ostatně obě mé japonské cesty v roce 2011 i 2014 jste tu mohli sledovat téměř on-line v denních reportážích. Po většinu života mne ale Japonsko nijak zvlášť neoslovovalo a nikdy jsem si ani v nejmenším nepomyslel, že bych se do takové dálky někdy vypravil. Přesto jsem měl doma v knihovně jednu knížku o Japonsku, která se mi dobře četla a ještě lépe prohlížela; dostal jsem ji ještě někdy na základní škole a napsal ji pan Zdeněk Thoma. Od té doby jsem věděl, že pan Zdeněk Thoma má něco společného s Japonskem, no a že toho s ním má společného mnoho, to jsem zjistil až v posledních letech, kdy se o Japonsko blíže zajímám. Potkávám se totiž s lidmi, kteří o Japonsku vědí mnohem víc než já, s lidmi, pro které se Japonsko stalo velkou láskou, no a ti lidé mají (kromě mnoha jiného) společné i to, že znají pana Zdeňka Thomu, cestovatele, publicistu a výborného fotografa. Kdo by ho neznal? říkají ti lidé. Vždyť právě Zdeněk Thoma mnoha lidem pootevřel svými knihami a obrazy dvířka do tajemné vzdálené a v mnoha ohledech fascinující země.

 

Přípražské elegie

...ony to tedy nejsou zrovna elegie v pravém smyslu slova, na to je v nich pro mě příliš radosti. Ale když to má tu havlíčkovsko-tyrolskou pointu... :-)

Otázku,

již etici si po staletí kladou,

odháním

......jako vždycky

............jak dotěrný hmyz

a zalévám zkřehlé srdce horkou čokoládou.

Té pravé daruji pak

na dálku symbolicky

............svůj pravopis

a pro dnešek nahradím nejkrásnější oči

nejmilejším hlasem

............s jasmínovou vůní.

Nu co: Lepší než vír ticha

honícího se za ocasem…

I když chtěl bych teď být u ní,

a zaplatil bych za to jakoukoli cenu,

za dva míšeňské

............a čtyři rýnské k tomu

jedu zas na návštěvu

domů.

Do Brixenu.

Nedělní miniglosy č.362

Dnes se po dvou týdnech dovolenkové přestávky znovu vracím k tradiční neděli s Nedělními miniglosami - týdeníkem, ve kterém v pouhých pěti bodech s nadhledem (aspoň doufám) reflektujeme vybrané události uplynulého týdne. Nezastírám, že v poslední době přemýšlím, co na Nedělních miniglosách změnit, aby mi jako blogovému autorovi poskytovaly větší svobodu, jak tento blog rozvíjet. Přece jen, vycházejí téměř každou neděli už déle než sedm let a udávají tak mému blogu dlouhodobě neměnný rytmus, což může vypadat příliš konzervativně a strnule a - přiznávám . - někdy i mne to omezuje, protože čas od času mám prostě chuť publikovat něco docela jiného, ale nakonec se většinou přizpůsobím tradičnímu rytmu, jako by nešlo o čistě soukromý blog, ale opravdu o jakýsi oficiální internetový žurnál, který prostě musí vyjít, i kdyby na sůl nebylo :-). Na druhou stranu jde o docela osvědčený a dlouhodbě sledovaný formát (možná byste se divili, kdo všechno si občas - jak se z různých zdrojů namátkově dozvídám - NMg chodí číst, někdy dokonce sám o sobě :-)) a - když se po blozích rozhlédnu - nevidím moc podobných snah dívat se na často absurdní politické a společenské dění sice kriticky a se sarkasmem, ale přesto snad i s trochou pochopení a hlavně bez krví podlitýma očima, bez nichž se dnes neobejde skoro žádná internetová debata na vážnější témata. Ještě to zvážím, rozhodnu se, co dál, a případné "organizační změny" ohlásím předem.

 

Fotohádanka č.23

Už zase uplynul skoro půlrok od poslední zdejší fotohádanky, takže je nejvyšší čas opět položit klasickou otázku: Co je podle vás zachycené na následujícím obrázku? Samozřejmě ani dnes nebudou chybět tradiční indicie, které by vás měly na správnou odpověď navést, případně vás od ní podle odlákat :-).

 

 

 

Marie Doležalová: Kafe a cigárko

Na úvod musím poznamenat jednu důležitou skutečnost, která limituje mou objektivitu v hodnocení knížky Kafe a cigárko. Jsem totiž už dlouho docela nadšeným návštěvníkem blogu Marie Doležalové - nejprve herečky, později blogerky a ještě později díky soutěži Stardance i tanečnice. Nové příběhy jsem četl každý čtvrtek hned po vydání a obdivoval jsem na nich právě onu čerstvost a šmrnc, protože Maruška umí psát stylem, který je mi blízký: jako když dobře vypečený ranní rohlík křupne. Jednotlivé blogové články jsou psané (aspoň tedy ve výsledku) lehkým perem je to takový ten mírně ironizující styl, u kterého se spíš vytrvale usmívám, než abych propadal nějakým záchvatům smíchu; přesně tak, jak mám blogové články rád.

Čapí rekordman

Myslím, že právě dnes je ten nejvhodnější čas na další miniaturní básničku "pro přemýšlivé děti a hravé dospělé", jednu z básniček, které postupně už víc než rok střádám do rubriky Miniatury. Už jsme v této sérii měli mimo jiné zmíněné i koaly, lenochody a mývaly, posledně se tu mluvilo dokonce o ptakopyskovi. Dnes se navrátíme z výletů za exotickými zvířaty do napohled sice obyčejné, ale přesto fascinující a krásné české krajiny, kam se ostatně taky někteří její zvířecí obyvatelé věrně navracejí po zimní "dovolené" v jižnějších krajích. Jen se to s tím návratem nesmí moc uspěchat a po lidském vzoru překonávat nedomyšlené rekordy. Všechno má přece svůj pravý čas! Všechno, a tedy i můj malý dárek a gratulace těm, kteří už budou vědět :-).

Čapí rekordman

Cílem pod obloukem duhy

prolétlo hejno čápů z teplých krajů:

Šestý, pátý, čtvrtý, třetí, druhý…

všichni těší se na žabky z českých hájů.

První chybí?

Je to tak!

Vítěz už je totiž dávno v cíli

a moc se mu líbí,

že zlatou medaili mu pověsili

na zobák.

U medaile se mu však smeká mašle:

Byl sice první, ale z té zimy trochu kašle! :-)

Návraty do fotogenických míst

Už v článku Údolím Hučivé Desné jsem ukázal nějaké fotky své oblíbené tekoucí vody z místa, na které jsem se chtěl vrátit ještě s jiným objektivem, no a v letošní "královské jesenické etapě" (blíže v článku Divokým dolem na Praděd aneb Co mi nakukaly kukačky) jsem si zase vytipoval jedno docela fotogenické místo, bohužel pro pěšího turistu trochu z ruky. Poslední den pobytu v Koutech nad Desnou (po dni relativního odpočinku, který jsem strávil ve Velkých Losinách mimo jiné prohlídkou starodávné, ale pořád normálně fungující ruční papírny; k tématu se možná ještě někdy vrátím) jsem popadl stativ a batoh s fotoproprietami a vyrazil jsem na výlet, který se nakonec protáhl na pěkných deset svižných hodin, ale během kterého jsem se nakonec na obě předem vytipovaná místa dostal. Kromě možnosti focení to bylo nakonec i docela pěkné pochodové cvičení většinou již známými místy, takže pevně věřím, že jsem cestou spálil nějaké množství nepříjemně domestikovaných tuků.

 

Divokým dolem na Praděd aneb Co mi nakukaly kukačky

Docela se mi vyplatilo dělit své výpravy na turistické a fotografické. Od těch turistických se očekává, že budu hlavně šlapat, nestačit s dechem, potit se a nadávat "neznámému idiotovi", který podobnou šílenou trasu vymyslel, a pokud vůbec budu cestou něco fotit, bude to jen pro ilustraci, kudy jsem šel a co jsem cestou viděl, protože zubožený organismus mívá tendenci podobné zážitky časem vytěsnit a je dobré mít sám pro sebe důkaz, kde jsem všude byl, až si to v budoucnu nebudu věřit. U fotografických výprav se naopak neočekávají turistické zážitky, ale vše se přizpůsobuje pouze tomu, aby vznikly slušné fotky, takže je pak frustrující, když nevzniknou, a navíc cestou ani nevidíte nic turisticky zajímavého, protože jste se přesvědčili, že na tom při fotografických výpravách nezáleží. Kdykoli se nerozhodnu předem, jestli bude výprava turistická nebo fotografická, dopadne to tak, že s sebou vláčím propriety na to i na ono, přičemž ani z jednoho nemám radost ani žádný rozumný výsledek.

 

Přečerpávací elektrárna Dlouhé Stráně aneb Je libo seříznout kopec?

Dlouho jsem zvažoval, jestli se mám zajet podívat na "český technický zázrak", přečerpávací vodní elektrárnu Dlouhé Stráně. Nakonec jsem usoudil, že moje únava po pondělním prvním delším výšlapu je značná a potřebuji odpočinkovější den, navíc bydlím v hotelu Dlouhé Stráně, tak by se jaksi slušelo mrknout, jak vypadají ty originální. Už mnohokrát jsem viděl vodní dílo z dálky, na obrázcích pak i z výšky, a zdálo se mi být nejen technicky zajímavé, ale i docela obyčejně krásné. Řekl jsem si, že to ponechám osudu: Vypravil jsem se do zdejšího infocentra, které pořádá exkurze, v domnění, že buď nebudou schopni dát dohromady požadovaných 15 účastníků nebo naopak budou všechny exkurze objednané a zarezervované až do listopadu. Nabídli mi přesně ten typ exkurze, o kterém jsem uvažoval, s odjezdem už za půl hodiny. Na to, že jsem si to nijak neplánoval, mi to připadlo jako dobrá příležitost podívat se jako bytostný netechnik a nevelký příznivec velkých projektů přetvářejících přírodu, jak takové monstrum zblízka vypadá a něco se o něm dozvědět. Za chvíli už jsem seděl v autobusu.

 

Údolím Hučivé Desné

Když člověku, který rád fotí řeky, prakticky za domem začíná dobře přístupná cesta údolím říčky, které se říká Hučivá Desná, nemůže samozřejmě odolat podívat se na tyhle vody, které hučí po jesenických lučinách, zblízka. A tak moje první pěší výprava z Koutů na konci světa celkem logicky vedla právě k Hučivé Desné. Nepříjemné na ní bylo pouze to, že jsem si usmyslel vystoupat údolím proti proudu říčky tam, kam až to půjde, a nejlépe až na hlavní hřeben Jeseníků. Nohám ani hlavě se sice z čiré lenosti nechtělo do nějakých extrémních převýšení, ale když jsem si vzpomněl na svůj předloňský výšlap na Fudžisan, kde jsem si i při své prostorově nezanedbatelné postavě vyzkoušel tříkilometrové převýšení, řekl jsem si, že proti tomu je nějakých 800 metrů jenom drobnost. Nu, organismus zlenivělý rozvážnými vodorovnými vycházkami kolem Berounky, to viděl poněkud jinak.

Kouty nad Desnou a zároveň na konci světa

Svou červnovou tuzemskou dovolenou (mám moc rád dlouhé dny, tak se snažím je vždy využít k nějakému výjezdu po vlastech českých, moravských ši slezských) jsem strávil v Jeseníkách už několikrát. Letos jsem ale poprvé zavítal do údolí řeky Desné a bydlím přechodně v hotelu v Koutech nad Desnou. Jak zdejší čtenáři vědí, nemám auto (kdykoli si na ně našetřím, rozhodnu se radši jet do Japonska nebo si pořídit novou fotovýbavu :-)), takže mě potěšilo, že do Koutů se dá dojet vlakem, dokonce skoro až k mému hotelu. Když jsem jel včera z Dobřichovic, stačilo přesednout jednou v Praze, podruhé v Zábřehu a potřetí v Šumperku a pak dojet až na nejodlehlejší nádraží, kde železniční trať končí. Hezky se to dá napsat do jedné věty, ale zas tak jednoduché to nebylo.

Napřed jsem rozpohyboval ne jednu, ale hned několik paní u jízdenkových přepážek na hlavním nádraží v Praze. Ukázalo se totiž, že železnice údolím Desné je soukromá a takových dobrodruhů, kteří se sem vypravují vlakem z Prahy, je tak málo, že "jízdenkářky" nemají zažitý postup, jak správně vystavit jízdenku až do cílové stanice. Nakonec ale podle jakéhosi neoficiálního manuálu použily několik zakryptovaných hesel a něco speciálních prstochvatů a po delší době jsem jízdenku přece jen dostal. Dokonce ani lidé ve frontě za mnou nebyli moc nervózní, protože se podle počtu zapojených odbornic domnívali, že si kupuji jízdenku do Ulánbátaru, takže to logicky trvá déle. V Zábřebu nám zase řekli, že je ucpaná trať, načež za chvíli přijel vlak, který měl jet už před půl hodinou a podařilo se mu zácpu prorazit, takže jsem v Šumperku stihl už "oplakaný" přípoj. Při obou přestupech jsem měl jen pár minut, což mi tak docela nevyhovuje, protože jsem s sebou kromě běžných věcí tahal naditý fotobatoh a ještě navrch nezbytný stativ a vypadalo to, jako by se v Jeseníkách něco podivného chystalo, když se tam srocují váleční reportéři.

 

Moje odpovědi na vlastní neodbytné otázky

Jak většina z místních čtenářů dobře ví, už pět měsíců se marně pokouším vydolovat nějaké stanovisko k mému tichému lednovému vyřazení z Autorského klubu. Správce klubu jsem oslovil celkem pětkrát e-mailem a dvakrát ve veřejných blogových článcích: Únorovém otevřeném dopisu Tři jednoduché otázky pro správce Autorského klubu a květnovém textu Opravdu si mám na své otázky odpovědět sám?

Jak jsem ve svém posledním článku na toto téma avizoval, pokud žádné vyjádření nedostanu, budu nucen si na své otázky odpovědět sám, o což se dnešním článkem pokusím. Jen pro připomenutí: O jaké otázky šlo? Myslím, že nebyly nijak komplikované a šlo na ně odpovědět během pár vteřin a jasně několika slovy hned na začátku, pokud by ovšem měl správce AK nějakou přijatelnou odpověď k dispozici.

1. Jaký je důvod mého lednového vyřazení z Autorského klubu?

2. Která pravidla jsem při svém blogování porušil?

3. a pro mě osobně ze všech nejdůležitější: Proč jsem se o této změně a o důvodech, které k ní vedly, nedozvěděl od Vás, jak by se při férovém jednání slušelo?

Vzhledem k tomu, že otázky se mi zdají celkem srozumitelné a že správce klubu považuji na základě dřívějších zkušeností za schopného porozumět takto jednoduše formulovanému textu, z jeho mlčení je jasné, že žádnou rozumnou odpověď, kterou by byl schopný si vůči mně veřejně a přitom bez ostudy obhájit, ve skutečnosti nemá, a proto mu nezbývá nic jiného, než být tiše a čekat, až mě celá věc přestane bavit. Nu, je vidět, že ještě tak docela nepřestala, to by milému správci jeho neomalené jednání prošlo příliš hladce.

 

V televizním Videostopu

Pozn.: Tenhle článek obsahuje kromě vzpomínek tak starých, že vedle nich jsou "zápisky z války galské" modernou, i docela obyčejné přáníčko k svátku. To bude ale až na konci, tak chci požádat milé děti o trochu trpělivosti :-).

Odehrálo se to přesně před 30 lety: 1.června 1986 odpoledne se sešla čtyřicítka spolužáků z Vysoké školy chemicko - technologické před hlavním vchodem pražské "televizní centrály" na Kavčích Horách a vyrazila vstříc zajímavému zážitku: Natáčení tehdy zcela nového (a pak po řadu let velmi úspěšného) zábavného pořadu Videostop. A při vší skromnosti musím říct, že nebýt čerfí zarputilosti (byť ještě tehdy nebyla zdaleka taková, jako dnes :-)), tuhle zkušenost bychom asi neudělali.

Hned po Novém roce 1986 mi řekl jeden spolužák, že viděl ve vánočním programu zajímavý "pilotní" díl nové zábavné soutěže. Prý je to něco o znalostech z oblasti televize a filmu a je to soutěž pro docela široké kolektivy, protože tři soutěžící se na úvod pořadu losují náhodně z velké skupiny třiceti až čtyřiceti lidí. Soutěž se mu prý líbila, měla šmrnc a mohl by to být dobrý zážitek. Ten večer jsme trochu popili vína, slovo dalo slovo a v návalu zaujetí pro novou věc jsme se rozhodli napsat do televize. Sepsal jsem dopis, ve kterém jsem barvitě popsal, jak je soutěž skvělá a my jsme pro ni jako stvoření, protože už máme připravený tým čtyřicet lidí, vybavených skvělými znalostmi z oblasti televizní a fimové tvorby, a tudíž se do nového programu hlásíme. Že jsme byli zatím jen dva, jsme takticky zamlčeli a čekali jsme, jestli se něco stane. Kupodivu stalo.