Kouty nad Desnou a zároveň na konci světa

Svou červnovou tuzemskou dovolenou (mám moc rád dlouhé dny, tak se snažím je vždy využít k nějakému výjezdu po vlastech českých, moravských ši slezských) jsem strávil v Jeseníkách už několikrát. Letos jsem ale poprvé zavítal do údolí řeky Desné a bydlím přechodně v hotelu v Koutech nad Desnou. Jak zdejší čtenáři vědí, nemám auto (kdykoli si na ně našetřím, rozhodnu se radši jet do Japonska nebo si pořídit novou fotovýbavu :-)), takže mě potěšilo, že do Koutů se dá dojet vlakem, dokonce skoro až k mému hotelu. Když jsem jel včera z Dobřichovic, stačilo přesednout jednou v Praze, podruhé v Zábřehu a potřetí v Šumperku a pak dojet až na nejodlehlejší nádraží, kde železniční trať končí. Hezky se to dá napsat do jedné věty, ale zas tak jednoduché to nebylo.

Napřed jsem rozpohyboval ne jednu, ale hned několik paní u jízdenkových přepážek na hlavním nádraží v Praze. Ukázalo se totiž, že železnice údolím Desné je soukromá a takových dobrodruhů, kteří se sem vypravují vlakem z Prahy, je tak málo, že "jízdenkářky" nemají zažitý postup, jak správně vystavit jízdenku až do cílové stanice. Nakonec ale podle jakéhosi neoficiálního manuálu použily několik zakryptovaných hesel a něco speciálních prstochvatů a po delší době jsem jízdenku přece jen dostal. Dokonce ani lidé ve frontě za mnou nebyli moc nervózní, protože se podle počtu zapojených odbornic domnívali, že si kupuji jízdenku do Ulánbátaru, takže to logicky trvá déle. V Zábřebu nám zase řekli, že je ucpaná trať, načež za chvíli přijel vlak, který měl jet už před půl hodinou a podařilo se mu zácpu prorazit, takže jsem v Šumperku stihl už "oplakaný" přípoj. Při obou přestupech jsem měl jen pár minut, což mi tak docela nevyhovuje, protože jsem s sebou kromě běžných věcí tahal naditý fotobatoh a ještě navrch nezbytný stativ a vypadalo to, jako by se v Jeseníkách něco podivného chystalo, když se tam srocují váleční reportéři.

 

Ale vše dopadlo dobře a já se dokodrcal maličkou škobrtavou soukromou lokálkou, našel jsem hotel, který má prý sice 600 lůžek, ale mne na recepci hned oslovili jménem, neb jsem byl ten den jediný nový host. A hned jsem se vyrazil podívat po okolí, abych zjistil, kam se odtud dá dostat hromadnou dopravou. Brzy jsem zjistil, že silnice na Červenohorské sedlo, která je normálně narvaná auty a kamióny tak, že přes ni skoro nejde přejít, je zcela prázdná, takže by se na ní dal po většinu dne bez většího nebezpečí hrát badminton. Ano, nejenže v Koutech končí vlak, ale momentálně tu končí i silnice (Červenohorské sedlo je právě "v poruše" a opravuje se). Jsem tedy v Koutech a zároveň na konci světa, cesta prostředky hromadné i motorové individuální dopravy vede jen zpět. Ještěže chodit pěšky se tu smí, tak se o to budu snažit v různých směrech. Ale ani chodců tu nejsou zrovna přehršle: Optimální pro chodce mého typu, který většinu cesty do kopce profuní a nechodí moc rychle, protože u každého druhého stromu čeká na své zpožďující se plíce.

Důkaz, že koleje tu opravdu končí. Není divu, dál se pohoří vzpíná jako bujný oř a zkouší odhodlání svých dobyvatelů pětisetmetrovým převýšením k Červenohorskému sedlu.

Jízdní řády jsem tedy měl nastudované rychleji, než jsem čekal, takže zbyl čas i na oběd. Nejzajímavějším zážitkem z oběda v místní pizzérii byl maličký klučík, který nesmírně obdivoval krásně kulatý tvar zdejší pece a ptal se, co to je. Když mu rodiče vysvětlili, že je to pec, klučíkovi se spojilo dosud zcela nekonkrétní slovo s konkrétním předmětem, z čehož byl tak nadšený, že vyskočil, pec svým maličkým náručím objal jako kamaráda ze školky a celé restauraci zazpíval bez jediné chybičky v textu i intonaci písničku Pec nám spadla. Možná si dokonce chvilku myslel, že mladík, který nakládá do pece pizzu, je mladej pecař, který "to neumí", a neuvědomil si, že mladej pizzař svou práci umí dobře, takže může dělat lidem dobroty, i když starej pizzař není doma.

Když jsem se vpodvečer vrátil z lokálních výzvěd, chtěl jsem napsat úvodní článek, nejspíš asi přesně to, co jsem pak musel o den odložit a napsat to až dnes: V celém údolí na konci světa totiž následkem nějakého opožděného zatoulaného blesku vylítla elektrika a já strávil příjemný večer čtením knížky při světle čelovky, protože mi u počítače za chvíli došla baterka.

Hned je vidět, že jsem se ocitl v oblasti čarodějů, čarodějnic a bohužel i čarodějných procesů. Šumperk nedaleko, Velké Losiny za rohem a přímo v Koutech poblíž soutoku Hučivé a Divoké Desné je tenhle "čarodějnický sloup" - raně barokní boží muka z roku 1683. Sloup nechal postavit lesmistr Kryštof Zeidler, člen inkvizičního tribunálu, spolku, který poslal na smrt víc než 100 lidí z okolí. Zabral jsem jenom vršek, protože na vedlejším plotě je nepřehlédnutelná a nevyzmizíkovatelná obrovitá reklama na UBYTOVÁNÍ. S temnými silami je lepší být v tomto kraji zadobře. Zatím nezlobí, ale kdoví, jak to bylo s tou elektřinou!

Elektřinu spustili až ráno kolem sedmé, a tak jsem se mohl aspoň před spaním kochat neuvěřitelně bohatě rozzářenou hvězdnou oblohou. Hvězdné nebe nade mnou bychom tedy měli, teď ještě ten mravní zákon ve mně... Ehmmmm... Není už nejvyšší čas jít spát, když jdou na člověka takové nebezpečné myšlenky? Že ne? No tak tedy dobře, tak ještě jedno malé jesenické haiku na dobrou noc, ale pak už šup na kutě! :-)

Haiku z koutu na konci světa

Ztemnělé vrchy

hlavami pokyvují

s čelenkami z hvězd.