V televizním Videostopu

Pozn.: Tenhle článek obsahuje kromě vzpomínek tak starých, že vedle nich jsou "zápisky z války galské" modernou, i docela obyčejné přáníčko k svátku. To bude ale až na konci, tak chci požádat milé děti o trochu trpělivosti :-).

Odehrálo se to přesně před 30 lety: 1.června 1986 odpoledne se sešla čtyřicítka spolužáků z Vysoké školy chemicko - technologické před hlavním vchodem pražské "televizní centrály" na Kavčích Horách a vyrazila vstříc zajímavému zážitku: Natáčení tehdy zcela nového (a pak po řadu let velmi úspěšného) zábavného pořadu Videostop. A při vší skromnosti musím říct, že nebýt čerfí zarputilosti (byť ještě tehdy nebyla zdaleka taková, jako dnes :-)), tuhle zkušenost bychom asi neudělali.

Hned po Novém roce 1986 mi řekl jeden spolužák, že viděl ve vánočním programu zajímavý "pilotní" díl nové zábavné soutěže. Prý je to něco o znalostech z oblasti televize a filmu a je to soutěž pro docela široké kolektivy, protože tři soutěžící se na úvod pořadu losují náhodně z velké skupiny třiceti až čtyřiceti lidí. Soutěž se mu prý líbila, měla šmrnc a mohl by to být dobrý zážitek. Ten večer jsme trochu popili vína, slovo dalo slovo a v návalu zaujetí pro novou věc jsme se rozhodli napsat do televize. Sepsal jsem dopis, ve kterém jsem barvitě popsal, jak je soutěž skvělá a my jsme pro ni jako stvoření, protože už máme připravený tým čtyřicet lidí, vybavených skvělými znalostmi z oblasti televizní a fimové tvorby, a tudíž se do nového programu hlásíme. Že jsme byli zatím jen dva, jsme takticky zamlčeli a čekali jsme, jestli se něco stane. Kupodivu stalo.

 

Někdy v březnu mi na kolej přišel dopis se zprávou od dramaturgyně Videostopu, že jestli náš zájem i nadále trvá, můžeme si plácnout, natáčení bude 1. června večer a já mám do televize přijít potvrdit všechny náležitosti a podívat se na natáčení květnového dílu. Pochopili jsme, že jde do tuhého a začali jsme jednat. Na pár týdnů jsme se úplně vykašlali na školu a zorganizovali jsme velký "casting" lidí do školního "videostopového" týmu. Samozřejmě naši známí měli přednost, to se rozumí :-), ale stejně musel každý projít náročným znalostním testem, který jsme tehdy zcela svévolně sami sestavili podle našich kusých zkušeností z několika předchozích dílů pořadu. Během čtrnácti dnů jsme měli vybrané lidi, kteří byli ochotni do toho s námi jít, a vůči televizi jsem se nadále tvářil, že mám na VŠCHT úplně všechno na povel a vesele jsem podepisoval smlouvy. Že mi jako "agentovi s vysokoškolskou teplou vodou" důvěřovali, to je pro mne dodnes záhada. Opět se mi potvrdilo, že kdybych se chtěl dát na dráhu zločinu, jako podvodník bych asi nebyl bez šancí :-).

Den před vysíláním, když už začala narůstat nervozita, jsem si řekl, že by pro formu možná nebylo špatné říct o naší aktivitě aspoň děkanovi, aby se na nás, reprezentanty školy, až budeme v té televizi, taky mohl podívat. Skoro se tehdy chudák zhroutil, když zjistil, že jsme výběr účinkujících s nikým nekonzultovali. "A souhlasila s tím školní organizace KSČ? Nebo aspoň svazáci?" ptal se ustrašeně a já mu musel říct popravdě, že jsme si s těmito nevýznamnými formálními kroky nelámali hlavu a výběr jsme udělali sami, aby s tím odpovědní lidé na fakultách neměli zbytečně moc starostí. Děkan lehce zaprotestoval, že bez souhlasu "příslušných orgánů" se ničeho zúčastnit nesmíme, tak jsem mu musel říct, že natáčení je už domluvené, nasmlouvané, bude zítra večer a dokonce budeme úplně první Videostop, který se bude vysílat v přímém přenosu (předchozích několik dílů se předtáčelo). Když si děkan představil, co se všechno může v přímém televizním přenosu se čtyřicítkou dvacetiletých rozjívených studentů stát, zestárnul nejmíň o deset let.

Málokdo si v konkurenci později slavného moderátora pořadu Jana Rosáka vybaví, že počáteční díly ještě moderoval Zdeněk Tulis (díky setkání ve Videostopu jsme s ním dál spolupracovali a udělal pro nás několik programů o Jiřím Voskovcovi a Osvobozeném divadle, což se tehdy bralo trochu jako provokace, protože o emigrantovi Voskovcovi se po mnoha letech mlčení teprve začínalo veřejně mluvit) a svou mediální slávu tehdy rovněž rozjížděl i velmi zajímavý a vzdělaný pán - filmový archivář Karel Čáslavský. Velké štěstí jsme měli na hosty z řad "osobností" (v každém pořadu byli tito hosté tři), protože na "náš" večer vyšla trojice Jiřina Bohdalová, Jiří Kodet a Petr Nárožný, se kterými jsme strávili přípravu přenosu, celou generálku a pak samozřejmě i ostrý přímý přenos. Pánové Kodet s Nárožným byli skutečně úžasní, přesně takoví, jaké jsem si je představoval - galantní, vtipní, inteligentní a okouzlující. S paní Bohdalovou to občas bylo o něco nervóznější (tedy během přípravy a čekání na přenos, v přímém přenosu byla i ona profesionálně okouzlující :-)) a je pravda, že od toho večera k ní mám poněkud rezervovanější vztah (beztoho, abych jakkoli zpochybňoval, že je to vynikající herečka).

Generálka už proběhla přesně jako přímý přenos - od losování soutěžících až po závěrečné vyhlášení vítěze - no a legrace byla, že počítač do trojice soutěžících vylosoval i mne. Nafasoval jsem jako spoluhráče Petra Nárožného, což byl výběr přesně podle mého gusta, a protože otázky byly velmi jednoduché, "soutěž nanečisto" jsme společně vyhráli. Pak nastal nejnepříjemnější okamžik celého večera, protože těsně před živým přenosem za mnou přišla dramaturgyně pořadu s návrhem, že když nám to v generálce tak pěkně šlo, mohli by v přímém přenosu soutěžit stejní lidé jako v generálce, tedy včetně mne. Z jejich strany to byl docela logický krok, taky museli být všichni nervózní, co v přímém přenosu vyvedeme, a snažili se omezit veškerá rizika, jak to nejvíc šlo. Nabídku jsem ale samozřejmě musel odmítnout, protože jinak by naše dlouhé tvoření rozsáhlého soutěžního týmu, ze kterého může být do soutěže vybrán kdokoli, bylo zbytečné, nehledě na to, že ostatní by si mohli myslet, že vše bylo předem domluvené a "cinknuté" a vůbec že celé jsem si to nejspíš zorganizoval především sám pro sebe. A i když jsem samozřejmě vzýval losovací štěstíčko (kdo by si něco takového rád nevyzkoušel na vlastní kůži, že?), byl jsem nakonec zpětně docela rád, že neúplatný los vybral tři úplně jiné spolužáky.

Natáčení proběhlo úplně v klidu, bez problémů a bez výstřelků, diváci se - doufám - tehdy u obrazovky pobavili a spolužačka Hanka nakonec dokonce vyhrála nejvyšší možnou výhru (budete se smát): maličký přenosný černobílý televizor Merkur! :-) Když jsme naši hlavní výhru po návratu z natáčení dotáhli na kolej, paní "na bráně" vůbec nechtěla věřit, že ti, které ještě před chvílí sledovala v televizi, jsme my - rozjařená a vysmátá společnost, která zažila docela zajímavý den, tak zajímavý, že si na něj možná jednou někdo na blogu vzpomene i po dlouhatánských třiceti letech. Ostatně, Videostop se stal postupně jedním z nejpopulárnějších televizních pořadů a vysílal se ještě dalších 16 let.

A když jsme po víkendu s vítězkou Hankou šli svorně na zkoušku, na kterou nám pro samé "videostopování" v přípravě nezbyl žádný čas, a tudíž pro zkoušku ani žádné vědomosti, zkoušející tehdy nad našimi rozevřenými indexy pomstychtivě pravil: "Áááááá, to jsou tu dnes panečku slavní lidé! Slečna Nováčková, velká televizní hvězda! (jméno jsem v zájmu diskrétnosti maličko pozměnil). A kolega Vápeník, slavný organizátor! (jméno jsem v zájmu ješitnosti ponechal v původní podobě)… Tak kdypak přijdete příště?"

Byla to nakonec jediná zkouška, kterou jsem během pěti let studia musel opakovat a bylo to zcela poprávu, protože jsem místo témat z oboru chemického inženýrství měl ještě v hlavě televizní večerníčky a filmové komedie. Ale věřte mi, stálo to tenkrát rozhodně za to! :-)

-----------------------------------------------

No a protože je dnes mezinárodní den dětí, připojuji ještě jedno malé speciální přání. Tak ať je vám všem, milé děti, malí broučkové a malé světlušky, pokud možno nejen dnes, ale i v dalších dnech, týdnech a měsících, co nejpříjemněji s těmi, kdo vás mají rádi. No a doufám, že už aspoň umíte číst, jinak to celé píšu zbytečně, že? :-) Ale třeba vám tohle malé přání vaši rodiče přetlumočí.

Tak prý dneska slaví svátek všechny děti,

ať už leží, sedí, chodí, běhají či letí

(třeba na koštěti).

V čem mé přání vězí?

Ať jste pořád v centru dění

a nedostanete se nikdy do zámezí.

A jestli nejste šťastné, ať se to velmi rychle změní!

Pozn.: Nakonec jsem vynechal původně zařazený speciální verš, který z obecného přání dělal přání ryze individuální: "Za rok tento svátek bude už můj třetí" :-) Tak ať je krásný nejen dnešek a stejný svátek za rok, ale i všechny dny a noci mezi.