Marie Doležalová: Kafe a cigárko

Na úvod musím poznamenat jednu důležitou skutečnost, která limituje mou objektivitu v hodnocení knížky Kafe a cigárko. Jsem totiž už dlouho docela nadšeným návštěvníkem blogu Marie Doležalové - nejprve herečky, později blogerky a ještě později díky soutěži Stardance i tanečnice. Nové příběhy jsem četl každý čtvrtek hned po vydání a obdivoval jsem na nich právě onu čerstvost a šmrnc, protože Maruška umí psát stylem, který je mi blízký: jako když dobře vypečený ranní rohlík křupne. Jednotlivé blogové články jsou psané (aspoň tedy ve výsledku) lehkým perem je to takový ten mírně ironizující styl, u kterého se spíš vytrvale usmívám, než abych propadal nějakým záchvatům smíchu; přesně tak, jak mám blogové články rád.

Právě velmi čtivý styl i zajímavé herecké prostředí (kdo by rád nenakoukl do přítmí herecké šatny, případně nezjistil, jak to vlastně mezi herci chodí, že?), ze kterého blogové historky vycházejí, i velmi dobré marketingové kroky, to vše se projevilo na prudce rostoucí popularitě blogu. Kafe a cigárko se během několika měsíců stalo v blogovém světě pojmem, vydobylo Marii těžko zpochybnitelnou pozici "první dámy českého blogu" a osobně si myslím, že každý člověk, který na blogu publikuje, je do určité míry Maruščiným dlužníkem, protože právě díky ní a díky Kafi a cigárku se blogy dostaly do obecného povědomí mnohem efektivněji, než se to povedlo všem marketingovým stratégům jednotlivých blogových platforem za mnoho let, po které se u nás blogy v obrovských počtech vedou. Když se o někom dnes řekne, že je to bloger, mnoho lidí si zavýskne: Aha, to asi píše něco podobného, jako je Kafe a cigárko, ne?

Mimo jiné i proto, že jsem pravidelným čtenářem blogu, bylo pro mne tedy potěšením a do určité míry snad i povinností koupit si knížku, která na základě tohoto mimořádně oblíbeného blogu vznikla. Byť nemám rád přehnaně davové akce, zúčastnil jsem se dokonce předvánočního Křestu knížky Kafe a cigárko, o kterém jsem napsal ve speciálním článku. Když jsem se o chystaném vydání knížky dozvěděl, moc jsem se těšil - jednak na to, že si budu moct znovu v jednom svazku přečíst to nejlepší z blogových článků, které jsem už znal, jednak na to, že se budu moct inspirovat tím, jak účinně převést okamžitou atmosféru aktuálních blogových článků do knížky, což je téma, o kterém sám delší dobu přemítám, protože si už nějakou dobu velice neskromně myslím i na knižní výběr ze svého vlastního blogu. No a při tom přemýšlení mne napadaly docela zásadní otázky, na které jsem chtěl v knížce Kafe a cigárko najít alespoň část odpovědí.

Ona totiž knížka je prostě - aspoň pro mne - něco trochu jiného než blog. Blogové články mají výhodu v tom, že bývají bezprostřední, dají se těžko odtrhnout od aktuálního dnění, reagují na ně, odkazují na skutečnosti, o kterých nikdo za rok nebude mít nejspíš ani ponětí; nevýhodou je jejich častá "krátkodechost", kdy po nějaké době prostě část jejich původní vůně vyčichne. Naopak kniha by měla, myslím, být trvanlivější (nebo aspoň o větší trvanlivost usilovat), vybírat texty, které mají obecnější platnost, aby si na své přišel čtenář nejen právě teď, kdy zná přesný dobový kontext, ale třeba i za třicet let, až knížku náhodou najde v knihovně. Zcela určitě bude takový náš potenciální potomek spokojený s tím, jak knížka Kafe a cigárko vypadá: má netradiční formát, je zajímavě barevná, má skvělé původní ilustrace plné specifického humoru, text je výborně čitelný a příjemně strukturovaný, graficky se mi knížka moc líbí.

No a pak jsou tu texty: Ty texty, které na obrazovce blogu vypadají lehounké jako pírko, mají šťávu, vtip a formát. Víceméně stejné texty jsou i v knížce (nejde tedy ani tak moc o výběr toho nejlepšího, jako spíš o věrný přepis téměř všeho, co aspoň nějak souvisí s herectvím), změn je minimum a týkají se spíš drobností, jako by si nikdo netroufnul udělat zásadnější "dramaturgický" zásah ve prospěch knihy, aby nevznikla pouhá kopie, ale nová hodnota, něco, co dokáže mile překvapit i ty, kteří již historky z blogu znají.

Osobně se domnívám, že má-li mít kniha vytvořená na základě blogu svou nezávislou kvalitu, měla by být postavena na přísném výběru toho opravdu nejlepšího, co na blogu již projeví trvalejší hodnotu. Navíc se mi zdálo, že by knížce slušelo udělat trochu průvan v řazení článků a nebál bych se upravit i části textů tak, aby měly lepší celkový tvar a "rytmus" vhodný pro knihu. Očekával bych silnější slovo redaktora, který by měl mít ctižádost a rozhodnost v zájmu knihy navrhnout autorce i zásadnější zásahy do textů. Ano je to zatraceně těžká práce, ne nepodobná práci střihače na dobře udělaném filmu, ale jsem přesvědčený, že knížce by byla ku prospěchu. Aby knížka jen nezrcadlila, ale poskytovala vlastní svébytný obraz.

Samozřejmě, texty se čtou velmi dobře, podobně jako na blogu, je to místy opravdu skvělé počtení, vtipné a svižné. Vynikající pro předvánoční obchody, výtečné jako dárek, a určitě - i vzhledem k neobyčejnému nákladu (aspoň na české poměry) si najde mnoho velmi spokojených čtenářů. Přesto se mi zdá, že v některých ohledech jde zároveň i o nevyužitou příležitost vytvořit na základě velmi slušného textového materiálu knihu opravdu výjimečnou. Tím spíš, že taková příležitost se naskýtá málokdy.

Moje kritické poznámky a přesvědčení, že obsahově šla kniha udělat lépe, pochopitelně nic nemění na tom, že se nadále hrdě počítám k fanouškům blogu Kafe a cigárko a psaní Marušky Doležalové (byť je nyní blog od vydání knížky prakticky neaktivní a autorka se zjevně rozhoduje, jakým směrem se budou ubírat její další aktivity a jestli je vůbec možné a přínosné v blogování pokračovat) považuji za originální a jednoznačně za "čteníhodné" a budu ho nadále doporučovat na blogu i mimo něj. Já si každopádně na každou další hereckou ci nehereckou historku, pokud se časem objeví, rád počkám.

Ale jako před lety opakoval Cato starší: "Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno!", já, Čerf starší, budu opakovat: "Ostatně soudím, že kniha Kafe a cigárko mohla a měla být ještě o dost lepší, než je!" :-)

Ukázky z knihy:

V mezičase, když zrovna nejsme na jevišti, jsme schopni rozvíjet nekonečné výklady příčin toho, proč se vám, dnešním divákům, nelíbí tenhle kus. Je dobře, že nás neslyšíte, jelikož většinou dojdeme k závěru, že

- jste to nepochopili

- se vám to ve skutečnosti hrozně líbí, ale chcete nás potrestat tím, že to tajíte

- koukáte hodně na seriály, a tak jste ztratili schopnost rozeznat geniální nuance našeho hlubokého herectví

- nebo cokoli jiného, každopádně chyba je ve vás

Pokud se nějaké představení zrovna extrémně vydaří, žádné hloubání se nekoná, to všichni velmi dobře víme, že je to prostě tím, že jsme skvělí.

--------------------------------

V našich představách jsou ideální reakce po našem výkonu tyto:

- Promiň, je mi divné se s tebou teď bavit, když ještě před chvílí jsi pro mě byla... NĚKDO JINÝ!

- Nemůžu se ubránit pláči, když ses před chvílí tak přesvědčivě utopila v tom bazénku na forbíně. Mám pocit, že jsi teď vstala z mrtvých!

- Jak se mám? No co ti mám povídat, Ofélie... teda Marie... Bože, dopravdy jsem ti teď řekl Ofélie?! Promiň, když ty jsi byla TAK přesvědčivá!!

- Měla jsi vůbec pevný text? Zdálo se mi, jako bys mluvila zcela přirozeně, jako by tě to zrovna napadalo. Ne, to byl blankvers? To byl Shakespeare? Myslela jsem, že jsi to PROSTĚ ty!

A když už jsme u toho, prozradím vám jeden ještě horší kompliment než "ach, jak jsi se naučila tolik textu?"

Je to: "Měla jsi moc hezký šaty."

----------------------------------

Povolání herečky může být zajímavým začátkem konverzace dvou lidí. A může být i tím, co vás udělá zajímavým v očích protějšku. Jakmile ale vaše druhá polovička začne uvažovat o vážném vztahu, může se tohle povolání lehce ocitnout v kolonce "mínusy". Kamarádi se vašeho milého začnou ptát: A to ti nevadí, že se líbá každej den s jiným?" či "To ti určitě furt dělá hysterický scény, co?"

Pokud se váš drahý rozhodne na tyto fámy nedat, stačí už jen obstát na rodinném obědě, kde vás představí rodičům. "A copak děláte, jestli se můžu zeptat?" zazní jistě obligátní otázka od maminky nebo tatínka. Můžete říct: "Třu bídu s nouzí, spím s režiséry a teď mě prosím omluvte, půjdu si do koupelny dát heroin" anebo: "Jsem herečka". Vyjde to nastejno.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

ČERVNOVÝ ARCHEOLOGICKÝ NÁŠUP PRO BLOGOVÉ JEDLÍKY:

Nejnovější vrstvy:

Víte kolik let života mi předpověděly jesenické kukačky na mé nedávné dovolené v horách? Přečtěte si článek Divokým dolem na Praděd aneb Co mi nakukaly kukačky.

Jak jsem se kdysi dávno vecpal i se svými přáteli do zábavného televizního pořadu, se můžete dočíst v článku V televizním Videostopu.

Novověk:

Víte, co jsou to mondegreeny a kde se s nimi můžete setkat? Pokud ne, nevadí, nakoukněte do loňského textu O českých mondegreenech.

Nedávno jsem zažil několik nocí, kdy bylo opravdu okouzlující nebe plné hvězd. Nemohl jsem si nevzpomenout na básničku, ke které mám opravdu hodně specální vztah: Na vesmírnou dobrou noc. Neříkám, že je bůhvíjak skvělá, ale rád se k ní vracím, skoro jako by ani nebyla ode mne :-).

Středověk:

Jsou pro vás sny také zdrojem inspirace? Příkladem by nám mohl být sen O zázračném obrazu Adalberta Mošničky. Je pan Mošnička ještě obyčejným tramvajákem nebo už geniálním umělcem? Nebo aspoň byl - před pouhými čtyřmi lety...

Pravěk:

Jednou z prvních básniček na tomto blogu byla Brutální baládka. Důkaz, že nepíšu jen něžné romantické verše o té nejbáječnější ženě, kterou znám a která mě stejně každým svým krokem dokáže znovu a znovu překvapovat, ale občas zveršuji i opravdu brutální a doslova živočišná témata. Třeba utržené uši! I když... Co mám říct... On totiž základ byl asi dvacet let starý, ale pak básnička před šesti lety prošla určitým novodobějším faceliftem :-).

Chováte se někdy jako hlupáci? Já ano, to mi jde dobře, však jsem taky jednu takovou situaci kdysi popsal ve fejetónku O hloupém pánovi.