sobota 28. listopadu 2015

Křest knížky Kafe a cigárko

Na divadle se tomu, myslím, říká protiúkol: škatulkově slizký Jan Přeučil má zahrát hodného prince, vampózní Vilma Cibulková šedou kancelářskou myš, Luděk Sobota kavárenského intelektuála rozprávějícího zcela vážně o problémech fenomenologie, prostě něco, co by od nich málokdo z diváků čekal. Právě tak je pro mne "protiúkolem" postavit se ve stísněném prostoru narvaném k prasknutí do dlouhé fronty lidí čekajících na jakousi celebritu, která se jim pak podepíše do zbytků knihy potrhané návalem zájemců a zkropené zbloudilou perličkou šampaňského z okamžiku slavnostního křtu doprovozeného spoustou vznešených slov. Myslím, že na podobné akci byste mne nečekali a - popravdě - já sebe taky moc ne. Ale od toho je protiúkol protiúkolem, aby ho člověk vyzkoušel, pokud pro to má dobrý důvod. No a pro mne takovým dobrým důvodem byl včerejší křest knížky Kafe a cigárko herečky a blogerky Marie Doležalové. Ostatně - komu bych se už měl přijít podívat na křest knížky, když ne člověku, na jehož blog si už dlouhé měsíce chodím číst a i po takové době mě to pořád baví.
 
A tak jsem projednou odešel z práce dřív, než jsem zvyklý, a vyrazil podívat se na Václavák, s drobnou nechutí danou pomalu houstnoucími davy předvánočních dárkůchtivců vešel do obrovitých prostor Paláce knih Luxor, zakoupil pohlednou knížku netradičního formátu i barev a povyjel do prvního patra, kde se měl odehrát křest i autogramiáda. Celé první patro už bylo narvané k prasknutí a konec fronty zájemců o podpis byl hned vedle jezdících schodů, po kterých vyjížděli stále další a další lidé ve víře, že budova je postavená fortelně a náhlé zatížení takovou obrovskou živou váhou snese. Davy se kroutily kamsi směrem do útrob prvního patra, kde jsme v dálce jen podle náhlého "reje fotografických blesků" tušili příchod autorky i "kmotrů". Ale ani zdejší zdi ani těla ostatních čekajících nebyly pohříchu dostatečně průhledné na to, abychom cokoli zahlédli. Naštěstí jsme aspoň slyšeli slavnostní sice, ale přesto sympaticky civilní proslovy Elišky Balzerové, Ivana Trojana, autorčina profesora Zdeňka Tlučhoře no a samozřejmě autorky samotné. Inu, samozřejmě, takové věci se o slavnostním křtu sluší a když už protiúkol, tedy se vším všudy. Narváno je tak, že by to pro případné teroristy byl doslova ráj. Ale zdá se, že na blog Kafe a cigárko žádní teroristé nechodí, tamější texty nejsou totiž ani pateticky vznešené, ani pohoršující. "Jen" mají vtip a šmrnc. A teroristé všeho druhu, jak známo, nepostrádají nic tak hrozivě, jako právě smysl pro humor, takže v tomto sběhu lidí bude nejspíš zcela bezpečno.

Nejsem žádným autogramovým nadšencem. Většinou si někoho nechám podepsat jen v tom případě, když se k nějaké akci omylem přimotám, takže by se u mne v archivu nejspíš našel podpis Jiřího Suchého a Jitky Molavcové z dávné premiéry jejich filmu Jonáš a Melicharová, několik podepsaných programů Pražského jara, když jsem po koncertě párkrát zašel poděkovat vystupujícímu za nádherný zážitek. Nikdy jsem o žádný podpis sám cíleně neusiloval, protože si myslím, že na kvalitě díla podpis autora sám o sobě neubere ani nepřidá a jde spíš o to, že podpis obsahuje nějakou zbytkovou emoci z osobního setkání se zajímavou osobou, něco, co v nikom jiném nemůže nijak zarezonovat. Už jsem se s smířil s tím, že když jsem tomu nepropadl doposud, teď už ze mne v mém věku asi nebude žádný nadšený fanoušek, který proleze i klíčovou dírkou, jen aby se dostal blíž ke svým idolům. Ale teď stojím v dlouhatánské frontě, v oblečení dimenzovaném na adventní sychravo a ne na teplotu příjemně vytopené kavárny je mi hic a z dálky ke mně doléhá ozvěna potlesku. Kniha je pokřtěna, Ivan Trojan utíká do divadla a my se dozvídáme, že autorka má taky jen omezený čas, takže to bude všechno děsný fofr. Jeden podpis, jeden úsměv a další na řadu. Skoro jako u doktora, jen ten úsměv je jaksi navrch.

Každý čekající se snaží zabavit tak, jak umí. Někteří se začítají do knížky, a na jejich tváři se usídluje úsměv. Tak to přesně mám při čtení rád. Ne návaly hurónského smíchu, ale setrvalý úsměv, doklad, že text v hlavě čtenáře rozezvučel nějaké strunky, jejichž tón vyvolává libé pocity. Odolávám pokušení knížku otevřít předčasně a spíš se dívám kolem sebe na své spolučekající: Na pohled nemáme nic společného, jsme různého věku, všelikého vzezření, různorodého oblečení, jsou tu jak zkušení autogramníci ("dneska to bude delší než jindy!") i lidé s protiúkolem podobným tomu mému, někteří trpěliví, jiní nervózně potlapkávající displeje svých chytrých telefonů. Něco společného tedy máme spíš uvnitř, když tu všichni jsme.

Přemýšlím, jestli si mám připravit cosi jako "elevator speech", do jejíž dvaceti vteřin vložím pozdrav, poděkování, lehké představení ("hele, já jsem ten Čerf, kterej vobčas komentuje tvý články, určitě si mě musíš pamatovat, protože ty komentáře jsou prostě skvělý!!!"), gratulace k úspěchu (kdopak asi měl při autogramiádě takový dav zájemců?), pár společenských lichotek... Ale fronta je naštěstí dost dlouhá na to, aby mě to přešlo. Zbývá pozdrav, poděkování a úsměv. To vše se do těch pár vteřin, během kterých podpis v mé knížce vznikne, bohatě vejde, stejně jako se to vejde - a mělo by vejít - do každého setkání mezi lidmi. Dobrá lekce.

Mám tedy knížku, kterou jsem si přál, a zbývá mi se do ní v adventním a vánočním zklidněném čase pustit. Některé texty již znám, jiné pro mě budou novinkou a já se jimi rád nechám překvapit. Určitě svůj názor na knížku nesmlčím a i tady na blogu o ní něco napíšu. kdyby pro nic jiného, tak kvůli tomu, že blog Kafe a cigárko svým postupně nabývajícím renomé nenápadně povyšuje blogy jako něco, co je přijatelné i pro většinovou populaci, ne jen pro pár internetových nadšenců. A dobrý důkaz, že na blogu se dá najít i něco fajn k přečtení, ne jen nekonečný oceán deníčkových zápisků nebo nečitelné a nikam nevedoucí politické názorové řeže.

Nu, (vím, to "nu" používám poslední dobou docela často, ale schválně ho řeknu i teď :-)), s afektovanou skromností připouštím, že protiúkol jsem nakonec splnil docela dobře, podobně jako by jistě zvládl Jan Přeučil svého hodného prince se srdcem na dlani. Ani jsem během čekání neprchnul (no, popravdě, stejně bych se skrz ty davy nedostal ke schodům vedoucím ven, tak proč neudělat z nouze ctnost, že? :-)), ani jsem navěky nezatrpknul vůči autogramiádám.

Na jedno páteční předadventní odpoledne, kdy člověk odejde dřív z práce, to, myslím, není tak špatné!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.