Někdy je haiku rovné, jako trajektorie šípu vystřeleného v úplném bezvětří na minimální vzdálenost. Jindy přešlapuje, jako by se ostýchalo přiblížit se ke svému cíli. Někdy je - byť třeba rozechvěle - odhodlané, jindy váhající, zda svých pár slabik vůbec vyslovit. Dnes je rozhoupané, snad tím čerstvým větrem, co fouká podél řek a umí rozvibrovat i konstrukce těžkých mostů. Snad mořskými vlnami, ve které se vítr umí převtělit v dotyku se zdánlivým nekonečnem. Snad neústupným střetem zemských ker, které dokáže uvést v pohyb i jindy pevnou zem. Snad o něco větším než malým množstvím polosladkého vína. Snad krásným snem sněným v houpací síti.
Pierotův rozhoupaný sen
Ve sklence vína
tančí má Kolombína
a s ní celý svět.
V dnešní cestě do pravěku se nemůže neodrazit skutečnost, že v tomto týdnu bylo zase po dvanácti letech silné zemětřesení na Lefkadě, řeckém ostrově, na který často jezdím, o kterém i zde na blogu často píšu a který jsem si zamiloval. Před dvanácti lety jsem si silné otřesy vyzkoušel osobně, tentokrát jsme se o pár týdnů minuli. Na rozdíl od toho minulého zemětřasu, si tentokrát přírodní síly vzaly jako obětinu dva životy v místech, která dobře znám; ostatně právě z okolí vesničky Athani si pokaždé vozím tamější vyhlášený tymiánový med. Popíjím tedy k snídani čaj právě s nedávno přivezeným medem, doposud vonícím po lefkadském vnitrozemí a neobyčejných výhledech na modř Iónského moře, a přemýšlím o tom, že věci asi nikdy nemohou být tak sladké, jak bychom si je přáli mít v našich vlastních rozhoupaných snech. Tak jen věřím, že "mé" kouzelné babičce z následujícího víc než šest let starého textu se ani tentokrát nic nestalo a věci budou zase brzy tak, jak mají být: O kouzelné babičce a ovčí písni
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.