Minulou neděli jsem se rozhodl, že si na pondělí vezmu volno, protože bylo na listopad naprosto neuvěřitelné počasí. Lehce po poledni jsem vyrazil do neobyčejně slunečného dne, jako obyčejně jsem popadl do jedné ruky stativ, do druhé foťák a na záda další objektivy a filtry, a vyrazil jsem k řece s cílem udělat aspoň jednu zajímavou fotku do nově zakládaného cyklu Tváře Berounky. Na mém fotowebu www.petrvapenik.cz tento cyklus ještě nenajdete, ale část fotek, které do něj budou patřit, je už dnes k vidění v jiných existujících cyklech.
Šel jsem nazdařbůh kolem řeky a v hlavě jsem si spřádal ideální plán: Chtělo by to nějaké místo, kde je u břehu řeky "zaparkovaná" pramička, daleký rozhled, na hladině plují čerstvě spadlé listy, které budou dělat při přiměřeně dlouhé expozici výraznou stopu, no a nejlíp by měly ještě u břehu fungovat vířivé proudy nebo aspoň boční vítr, aby ta světelná stopa po listech na fotce zatáčela a tvořila viditelné křivky. No, prostě asi takový plán, jako když přijdete na louku a naplánujete si, že na ní do dvaceti minut dosedne přistávací modul Sojuz. Ne, že by se to nemohlo stát, ale ta pravděpodobnost...
Ale občas se stává, že něco, čemu už vůbec nevěříme, i když bychom si to moc přáli, nečekaně nastane. Sešel jsem k řece v místech, kde to vypadalo na typické rybářské "hnízdo", prodral jsem se křovinami a promlaskal se trochou říčního bláta a zůstal jsem jako opařený: U břehu se totiž vyhřívala v listopadové sluneční lázni pramička, bylo od ní vidět daleko do krajiny a kolem mne pluly chomáče čerstvě spadlých listů, jejichž část strhával vítr foukající od druhého břehu z původní trasy skoro až do protisměru. Podmínky byly navíc takové, že nabízely pro mou oblíbenou infračervenou fotografii hodně kontrastní obraz - od temných tónů ve skutečnosti tmavě modré oblohy a říční hladiny až po jasně bílé dosud neopadané listy stromů. Nebylo přitom třeba ani trochu spěchat; mohl jsem si s nastavením hrát a udělat v klidu řadu přípravných snímků, abych trefil správný expoziční čas a clonu. Nakonec to vyhrála padesátivteřinová expozice při hodně odcloněném objektivu, protože při delších časech jsem už měl obavu, že se začnou příliš tenčit stopy listů na hladině, což se nakonec po natažení fotek do počítače i potvrdilo.
No a přestože jindy dávám přednost zachování aspoň části zbytkové barevnosti způsobené tím, že filtr propouští i maličkou část viditelného záření (s vlnovou délkou nad 720 nm), tentokrát mi přišlo lepší udělat čistě černobílou fotku. Jednu jedinou fotku - přesně podle plánu. I když přípravných fotek jsem udělal dost, od začátku bylo jasné, že výsledná fotka bude nejspíš jediná. Padlo na ni vlastně celé slunečné odpoledne a přesto si nemyslím, že šlo o ztracený čas.
Někdy nás prostě dokáže - jako mě při pondělním focení a v posledních dnech ještě mnohokrát v docela jiných souvislostech - realita překvapit něčím, co docela věrně odpovídá našim snům, o kterých jsme byli přesvědčeni, že už se nemůžou splnit. Tak ať se to děje i vám a zdaleka nejen při focení nebo na procházce u řeky :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.