Nedělní miniglosy č.584

Člověk by si myslel, že noční zákaz vycházení omezí noční reje zlodějů, ale kdepak: Představte si, že u nás dnes v noci někdo ukradl hodinu našeho času, potichu, nenápadně, ani nejcitlivější bezpečnostní kamery prý nezachytily pachatele. A pojišťovna se s pojistným plněním kroutí, že prý musíme pár měsíců počkat, jestli náhodou pachatel ukradenou hodinu sám dobrovolně nevrátí, takový nesmysl! Další důkaz, že nikoli neprávem se nám podle dávného nedostižného vzoru říká "země, kde už včera ukradli to, co se vyrobí až zítra", což, obávám se, bude po současné krizi platit ještě hodně dlouho. Naštěstí jsou ještě pořád některé oblasti, kam si ani ti nejoprsklejší zloději netroufají, třeba Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", zlodějům už pěkných pár let odolává, takže vás dnes mohu opět srdečně přivítat už u 584. vydání tohoto asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaného českého blogového nedělníku. Mimochodem, už dnes hlásím, že příští neděli NMg nevyjdou, protože budou mít tradiční velikonoční přestávku, ale můžu vás ubezpečit, že to je přestávka plánovaná a žádní zloději v ní prsty mít nebudou :-).

 

O příkoříčkách a prchlivosti

Lidé často žijí v bludu. Já kupříkladu mám mezi těmi, kteří mě sice znají, ale netráví se mnou celé dny, týdny a měsíce, pověst slušného, vyrovnaného a trpělivého člověka. Kdyby jen věděli, čeho by se ode mne také mohli nadít! Jsem totiž slušný, vyrovnaný a trpělivý velmi, velmi dlouho, ale jen po určitou mez. Kde se ta mez nachází, se přitom nedá předem odhadnout. Nemůžu říct, že by se mi náhle zatmělo před očima. Vidím v tu chvíli zcela jasně, rozumem vím, že ten krok který v příštích vteřinách udělám, způsobí nezanedbatelné škody, že si jím přidělám spoustu komplikací a některé dopady již nepůjdou vůbec napravit, ale nemohu s tím nic dělat. Neděje se mi to, když jde o něco důležitého, ale spouštěčem bývají výhradně opakované drobounké nezdary, škodolibůstky a příkoříčka, kterých je díky přemnoženým šotkům všeho druhu náš svět plný.

 

Vzpomínám si na překvapením vytřeštěné oči své bývalé manželky, když na mne podobná chvilka přišla asi půl roku po svatbě, na zahradě, kde jsem dlouho a marně opravoval svůj bicykl. Už si nevzpomínám, co se mi tehdy nedařilo, rozhodně to byla nějaká zanedbatelnost, snad šroubeček, který již podvacáté za sebou odolal mé snaze zašroubovat ho na rukou špatně dostupné místo a podvacáté vypadl do trávy. Ještě když se to stalo podevatenácté, jen jsem s úsměvem zakroutil hlavou nad svou nešikovností, podvacáté mělký pohár trpělivosti náhle přetekl. Pak jsem vstal, zdvihl jsem ze země nad hlavu neposlušné kolo, pomalu a (prý) důstojně jsem s kolem popošel pár kroků a vší silou jsem jím mrštil proti překvapené zdi našeho tehdejšího domu. Za pouhých deset vteřin po velkém třesku jsem - už opět zcela slušně, vyrovnaně a trpělivě - ohledával čerstvou mrtvolku kola a škody na fasádě domku. 

Cesta do růže

Připouštím, nenavštěvuji často květinářství. Různé šavlovačky na diskusních fórech, kde se vzájemně propichují a sekají na nudličky odpůrci a příznivci otevřených tisíci květy provoněných obchodů, mě nechávají celkem v klidu. "Když ostatní obchody musí mít zavřeno, je to nespravedlivé," říkají jedni; "k čemu nám jsou v krizi a všeobecném zmaru květiny?" A jistě mají zčásti pravdu, především s tou nespravedlností. Ale bohužel, svět je v principu velmi nespravedlivé místo, a jestli vyženeme zpoza pultů s velikými vázami do domácího vězení i slečny a paní floristky, už tak dost vychýlené váhy spravedlnosti tím nejspíš nesrovnáme.

 

Připouštím, nenavštěvuji často květinářství. Ale jsou příležitosti, kdy i takový květinový neotesanec, jako jsem já, jasně cítí, že taková návštěva je nezbytná, i kdyby to znamenalo spolu s květinovými závisláky navštívit ilegální sklepní skleník s barem, ústřicemi a obsluhou "nahoře bez" v režii slizkého dona Corleona, který na květinové prohibici vydělává milióny. A takovým okamžikem, který se bez krásné květiny prostě neobejde, je můj soukromý začátek jara, který jsem letos připomněl i speciálním dárkovým článkem Bisolární haiku. V tomto článku jsem už představil růžičku, pečlivě vybranou (no přece tu nejkrásnější, mladá paní, to dá rozum!) a zdárně propašovanou přes nadále citlivou a přísně střeženou hranici mezi okresy, přestože mi v obchodě pro květinku opomněli vypsat glejt s razítkem.

 

Nedělní miniglosy č.583

Před chvilkou jsem si po asi hodině a půl práce "domazlil" tenhle úvodník tak, abych byl spokojený opravdu s každým slovem. Pak to jen zablikalo, celý článek z administrace zmizel, zbylo po něm jediné písmeno a přesně v tu chvíli přispěchalo automatické vkládání změn, které mi hujersky přičinlivě tím jediným písmenem nevratně přemazalo celý připravený text. Nu, co už... Nebudu z paměti útrpně loudit vše, co jsem napsal a ztratil, bylo to něco o začínajícím jaru, o poslední marné "ardenské" ofenzívě letošní zimy a o lepšících se koronavirových předpovědích z mých dlouhodobých grafů. Ale stejně jsem vás chtěl hlavně informovat, že jsou tu - jaké překvapení! - opět Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a já vás všechny srdečně vítám už u 583. vydání tohoto asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaného českého blogového nedělníku.

 

V uplynulém týdnu jsem stihl na blogu zveřejnit jen jeden nový článek: Začátek mého soukromého jara, který přichází tradičně pár dní před začátkem oficiálním, jsem oslavil speciálním Bisolárním haiku. Ještě jsem chtěl v pátek připojit druhý článek, ale místo toho jsem zůstal pod zcela nejarně vyhlížejícím závalem laviny narozeninových gratulací, za které všem ještě jednou děkuji. Aspoň tedy připomenu dva starší články: Nejnovější příspěvek do místní jazykové rubriky O citoslovcích a jarním čidydýmu a také Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla Lucie Váchová, kurátorka mé současné fotovýstavy v Divadle Kámen na pražské Invalidovně. 

 

Bisolární haiku

U mne je to s tzv. významnými dny těžké: Narozeniny si soukromě slavím jindy, než mi našeptává můj rodný list, svátek sice můžu volit ze dvou oficiálně nabízených variant, ale ve skutečnosti nijak neslavím ani v jednom ani ve druhém termínu, není mi zatěžko přesunout regulérní a plnohodnotnou oslavu silvestra na květen či srpen, a když mi pandemie už podruhé za sebou prakticky zruší Velikonoce, jen pokrčím rameny: Jako kdyby na těch, co právě mají dočasnou moc zakazovat a povolovat, a na něčem tak nestálém, jako je pozemský kalendář (papež Řehoř XIII. by mohl vyprávět), stálo fungování naší galaxie.

 

Není tedy asi divu, že ani s prvním jarním dnem se neopičím po meteorolozích či astronomech a dělám si to už drahnou dobu podle svého. No, svého... 

 

Nedělní miniglosy č.582

Už druhý víkend za sebou trucuji. Nehodlám se procházet ve vymezeném prostoru vězeňského dvorku své obce spolu se všemi sousedy a handrkovat se s někým, jestli ještě smím na okraj lesa nebo už ne, případně jestli ještě jsem v zastavěném prostoru obce nebo už kolem převládají vrbičky. Prostě zůstávám doma a trucuji, protože nemám chuť líbat státu ruce za to, co mi milostivě povolí, když se snaží uhasit ohně, které sám zapálil a rozfoukal. A tak těsně před začátkem mého soukromého jara, které pro mě tradičně začíná o pět dnů dříve než jaro astronomické, mám dostatek času udělat si dobrý zelený čaj, sednout si k počítači a napsat nové číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítám vás už u 582. vydání asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaného českého blogového nedělníku :-).

 

V uplynulém týdnu jsem na blogu zveřejnil dva nové příspěvky: Prvním bylo čtvrté pokračování volného seriálu o tom, jak si uspořádat výstavu svých fotek, tentokrát na téma Má smysl dělat k fotkám popisky? Ve druhém článku s trochu podivným názvem O citoslovcích a jarním čidydýmu jsem se blíže podíval na to, jak se dá foneticky zapsat prozpěvování našich českých ptáčků, které aktuálně vítá každý nový probouzející se den. Z minulých týdnů pak ještě jednou připomenu Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla Lucie Váchová, kurátorka mé současné malé fotovýstavy v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, a svůj jubilejní dvoutisící blogový článek Dva tisíce článků - aneb Kam se hrabe dva tisíce slov. 

 

O citoslovcích a jarním čidydýmu

Pozn.: Jsou okamžiky, kdy místo toho, aby náměty pro blogové články došly a inspirační sklad se vyprázdnil, podněty se naopak nashromáždí v dlouhé frontě, pokud tedy dodržují vládou přikázané rozestupy. Přemýšlel jsem, mám-li se přidat k tisícům lidí celkem zbytečně tepajících aktuální covidovou situaci (na to však, obávám se, bude ještě dost času), mám připomenout Jana Vodňanského, který si to bohužel právě namířil za svým dlouholetým souputníkem Petrem Skoumalem, nebo mám při příležitosti 10. výročí zavzpomínat na svůj pocitově asi nejdelší den v životě, protože strach a obavy z toho, co nemůžete mít ani maličko pod kontrolou, většinou ošklivě zpomalují jinak celkem setrvalé proudění času. Nakonec jsem si řekl, že při přetlaku "těžkých" témat by bylo naopak vhodné zařadit téma odlehčené, třeba nějaký nový příspěvek do rubriky Jazykové hrádky. Přitom aby člověk našel zajímavé jazykové téma, není nutné se vždy ponořit do zaprášených češtinářských foliantů, ale stačí si jen brzo ráno otevřít okno do rozezpívané zahrady. 

--------------------------

 

Co pamatuji, vždycky jsem měl celkem kladný vztah k citoslovcím. Už jako malý kluk jsem při návštěvách staré tety obdivoval u varvažovského rybníčku stojící starý hotel ŽBLUŇK, protože mi ten název připadal neodolatelně veselý. Když jsem o něco později začal hltat časopisové komiksy, doprovodné zvukomalebné shluky písmen jako GROOOGGGH, HEEHH nebo RROARRRR!!!! mi byly často sympatičtější než vlastní děj příběhu. Pak jsem ve škole v hodinách češtiny pochopil, že "citoslovec" není povolání (něco jako bohoslovec) a i když nepřející češtináři řadili citoslovce urputně mezi slova neohebná, nikdy jsem to tak úplně nevstřebal (což je ostatně vidět i z nadpisu dnešního článku) a má náklonnost k odstrkovanému slovnímu druhu ještě vzrostla, když jsem zjistil, že v citoslovcích se téměř nedá udělat hrubka, což se třeba o shodě podmětu s přísudkem říct nedá. Dodnes se občas těším tím, jak citoslovce dobývají sotva narozené hitparády nejoblíbenějších slovíček žvatlajících mrňousků, kteří z domova umějí báječně a s nadšením odpovídat, že kozička dělá MEEÉÉÉÉ, kravička BÚÚÚ a oslík ÍÁ. A protože občas mívám poněkud poťouchlou náladu, párkrát jsem se nadšených batolat při té příležitosti zkusil zeptat, jak dělá bobr, což většinou obratem přivodilo nějakou horkou chvilku nevinným rodičům.

 

Jak zorganizovat výstavu svých fotek: Díl 4. Má smysl dělat popisky?

Po několikatýdenní přestávce, během které jsem stihl jednu velkou výstavu ukončit a jednu malou výstavu naopak rozjet, se opět vracím k tématu Jak zorganizovat výstavu svých fotek. V prvních třech dílech tohoto malého seriálu jsme si něco řekli o tom, Kde vystavovat a jestli to vůbec stojí za to, dále pak Co je dobré mít připraveno, než někoho oslovíte, a prozatím jsme skončili podstatnou, nikoli však úplně rozhodující otázkou, Kolik nás to bude stát? Dnes se podíváme na téma popisků k fotkám: Jaké všechny informace můžou obsahovat, jak by měly vypadat a mají vůbec pro návštěvníky nějaký smysl?

 

Když už máme vyhlédnutý a domluvený výstavní prostor a fotky, měli bychom ještě zapřemýšlet, co k fotkám napíšeme a jestli vůbec něco. Fotografové se v přístupu k popiskům dost liší; někdo si vůbec neumí představit situaci, kdy by fotku - když tedy jde na chvíli z domu a bude nějakou dobu na očích veřejnosti - nevybavil základním "věnem" v podobě pár základních informací, které by se každý návštěvník o fotce měl dozvědět, tedy hlavně název snímku a pak i nějaké další podrobnosti - třeba o času a místě jeho pořízení. Jiní autoři zase naopak nechtějí předpokládaný požitek návštěvníků z obrazu vůbec ničím rušit, takže jim při představě kartičky s doplňkovými informacemi naskakuje kopřivka. Neumím říct, co je správnější nebo oblíbenější, jen to, co mně osobně je sympatičtější.

 

Nedělní miniglosy č.581

Několik let jsem byl o nedělích zvyklý psát své blogové články v kavárně na pražském Poříčí, kde už jsem měl "vysezené" svoje místo, svůj stoleček, svou zásuvku a svoji velkou horkou čokoládu se šlehačkou. Už jsem si skoro nedokázal představit neděli bez tohoto pravidelného dvou až tříhodinového kavárenského rituálu a od vzniku závislosti mě uchránila až koronavirová epidemie, která vůbec zatočila s řadou podobných závislostí, aby je nahradila novou generací závislostí vlastních. Že je to vyhánění čerta ďáblem? Bezesporu. Každopádně dnes píšu - jako teď obyčejně - nedělní článek doma, popíjím k tomu japonský zelený čaj (bez šlehačky!) a uvědomuji si, že naposledy jsem byl ve "své" kavárně psát blogový článek právě před rokem, protože další neděli už bylo vše zavřené na virovou petlici. Jsem opravdu zvědav, kdy se mi zase podaří napsat nové číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" v kavárně u horké čokolády. Ale za těch dlouhých 12 let vydávání Nedělních miniglos už jsme přežili leccos a nepochybuji, že přežijeme i uzávěry všeho druhu, ať už jsou právě nezbytné či nesmyslné. Já vás každopádně od svého japonského zeleného čaje tentokrát vítám už u 581. vydání asi nejdéle vydávaného českého blogového nedělníku :-).

 

Dva tisíce článků - aneb Kam se hrabe dva tisíce slov!

Je pozoruhodnou výsadou slov, že dokážou svou nenápadnou silou burcovat davy i trhat kontinenty, anebo naopak jen tak téměř neslyšně a nevzrušivě plynout v povětří. Dokážou povzbudit, pohladit i zranit, dokážou uvést mnohé věci do pohybu a jiné naopak zastavit. Vždy záleží na tom, kdo je říká, v jakých souvislostech a s jakým úmyslem. Většinou nesejde na tom, kolik jich je, ale kolik dohromady váží. Tedy - až na výjimky. 

 

Kdysi před více než půlstoletím spojil Ludvík Vaculík dohromady do jednoho textu mnoho dlouho umlčovaných myšlenek a přetavil je v dva tisíce slov, která v tehdejším rozděleném světě zafungovala jako rozbuška. A mě dlouho víc fascinoval ne obsah a nesporný význam jejich spojení, ale právě jejich avizovaný počet. Dva tisíce? To jako přesně? Jak se s tím autor počítal? A pustil se do psaní už s tímhle úmyslem anebo to prostě jen tak mimoděk vyplynulo? Jak dlouho škrtal nebo nastavoval svůj text, aby mu to vyšlo a mohl z té skutečnosti udělat úderný nadpis společného manifestu, který pro řadu lidí znamenal naději, pro některé hrozbu a pro mnohé - včetně samotného autora - i těžkou budoucnost.

 

Nemám vůbec představu, kolik slov se za dlouhou dobu jeho fungování objevilo na mém blogu. V tom prvním článku před více než 12 lety jich bylo jen 307 a i to mi v důsledcích nikoli bezvýznamně pozměnilo život. Ty nejrozsáhlejší zdejší články mají kolem 4000 slov (čímž samozřejmě neříkám, že vydají za dva Vaculíky). První zdejší haiku, které bylo reflexí pro mě ještě mnohem podstatnější události než je vznik či zánik nějakého uhozeného blogu, mělo slov jen sedm a bohatě to stačilo na doživotní převrácení zdánlivě stabilního světa.

 

Malý rozhovor o fotkách

Běží třetí den režimu omezeného pohybu kvůli rozlézající se epidemii a já se aspoň trochu snažím rozdýchávat ne zrovna optimistické odevšad dotírající zprávy: Policejní kontroly na každém rohu, narvané nemocnice, první vyhlášený stav hromadného postižení osob (kruci, zrovna v oblasti, o kterou se čistě soukromě tak třesu!) Ne, nebojte, nepřidám dnes další z tisíců článků na (bohužel, už dlouho) aktuální covidové téma, nebudu se snažit nikoho přesvědčovat o tom, že právě můj přístup je ten jediný správný a ostatní jsou hlupáci, ovce nebo ještě horší zvěř, ani nebudu nikoho konejšit či naopak strašit věštbami dalšího vývoje postavenými na obsáhlých znalostech z VÚEPUT, tedy z "Večerního ústavu epidemiologie u telky". Nic takového. 

Kdo už sem chodí nějakou dobu, dobře ví, že je-li někdo ochoten se mě ptát, docela mě těší snažit se mu na jeho otázky odpovídat, pročež tady dokonce kdysi vznikla samostatná rubrika Hovory. No a tentokrát mi položila několik otázek k příležitosti mé aktuální malé fotografické výstavy Začátek velké cesty, která je od konce ledna instalovaná v Divadle Kámen na Invalidovně, přímo kurátorka tamních výstav, kunsthistorička Lucie Váchová. Včera byl tento rozhovor spolu s anotací k výstavě od stejné autorky (mimochodem, je moc pěkné, když o vás tyhle věci píše někdo jiný než vy sami, a nemůžu rozhodně říct, že by se mi to dělo často :-)) zveřejněn na "výstavních" stránkách divadla.