Jsou chvíle, kdy si připadnu děsně nemoderní a konzervativní. Nemluvím teď o tom, že např. nevlastním žádný automobil. Mám totiž k autům kladný vztah, líbí se mi jako artefakty i jako ukázky perfektně zvládnuté techniky a mám velkou úctu k těm, co je umějí dát dohromady, i k těm, co jimi umějí bezpečně a beze stresů vládnout. To, že nemám auto, ještě neznamená, že bych nadšeně prosazoval resuscitaci dostavníků nebo starodávných nosítek. Rovněž nevlastním myčku - ne proto, že bych si kdovíjak liboval v ručním mytí nádobí, ale prostě proto, že při těch pár kouscích nádobí, které používám, by myčka byla zbytečností. Jsem rád, že nemusím každý den rozdělávat oheň a topí za mne - je-li to vůbec zapotřebí - elektrika, nepovažuji máchání prádla v potoce za romantický způsob praní a raději hodím svršky do pračky. V tomhle, myslím, moje nemodernost netkví.
Stále častěji se ale přistihuji, že nerozumím některým skutečnostem současného světa, nebo možná i rozumím, ale jsou mi natolik proti srsti, že si neumím představit, že bych je dokázal vzít na milost nebo dokonce osobně využít. Jednou z dobrých ukázek, o kterých jsem se dozvěděl tento týden, jsou tzv. ghostwriteři, tedy nájemní psavci (doslova duchpisálci nebo píšící duchové), což by mohlo mé vážené blogové přátele a známé, pro které je psavost jednou ze základních podmínek blogování, docela zajímat.
