Pozvánka do fotolaboratoře aneb Keplerovy zákony na Hamerském potoce

Párkrát už jsem dostal otázku, jak vlastně vznikají moje oblíbené fotky potoků a říček, jestli mám předem rozmyšleno, co vyfotím, nebo jestli je to všechno jen momentální improvizace. Já vím, ono se říká: "Jestli ti má chutnat, nechoď do kuchyně," přesto vás dnes ale pozvu aspoň na malé nakouknutí klíčovou dírkou do mé "fotokuchyně", kde občas ukuchtím nějaký ten obrázek pro blog, pro webovou prezentaci a v optimálním případě možná i zákusek pro nějakou fotovýstavu. Pojďme se tedy na konkrétních ukázkách podívat, jak vznikaly při mé dovolené na Šumavě třeba fotky Hamerského potoka.

Hamerský potok je přítokem říčky Vydry, do které ústí zprava na úplném začátku hlavního vyderského kaňonu na Antýglu. Je to potok, který je z pohledu focení logicky trochu ve stínu Vydry, u které se fotografové koncentrují, ale i na něm je možné najít moc pěkná místa. Tak jsem si udělal pěší výlet přes Filipovu Huť na Horskou Kvildu, ze které se dá kolem Hamerského potoka absolvovat tříkilometrový sešup směrem k Vydře. Jako obyčejně jsem se domníval, že - budu-li cestou pozorný - najdu nějaké hezké místo, tam udělám lusknutím prstu pár nádherných výstavních fotek, a během chvilky tak budu mít "odpracováno", Hamerský potok si odškrtnu z itineráře a v dalších dnech se soustředím na něco jiného, nejspíš na "královnu" Vydru.

 

O pyskatém Leopoldovi a výletu na Poledník

Posledních pár dní si - velmi nerad - hraju na císaře Leopolda I. Jak možná víte, u tohoto dávného panovníka se snad úplně nejvíc projevil tradiční "habsburský ret", jeden z projevů sňatků mezi příbuznými, protože Habsburkové si věru s nějakou tou přízní u nastávajích novomanželů hlavu nelámali. Když jsem viděl, jak to Poldíkovi na jeho mincích slušelo, řekl jsem si, že si taky něco podobného pořídím. Bohužel, moji předkové se zjevně chovali mravněji a vypouklý dolní ret mi neodkázali, proto jsem se rozhodl pořídit si ho svépomocí. Příbuzenské křížení je ale během na velmi dlouhou trať, tak jsem si řekl, že když se budu do stejného místa rtu kousat několikrát každý den, to by bylo, abych se časem neprokousal k podobně odulému dolnímu pysku. Asi něco podobného každý z vás zná: Kousnete se omylem jednou a pak už to jde ráz na ráz. Stačí mi chvilka nepozornosti a už zase tlumeně vyjeknu bolestí: Už zase, kruci, kdy tohle skončí?!

 

O šumavských vlcích a jiné zvířeně

Ještě nedávno jsem si myslel, že vlci na Šumavě vyhynuli. Četll jsem cosi o posledním zastřeleném vlkovi (i medvědovi), takže se nezdráhám chodit o samotě po zdejších lesích beze strachu, že mne zardousí nějaká šumavská šelma. Když jsem však přijel do Srní, slyšel jsem hned od začátku každou chvíli "...a už jste viděl vlky?" nebo "...a kdy vyrazíte za vlkama?" a když u mne potřetí zastavilo auto a řidič se ptal, jestli nevím, kudy se jede na ty vlky, rozhodl jsem se vydat po jejich stopách. Prý mají speciální výběh 1,5 km za Srním směrem na Modravu a nedá se to minout, neb odbočka z hlavní silnice je ozdobena dřevěným vlkem. Tomu říkám triumfální návrat vlků na Šumavu!

 

Barvy podzimu na Vchynicko-tetovském kanále

Včera jsem si původně myslel, že si udělám jen první aklimatizační šumavský den v bezprostředním okolí Srní. Počasí bylo podle předpokladů celkem hnusné, kolem 7 stupňů, pod mrakem a studený vítr, který i mne, čepicofoba, přiměl vzít si kšiltovku. Napřed jsem se vypravil kousek za Srní do návštěvnického centra s přilehlým velkým výběhem vlků, což asi není úplně fungl nová šumavská atrakce, ale pro mě určitě dost nová na to, abych ji na svých výletech na Šumavu ještě nenavštívil. Na vlky zde na blogu asi taky dojde, ale dnes ještě ne; protože se počasí nakonec přes poledne trochu vylepšilo, pokračoval jsem pěšky až na Rokytu, kde jsem se připojil k úžasné technické památce - Vchynicko - tetovskému plavebnímu kanálu, kudy se od začátku 19. století plavilo dříví z horních částí šumavských lesů.

Ono to dává docela logiku: Viděli jste, jak vypadá koryto říčky Vydry? Jestli ano, musí vám být jasné, že skrze to bludiště obrovitých balvanů se dřevo za normálního stavu vody plavit nedá, protože by se prostě mezi kameny dříve či později "zašprajcovalo". Proto tehdejší technici vytvořili pro vodu "objížďku", která je plavení dřeva uzpůsobena, v podobě Vchynicko-tetovského kanálu. Ten má skoro 14 km a trocha vody jím teče i teď, i když už tudy nikdo dřevo neplaví, protože to už se dávno sváží po moderní silnici, která v 19. století ještě neexistovala.

 

O místech, kde bych chtěl jednou bydlet

Nevím, jak to máte vy, ale - podobně jako houbaři, kteří mají svoje místečka plná krásných hřibů - já mám zase několik míst v různých koutech světa, kde bych moc rád bydlel a žil. Vím, že se mi to nikdy nepodaří - jednak je to většinou výrazně mimo moje možnosti a taky se jen těžko do těch míst dostanu natrvalo, ale už jen představovat si něco takového je skvělé a jde mi to moc dobře.

Už od osmdesátých let třeba miluju vilu Tugendhat v Brně. Je mi jasné, že český stát odtud těžko vypakuji, a i kdyby státní orgány vůči památce UNESCO nečekaně ochladly, nejspíš vilu nevloží jako výhru do nějaké loterie, což by asi byla jediná možnost, jak bych se k ní mohl dostat. Navíc optimálním vlastníkem by, myslím, byl nějaký koksobaron; nemyslím teď nikoho z Kolumbie, ale někoho, kdo bude schopný dodat každou zimu několik vagónů koksu do "vilné" kotelny, protože milý architekt Mies van der Rohe byl tak rozkurážen vlastním stylovým novátorstvím, že si nejspíš nevšiml, kolik krásný baráček mimo krátkou letní sezónu "žere".

Další krásnou moderní chaloupku mám vyhlédnutou v Dobřichovicích u Berounky. Kdykoli jdu kolem, vrážím do kolemjdoucích a kolemjedoucích na přilehlé cyklostezce, protože obdivuji krásné světlé a prostorné interiéry i neokázalý a oku lahodící vnějšek. Ale nemám v hledáčku zdaleka jen "krychloidní" funkcionalistické domečky; třeba při své dávné cestě stopem po jižní Francii jsem si pro sebe vytipoval jeden vzdušný venkovský domeček s velikou zahradou, do které bylo možné vstoupit různými dveřmi přímo z obýváku, domeček, u něhož by mě vůbec nepřekvapilo, kdybych v něm objevil dobře naladěné legendární přátele Bouvarda a Pécucheta.

 

O vyhlídkách šumavského podzimu a impresionistickém plameňákovi

Během posledních pár dní se u mne odehrálo několik drobností, které teď asi budou pár týdnů určovat další směr mých aktivit. Jednak poměrně náhle skončilo léto, počasí přeskočilo zářijovou a možná i říjnovou tradiční povětrnost a usalašilo se jakoby rovnou v půlce listopadu, což mne lehce znervózňuje, protože se - to je druhé "faktótum" - jedu právě provětrat na Šumavu. Říkal jsem si, že druhá půlka září by mohla být na horách překrásně podzimní, ale rozhodně jsem si nepředstavoval, že budou nejvyšší denní teploty kolem šesti stupňů a k ránu přízemní mrazíky. Když k tomu přihodíme trochu nebeské vody (doufám, že ještě v kapalném skupenství), která na Šumavě rozhodně nesmí chybět, budu mít dobrou záminku procvičit si vyjmenovaná slova "po s": Až uvidím, jak bude všude po okolí sychravo a šumavské lesy se mi ukážou ve své syrové podobě, budu zlostně syčet jako nachlazený sýček, načež až se po nějaké době začne počasí poznenáhlu vylepšovat, budu až zase sypat zpátky ku velkoměstu. Ještěže mi nejspíš kvůli dešti a každodenním přeháňkám nehrozí, že bych na svých toulkách potkal usychajícího sysla!

 

Tuctové rozpočítávadlo

Dnes zase po dlouhé době přidávám jednu rýmovačku z dlouhodobého cyklu básniček pro děti a dospělé s dětskou duší; tyhle dětské rýmované kousky přidávám postupně k dalším drobným veršovánkám do rubriky Miniatury. Tentokrát je to miniaturka, která může formou připomínat malé rozpočítávadlo. Nevím, jestli se dá použít v praxi, neb běžně nerozpočítávám, ale třeba je někdo ze zdejších ctěných návštěvníků využije.

Jako dítě jsem vždycky podezříval dospělé, že když nějaké rozpočítávadlo používají, vědí předem, jak to dopadne, protože se mi říkanky zdály příliš jednoduché. Ne obsahově, většině z nich jsem vůbec nerozuměl a ono to často ani nešlo. Třeba takovému u nás doma používanému rozpočítávadlu:

Enele benele

cukrkňoura

jamte tramte

pompaďoura

hyky, fiky,

tajtrliky,

malec palec

ven!

jsem nerozuměl ani trochu a s odstupem několika desítek let to není o nic lepší. Vždy jsem ale podezříval dospěláky, že kvůli tomu jednoduchému rytmu říkanky (o kterém jsem samozřejmě netušil, že se mu říká rytmus) vědí, jak to dopadne. Zvlášť když se rozpočítávalo jen mezi dvěma možnostmi, to bylo tolik, tolik průhledné!

 

Nedělní miniglosy č.418

Dnešní vydání Nedělních miniglos je poslední před dvoutýdenní prázdninovou přestávkou. Říkáte si, co je to za nesmysl, když prázdniny přece naopak právě skončily? Nikoli pro mne. Já jsem celý červenec a srpen poctivě chodil do práce i "do redakce" a své soukromé prázdniny jsem posunul až do druhé půlky září. Tentokrát mne nečeká žádný výjezd na druhý konec světa, ale budu pěkně doma v Čechách, místy v Praze, místy v okolí Dobřichovic a místy na Šumavě. Nedělní miniglosy č.419 tedy vyjdou až prvního říjnového dne. Můj blog ale samozřejmě bude fungovat dál, minimálně proto, že - jak doufám - začnou mé fotovýbavě perné dny.

 

Jedna úplně obyčejná zeď

Jedna obyčejná pražská zeď v ostrém srpnovém slunci. Takových fotek člověk může během jediné procházky Prahou ale i jinými městy nastřílet stovky. Když jsem tuhle úplně obyčejnou zeď fotil, říkal jsem si, že fotky samozřejmě vyhodím, nejsou ničím zvláštní z pohledu výtvarného ani obsahového. A přesto jsem se nakonec odhodlal je aspoň na blogu ukázat.

Ten první obrázek jsem převedl do černobílé podoby, aby barva nerušila to, co mi přijde na fotce důležité: hluboké stinné "zářezy", které mi připomínají postupně se zacelující jizvy. Rány, které jako by se bránily dopadajícímu světlu, trochu se styděly nastavit mu svá skrytá úbočí. Pozůstatky po ranách, které už nebolí, ale připomínají nám, že kdysi bolely. V tom je ostatně, myslím, smysl jizev - upomínat. Ne ve špatném slova smyslu, ale při pohledu na jizvu je dobré si vzpomenout, že to, co nás kdysi bolelo tolik, až jsme se báli, že už nic nebude jako dřív, dnes už nebolí, sice je to trochu vidět, co naděláme, ale stalo se to už naší organickou součástí. Zeď i s jizvami drží, stejně jako pevně drží naše jizvy. Jsme to už my a nikdo cizí.

 

Soumrak nad věčným městem

Smráká se.

Poslední selfie s hnízdem harpyjí

pošleme z výletu

k Vie Appii.

Poslední úsměv:

Sýýýýýýýýýýr!!

Z mohutných hradeb

zbyl už jenom stín

věčného města,

věčných rozvalin.

Jeden stín ze sta.

Znavené slunce

odplouvá do podzemí.

Bez světel není stínů.

Na cestě

k Vie Appii,

k obchůdku s nadějemi,

okamžik trvá

a věčnost pomíjí

za zpěvu muezzinů.

Ruka cézarova už žezlo netřímá

a cesty vedou všude,

jen ne do Říma.

Nedělní miniglosy č.417

Když jsem chodil ještě do školy, na poslední prázdninovou neděli jsem se opravdu vůbec netěšil. Teď po létech už je to pro mne celkem neutrální neděle jako každá jiná, byť je přece jen tentokrát malinko "příjemně unavená" po včerejších ochutnaných pětadvaceti vzorcích na Dobřichovických vinařských slavnostech :-). No a protože je to tedy neděle jako každá jiná, je pochopitelně i s Nedělními miniglosami, předposledními před malou redakční přestávkou, do které bych rád umístil svoje vlastní zářijové "trucprázdniny". Přeji všem zdejším čtenářům krásnou neděli, byť jsou v ní oproti těm opravdu prázdninovým, červencovým a srpnovým nedělím - snad ještě ne zcela definitivně - už i zřetelné náznaky podzimu.