Nedělní miniglosy č.486

Už je to víc než měsíc, co jsme si speciálním výročním číslem Nedělních miniglos připomněli 10. narozeniny tohoto svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". A já mám dnes to potěšení - sotva skončila oficiální zima a začalo jaro - přivítat vás u prvního čísla nového letního času. Po krátké a intenzivní kariéře spammera, který nesměl dávat své blogové odkazy na facebook a kvůli mailům upozorňujícím na můj nový fotoweb www.petrvapenik.cz dostal "zaracha" od několika e-mailových serverů, se všechno dalo opět do relativního nudného pořádku. Ale však já si zase najdu něco nějaké to povyražení, jen nebojte :-).

 

Schodiště domu U Černé Matky Boží

Minulý týden jsme si udělali s jedním mým přítelem-fotografem výlet do Prahy na fotovýstavu. Řekl jsem si, že vyrazím jen nalehko a nebudu s sebou tentokrát tahat nic těžkého na focení, takže jsem na foťák namontoval svůj nejmenší a nejlehčí objektiv, pevnou padesátku. K čemu bych na takové výstavě potřeboval širší záběr, že? Nakonec jsme ale neplánovaně navštívili ještě moc zajímavou výstavu o geometrii v architekturním díle Jana Blažeje Santiniho v domě U Černé Matky Boží a když jsme výstavu opouštěli, dostal jsem se vlastně poprvé v životě ve velmi dobrých světelných podmínkách na tamější nádherné schodiště. Příležitost jako hrom - a já se svým pevným objektivem nemohl zachytit skoro nic z těch fascinujících křivek, protože nešlo dosáhnout většího odstupu. Dovedete si asi představit můj fotografický "pláč a skřípění zubů", když jsem všude kolem sebe viděl spoustu úžasných záběrů a nic z toho se mi nevešlo do hledáčku. Jediné, co jsem si z návštěvy kromě zážitku z neobyčejné výstavy odnesl, byla jedna neuspokojivá fotka pořízená úplně odspodu schodiště a přesvědčení, že se na návštěvu kubistické architektonické perly vydám co nejdříve znovu, tentokrát už lépe vybavený.

 

Martina Leierová: Dům s vypůjčeným výhledem

Rozhodně nepatřím k lidem, kteří mají přehled o současné české beletrii. Do knihkupectví sice chodím rád, ale většinou pro jiné typy knížek nebo úplně nazdařbůh bez konkrétního plánu. Když ve společnosti přijde řeč na současný román a na spisovatelské hvězdy, decentně se upozaďuji, protože k tématu nemám co objevného říct, natož abych o něm - jak je v kraji zvykem - vášnivě polemizoval. Většina jmen je pro mne - připouštím, nejspíš k mé vlastní škodě - jen encyklopedickým heslem, o kterém něco málo a velmi povšechně vím, ale prostě nemám načteno a co je horší - nepřipadá mi, že by mi to chybělo.

Podobně jako ve známém úsloví o Mohamedovi a hoře se ale občas stává, že knížka - když vidí, že pokojně rozvalena na polici obchodu by se jen těžko dočkala mého zájmu - vyrazí naopak za mnou, dožene mě, obklíčí a nějakým zvláštním úskokem mě přiměje, abych si ji koupil a přečetl. Přesně tak to bylo s knížkou Martiny Leierové Dům s vypůjčeným výhledem. Občas totiž chodím na milá setkání lidí, které spojuje velmi osobní vztah k Japonsku. Někdy si tam vyslechnu zajímavou přednášku, prohlédnu fotografie z cest, ochutnám při čajovém obřadu skvělý japonský čaj, popovídám si s přáteli při skleničce saké, svůj obdiv věnuji krásným kimonům, kaligrafii či čerstvě naaranžovaným květinám. No a jednou dorazila na toto setkání i pro mne dosud neznámá paní, která přinesla ukázat svou knížku, přečetla z ní několik úryvků a já zjistil, že bych si tuhle knížku po improvizované malé autogramiádě rád odnesl domů, abych si ji mohl přečíst v klidu a pořádně.

 

Nedělní miniglosy č.485

Už je to měsíc, co jsme si speciálním výročním číslem Nedělních miniglos připomněli 10. narozeniny tohoto svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Dnes mám to potěšení přivítat vás u prvního letošního čistě jarního čísla, bohužel již ne jako "facebookový disident", jako tomu bylo v posledních týdnech, protože facebook už po více než měsíčních obstrukcích, zdá se, již dále proti Nedělním miniglosám nic podstatného nenamítá. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží.

V posledním týdnu jsem svou hned dvojí návštěvu Plzně přetavil do podoby vyprávění O nezaslouženém vítězství ve zničeném kině Hvězda, ve kterém se pravdivě prezentuji jako podvodný expert na historii sovětského filmu. Také jsem vás všechny pozval k návštěvě svých nových fotografických webových stránek článkem Do nového jara s novým fotowebem a připomenout ještě můžu speciální narozeninovo-matematickou "povídečku" Na zdraví prvočísel. Z archívu povytažený tentokrát zůstává článek z minula O myšlenkových a jiných rentgenech a nově se k němu přidává pět let starý březnový článek O odbočce doleva o asi jediné věci z mé minulosti, kterou bych - kdybych měl k dispozici příruční stroj času - lehounce poopravil, a zrušil tak nejspíš zpětně tento blog od samotného počátku :-).

 

Do nového jara s novým fotowebem

Už dokonce i podle astronomů začalo oficiálně jaro, no a na jaro se sluší odložit starý zimní kabát a nasadit nový šik jarní model, že? Bohužel, běžná móda mě zas až tak moc nezajímá, tím méně pak pokud jde o to, co sám nosím. Ale začátek jara je příležitostí i pro jiné začátky a já ho tentokrát využívám aspoň pro oficiální zahájení provozu mých už dříve avizovaných nových webových fotostránek. Tento týden totiž po určitých peripetiích zdárně proběhla poslední fáze - přesun internetových domén, takže když někdo použije jednu z mých oficiálních domén www.petrvapenik.cz, www.petrvapenik.com nebo www.petrvapenik.eu, otevře se mu již nový web.

ukázka jedné z fotogalerií nového blogu

Původní stránky fungovaly celkem úspěšně dlouhých šest let a důvody, které mě vedly k této změně jsou velmi jednoduché: Nové stránky by, myslím, měly být přehlednější a uživatelsky přívětivější pro návštěvníky webu i pro mne jako administrátora a měly by nabídnout (jen co každou novou funkci jako admin aspoň trochu pochopím a zvládnu :-)) i podstatně bohatší funkční možnosti. Staré stránky zůstanou zatím i nadále v provozu na prozatímní adrese www.pvapenik.cz, nebudu je však již dál upravovat a aktualizovat. Na starý web ovšem povedou i některé odkazy z nových stránek, např. linky na e-katalogy z jednotlivých výstav, takže původní stránky jednoduše nesmažu, ale měly by zaniknout postupně a řízeně, asi jako tomu ve slušnějších případech bývá se starými vesmírnými družicemi v zemské atmosféře.

 

O nezaslouženém vítězství ve zničeném kině Hvězda

Nedávno jsem šel v Plzni kolem tamního bývalého kina Hvězda. Popravdě, nedělám to rád, protože s tím kinem mám spojenou spoustu nadmíru osobních zážitků a jeho devastace, která začala po jeho oficiálním zrušení v roce 1997 je pro staromilce mého typu doslova děsivá. Tentokrát jsem si ale řekl, že lepší než rozčilovat se nad věcmi, které člověk stejně nemůže změnit, je vybavit si nějakou opravdu osobní vzpomínku z dávných dob, kdy bylo kino Hvězda na vrcholu slávy. A jedna taková v hlubině paměti dávno zaštrachaná - a přitom mládeži i blogovým návštěvníkům zcela přístupná - vzpomínka se mi opravdu vybavila. Stalo se to, myslím, v páté nebo šesté třídě, kdy jsem na pódiu tohoto dnes už dávno zcela zničeného kina, prožil jedno slavné vítězství, které ve mně ale zanechalo ještě dlouhou dobu zřetelnou pachuť vítězství neslavného.

Jak už to tak těsně před koncem školního roku bývá, po závěrečném klasifikačním šturmu se náhle atmosféra uvolní a je dostatek prostoru i na různé nevyučovací akce. Takto jsme se jednou ve třídě dozvěděli, že druhý den naše vyučování odpadá, protože celý náš ročník vyrazí ráno do kina Hvězda na nějaké slavnostní filmové představení. To byla samozřejmě skvělá zpráva a všichni se na tuhle formu "náhradního vyučování" moc těšili, stejně jako bychom se těšili na jakýkoli jiný program mimo školu. Brzy se ale ukázalo, že mně nebude dopřáno užít si úplně klidné dopoledne.

Nedělní miniglosy č.484

Na konci února vyšlo speciální výroční číslo Nedělních miniglos, jímž jsme si připomněli, že Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", vycházejí už (pro mě doslova neuvěřitelných) deset let. Mám tedy dnes to potěšení přivítat vás u třetího březnového čísla a zároveň u třetího čísla druhého desetiletí. Mimochodem, stále nemohu vložit odkaz na Nedělní miniglosy na svůj facebookový profil, protože facebook už skoro měsíc každý odkaz na blog obratem vyhodnotí jako "porušující zásady komunity" a zablokuje ho. Jak jsem zvyklý z dávných půtek na blog.cz, asertivně podávám jednu stížnost za druhou a stejně asertivně dostávám automatem generované odpovědi, že facebook moc děkuje za podnět a někdo se na můj případ jistě podívá, jen co naprší. Jako milovník děl Franze Kafky jsem z takové neobyčejné vlastní zkušenosti doslova v sedmém nebi a bojím se okamžiku, kdy nějaký revizní algoritmus vyhodnotí Nedělní miniglosy jako neškodnou blbinu, a já už si nebudu moct připadat divže ne jako facebookový disident :-).

Na zdraví prvočísel !

Chvíli trvalo, než se dnes Albert dostal z práce. Jako obyčejně tam po něm chtěli spočítat něco úplně triviálního, co prý ovšem může mít dalekosáhlé finanční následky. Ale to říkají ti podivní ekonomové vždycky a z matematiky, z té vznešené čisté vědy, jíž Albert celý život pokorně slouží, si chtějí udělat jen poskoka, ficku, která je dobrá jen pro uklízení po jejich mejdanech, na nichž čísla a virtuální finance tečou proudem. Jo, když je ouvej, to si na matematiku vzpomenou a chtěli by, aby vše vysvětlila, zdůvodnila a předpověděla. Na to už pak bývá pozdě. Staří sedláci nebyli žádní globální myslitelé, ale věděli, že z hovna se bič uplést nedá, jenže takové nekorektní vulgarity - jak vypadá - se už dnes na ekonomických školách v zájmu dobrých mravů neučí. Jako kdyby dobré mravy byly právě v takové džungli - podobných bičů plné - jako je ekonomie, někdy k něčemu dobré!

Dnes ale mají pánové manažeři smůlu, ať jim hoří termíny, jak chtějí. Dnes je totiž šestnáctého a to Albert slaví svůj významný den. Šestnáctka, takové dokonalé číslo, symetrické na všechny strany, ze kterého přímo svítí na první pohled viditelná šťastná sedmička v ciferném součtu a kulaťoučká nealkoholická desítka po převedení do užitečného hexadecimálu. Kolik jen krásy a tajemství, kterých si lidé většinou vůbec nevšímají, je skryto v číslech! Ano, pokaždé tento den si sem Albert přichází sednout ke skleničce vína, kterou na dálku připije dámě svého lehce ošuntělého srdce. Zkušeně zalistuje vinným lístkem, i když tuší, že si dá polosuché chardonnay jako vždycky. Jeho lahvička je totiž za 256 korun, a to je přece přesně jeho milovaná šestnáctka na druhou, čtverec šestnáctky, skoro dokonalý tvar, takže to musí být znamení, protože Bůh, jak je známo díky Albertovu slavnějšímu jmenovci, Bůh nehraje v kostky. Ano, občas už Alberta napadlo, že možná tuhle pozoruhodnou cenu nestanovil Bůh, ale zcela bez vedlejších matematických úmyslů jen nějaký uťápnutý podnikový ekonom, který se aspoň za malého boha pošetile považuje, jak mají ti děsní ekonomové ve zvyku, takže nešlo o projev vyššího řádu Vesmíru, ale o prachsprostou náhodu. Ale Albert si dnes touhle znepokojující myšlenkou nechtěl kazit večer, protože ekonomové mu docela stačili přes den.

 

V ledovém zrcadle

O víkendu to sice vypadalo, jako když se jaru nedaří se úplně rozhodnout, jestli se chce ucházet o vládu nad severní polokoulí anebo si radši dá ještě šlofíčka, ale je, myslím, více než zřejmé, že se nakonec milostivě nechá přesvědčit, že není pro vládnutí nikdo lepší v dohledu, a na určitou formu své "úřednické vlády" kývne. Astronomové tvrdí, že oficiální jaro začne až 20. března v noci, ale ti, co mě už nějakou dobu znají, dobře vědí, že mé osobní jaro začíná vždycky už o pár dní dřív, ať už jsou právě tropy nebo mrzne, až praští. Protože jaro, to není zdaleka jen aktuální povětrnost, ale především stav srdce. Kardiologové by sice možná v mém případě hovořili spíš o pokročilém podzimu, ale já vím své! :-).

I když už v tušení zázraků nového přírodního cyklu hledíme dopředu, myslím, že se sluší poděkovat i zimě. I když nepatřím k jejím příznivcům, ale spíš k názorovým oponentům, a do Evropského parlamentu bych ji rozhodně nevolil, dokážu být uznalý a přiznat jí, že se letos snažila vládnout odpovědně a celkem to šlo vydržet. Stejně ale budu rád, když už nebude mít v rukou výkonnou moc, ale soustředí se na typické opoziční aktivity, jako je zesměšňování výsledků práce svých nástupců a upozorňování na jejich průšvihy a aféry. I když bych si to osobně dovedl představit i jinak, nezbývá mi než smířit se se skutečností, že až budou mít voliči těch ostatních plné zuby, dá se očekávat, že zima opět nebude bez šancí.

 

Nedělní miniglosy č.483

Na konci února vyšlo speciální výroční číslo Nedělních miniglos, jímž jsme si připomněli 10. narozeniny tohoto svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Dnes vás tedy vítám u druhého březnového čísla a zároveň u druhého čísla druhého desetiletí :-).

V posledním týdnu jsem se s vámi zde na blogu podělil o jeden mírně zveršovaný miniaturní Poznatek z teorie relativity a přečíst jste si mohli i malou "antikatastrofickou povídku" Srážka s bílou horou. Z poslední doby je pak možné ještě připomenout vzpomínku na okamžik, kdy jsem se stal nepřítelem většiny zájezdového autobusu v článku O turistické vzpouře, a speciální fotografický žánr, kterému říkám "říční akty" v článku Říční akty aneb Berounka bez závoje). Z hlubokého archívu jsem tentokrát úplně poprvé od premiéry v září 2009 povytáhl úvahu O fasádismu, protože uplynulý týden v politice odkazující se svou (pouhou) fasádou k dřívějším hodnotám mi pro to byl dobrou inspirací.

 

Srážka s bílou horou

Když ho Ada chtěla nakrknout, dělala si občas z Billa legraci, že takový námořní důstojník má mnohem nudnější zaměstnání než obyčejná učitelka. Vždyť co může být vzrušujícího na tom, když člověk hodiny zírá na prázdnou mořskou hladinu rozprostírající se do nekonečna všech světových stran? Ano, možná úplný začátek cesty, než člověk s tou obludou vykličkuje z přístavu, a pak zase bezproblémové přistání, to vyžaduje určitou zkušenost a koncentraci, ale mezi tím je vše vyplněno jen nekonečnou nudou a modravou mořskou šedí a kormidlo by mohla držet i necvičená chobotnice, protože na nějaké té míli sem či tam moc nezáleží. Den, noc, den, noc a další den, pořád stejná nuda. Pro tohle tak dlouho studoval a cvičil? Zato ve škole je každý den práce s dětmi doslova přívalem emocí; zážitky sice nejsou jen příjemné, ale skoro vždycky silné.

"Kdyby tu teď Ada byla se mnou, asi by si ze mě tolik neutahovala," blesklo Billovi hlavou těsně poté, co vydal svůj nejdůležitější rozkaz v životě. Pak že prý nuda!…

 

Praktický poznatek z teorie relativity

Dnešní příspěvek by snad mohl být zařazen i do rubriky Haiku, protože čistě formálně jde o téměř klasickou tanku, tedy o japonskou básnickou formu dodržující slabičné schéma 5-7-5-7-7 (dobře, dnes ne úplně přesně, ale myslím, že zkrácení o slabiku ve třetím verši je tentokrát pro dobro rytmu :-)). Kdybych ovšem měl podobný kousek zarecitovat před milovníky specifických japonských uměleckých forem - jako že si po praktické osobní zkušenosti s veřejným čtením haiku něco podobného už dovedu představit - nejspíš bych se necítil úplně dobře, protože japonského je v těch pěti řádcích pramálo. Taky bych mohl vložit tento příspěvek do rubriky Fyzika, kdyby zde ovšem taková rubrika byla k dispozici, protože se zde spojily jinak viditelně nesouvisející podněty z nedávné zajímavé přednášky o projevech teorie relativity a z mých vlastních praktických fotografických pokusů. Ale dnes se tu před vámi nebudu převlékat ani za fyzika, tím méně pak za tankistu. Vždyť od čeho bych tu měl speciální rubriku Miniatury, ve které se neobjevilo čerstvé zboží skoro celý rok a půl?

Praktický poznatek z teorie relativity

Řekl mi moudro

pracovník fotolabu:

Když chceme hrát

se světlem na honěnou,

budem mít pořád babu.

K miniaturám většinou přikládám nějaký pozdrav z archívu a dnešek nebude výjimkou. Povídečce O zapomenuté vůni bude na jaře už pěkně zakulacených pět let. No a jaro, jaro je přece už za dveřmi :-).

Nedělní miniglosy č.482

Před týdnem vyšlo výroční číslo Nedělních miniglos, jímž jsme si připomněli 10. narozeniny tohoto svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a nejspíš je to vůbec nejdéle pravidelně vycházející blogový nedělník. Hned v pondělí jsem chtěl toto výročí zviditelnit i na facebooku, ale bohužel, příspěvek mi byl zablokován s vysvětlením, že "porušuji pravidla komunity", samozřejmě bez jakékoli možnosti zjednat nápravu nebo si vysvětlit situaci. Začínám mít podezření, že se v NMg budeme muset facebooku občas podívat na zoubek abychom si to porušení pravidel aspoň trochu užili :-).

 

Říční akty aneb Berounka bez závoje

Jestli je pro mne nějaká klasická fotografická oblast oblastí zapovězenou, jsou to tradiční akty. Jednak neumím pracovat s interiérovými světly, i když to by asi při náležité snaze ještě dohnat šlo. Co už ale rozhodně nikdy nedoženu, je schopnost přirozené fotografické práce s těly modelek. Neuměl bych modelky správně vést a komunikovat s nimi: Tady, prosím, nožičku vejš, ten lokýtek jinak ohnout, aby to nevypadalo nepřirozeně, a hlavně pořádně vypnout hruď, aby ty krásné křivky na fotce doslova zazářily... Když se říká, že modelky si občas musí před focením dát panáka na kuráž, v tomto případě bych si musel dát mnoho panáků spíš já jako stydlivý fotograf, což většinou nebývá pro dobro fotografického výsledku. Stydlivý stárnoucí fotograf, který chce začít fotit dobré akty, je podle mne podobný protimluv jako celoživotní neplavec, jehož metou je k stáru přeplavat kanál La Manche, nebo klaustrofobik toužící ve své fantazii prosadit se u jeskyňářů.