Udělal jsem v životě spoustu menších i větších pitomostí, navyváděl jsem se něco skopičin, ale ani by mě nenapadlo se kvůli nim a z nich plynoucím průšvihům vracet v čase a něco na svém jednání opravovat. Ano, jsem zvídavý a přál bych si znát odpověď na mnoho otázek o minulosti i o budoucnosti, ale žádnou tak moc, abych kvůli ní chtěl cestoval v čase. Potkal jsem mnoho lidí, kteří již nejsou na našem světě, a měl jsem některé z nich moc rád, ale ani kvůli setkání s nimi bych do minulosti necestoval; to ponechám na milé zprostředkovatelské roli snů. A dokonce nejsem ani tak zištný, aby mě zajímal budoucí vývoj akcií, výsledky sportovních utkání, na které se dá sázet, nebo tažená čísla sportky. Kvůli něčemu tak obyčejnému a přelétavému, jako jsou peníze, přece nemá smysl stát frontu na lístek u pokladny časového expresu.
Často chválívám moudrost toho, kdo vymyslel čas, že mu dal jen dopředný směr. Přesto je jedna situace, pro kterou by mi stálo za to se do minulosti vypravit a za lístek bych věru zaplatil i nehoráznou cenu. Pamatuji si tu noc velmi přesně a s mnoha podrobnostmi, byť už je jí skoro osm let. Kdyby to šlo, zajel bych si na jednu velkou pražskou křižovatku, a velice lehounce bych fouknul do motýlích křídel dějin světa. Třeba by mě ten lehký východní větřík přiměl zatočit na křižovatce doleva a nejít rovně jen proto, že se to tzv. sluší.
Samozřejmě, existuje určitá pravděpodobnost, že by moje tehdejší odbočka doleva nakonec nevedla do míst, která jsem si s odstupem ve zpětném zrcátku vysnil, ale - dívám-li se na to celkem racionálně - není to pravděpodobnost velká. Myslím, že by se tehdy můj život zásadním způsobem změnil a že by ta velká změna byla k lepšímu. Pravda, vždycky je to "něco za něco" a pár situací, do kterých jsem se od té doby dostal, by se mi působením odstředivých sil v té levotočivé zatáčce nejspíš vytratilo ze života. Skoro jistě bych teď nedělal tu práci, kterou dělám, nebydlel bych tam, kde bydlím, fotil bych jen příležitostně na dovolené a nad myšlenkou na samostatnou fotovýstavu bych se jen usmíval a nechápavě bych kroutil hlavou. No a taky bych pravděpodobně dodnes netušil, co obnáší mít vlastní blog. To všechno jsou jistě počitky velmi specificky libé, ale když to tak v duchu srovnávám, stejně mi vychází, že bych si tu jízdenku do zas ne tak vzdálené minulosti koupil.
Ano, vidíte to - takový jsem blogový nevděčník: Klidně bych vyměnil všechny Nedělní miniglosy, všechny své fejetony (včetně tohoto :-)), recenze, všechny cestopisné reportáže, všechny své básničky (ty bych psal nejspíš také, jen bych je nepublikoval veřejně) a dokonce i všechny vaše milé čtenářské komentáře, které mi dělají takovou radost, za jeden obyčejný lístek druhé třídy do časového expresu. Ostatně, nejel bych daleko, nepotřeboval bych jet bůhvíjak dlouho, třeba abych mohl zasahovat do věcí starověkého Říma nebo bránit před vymřením Přemyslovce, ale vystoupil bych hned na předměstí naší současnosti. Na jedné noční pražské křižovatce.
Potkal bych tam sám sebe v o něco mladší verzi a než by na přechodu pro chodce naskočila zelená, stihnul bych si pošeptat nenápadně do ucha, co všechno budu jednou ochotný obětovat za to, co se mi na této křižovatce nabízí hned a zadarmo. A myslím, že bych pod vlivem toho svědectví zahodil svou tehdejší odpovědnost, přestal bych poslouchat nápovědu svého rozumu (jako už od té doby mockrát) a pustil bych se doleva, i kdyby ta levá odbočka vedla do těch nejméně osvětlených míst, kde jistě přebývají draci a lvi.
Tak až jednou na téhle adrese zčistajasna nenajdete žádný blog, třeba se mi výprava proti proudu času v mé soukromé řece ne nepodobné Rubikonu povedla a můj blog se stal - podobně jako kdysi Mnichovská dohoda - neplatným od samého počátku :-).
Pozn.: Už jsem dlouho nenapsal nic na Téma týdne, ale téma Cestování časem si aspoň malou zmínku zasloužilo, ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.