Nedělní miniglosy č.547

Dneska pojmeme tradiční úvodník trochu jinak, než bývá zvykem, protože se na blog.cz opět nesmí kvůli spamovým vlnám (nebo přesněji řečeno kvůli neschopnosti zdejších adminů se s nimi vyrovnat jinak) přidávat odkazy. (Pozn.: toto omezení pro článek na blogspotu neplatí, tak aspoň proklik na fotoweb a závěrečné odkazy na jubilejní výběry NMg a vybrané rubriky zde na rozdíl od permanentně nefungujícího blog.cz uvádím). Pravidelné shrnutí nových článků ani nahlédnutí do blogového archivu v takovém případě nedává smysl. Ale jinak bylo toto omezení paradoxně rozhodujícím důvodem, proč jsem tentokrát i přes spoustu jiné rozdělané práce Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", připravil. Samozřejmě, první reakce byla logicky přesně opačná: Když věci pořádně nefungují, proč bych se tím měl nechat vytáčet? Dám si raději pauzu, stejně je teď spousta jiných aktivit, a vrátím se, až systém zase jakžtakž poběží. Nu, to bychom tu taky ovšem mohli na další číslo čekat dlouhé týdny a měsíce. A tak si vezmu příklad z Johna Kennedyho a řeknu si, že přece věci se nemají dělat proto, že jsou snadné, ale naopak právě

Třicet tváří světla

Chcete nakouknout, jak to vypadá na mé výstavě Třicet tváří světla v Divadle Horní Počernice a ještě si přečíst haiku? Nabízím aspoň pár fotek z času těsně před vernisáží (protože jsem celou vernisáž propovídal, bohužel jsem už pak nestíhal sám fotit), abyste si mohli udělat obrázek, jak to na výstavě vypadá. I když je podle názvu výstavy představených tváří světla třicet, ve skutečnosti je vystaveno dvaatřicet fotografií, ale zatím si nikdo z návštěvníků nestěžoval, že dostal víc, než bylo slíbené v reklamě :-).

Za normálních okolností bych doplnil přiložené záběry několika odkazy na praktické informace, které průběžně udržuji na svém fotowebu, ale bohužel, zdejší blogoví admini se opět rozhodli bojovat s přílivem spamových komentářů tím, že plošně zakázali VŠECHNY odkazy, VŠUDE (nejen v komentářích, ale i v textu článků, což považuji za pitomost non plus ultra, která, myslím, nemá žádný obsahový smysl, ale jde jen o to, že zdejší systém se k oběma druhům odkazů chová stejně) a VŠEM. Kdyby se tady k tomuto mimořádnému opatření sáhlo poprvé, řekl bych si, že jde o sympatický projev snahy jednoduše a účinně odvrátit nebezpečnou situaci, abychom se na ni mohli propříště připravit a vyřešit ji lépe. Protože ale správci blog.cz k tomuto opatření sahají opakovaně už několik měsíců a zjevně nedokážou najít jiný způsob, jak se s nevítanými návštěvníky efektivně vypořádat, nezbývá mi než to považovat za ostudu a projev profesionální neschopnosti problém opravdu řešit i jako doklad zdejšího pohrdání autory i jejich čtenáři. Místo informačního odkazu tak aspoň svým milým čtenářům na konec dnešního článku přilípnu malé tematické haiku, které prozatím kupodivu nikdo nezakázal, tak si toho važme.

 

O emotivních dokumentech

Přistihuji se při tom, že čím jsem starší, tím méně mě zajímají vymyšlené příběhy (o těch, které jsou navíc vycucané z prstu, mnohokrát na pokračování vyvařené a přesto z nějakého nejasného důvodu na řadě kurzů tvůrčího psaní vydávané za vzor scénáristické práce, ani nemluvím) a dávám přednost dílům, ve kterých se pracuje se skutečností a s fakty a které rozšiřují naše obzory. S úlevou tedy v televizi přepínám překombinovanou detektivku na dokument o tichém životě mlžů, a dozvídám se tak i o mnohem zajímavějších věcech, než že lidmi cloumají pořád stejně neovladatelné pravěké vášně, ale naši sympatičtí kriminalisté jejich složitému propletenci jistě opět přijdou na kloub. Místo toho mohu obdivovat životní zarputilost glochidia a překvapeně se dozvídám, že slávka je i něco jiného než fotbalový klub či herečka Budínová.

Nedělní miniglosy č.546

Hlavní události tohoto týdne pro mě byly instalace a vernisáž mé fotovýstavy Třicet tváří světla v Divadle Horní Počernice. Instalace spolkla celé pondělí, vernisáž zase středu. Teď o víkendu je ale ten pravý čas se trochu nadechnout před brzkým rozjezdem druhé výstavy v Plzni, chvíli nemyslet na fotky, na popisky, rámování či scénáře vernisáží, a vrátit se pokorně k tomu, co zde na blogu dělá neděli nedělí už více než 11 let: k Nedělním miniglosám - svéráznému blogovému týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", který se dnes již po pětisté šestačtyřicáté pokusí potěšit a snad občas i rozesmát zdejší pravidelné, občasné i náhodné návštěvníky. Pojďme tedy na to!

O čase sklízení

Zná to určitě každý z nás: Období, kdy na něčem delší dobu pracujete, vydáváte energii, a vlastně netušíte, jestli to v praxi bude někdy dobré i k něčemu jinému, než jen pro prostou - ale nesmírně důležitou - vnitřní radost z toho, že člověk dělá, co považuje za správné, a dělá to nejlíp, jak umí, i když to třeba v širším srovnání nemusí být napohled nic moc. No a pak - máme-li kliku - občas přijde krátké období, kdy se podaří sklidit nějaké výsledky takové práce. Je úplně jedno, jestli se staráme o višňový sad, chováme poštovní holuby, píšeme knížky, zastřiháváme bonzaje, malujeme obrazy nebo hrajeme tenis. Všechno je to - v různém čase různě naplňující - práce, s krásnými chvílemi opravdového zaujetí a zápalu, i s okamžiky nespokojenosti, beznaděje a opakovaného pronásledování kličkujícího smyslu. Ale ať už je to cokoli, jednou za čas - jsem přesvědčený - vždycky nastane cosi jako doba sklízení: Duše se zatetelí radostí nad višňovým sadem v květu nebo později nad sladkou chutí temně červeného plodu, fešácký holub donese životně důležitou zprávu včas na správnou adresu, naše knížka ve čtenáři vyvolá nebývalou vlnu fantazie, soused uznale pokývá hlavou nad libým tvarem naší bonzaje, někdo naším obrazem ozdobí nadšeně svůj byt, diváci zatleskají našemu nechytatelnému obouručnému beckendu. Neděláme to všechno zdaleka jen pro ten okamžik "sklizně", ale - přijde-li - neměli bychom nad ním ze skutečné nebo předstírané skromnosti jen mávnout rukou jako nad bezcennou cetkou. Bez občasné sklizně drhne příští setba.

Nedělní miniglosy č.545

Tento týden jsem si udělal první jakžtakž pokoronavirovou cestu do Plzně a do Staňkova, tentokrát bez focení, protože skoro celou dobu Medardova kápě nekapala, ale pěkně vytrvale lila. Teď už jsem ale zpět doma, protože v pondělí budu instalovat svou první letošní fotovýstavu Třicet tváří světla v Divadle Horní Počernice, aby mohla ve středu večer vypuknout vernisáž. Od nutných posledních příprav jsem si ale samozřejmě v pravý čas odskočil do redakce Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", aby i tuto neděli - stejně jako se to děje už více než 11 let - mohlo vyjít další číslo, které se pokusí zdejší pravidelné, občasné i náhodné návštěvníky potěšit a snad občas i rozesmát.

Exploze budou!!

Když jsem se loni na podzim v Plzni domluvil na možnosti vystavit svoje fotky v jedné z tamějších bank, domníval jsem se, že pořadatel bude mít nějaké svoje představy, jak by výstava měla být udělaná, aby se mu podařilo naplnit konkrétní marketingové záměry. Zjistil jsem ovšem, že banka mi chce ponechat úplnou volnost; dostal jsem prostě termín, popis prostoru, který můžu využít, a to bylo vše. I když mám samozřejmě svobodu v rozhodování rád, jsou okamžiky, kdy bych nějaký počáteční impuls nebo aspoň nástin základních mantinelů docela uvítal - jednak jako dobrý základ pro přemýšlení (asi jako když se tady na blogu určí "téma týdne"), jednak jako důkaz, že i pořadatel má nějaké svoje vize, které cílevědomě naplňuje. Žádný impuls ale nepřišel. Udělej si výstavu, jakou chceš, dozvěděl jsem se. To je samozřejmě skvělé, dostat takovou důvěru. Aspoň tedy na první pohled.

Mám zkušenost, že když někdo poskytne vystavujícímu podobnou volnost, nemusí to vždy vést k výsledku, se kterým jsou všichni spokojeni. Může se totiž stát, že pořadatel se pak podívá na to, s čím nakonec autor přišel, na pořadatelském čele naskočí přemýšlivá vráska a zazní nelítostný verdikt: Takhle jsme si to tedy nepředstavovali! Samozřejmě, volnost máš naprostou, to pořád platí, ale ten výsledek by měl být trochu jiný, takový... vždyť víš, co myslíme, že? Jednu výstavu,

Dívka s oranžovým deštníkem

Dnes nabízím malé praktické cvičení pro ty, kdo fotí, i ty, kdo se na fotky jen rádi dívají a rádi o nich přemýšlí. Podíváme se společně na jedinou fotku čtverým různým pohledem (i když by se jich jistě našlo mnohem víc), zkusíme najít výhody a nevýhody každého z nich a kdoví, možná zjistíme, že i když samozřejmě každému z nás vyhovuje trochu něco jiného, třeba i ty ostatní pohledy můžou mít něco do sebe. Jestli něco jako fotograf nesnáším, jsou to virtuální výlevy všeználků, kteří v úsměvném domnění, že sami jsou výhradními vlastníky objektivní pravdy a vesmírné moudrosti, neváhají každý jen trochu odlišný pohled znevážit, pohanět, zadupat do země, což je kupodivu velmi rozšířená praxe právě na řadě fórech zabývajících se fotografií. Jak pošetilá je hluboce zakořeněná představa trpaslíků, že když druhého umenším, sám tím vyrostu.

Minulý týden jsem měl v Praze sraz s přáteli poblíž Karlova náměstí. A protože počasí kolem Medarda je tradičně nestabilní (konspirátoři mají jasno: prší jen proto, že kvůli koronaviru nelétají letadla!), během jediného odpoledne a večera přišly hned čtyři dešťové přeháňky. Ta nejvydatnější mě zastihla přímo v parku na Karláku a uvěznila mě asi na 5 minut pod jedním místním vzrostlým stromem, který mě (aspoň tedy zpočátku) trochu skryl před vodou svými větvemi. Když byly přívaly nebeské vody

Nedělní miniglosy č.544

Nedávno poztrácené blogové obrázky už jsou naštěstí zpátky na svých místech a zdá se, že i s vkládáním odkazů se situace zlepšila. Špatná funkčnost serverů ale trvá, takže vyhráno ještě zdaleka není. To Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", zatím fungují spolehlivě a bez výpadků, takže vycházejí už více než 11 let a dnes přidávají do početné série své 544. číslo, které se opět pokusí zdejší pravidelné, občasné i náhodné návštěvníky potěšit a snad občas i rozesmát. Vítejte u prvního červnového čísla.

I v uplynulém týdnu zde na blogu vyšly dva články. V tom prvním jsem představil pátou barevnou fotokoláž z koronavirového období s názvem Na prameni, tentokrát laděnou ponejvíce do zelena. Poté jsem se vrátil k nedávno znovu důkladně pročtené korespondenci mezi Janem Werichem a Jiřím Voskovcem v článku Výpisky z korespondence V+W. No a z předešlého týdne ještě jednou připomenu skoro půlstoletí starou předškolní vzpomínku, Jak jsem se stal poprvé mistrem světa.

Výpisky z korespondence V+W

Během karantény jsem toho přečetl dost, ale to hlavní pro mě byla rozsáhlá korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha, ke které jsem se vrátil s několikaletým odstupem. Při prvním čtení před 9 lety u mě převládala touha dozvědět se to, co jsem o těchto pozoruhodných lidech z jiných dostupných zdrojů nevěděl (a že toho bylo!), a to pak člověk překotně hltá další a další informace (mimochodem, krátký článek o této trilogii se objevil v úplných začátcích tohoto blogu, dnes bych ho nejspíš napsal jinak, podrobněji a s mnohem větším osobním zaujetím). Tentokrát to bylo úplně jiné, pomalejší a důkladnější čtení; mnohem víc jsem přemýšlel o souvislostech, dohledával jsem si informace o konkrétních lidech i událostech, o nichž je v dopise řeč, odbíhal jsem od stránek korespondence ke knížkám, o kterých se oba autoři zmiňují, četl jsem paralelně jejich vzpomínkové knihy, a dokonce jsem se vracel i k původním textům her Osvobozeného divadla. I když díky tomu, myslím, postupně vyvstal docela plastický obraz obou osobností, čím víc člověk v tomto směru odhalí, tím víc je mu jasné, že mnoho zajímavého i podstatného mu stále uniká.

Na prameni

Včera byl svátek dětí a to, uznejte, vysloveně láká stát se zase nejmíň na jeden den dítětem a svátek si pořádně užít. Anebo si aspoň vzpomenout, kdy jste tím dítětem byli naposledy. Jak už místní štamgasti vědí, v době karanténové jsem ani negruntoval byt, ani nestavěl zahradní pergolu, dokonce se ani neučil číst hieroglyfy, ale skládal jsem si trochu mimoňovité barevné koláže, které jsem postupně představil i na tomhle blogu. Čtyři barevné čtvrtky jsem proměnil ve čtyři fantazijní obrázky, které měly vždy jednu barvu dominantní: červenou, modrou, černou a žlutou. No a pak - bylo to v půlce dubna, kdy měli ještě v papírnictvích dávno zavřeno - jsem se rozhodl jít se k našemu obchodu s papírem a kancelářskými věcmi podívat a představte si, vstupní dveře nebyly zamčené. Paní majitelka v krámě právě něco upravovala a protože jsem na ni udělal ve dveřích smutný psí kukuč, prodala mi trochu nejistě (co kdybych byl jen provokatér z hygieny?) za čtyři koruny jednu zelenou čtvrtku, kterou jsem zaplatil čerstvě vydezinfikovanou pětikorunou, takže paní za svou ochotu dostala celou korunu od cesty, a to si ještě mohla být jistá, že nešlo o žádné špinavé peníze.