O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice

O tomhle příběhu už jsem tady na blogu jednou psal - v článku Pamětní deska, ke které je třeba se sklonit. Ale protože se tehdy ani náhodou nejednalo o příběh aspoň zčásti dokončený, ale spíš jsem tím textem vyhlásil jen cosi jako "veřejné pátrání", slíbil jsem, že se budu snažit jít po historické linii příběhu dál a uvidíme - třeba se nám ještě podaří najít v dobových pramenech něco dalšího zajímavého, co naše vyprávění dále rozvine. Nu, myslím, že tenhle záměr se naplnil, tak tedy znovu otevírám malou realistickou pohádku o malé tříleté Marušce, která se jmenovala Marie Hönel, bydlela se svými rodiči, pražským kamenickým tovaryšem Josefem Hönelem a matkou Marií rozenou Pahoreckou (z Vysoké u Sedlčan) v nejvyšším patře čerstvě dostavěného domu v pražské Truhlářské ulici č.10. Byl právě bouřlivý červen roku 1848, venku v ulicích zuřily na barikádách i mimo ně tzv. svatodušní bouře, Praha, ve které bylo právě po dvou týdnech všeobecných nepokojů a potyček vzbouřenců s Windischgrätzovou armádou vyhlášeno stanné právo, byla pod palbou z různých stran. Ano, hlavní nepokoje se odehrávaly na Starém Městě a ne v relativně nové zástavbě Petrské čtvrti, ale kousek od Truhlářské ulice bylo tehdejší pražské nádraží (dnešní Masarykovo), kde tou dobou vládl obzvláštní blázinec, jak se spousta lidí chtěla dostat z nebezpečného velkoměsta. 

Abyste měli představu, jaká to tehdy v pražských ulicích musela být mela, mohu ocitovat výzvu pražského purkmistra Dr. Wáclawa Wanky, kterou v Národních Nowinách otiskl v sobotu 24. června 1848 Karel Havlíček:  

Pamětní deska, ke které je třeba se sklonit

"Knihy, které jsou od klasiků klasické, ty mám v knihovně taky, ale ty mám takhle dóóóle, jóóó? Kdyby náhodou přišel vzdělanec." - "To joo, vzdělanec - ten se rád vohne!" 

Na tenhle výsek dialogu na forbíně mezi Janem Werichem a Miroslavem Horníčkem jsem si vzpomněl, když jsem poprvé viděl pozoruhodnou pamětní desku v pražské Truhlářské ulici, přináležející k tzv. Petrské čtvrti (podle místního kostela svatého Petra): Ona ta pamětní deska je totiž taky hodně dóóóle, jen kousek nad úrovní chodníku, takže když si kolemjdoucí chce přečíst, koho nápis na ní připomíná, taky mu nezbývá, než že se rád vohne. Optimální příspěvek do tradiční rubriky Pražské drobnůstky.

Dům v Truhlářské ulici č.10 má tři patra a dole v přízemí dnes sídlí jakási restaurace. Ale zkuste se na následujícím celkovém záběru podívat na pravou stranu domu úplně dole - vedle lampy, těsně nad chodníkem a přímo pod černou tabulí s křídou ručně napsanými specialitami dne (restaurant láká na "Spanish tapas, Argentinian beef meet, Paella di Marisco", ale taky na "Live Music" v pátek a  sobotu :-)) je do zdi domu vsazený kamenný kvádřík s nápisem. 

Malostranský smajlík v Thunovské ulici

Budete-li někdy scházet z rampy před Pražským hradem po Zámeckých schodech dolů směrem ke Karlovu mostu, dojdete neomylně do Thunovské ulice. V dolní části této ulice, která podle starých záznamů "druhdy slula Sklenářskou", ještě před tím, než dojdete ke známým prampouchům a pak do poslanecké čtvrti, můžete odbočit kraťoučkou Zámeckou ulicí doprava na Malostranské náměstí. Ale na to odbočení máme ještě čas, tak se zkusme na nároží Thunovské a Zámecké ulice zastavit a pohlédnout nahoru na roh domu před námi, asi k rozhraní prvního a druhého patra. Bude-li právě svítit sluníčko, což se teď v létě zcela vyloučit nedá, může vás oslnit odraz slunečních paprsků na podivné zlaté kouličce, podle které nese dům v Thunovské 182/9 jméno U zlaté rolničky. 

Dům je původně renesanční asi z půlky 16. století a byl pak přibližně po stech letech provozu raně barokně přestavěn a pak samozřejmě ještě upraven v 19. století. V jakémsi odborném textu jsem se dočetl že "na nároží domu je vsazena volutová konsola s rolničkou", tak tedy nevím, jestli tomu přesně rozumíte, jsouce architekty nebo kunsthistoriky, ale já tomu moc nerozuměl, snad jen té rolničce na konci, tak možná bude lepší, když se na tu "volutovou konsoli" podíváme na obrázku.

 

 

O renesanční pětiletce

Za deset let mandátu předešlého prezidenta jsem Pražský hrad, kde jsem byl dříve prakticky každotýdenním hostem, navštívil celkem jen třikrát: Dvakrát se tomu nedalo vyhnout, pokud jsem chtěl vidět danou výstavu, potřetí jsem Hrad navštívil jednoho loňského únorového večera kvůli focení a z té návštěvy pak vzešel speciální blogový článek Mimořádné focení na Pražském hradě. Teď se situace změnila a všechno nasvědčuje tomu, že Pražský hrad bude ke svým návštěvníkům vstřícnější a otevřenější. To jsem si ostatně vyzkoušel prakticky během prvomájového svátku, takže mohu potvrdit, že bezpečnostní prohlídka při vstupu do Královské zahrady je minulostí a za celou dobu, kdy jsem se v areálu překrásné a rozlehlé zahrady pohyboval a fotil, mě nikdo neobtěžoval kvůli bezpečnosti, přestože jsem měl s sebou stativ a batoh s objektivy. Jestli to tak půjde dál, všechno nasvědčuje tomu, že už nebudu muset Pražský hrad obcházet velkým obloukem, jako jsem to dělal donedávna.

Ona se sem tahle fotografie tematicky příliš nehodí, protože nemá s dnešní "renesanční pětiletkou" moc společného. Letohrádek královny Anny, řečený Belveder, je ale krásnou renesanční památkou, takže jsem si vyzkoušel udělat poprvé jeho infračervenou fotku. Dlouhá expozice vymazala všechny procházející návštěvníky zahrady (a že jich ve svátečním slunečném odpoledni bylo!), trochu viditelné zůstaly jen postavy posedávající na lavičkách a postávající ve stínu vpravo od letohrádku. A to byla pouhá šestiminutová expozice, teď si představte, co po nás zbyde z pohledu věčnosti :-).

  

 

O úhořích Pepíčcích z pojišťovny

Dnešní pražská drobnůstka je dřívějším přispěním několika autorů již docela dobře veřejně známá, přesto si myslím, že třeba všichni ten dnešní příběh, který se pokusím stručně převyprávět, neznáte, a pokud ho znáte, třeba jste na místě dění - totiž v částečně secesní budově České pojišťovny v pražské Spálené ulici - sami nikdy nebyli, jako jsem to mohl říkat donedávna i já. No a pokud s touto historií jste obeznámeni podrobně, třeba mi budete umět odpovědět na několik všetečných otázek. 

Poprvé jsem o úhoři Pepíčkovi, bytem v krásné secesní kašně ve vstupní hale První české vzájemné pojišťovny ve Spálené ulici na Novém Městě (která dnes s odstupem mnoha let už není ani První, natožpak vzájemná, a zůstala jen - aspoň ve svém názvu - česká) slyšel vyprávět Jana Wericha. Jeho tatínek byl totiž úředníkem téže pojišťovny a prý bral malého Jeníčka do nové budovy svého zaměstnavatele podívat se na - ve středu vnitrozemského velkoměsta docela nečekaného - obyvatele dobré adresy Spálená č.16, úhoře Pepíka.

„Živej ouhoř, kterýho pamatuju, to mi bylo pět let. Tatínek mě vodil dívat se na něj. Lidi to nevěděli, a kdyby to věděli, že ve Spálený ulici žije Ouhoř, kterýmu je přes padesát let, tak by to Čedok moh prodávat…Je tam takovej oválnej mramorovej bazéneček, kterej je vyloženej mozaikou. Ta mozaika měla ostrý hrany a voni tam dávali takový parádní ryby a ty si vy ty hrany roztrhaly bříška a lekly. Tak tam dali písek a nějakej úředník kdysi přines malinkýho ouhoříčka, no a ten tam rostl a rostl, a ten úředník mu dával žížaly, no a potom, aby ten ouhoř měl nějaký úkryt, tak mu tam dali takovou gumovou rouru a von do ní vždycky zalez. Já si pamatuju, že tatínek si vyhrnul rukávy a otočil tu svou naškrobenou manžetu a vysypal ouhoře z roury. Ten tam zběsile jezdil, Jeníček tleskal ručičkama, a pak zase zalez do tý roury – ten ouhoř.“ (citát jsem převzal z webu milujuprahu.cz od Davida Černého, který o "pojišťovacím úhořovi napsal i kapitolu své knihy Nová tajemství Prahy, ale je, myslím, původně z Werichova vyprávění pro jeho dceru Janu z pořadu Táto, povídej).

Točna Vilímkova nakladatelství v Opatovické ulici

Minulý týden jsem se v článku Obrázky z ne zcela běžně navštěvovaných míst Prahy velmi letmo zmínil o jednom velmi zajímavém komplexu budov v centru Prahy, kterým je Vilímkovo nakladatelství. Kdykoli jsem procházel kolem, tenhle rozlehlý "domeček" na rohu Černé a Opatovické ulice mě lákal k návštěvě, ale nikdy jsem se k ní neodhodlal. Povedlo se mi to až při - v odkazovaném článku zmíněné - večerní naučné procházce, kdy se nám podařilo dostat až na střechu objektu, poskytující nám i našim fotoaparátům okouzlující a celkem neokoukané výhledy do okolí.

Ta budova je zajímavá kdečím, např. pořád ještě na oprýskaném středním pásu omítky prosvítá původní nápis NAKLADATELSTVÍ JOS. R. VILÍMEK. Každopádně stojí za to vstoupit do průjezdu budovy (na fotografii, jako kdysi legendární Peroutkův článek, vlevo dole), nejlépe v době, kdy je otevřený pozoruhodný průchod do Spálené ulice. Když je průchod zavřený, jde to samozřejmě obejít, ale přijdete o část kouzla tohoto místa. 

 

 

Přetesaná Republika v Růžové ulici

Další pražskou drobnůstku, už čtyřiadvacátou v téhle speciální rubrice, najdeme jen kousek od pražského hlavního nádraží. Stačí vyjít z nové nádražní haly, sebrat odvahu a přejít šikmo vlevo park před nádražím, nikoli bezdůvodně přezdívaný Sherwood, a pustit se dolů Růžovou ulicí.  Po založení Nového Města byla v těchto místech veliká farní zahrada při faře svatého Jindřicha (však taky Růžová ulice vede do Jindřišské) a asi v té zahradě kvetlo mnoho krásných růží, když se to tak pěkně a trvale promítlo i do názvu ulice. Mimochodem, ještě koncem 17. století se její jméno psalo jako "Růžená". 

Asi ve dvou třetinách Růžové ulice (č. 6) je veliká budova, která byla v letech 1924-27 postavena pro potřeby nově ustanovené Tiskárny Národní banky československé, aby bylo kde tisknout především nové bankovky, a dodnes zde tato instituce sídlí pod názvem Státní tiskárna cenin. Budovu projektoval architekt Josef Sakař a  dostala na průčelí do Růžové ulice zajímavou figurální výzdobu. Vidíte na detailu plastiky dívčí hlavy vpravo autorskou značku CK 26? Ne, to neznamená žádnou cestovní kancelář, ale iniciály sochaře a štukatéra (a mimo jiné i nikoli bezvýznamného paleontologa) Celdy Kloučka, umělce, jehož sochařská výzdoba je součástí mnoha významných pražských budov a desítek měšťanských domů, ale mimo jiné třeba i Západočeského muzea v Plzni. V době dokončení prací mu bylo už přes 70 let, ale z fotografie hlavy mladé dívky na budově tiskárny v Růžové ulici si můžete udělat obrázek o tom, jak to byl zručný umělec.

Když se na hlavu dívky podíváte pozorněji, možná vás zaujme její docela moderně vyhlížející pokrývka hlavy. Vida ho, Celdu Kloučka, onoho prvorepublikového sochařského nestora, jak dokázal držet s mladými krok, aby jejich zpodobnění na jeho dílech mělo šmrnc. 

Starý bazén pod Barrandovem

Jezdím kolem toho místa vlakem prakticky každý den, poslední dobou kvůli dlouhodobé opravě železniční trati a rozsáhlým výlukám pomaleji a "vyhlídkověji" než jindy, a mockrát jsem si už říkal v okamžiku, kdy se nad špičkami divoce rostoucích keřů objeví na pár vteřin nejvyšší část skokanské věže kdysi slavného plaveckého bazénu, že se sem musím někdy vypravit s foťákem. Nakonec jsem pro ten malý výlet do prostoru bývalého lomu pod barrandovem využil svou týdenní dovolenou. Stejně jsem se nechystal nikam daleko a skoro každý den jsem tak jako tak skončil v Praze, jako je tomu i o běžných pracovních dnech. Jen jsem prostě jednou vystoupil už na Smíchově a nepokračoval jsem podle zvyku až na Hlavní nádraží. Když to totiž od Smíchovského nádraží vezmete tramvají do stanice Hlubočepy, je to sem necelá čtvrthodina. 

Jakmile podejdete nebo podjedete jedno z ramen Barrandovského mostu, dostanete se do míst, kde býval svého času vápencový lom hlubočepské firmy Barta & Tichý. Tento lom později přešel do vlastnictví rodiny Havlů, která ho na přelomu 20. a 30. let 20. století využila jako doplněk ambiciózního projektu výstavby Barrandovských teras, velkého prvorepublikového zábavního komplexu. Pod terasami tak vznikl velký plavecký bazén, který jednak dobře dotvářel luxusní atmosféru dobového zábavního centra a jednak se stal důležitým pražským sportovištěm a střediskem sportovního plavání. 

Osiřelá socha ze starého sirotčince (Nové Město, ulice V jámě čp. 1263)

Pražská ulice V jámě je specifická. Z názvu je patrné, že místo bylo původně dost členité, a dochovaly se informace, že bylo i pořádně vlhké, s jezírky a potůčky, a to nesoudím jen z toho, že nedaleko odsud směrem do kopce je místo, kde se říká Na Rybníčku, a ulice V tůních (a už vůbec ne z toho, že do ulice V jámě se odbočuje z Vodičkovy ulice :-)). Jak píše Ruth ve své Kronice královské Prahy: "Jméno odtud, že tu před založením Nového města bývaly nějaké rokle a jámy, do nichž stékala voda z okolních míst vyšších. Do jam těch pasíři ze sousední ulice Pasířské házívali odpadky koží." Na první pohled by se mohlo zdát, že tahle krátká příčná spojka Vodičkovy a Štěpánské ulice nenabízí celkem nic zajímavého - snad kromě rekonstruované nástěnné reklamy na Voskovce a Wericha (kde ostatně jinde, když ne poblíž jejich legendárního Osvobozeného divadla v paláci U Nováků, jehož boční průčelí tvoří podstatnou část jedné strany této ulice). My ale v naší speciální blogové rubrice povětšinou nehledáme věci obrovité, ale naopak nenápadné Pražské drobnůstky. No a jedna z těch drobnůstek je natolik nenápadná, že jsem si jí na svých četných toulkách centrem Prahy doposud nikdy nevšiml. Až teď, když jsme se do tohoto koutu Nového Města pražského vypravili v úplném závěru společné víkendové vycházky s lidmi kolem dlouhodobého projektu Pražské domy, jsem tudy nehleděl jen rychle projít na zajímavější místa, ale měl jsem čas se trochu rozhlédnout, zvednout hlavu a koukat přesně ve smyslu přiléhavého českého rčení "co kde lítá". Protože andělé, myslím, převážně létají nebo jsou či aspoň měli by být letuschopní. Zvlášť mají-li takoví andělé ochraňovat nevinné a bezbranné proti zlým nástrahám světa; to, myslím, byla a je pořádná makačka vždycky, takže křídla se rozhodně hodí.

 

Možná proto, že mě nikdy nenapadlo navštívit zdejší moderní hotel, k němu přiléhající tapas restauraci či thajské masáže, jsem si nikdy nevšiml anděla s dítětem nad vchodem do těchto dnes ryze komerčních prostor. Našrouboval jsem na foťák teleobjektiv a udělal jsem si pár fotek. Jen aby na nás kvůli mně z hotelu nevyběhla ochranka, že opět fotím něco, co bych fotit neměl; překvapilo by mě, kdybych právě teď nebyl na hotelové kameře. Ale co přesně ten anděl představuje? Dá se těžko předpokládat, že by některá z místních firem používala "anděla ochraňujícího dítko" jako logo. Ale nemylme se, kdysi tomu tak bylo, jak jsem zjistil, když jsem se pohroužil do hlubin internetu, abych o tomto místě zjistil více informací. Dovolím si teď s vámi se o pár z nich podělit.

 

Champollion ze Zákampí aneb tajuplný kámen v Nosticově zahradě

Zatímco dříve jsem byl v Praze prakticky každý den, protože to mám z Dobřichovic pouhou půlhodinku vlakem, přiznávám, že v současné neveselé koronavirové době tam jezdím, jen pokud je to nutné. Nemám proto moc příležitostí k tomu, abych dlouhé hodiny bloumal po městě, jak jsem na to byl zvyklý, a hledal zajímavá místa, která se mi v ideálním případě podaří zachytit i na fotkách. Fotografie Prahy tedy zrovna moc nepřibývají, i když na mé aktuální výstavě na zámku v Dobřichovicích tvoří celou třetinu všech vystavených obrazů. Přesto si ale s sebou nosím v hlavě seznam míst, kam se chci rozhodně podívat, až půjdu někdy náhodou kolem. A protože se mi včera díky souhře okolností a jednomu známému podařilo dostat po delší době na Kampu, vzpomněl jsem si, že jsem se chtěl podívat za Čertovku do Nosticovy zahrady, kde má být kamenný památník starodávné Wendlingerovy prádelny. Kámen prý má tvar mýdla a je do něj vytesán dnes už nezřetelný a nečitelný nápis, ze kterého je ovšem patrný alespoň letopočet 1659. 

 

Přestože jsem musel kolem toho kamene projít už mnohokrát, nikdy mě ničím neupoutal natolik, abych se o něj začal zajímat. Protože není velký (na výšku má s podstavcem asi metr), souvislosti se mi zdají být docela zajímavé, a navíc je s kamenem pro mne jako pro zvídavého člověka (ale zároveň i dějepisného neouka) spojena i řada otázek, jde, myslím si, o téma, které se skvěle hodí do mé tradiční blogové rubriky Pražské drobnůstky. Jak jsem zvyklý, udělal jsem si napřed na webu a v dostupných knížkách letmou rešerši, ale rozumných informací se mi moc získat nepodařilo, navíc se většinou v různých obměnách opakují, jak od sebe autoři navzájem opisují. Všichni se ale tváří, jako by kolem toho šutru bylo všechno úplně jasné a nebylo už třeba vůbec nic dodávat a na nic dalšího se ptát. No a já jsem naopak zvyklý ptát se, když mě něco zajímá a sám jsem na domyšlení podrobností hloupej, takže prosím zdejší odborníky na historii, aby mi pomohli pochopit, co se vlastně v rohu příjemné Nosticovy zahrady na Malé Straně nachází. 

Plečnikův lev za pevnou mříží

Nechodím v posledních letech rád na Pražský hrad. I když jsem tam dříve chodíval velmi často a myslím, že jsem to tam i dost dobře znal. Křížem krážem jsem ho prochodil zejména v 90. letech a na počátku milénia, kdy se Hrad postupně skoro úplně otevřel veřejnosti, a já tak měl možnost podívat se do nejrůznějších hradních zákoutí, i do těch, která dřív byla strážena po zuby ozbrojenými hlídkami, aby někdo náhodou komunistickým papalášům na Hradě pobývajícím či dokonce bydlícím nezkřivil vlas na jejich třídně nenávistně smýšlejících hlavách. Leč doba volného přístupu opět pominula a s jejím koncem pominuly i moje návštěvy. Od té doby, co se člověk musí o vstup doprošovat v dlouhých frontách u bezpečnostních rámů, mě na Hrad nic neláká; necítím se tam vítán. Za ty dlouhé roky jsem na Hrad pronikl všehovšudy dvakrát a to jen proto, že jsem toužil shlédnout nějakou hradní výstavu, pro kterou, bohužel, byl vstup nutný.

Palma slečny Kotvické z Kotvic

Sice po centru Prahy chodím dost často, není ale žádnou vzácností, že i tady pro sebe objevuji dosud docela neznámá místa, kde jsem nikdy dříve nebyl a ani jsem o nich neměl tušení. Například v areálu pražského Anežského kláštera už jsem byl mockrát, venku v zahradách i uvnitř v prostorách Národní galerie. Nikdy mě ale nenapadlo obejít budovu kostela svatého Salvátora, protože jsem se domníval, že tam už jsou jen služební prostory. Tentokrát jsem tak učinil a ke svému nemalému překvapení jsem se ocitl v tzv. "ambitu menších bratří", v prostoru dost izolovaném od turistů, přitom velmi zajímavém, pohledném a pohodlném, protože je tu na co koukat i na co si sednout.

Šábes v Praze

Mám rád, když fotka je o něco víc než jen pouhé zaznamenání skutečnosti, když obsahuje i nějaký jiný vklad fotografa než pouhé triviální zmáčknutí spouště. V optimálním případě krásu, pohyb a aspoň náznak příběhu, který se může spustit v mysli toho, kdo se na fotku dívá. Ale co si budeme povídat, něco takového se nepodaří zdaleka vždycky a v takovém případě občas vezmeme zavděk i fotkou bez dynamiky, nápadité kompozice a zvláštních výtvarných kvalit. Pak je ovšem otázkou, proč taková fotografie vůbec vznikla a jaký je její smysl, což je věc, na kterou se nad každou pořízenou fotkou snažím sám sebe ptát. Když si nedokážu odpovědět, můžu většinou fotku s klidem vyhodit.

Dnešní fotka vznikla při nedávné sobotní procházce pražským Starým Městem. Procházel jsem se místy, kam zas tak často nechodím a mrzí mě to. Tep těch míst určují většinou proudy turistů a to je na mě za normálních okolností příliš rušná diskotéka, je ale pravda, že v lednu to bývá z tohoto pohledu o něco lepší. Ulice Haštalská, U Obecního dvora, Kozí, Dušní, U staré školy ... všude kolem je k vidění spoustu zajímavostí, pokud jdete pomalu a máte čas na rozhlížení, ne když prcháte před davy a spěcháte na schůzku, kde jste měli být už před půlhodinou. A najednou se objeví nepříliš rozsáhlé ale velmi malebné a historií prodchnuté zbytky Židovského města. Španělská synagoga, Staronová synagoga, Starý židovský hřbitov - i zde je sice rušno, ale přece jen méně a hlavně JINAK než obvykle. A pak vám dojde, že je to vlastně logické, protože je právě sobota a všechno kolem je zavřené; obchody, stánky, muzea...

O sovičce z Platýzu

Rubrika Pražské drobnůstky má na tomto blogu dlouhodobě velmi dobrou odezvu mezi čtenáři. Když si uvědomím, kolik zajímavého už jsem díky článkům z této rubriky v Praze viděl a zažil, až mě překvapilo, že těch článků je za víc než 7 let fungování rubriky jenom 16. Mimochodem, za minulý rok přibyly dva: Mohli jste si tu přečíst o speciálních románských reproduktorech v rotundě Nalezení svatého Kříže na pražském Starém Městě a taky o nezvyklé plastice na dveřích budovy Tabákové režie (dnes v budově sídlí Městský soud) na Vinohradech. Vždycky mě mile překvapí, když se mi ozve některý ze čtenářů, který mi k publikovaným informacím a fotkám doplní nějakou zajímavou historku nebo drbík :-).

O románských reproduktorech

Rotunda Nalezení sv. Kříže na pražském Starém Městě je moc krásným pozůstatkem staré románské Prahy, který poslední dobou láká spisovatele a scénáristy, snažící se napodobit aspoň v malých českých poměrech styl a úspěch Dana Browna. No řekněte, existuje snad lepší objekt pro pátrání po tajemné minulosti historického města, než stavba z počátků 12. století, která se díky šťastné souhře okolností a taky úsilím mnoha lidí, jimž nebyla naše minulost lhostejná, zachovala do dnešních dob? Pravda, obklíčená vysokými a mnohem modernějšími domy, vtěsnaná na plácek, který byl původně hřbitovem a dnes malou zahrádkou, sama po nějakou dobu sloužící jako skladiště a dokonce i obchod s uhlím, posléze učená k demolici a naštěstí zachráněná velkými osobnostmi své doby. Jak píše František Ruth ve své Kronice královské Prahy: "Tu ujali se jí přátelé minulosti Vocel, Zap, Mikovec, Bedřich Wachsmann, P. Maixner, Jos. Manes..." až nakonec "...šťastně jménem obce budovu koupil tehdejší purkmistr Fr. Pštros, obnovení provedl bezplatně architekt Ignác Ullmann a výzdobu řídila Umělecká beseda."

Plastika na dveřích budovy Tabákové režie na Vinohradech

Nedávno jsem se zúčastnil série přednášek kunsthistorika Jakuba Syneckého (přednášky se konaly v pražském Divadle Kámen) o historii Vinohrad a Žižkova. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých informací o stavebním vývoji obou pražských čtvrtí - původně samostatných měst se vším, co k funkci města patří. Skoro na konci celé třídílné série jsem na jedné z fotek přednášejícího uviděl zajímavý detail, který jsem si uměl velmi dobře představit právě v blogové rubrice Pražské drobnůstky, tím spíš, že ji v poslední době trochu zanedbávám. Do svých poznámek z přednášky jsem si proto udělal malý motivační vykřičníček a hned druhý den po přednášce jsem se vyrazil na Vinohrady podívat, abych drobný a celkem nenápadný artefakt viděl na vlastní oči i "na vlastní objektiv". Během přednášky jsme se dozvěděli o pozoruhodné budově Československé tabákové režie, která byla postavena v letech 1926 až 1928 podle projektu Aloise Dryáka na jedné z posledních vinohradských nezastavěných parcel (mezi ulicemi Slezská, Blanická a Sázavská, oficiální adresa je Slezská ulice, č.p. 2000/9). Jednalo se vlastně o centrální úřad, který měl na starosti tabákové továrny i státní trafiky, protože stát měl na tabákové výrobky monopol a tabákový průmysl byl jedním z důležitých pilířů státního rozpočtu.

Zázrak tří lampiček ve starobylém domě na Kampě

Máte rádi zázraky? Já moc, takže když mám možnost o nějakém opravdovém napsat, dělá mi to velkou radost. A kde jinde hledat zázraky, když ne na historických zázračných místech? O jednom takovém pražském zázračném místě jsem už několikrát psal a rád se dnes k němu opět vracím. Před dvěma lety jsem - netuše ani náznakem, jaké krásné následky tento text bude mít - publikoval v rubrice Pražské drobnůstky článek Tajemné válečky u Karlova mostu o jedné moc zajímavé pověsti spojené s domem U obrázku Panny Marie, který se mi líbí už dlouhé roky, vlastně už od dob mých pražských studií. Vždycky, když jsem šel okolo po Karlově mostě, jsem se u balkónku tohoto domu zastavil a představoval jsem si, kdo se asi o balkónek stará, kdo v přilehlých prostorách bydlí a kudy a jak se tam asi chodí. Byl jsem proto doslova nadšený, když se mi v komentářích ozvali lidé, kteří dnes o balkónek pečují a pozvali mne na návštěvu, z níž jsem zveřejnil malou fotoreportáž - tentokrát v článku Balkónek domu U obrázku Panny Marie na Kampě - a kterou už jsem si ke své velké radosti od té doby několikrát zopakoval.

Plastika v Petrské ulici

Když jsem na Poříčí nedávno poprvé testoval svůj nový objektiv (viz článek Na Poříčí poprvé s novým objektivem), všímal jsem si zajímavých drobností kolem sebe přece jen trochu víc, než když stejnými místy jen občas proběhnu, třeba ve snaze dostat se tudy co nejdřív na metro. Snad proto jsem si v Petrské ulici všiml dříve mnou jen nevšímavě míjené ale zajímavé plastiky na stěně jednoho z domů a nakonec z toho bylo docela dlouhé zastavení s cílem udělat aspoň pár neodfáknutých fotek pro tenhle článek. O plastice se mi bohužel nepovedla dohledat žádná rozumná fakta, jen pár fotek bez bližšího popisu, tedy něco takového, jako je tento článek :-).

Můžu si vytvářet jen hypotetické scénáře. Plastika je totiž na fasádě docela velké budovy, která, myslím patří do komplexu bývalé Automatické telefonní ústředny Těšnov. Nevím, jestli něco takového v objektu ještě funguje, spíš se domnívám, že se původní centrální organizace rozpadla na spoustu "pozůstalých" firem a firmiček. Ale - ač nemám žádného spojařského vzdělání - řekl bych, že plastika mohla v uměleckých náznacích odkazovat právě na nějakou starší spojařskou techniku.

 

Tajemné válečky u Karlova mostu

V rubrice Pražské drobnůstky už jsme několikrát zavítali na Kampu a ke Karlovu mostu. Dnes se podíváme na dům přímo u schodů, které vedou z Kampy na Karlův most. Říká se mu Dům U obrázku Panny Marie a je z mostu krásně vidět ve dne i v noci. To hlavní, co je vidět a co vzbuzuje pozornost, je balkónek, na který vedou malá půdní dvířka. Na balkóně je ozdobné kovové zábradlí s lampou, ve které svítí věčné světlo, obraz Panny Marie krytý stříškou, na policích jsou květináče s květinami a vedle obrazu visí dva zvláštní dřevěné válečky.

Nejdříve pár slov k tomu hlavnímu - tedy k obrazu Panny Marie s Jezulátkem, podle kterého se dům jmenuje. František Ruth ve své Kronice královské Prahy ze začátku 20. století píše, že obraz prý připlul při velké povodni v roce 1784. Tehdejší majitel domu obraz zachránil z rozbouřených vln a umístil ho do domovního štítu. Pověst praví, že kdo se k obrazu pomodlí, tomu se splní vyřčené přání. No, znáte mne, pokud jde o splněné přání, nikdy neodmítnu podobné pověsti vyzkoušet, tím spíš, že do letošního jara jedno opravdu velké a důležité přání mám.

Bradáč u Karlova mostu

Když jsem v létě roku 2012 založil rubriku Pražské drobnůstky, měl jsem v hlavě pár míst v Praze, která by byla pro rubriku jako dělaná. Všechna místa z této úvodní várky už jsem v rubrice představil; jedinou výjimkou byl dodneška reliéf Bradáče ve zdi u Karlova mostu. Důvod byl jednoduchý: Nebyl jsem schopen udělat aspoň trochu slušnou fotku. K originálu Bradáče se prakticky není možné dostat, pokud si nekoupíte jízdenku na projížďku po Vltavě od obskurní společnosti zaměstnávající černošské nahaněče v námořnických oblečcích - prostě stará a tradiční Praha jako vyšitá, Josef Švejk nebo pan rada Vacátko by se nestačili divit.

Fotografie z Karlova mostu se mi na tu dálku nedařila, přece jen - kamenný reliéf není velký a z mostu je to k němu docela daleko. No a suchou nohou jsem se k Bradáčovi nedostal, protože jsem se nedostal přes bdělé námořnické černoušky, kolem kterých se muselo projít. Asi bych se tam nakonec po určitých peripetiích dostal, ale nechtělo se mi vyvolávat zbytečné vášně. K Bradáčovi jsem se vrátil až dnes, když jsem si řekl, že bych mohl vyzkoušet objektiv z nové fotovýbavy. A ukázalo se, že nový objektiv se k Bradáčovi dostane tak blízko a s takovým rozlišením, že kýžený článek můžu konečně publikovat.